Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Autogramiáda autorů antologie Ve stínu Říše

It’s a Long Way to Tipperary a moje za autory knihy Ve stínu Říše ještě delší.

Napřed jsem si myslela, že jsem jen blázen, když jsem oznámila svůj zámysl jet přes půl republiky jen kvůli podpisům v práci a asi dvacet lidí mi pouze nechápavým výrazem ve tváři předvedli, jak se ťuká bláznům na čelo. Proto mě děsně nasralo, teda naštvalo, když jsem všude četla plačky a nářky, nebo skoro nenávistné posílání do prdele a jiných temných zákoutí, proč je to tak daleko, proč zrovna v takové „díře“ jako je Praha a jak těžké je pro někoho překonat 50 km i přestože byl ochoten položit svůj život na oltář smrti. Kecy. Do Prahy jsem cestovala pět hodin a nazpátek pouhé čtyři, s návratem domů přesně o půlnoci a stálo to za to!

Malej baťůžek naditý dvěmi knihami a nervozita horší než před maturitou. Pro zdárný průběh akce jsem povolala rodilého Pražáka, svou drahou zelenou Girušku, abych nezabloudila či se v Praze neztratila. Znáte to, vesničan ve městě. Když mi však na dotaz: „Kde to je?“ a já: „Na Václaváku.“ oznámila: „To si musím najít na mapě, kde to je nebo nás tam dovede GPS.“ posunula jsem svůj příjezd o dvě hodiny dopředu, abych dorazila opravdu včas. Je opravdu děsivá a kamkoliv chci zavést či něco ukázat, tak jen udiveně zavrtí hlavou, že není žádnej průvodce či cestovka.

Někteří týpci před vstupem do obchodu Knihy Dobrovského byli jasně rozpoznatelní už podle vizáže. Přesně jako ti, co přišli machrovat svými vědomostmi, konverzovat s autory na vědecko-akademické úrovni a šťourat se jim v detailech. Jo, přesně ti, co jsou zalezlí doma u počítače a jsou chytří jako rádia.

Minula jsem vchod a šla nervozitu rozdýchat ke svatému Václavovi a jeho koni.

Ale Danny, nejsi žádná patnáctiletá puberťačka!

Autogramiáda začala a Boris Hokr spolu s Leošem Kyšou nám představili svůj projekt a autory jednotlivých povídek s krátkým spoilerem. Girušku jsem trochu rozhodila oznámením, že jeden hrdina, historicky existující Felix Cámar, prvorepublikový spisovatel brakové literatury a scénarista (Dívka v modrém) její oblíbenkyni Lídu Baarovou ojel. Jak jinak než v povídce od Františka Kotlety.

Jako čula jsem zradu a malé odhalení a jestli všichni zúčastnění o pravé identitě jednoho z autorů věděli, mě dva rozdílné medailonky a roky narození zmátli (a to jsem docela slušnej stalker). Chyběl jediný autor, a to František Kotleta, jehož podpis jsem si chtěla nechat zvěčnit v posledním díle Rázová vlna. Odhalení jeho identity bylo opravdu vtipné, jak šel pan Kyša hledat pana Kotletu a vrátil se Kotleta, přičemž se pan Kyša mezi regály knih totálně ztratil 😀 Já vím, ještě v autobuse jsem se dívala na databázi knih, abych si připomněla všechny jeho knihy, které jsem četla, kdybych byla náhodou dotazována a milý autor už nebyl k mání 😀 a to jsem si jista, že ještě minulý týden tam měl svůj profil. V té chvíli jsem si uvědomila, jak jsem někde na FB četla opovržené a nechápavé komentáře, proč musí být Kotleta větším písmem než ostatní autoři, že je to hnusný komerční tah. Hm… Komerční tah? Možná ano, ale jako sry lidi, když do něčeho vložím svůj čas, úsilí a nejspíš i nějaký ten „keš“ a pomůžu desítkám mladých či o trochu méně mladým autorům se ještě víc zviditelnit… (jinak P.S. pan Kotleta je děsnej egoista, řekl mi že poslední díl plukovníka Michálka je bomba!)

