Dlouhé černé řasy částečně skryly modř podobnou drobným květům čekanky, když se jehla zabořila do kůže. Neměl tohle rád. Pokaždé žaludek stáhnutý strachy a sliny hromadící se mu v ústech neschopen polknout. Takhle to ale fungovat nemělo. Neměl mít strach a neměl cítit odpor. Snad proto vždy zavřel oči, když se ocitl v místnosti lékaře.
„To je poslední, neboj. Za měsíc si pro tebe přijdou rodiče a tohle… bude minulost.“
Ten muž s rouškou se možná usmál, ale chlapec to přes pásek látky nemohl vidět. Nohy ho neposlouchaly, když se zvedl z křesla a přesto pomalu zamířil ke dveřím.
„Počkej…!“
Vyděšeně se zastavil a znovu instinktivně zavřel oči, aby skryl svůj strach.
„Ty… mohl by ses vrátit. Něco se mi nelíbí,“ zašeptal muž a stáhl si roušku z obličeje. Zvedl se nehlučně a nečekal, až se hoch obrátí a poslušně se vrátí do křesla. „Není ti dobře, chlapče?“
Mladík nahlas vydechl. Cítil, jak mu v krvi koluje cizí látka a snaží se jeho třas uklidnit. Tak jako pokaždé. Miniaturní tělísko pod kůží na krku roznášelo do poloviny tváře bolestivé pnutí a pálilo jako rozžhavené železo.
„Mohl by ses vrátit, chlapče?“ zdůraznil svou prosbu muž a jeho ruka v zelené gumové rukavici dopadla na útlé rameno dítěte.
„Ano, pane,“ odpověděl tiše hoch a otočil se.
Dívali se na sebe nehnutě. Nikdo z nich nemrknul ani neucuknul pohledem. Přesto chlapec věděl, že ho srdce zrazuje, tak jako krev, která jim procházela. Věděl, že několik pater pod nimi, v hlubokém podzemí, velký stroj snímá jeho frekvenci srdečních úderů a podává zprávy dál. O tom, že cítí strach i bolest.
„Posaď se, C205,“ řekl chlácholivým hlasem muž a stáhl jeho pohublé tělo do křesla. „Nemusíš se bát…“
Pozoroval, jak jehla nasává nažloutlou tekutinu do stříkačky. Žlutá. O žluté slyšel jeden příběh. Nejspíš to byla pohádka. Mýtus. Protože žlutá neexistovala. A přesto tu najednou byla.
„Pane…,“ zachroptěl hoch a jeho drobné prsty sevřely zápěstí lékaře, který naučeným způsobem nabíral kapalinu.
„Nemusíš se bát…,“ ubezpečil ho znovu a druhou rukou mu vjel do vlnitých blonďatých vlasů. Na chvíli se zastavil, jakoby ho hebkost kadeří zaujmula a vyděšená tvář dítěte obměkčila jeho srdce. Tenká kovová špička projela jemnou pokožkou v záhybu paže a vnořila se do viditelné žíly. „Nemusíš se bát…“
Žlutá… znamená zapomnění. Smrt. Už nikdy…
„Doktore Winzski! Musíte dolů… dolů… musíte!“
Ve dveřích stál udýchaný muž, v šedivé uniformě strážce, s vlasy slepenými potem pod černou čepicí.
Hoch prudce vydechl a pak začal rychle nabírat vzduch do plic, které před pár sekundami odřízl. Ještě nikdy se necítil tak plný vzdoru a touhy žít. Pozoroval píst stříkačky, jak stlačuje tekutinu do jeho žíly. Vůbec si nebyl vědom svých myšlenek, které ho navedly k tomu, aby pozvedl volnou ruku, sevřel pevně lékařovo zápěstí a silou, o které netušil, že ji v sobě má, ho od sebe odtáhl. Nažloutlé kapky mu dopadaly na kůži a mísily se s krví, která vytékala z drobné ranky. Stisk nepovolil. Muž ve dveřích netušil, co se děje, jen stále něco mumlal. Nikdo ho neposlouchal. Doktor Winzski nechápavě zíral do modrých očí dítěte, které mu zkroutilo ruku a jen tiše vydechl, když mu ocelová jehla pronikla pokožkou na krku a palec stlačil píst.
„Cdvěstě…,“ zachroptěl a konečně přešel do obrany. Rychlým krokem dozadu si udělal odstup a snažil se zabránit rozšíření drogy dále do těla. „Chyťte toho spratka…“
Mladík nečekal. Jako beran proti zdi loktem vrazil do strážce a povalil ho na zem. V cestě mu stála kovová skříňka s chirurgickými nástroji a muž vzal její okraj pravou stranou lebky. Dopadl na hladkou podlahu tvrdě a v bezvědomí. Objekt s číslem C205 vyběhl na chodbu a rozhlédl se.
„Zpátky do svých ubikací!“ rozléhal se ženský hlas v rozhlase úzkým prostorem.
Mezi dvěma bílými stěnami postávali stejně staré děti jako on a rozhlíží. V jejich tvářích však nebyl strach ani zmatek. Sérum pro potlačení emocí a vytvoření dokonalého člověka pro dnešní společnost u nich fungovalo tak, jak mělo. On byl výjimka. Cítil zvláštní bolest, která ho tlačila na hrudníku a podivnou pachuť, když rychle spolkl zpět to, co se mu nahromadilo v ústech.
„Chyťte toho kluka!“ zařval lékař a prst v gumových rukavicích mířil přímo na něj.
Injekce začala působit, protože se mu nohy podlomily a on dopadl na kolena. Také mladík pociťoval účinky žluté vakcíny, která mu rozžhavila krev v žilách, a on měl znovu nutkání zvracet. Výbuch otřásl budovou a zem pod jejich nohama se zachvěla. Pud sebezáchovy, který nebyl natolik potlačen, donutil drobné postavy ke krokům. Hrnuly se ke schodišti a snažily se dostat ven. Další výbuch vypáčil dveře na konci chodby a dírou ve zdi vyšlehly modré plameny. Hlubokým nádechem se sytily potřebným kyslíkem a začaly olizovat holé stěny.
„Všichni ven, shromážděte se na nádvoří,“ ozvalo se opět z rozhlasových beden.
Hoch se vmísil do davu. Vypadal jako ostatní. Na krátko sestřižené vlasy, bílá dlouhá košile a světle modré kalhoty. Bosé nohy nazuté v pantoflích. Věděl, že strach a rozrušení zvyšují účinek drogy a že jestli se neuklidní, srdce mu bez varování vypoví službu a on zkolabuje. Bylo to před necelým rokem, když je školní autobus dovezl před vysoká vrata, k malému městečku obehnaném plotem a ostnatým drátem. Sotva vystoupili, ozval se ženský křik. Nestačili se ani rozhlédnout po okolí a ostré rozkazy je donutily padnout na kolena, sklonit hlavy a položit na temeno sepjaté ruce. Třásl se po celém těle a snažil se splnit příkazy, aby se nedíval. Přesto stačil pouhý okamžik, kdy ze zvědavosti zvedl zrak a uviděl vyděšené dívčí modré oči, dívající se přímo na něj. Zastavila se uprostřed prázdného dvora a dřív, než ji stačily uchopit ruce mužů, kteří za ní běželi, svezla se neslyšně do písku. To bylo poprvé, kdy viděl smrti do tváře. Položila mu spoustu otázek a pak zmizela.
Byl konec podzimu a studený vzduch mu ihned vlezl pod lehké domácí oblečení. Obláček teplé páry, tvořící se mu při každém výdechu, se kolem jeho obličeje snažil vztyčit ochranou clonu před mrazem. Budovou otřásl další výbuch. Skleněné výplně se roztříštily a jednotlivé kousky se k zemi snášely jako rozlámaná křídla křišťálových andělů. Nebe se zatáhlo šedými mraky a první vločky zlehka usedaly ve vlasech nic nechápajících obyvatel. C205 si myslel ještě před minutou, že je jediný, co nedokáže krotit své emoce.
„Utíkejte!“
Ten výkřik nejspíš překvapil všechny a mnohem víc to, že se opravdu někteří rozběhli. Neměl proč utíkat. Jestliže uteče, zemře.
„Jestli tu zůstaneš, zemřeš také,“ uslyšel vedle sebe. Prudce sebou trhl při těch slovech a vystrašeně začal couvat před mužem v bílém plášti. Musel to být nějaký lékař a on neměl tyhle lidi rád. „Dokážeš to. Tady…,“ natáhl k němu ruce, ve které držel malou tašku. „…Crow si tě najde a pomůže ti. Tohle mu dáš,“ úzký řemínek obepnul jeho štíhlé boky a látková kapsa se stala jeho součástí.
Oka plotu nebyla dostatečně velká, aby se do nich vlezlo lidské chodidlo a bezradnost těch, kteří se pokoušeli o útěk byla znát v jejich strachem zkřivených tvářích. Přesto se jednomu z nich podařilo nemožné. Dlaně roztrhané o ostnatý drát se zapřely do zmrzlých stébel trávy, když seskočil dolů z okraje plotu. Levá nohavice kalhot byla rozpáraná až k rozkroku a odhalovala bílou kůži na stehně. Neotočil se. Rychle se zvedl a bosými šlapkami za sebou v tenké vrstvě sněhu zanechával své stopy.
„Běž!“ naléhal znovu muž a opřel se zády o plot. Propletl své prsty a nabídl je mladíkovi jako první schod ke svobodě.
Chlapec nevědomky přejel pohledem přes visačku se jménem, která zdobila okraj kapsy pláště, a sklopil zrak na nabízené ruce. Nechtěl utíkat. Neviděl důvod vydat se v mrazu do neznámé pustiny. Za měsíc uvidí své rodiče a přátelé. Své znalosti propůjčí společnosti a bude si moct vydělat peníze na svůj vlastní byt…
Prsty se protáhly drátěnými oky a levá noha se odlepila od země. Zaváhal jen pár vteřin a pak se pravá zapřela o mužské rameno. Stále cítil, jak mu adrenalinem nadopovaná krev trýzní srdce a brání mu v dýchání. Možná to bylo tím chladným vzduchem. Nebyl si jistý. Nevnímal tenké ostny, které mu propíchly jemnou kůži na dlaních. Soustředil se na svůj dech, aby ho zkrotil a ovládl strach, který ho zabíjel. Přehodil nohu přes okraj a nepřemýšlel, jak vysoko je nad zmrzlou hlínou. Skočil a dopadl na stejné místo, kde bílé vločky pomalu pokrývaly krvavé skvrny uprchlíka.
„Nezastavuj…!“ vykřikl muž. Jeho slova náhle umlkla, když do kovového plotu pronikl elektrický proud. Tělo ztuhlo v bolestivé křeči a pak se rozechvělo v silných záškubech. Kůže na prstech i v obličeji dostala šedivý nádech a páteř i kosti se začaly hroutit pod prudkými otřesy. Zachroptěl, když mu selhaly plíce a bránice mu zamezily dýchání.
C205 dopadl na kolena a chytil se za krk. Nenápadná sonda pod pokožkou roznášela varovné signály do celého těla a nabádala srdce, aby se ihned zastavilo.
„Musíme… pryč…,“ hučel mu v uších cizí hlas a štíhlé bílé prsty ho chytily za lem košile. „Musíš utíkat…“
Každý krok mu přinášel nesnesitelná muka. Přesto upíral zrak na záda uprchlíka, na jeho vlnité světlé vlasy a nechal se jím táhnout hluboko do lesa. Svět potemněl, když husté koruny jehličnatých stromů zabránily světlu proniknout na zem. Noc nastala rychle a jen bílé třpytící se vločky dávaly narušovaly neproniknutelnou tmu.
„Už nemůžu,“ hlesl hoch a vytrhl svůj oděv, který mráz změnil v neohebné chladné brnění, ze sevření. „Je mi zima…“
„Tady, schováme se,“ odpověděl mladík, zaklekl na zem a zkřehlými prsty odhrabal nános ztrouchnivělých větví z vykotlaného kmene stromu.
Nasoukal se do malého prostoru a za ním i C205. Schoulil se mu do náruče a nechal si jeho dechem zahřívat obličej. Neviděl mu do tváře. Netušil, jak vypadá. Nevěděl jeho jméno.
„Je mi zima,“ zašeptal hoch a zavřel oči. „Je mi zima…“
„Všechno bude dobré…“
První sluneční paprsky se otřely o sněhové čepice, kterými byly pokryté pichlavé větve. Rozehrály na zemi tanec třpytivých prasátek a pak se zastavily na bílých tvářích chlapců. Oční víčka se zachvěla a snažila se rozpustit slzy, které se přes noc změnily v ledové diamanty. Když konečně otevřel oči, nedokázal si vzpomenout kde je. Proč neleží ve své posteli a proč je jeho tělo ztuhlé bez schopnosti se pohnout. Díval se nechápavě do bledého obličeje neznámého chlapce, který ho objímal, ruku položenou kolem jeho pasu a zlatými vlasy mu halil rameno. Prudké údery vlastního srdce mu daly jasně najevo, že není něco v pořádku. Trhl sebou. Vzrůstající panika opět rozproudila ztuhlou krev a probudila k životu smrtonosnou žlutou drogu. Stiskl ledové zápěstí položené na bocích a snažil se ho ze sebe sundat. Mráz i posmrtná ztuhlost však byla silnější než on. Křičel. Fialová chodidla se zapřela o světlovlasého chlapce zároveň s dlaněmi a on se konečně zbavil křečovitého objetí. Plazil se pryč z místa, kde mu smrt znovu zírala do tváře.
Krá… krá…
Skřehotavé krákání krkavců doprovázelo neustávající křik mladíka, který ležel na zmrzlé zemi na zádech a nechal na sebe dopadat ledové krystalky sněhu.
„Vstávej!“ dolehl k jeho uším cizí hlas.
„Nemů… nemůžu…,“ zasténal v odpověď a zavřel oči.
„Řekl jsem vstávej. Jestli se nezvedneš, umrzneš tu…“
„Nechte mě… umřít… Crow…“
Slyšel, jak se kroky vzdalují. Otočil se namáhavě na bok a pak se zvedl na čtyři. Kopíroval pohledem stopy v bílé pokrývce a pak se zastavil na kožených botách šité z kůže zvířat. Zastavil se.
„Vstávej!“ poručil mu, aniž by se otočil. „Chceš, aby ten kluk umřel zbytečně?“
Zaryl nehty do ledové zeminy a do očí se mu nahrnuly slzy. Zamrzly dřív, než se mu mohly rozeběhnout po tváři.
„Máš v sobě žlutou?“ zeptal se tiše a stále se neobracel. „Tvůj útěk byl k ničemu, když se nezvedneš…“
Nohy se mu chvěly a mráz mu ihned rozleptal jemnou pokožku na bosých chodidlech. Donutil je udělat krok a pak další. Muž obklopen černými opeřenci vyčkával. Nehnutě naslouchal neslyšným krokům. Nepohnul se ani v okamžiku, kdy se ho lehce dotkla dětská ruka. Snažil se zabránit svému pádu zpět na zem, promrzlé prsty bez úspěchu lapaly po krátkých vláknech zvířecího kožichu. Svalil se neznámému muži k nohám a už se nebránil. Nikomu a ničemu. Zavřel oči, aby neviděl nic ze světa, z kterého hodlal dobrovolně odejít. Aby svět neviděl na něj, jak se právě vzdal.
Těžký kabát dopadl na jeho chládnoucí tělo a pevné ruce ho zvedly do výše. Slyšel jeho tlukot srdce, když si ho k sobě přitiskl na hrudník a vnímal jeho teplý dech, který mu rozpouštěl led ve vlasech.
Během několika hodin se jeho život změnil. Rozplynul se jeho sen, pro který celý rok dřel. Netušil, proč utíkal, proč se z něj stal vyhnanec a proč byl označen jako „žlutý“. Jak dlouho může dokázat ovládat své emoce, strach, bolest nebo paniku., než ho sérum srazí na kolena a ukáže mu, kde je jeho místo.
Jeho mysl byla v hlubokém spánku, když muž sevřel madlo ocelového poklopu v zemi a nadzvedl ho.