Hlavní viníci projektu: Boris HokrLeoš Kyša

 

 

 

 

Autogramiáda byla úžasná. S panem Kotletou (teda panem Kyšou) jsme si chvilku i povídali. Řekla jsem mu, že mi Rázová vlna přišla teprve včera, takže jsem ji ještě nečetla, ale hrozně se těším. Egoismus se projevil úsměvem, že je opravdu dobrá. No nedoufám. Věřím, že bude dobrá. Jeho charaktery jsou úžasné a nostalgicky jsme si povzdechly, že by byla škoda je jen tak nechat odejít. Já i on je měl opravdu rád a přirostli k srdci. Každý autor se nerad loučí se svými hrdiny. Bylo to pár minut krásného souznění mezi „autory“ a skoro telepatie, kdy mi za moje jméno nakreslil srdíčko, o které jsem se nadechovala poprosit. Seděl tam v červeném křesílku a zval návštěvníky, aby si přisedli. Naštěstí přede mnou byli samí chlapi, kteří tvrdili, že sedí celou dobu v práci a trpělivě stáli. To já taky a neměla jsem problémy tři předběhnout a na chvilku zahřívat kousíček pohovky těsně vedle autora, který mi – ani nevím proč – přirostl děsně k srdci.

 

 

 

Všichni autoři byli moc milí. Někdo mě vyděsil propiskou, kterou mi chtěl vymalovat tetování na ruce. Myslím, že to byla slečna nebo paní Sněgoňová, která byla ochotná mě vzít z Prahy do Brna. Jakub Mařík se divil a doufám, že byl i polichocen, když jsem se mu přiznala, že jeho povídka Chlad věčnosti se mi zažrala hluboko do kůže i do povědomí. Byla fakt super. Řekla jsem, že byla super? Pavlu Fritzovi jsem se přiznala, že Tenkrát na Ukrajině a jeho jízda německým Tigrem byl akční orgasmus. Tady jsem se zakoktala. Protože mi nevěřil a usmíval se a pořád nevěřil. Proč by holka ujížděla na stísněném prostoru a železné rakvi?

 

 

 

 

Na autogramiádu jsem jela jen se sedmi přečtenými povídkami a jak na potvoru tam byli skoro všichni, které jsem zrovna nečetla. Při jedné jsem se v buse i rozbrečela. Přiznala jsem se autorům, že jsem je nečetla a jeden mi dokonce odmítl věnování, prý mám smůlu. Ale nemusí se bát, na databázi knih si všechny příběhy „vychutnám“ a „vybleju“ na každou své emoce.  A jakože jsou opravdu všechny úžasné. Charaktery, zápletky, rozuzlení.

                

Venku se mi pěkně klepala kolena, pomohli až dva horké punče. Při předpůlnoční cestě domů šourákem vlakem si ke mně přisedli dva chlápci, vracející se v náladě z večírku či vánočních trhů a bavili se o tom, jak je fajn jet do Thajska a užívat si s Asiatkama. Fakt tyhle lidi nesnáším. Táhne z nich alkohol, jsou hluční a vlastně hodinu otáčí tři věty furt dokola. Vytasila jsem svou knihu a doufala, že s přebalem nacistické vlajky propíchnuté bajonetem vypadám dost drsně nebo že je v bezpečné vzdálenosti udrží velikost a tloušťka knihy, která by dokázala po dopadu na jejich hlavu či rozkroky, udělat pěknej čvachtavej blivajz na sedadle vlaku. Přesně jako v Kotletových knihách: „Čvacht!“

Moc děkuju za neuvěřitelný zážitek a za celý projekt. Našla jsem si zde spoustu autorů, kteří mi svým stylem psaní „sedli“ a věřím, že nezůstanu u jedné jejich povídky, ale půjdu hezky pohledat, co dalšího mé duši lahodící, napsali. Netušila jsem, kolik českých autorů skvěle píše a kolik příběhů mi uniklo.

A aby toho nebylo málo. Abych mohla na FB označit pana Kotlety, šla jsem si ho pohledat a zároveň prošla pár příspěvků. Jaké bylo moje zděšení a pak slabý orgasmus, když jsem objevila svůj komentář z Databáze knih na Poločas rozpadu a František Kotleta ho tam prohlásil za nejlepší… áááááh ♥

 

A pár věnování… :d

 

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]
Autogramiáda autorů antologie Ve stínu Říše

3 thoughts on “Autogramiáda autorů antologie Ve stínu Říše

  • 15.12.2017 at 21:00
    Permalink

    Krása 🙂 Jsem opravdu moc ráda že sis to užila a přeju ti každý z těch podpisů 😉 Musela to být vskutku úžasná akce.

    Reply
  • 15.12.2017 at 22:36
    Permalink

    Ani nevíš jak, a bylo málo času a tak ráda bych si se všema pokecala, a lezla jim do prdele, jak “někdo” moje vyslovení úcty a obdivu nazval. Ty povídky a celá kniha je neuvěřitelná, plná zvratů a já se po několika letech temnoty probudila … něco jako v tom filmu, o betonovým krytu a koukám na svět českých autorů…

    Reply
  • 17.12.2017 at 8:20
    Permalink

    Děláš dbře, jsem moc ráda že se ti knihy líbily a že sis našla něco nového, zas bude čas i jindy, zakových akcí ještě může být 😀

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *