Boty na útěku

Zasyčel jsem bolestí, když mi šlahoun plný špičatých trnů zanechal pár svých značek na obličeji. Automaticky jsem si po něm přejel rukou a rozmázl si rudé krůpěje po pokožce. Dýchal jsem rychle a chvíli nevěřícně zíral na zakrvácenou dlaň. Stejně nevěřícně, jako před několika hodinami na situaci, odehrávající se pár kroků ode mě.

Bože!

Chapadlo se mu vinulo kolem pasu a během jediného okamžiku bylo po všem. Masitá kaše směsi vnitřností a obě části roztrženého těla stále spojené provazcem tvořeným ze střev. Jako dítě svázané s matkou pupeční šnůrou. Potkal jsem ho toho kluka cestou a znal ho jen několik hodin, než nás dostihli. Byli všude. Vynořovali se ze stínů, odrážejíc od svého povrchu okolí. Rozkvétali na nich růžové květy sakur, na perfektním podkladu modrého nebe…

Pohled na mou vlastní krev mi zvedl žaludek a já se jen instinktivně rozkročil, abych si nepozvracel boty. Bylo to mé první setkání s rasou Genlisejů. Do dnešního dne jsem se jim dokázal úspěšně vyhýbat. JE a smrt jsem znal jen z vyprávění.

Zapřel jsem se dlaněmi o kolena a snažil se popadnout dech. Za ten rok jsem se naučil utíkat rychle a vytrvale. Ale tohle bylo na mě moc. Nedokázal jsem se tentokrát ani soustředit na svoje plíce, natož na ubohé srdce, abych je naučenými pokyny uklidnil. Nešlo to. Nebyl jsem schopný si ani vzpomenout na složení poslední stravy, ležící mi v neidentifikovatelných chuchvalcích u nohou. Vítr si pohrával s dlouhými vlnitými zlatými prameny a snažil se ulevit mému trápení aspoň tím, že mi zakrýval výhled na zem.

„Zkurvení Genlisejové! Sebrali jste mi úplně všechno!“ procedil jsem mezi zuby a odplivl si do vyvrácené hmoty. „Zkurvysyni…!“

Zvuk protínající vzduch jsem ani nepostřehl. Jen jsem ještě s nadávkou na jazyku podvědomě ucukl hlavou, když mi něco proletělo těsně kolem ucha. Zavrávoral jsem a udělal krok dozadu. Jako slepec ve tmě, přestože slunce bylo pořád pánem dne, jsem se rozhlížel vyděšeně na všechny strany a jen instinkt vedl mé tělo k úhybným manévrům.

„Zabiju tě!“

Ta slova mi vibrovala v hlavě a vyvolala pocit neuvěřitelného strachu. Sevřel se mi prázdný podrážděný žaludek a srdce zapomnělo ihned na svou práci, za kterou dostávalo řádně zaplaceno.

„Odpor je marný!“

Nohy mi ztěžkly a ohryzek poskakující v hrdle se zasekl v místě, kde jsem nutně potřeboval průchod vzduchu. Jako had vyhrožující útokem, se přede mnou vztyčilo chapadlo, které na sebe ihned bralo odstín mé popelavé kůže na vyděšeném obličeji. I přes veškerý strach jsem začal couvat a pozoroval jen ten jediný výrůstek na těle Genliseje. Nedokázal jsem si vybavit, kolik jich tvorové, kteří před necelým rokem zaútočili na naši planetu, a dokázali zničit skoro vše, mají.

„Krásné tělo.“

Myšlenky, které ke mně vysílal, se mi rozlézaly jako počítačový virus přes rychle kolující krev v mých žilách. Uvědomil jsem si, jak se začínám chvět a v podbřišku se mi shromažďuje zvláštní pocit. Přiblížil se tak blízko, že jsem mohl vnímat jeho teplo, sálající z hladkého povrchu. Vjel mi do vlasů, hrnul je na stranu po krku přes rameno a otřel se o ušní lalůček. V ten okamžik jsem vykřikl, jak se mi něco vlhkého vetřelo do ucha. Prudce jsem ucukl, až jsem ztratil rovnováhu, která znamenala jediné. Čekal jsem tvrdý pád na zem přinejmenším rozložený na několik kousků, jako můj poslední společník. Místo toho jsem zůstal viset ve vzduchu a z první řady pozoroval podivný provazec, měnící se na zelenou, jak kopíroval travnatou zem. Vniknul pod tričko a plazil se po mém břiše směrem k ramenu. Cítil jsem, jak s mou pokožkou reaguje, jak každý kontakt, otěr, ho nutí propouštět skrz póry vlhkou tekutinu. Rozechvěla se mi brada pod náhlými tichými vzdechy, které jsem nedokázal v sobě udržet. Zvláčnělé chapadlo se vinulo kolem mé paže a trhalo svou postupně nabírající velikostí materiál trika. Místa, kde se mě dotkl, jakoby otupovala. Nedokázal jsem s nimi udělat sebemenší pohyb, ale vnímal jsem je. Slyšel jsem, jak sténám. Můj vlastní hlas mi hučel v hlavě jako roj včel. Omotal se kolem zápěstí a utáhl smyčku. Jemné zoubky se mi zahryzávaly do tepen, které ihned přenášely rytmus jeho srdce a mátly to mé. Nemohl jsem se hýbat, jak se mi další dlouhý úzký provazec otáčel kolem krku a znehybnil mi hlavu. Tlak na ohryzku mě donutil otevřít ústa a zalapat po dechu. Vetřel se mi koncem dovnitř bez varování, s velikostí mužského penisu a krátkými pohyby, klouzající mi až do krku a zase ven, si ho nechal vlhčit mými slinami. Každý můj protest, nechtěné skousnutí nebo touha nadechnout se, byl potrestán utažením smyčky kolem krku.

Čokoládové oči, v kterých se odráželo mžourající světlo pouliční lampy. Přisál se mi na krk a jeho ruka sklouzávala po paži dolů. Pohladil mě dlaní po prstech a schoval si ji do tepla za pásek kalhot…

Prudce jsem vydechl nad tou vzpomínkou, dávno vybledlou. Koutkem úst se mi spustil vodopád nashromážděných slin a vazké tekutiny, kterou jsem odmítl spolknout. Bušení srdce mi trýznilo tepnu na spáncích, hrudník mě bolestivě svíral při hlubokých nádeších a líně se plazící kapalina mě studila na krku, než se kapky oddělily od kůže a dopadly na zem.

Tělem mi projelo opět trhavé chvění a napětí, když mě polechtal dotek na břiše. Klouzal po okraji pásku a dalším chapadlem páral nohavici od rozkroku dolů. Omotával se kolem mého stehna a stisk sílil s každou novou smyčkou kolem svalu. Nedokázal jsem zadržet svůj třas a ani narůstající vzrušení. Pomalu mi roztahoval nohy od sebe, vnímal jsem jemné doteky vánku, jak se otírá o odhalená místa a zvědavě se prohání v chloupcích.

Cvakl jsem o sebe zuby, jak se mi brada třásla, a prsty na rukou se mi zkřivily do strnulých pařátů. Oči doširoka otevřené sledovaly hladová ústa chapadla, jak si berou mou tvrdou erekci a pod omamujícím tlakem ji nasávají dovnitř. Byl jsem úplně nahý, jen ošoupané boty s nápisem 2100, abych si každý den uvědomil, kdy šel můj život do háje.

Vykřikl jsem celým svým tělem. Zavěšen v síti spředených z barevně měnících se chapadel jsem se prohnul a vystříkal toho zkurvenýho emzáka svým hustým spermatem nadopovaným nefalšovaným lidským DNA. Držel mě pevně a klouzavými rychlými pohyby se živil vším, co jsem propustil. Cukal jsem sebou pod jednotlivými výrony a nedokázal se uklidnit. Hlavou mi probleskovaly útržky na mého přítele, na jeho výkřiky a slastné sténání.

Vykřikl jsem podruhé, když mě prudký pohyb dostal k zemi, mokrá zemina mi zašpinila vlasy i odhalená ramena. Zapřený jen lopatkami s nohama stále ve vzduchu, ruce přikované mezi stébla trávy a natažené stejně jako ukřižovaný mučedník. Tlak na stehnech opět zesílil a jediné trhnutí mi od sebe ještě víc odtáhlo kolena. Mozek odněkud vyhrabal vzpomínku na smích mého milence, který se náhle změnil v jednu jedinou větu:

„Naplním tě svým semenem!“

Měl na tom konci stále moje sliny smíchané se svým sekretem, když do mě pronikl. Nesnesitelný tlak hromadící se uvnitř mě nutil ještě víc roztahovat nohy. Bořil jsem se do vlhké hlíny stejně rychle a hladce, jako jeho chapadlo znásilňující můj anál.

Napětí ve mně explodovalo a každé zasunutí dovnitř mě víc uvolňovalo. Kropil jsem ho svou vlhkostí a propouštěl ho hlouběji. Víc. Hluboko. Nikdo tak hluboko uvnitř mě nebyl. Cítil jsem, jak ve mně s každým přírazem roste. Vyplňuje mě a snaží se dostat tak daleko, kam jsem schopen to dovolit. A já tu hloubku zatraceně moc chtěl.

Všechny smyčky na mém těle zesílily. Dusil jsem se tlakem na krku a svým vlastním krátkým hekáním. Brněly mě konečky prstů, jak se mi do nich nedostávalo potřebné krve. Hučelo mi v hlavě, když se mi překrvoval mozek a já musel zavřít oči, abych neomdlel.

„Budeš naplněn!“

Nedokázal jsem křičet ve stejných intervalech, kterými mě šoustal. Moje tělo šílelo pod nepřicházející úlevou. Vzpomínky na polibky laskající mé tělo náhle zmizely a vyskočily rozostřené obrazce neznámých tváří. Zkřivených v agónii a pak slepé oči, zírající na jedno místo. Ústa plná šedivé hmoty, v kterých klíčila nová generace. Rozpárané břicho, dopřávající novému životu potřebný vzduch. Roztažené nohy, nahá namodralá kůže na hýždích, mezi kterými zůstaly zbytky oplozujících semen Genlisejů.

Bože!

„Budeš naplněn!“

Vykřikl jsem, když se druhé chapadlo dralo dovnitř, aby i ono našlo živnou půdu pro své potomky. Orgasmus se sbíhal ze všech míst a tělo, které se snažilo uvolnit jakkoliv, se začalo otřásat.

Nechci!

„Do hajzlu!“

Vydechl jsem, jak mi nohy dopadly na zem. Pánví jsem naznačil pohyby šoustající něčí zadek, ale vyvrcholení nepřicházelo. Nikdy jsem se neocitl v situaci, kdy jsem se potřeboval tak moc vystříkat.

„Hej!“

Zavrtěl jsem křečovitě hlavou a stále křičel. Pleskající štípající rány na mou tvář mi nepomáhaly.

„Hej!“

Tlak na krku povolil a já ucítil ostrou bolest, když se mi do tepny na krku zabořilo něco ostrého.

„Potřebuju, aby ses uvolnil! Slyšíš?!“

Otevřel jsem oči a zase je zavřel před náporem bodavého světla. Byla mi zima. Přestože se sluneční paprsky opíraly o mou potem slitou pokožku.

„Máš vysokou hladinu dopaminu a noradrenalinu. Jsi hodně vzrušený, potřebuji, aby ses uklidnil, nemůžu to z tebe jen tak vytáhnout? Slyšíš? Roztrhá ti to srdce!“

Roztřásly se mi uvolněné ruce a tlukot vlastního srdce mě vyděsil. Polykal jsem vzduch a zmateně zíral před sebe. Moje dýchání bylo tak hlasité! A bušení uprostřed hrudníku mi ho musí zaručeně roztrhat na vzhled pokroucené kovové konstrukce mostu Gold bridge, když na něj dopadla vesmírná stanice plná chapadlanců.

„Dám ti ještě jednu dávku serotoninu. Mluv na mě, máš jméno?“

Moje ruka instinktivně vystřelila a chytila majitele hlasu za zápěstí. Konečně jsem zaostřil zrak napřed na svou paži, stále omotanou chapadlem a pak na ruku cizí, držící nastřelovací patronu s vakcínou.

„Pomoz mi…,“ vydechl jsem těžce přes vyprahlé rty. „To… je pořád…“

Slunce se opřelo do oprýskané helmice, s kouřovým neprůhledným hledím a na pár vteřin proniklo skrz a odhalilo velké oči. Tolik mi připomínaly Joshua. Znovu jsem si vybavil jeho výkřiky a tisíce drobných jehliček se mi zabodlo do míst, která se rozechvěla vzrušením.

„Neboj, zasáhl jsem včas, nestačil se reprodukovat, jen zůstal… Pomůžu ti…“

Pozoroval jsem tu postavu, v upnuté kombinéze, tvořící jeho druhou kůži. Zvýrazňovala jeho vypracované paže a přes hrudník se mu táhl pás s náboji. Kolem pasu se mu vinul široký řemen s pouzdry na nůž, kterým odstranil chapadlo z mého krku, a z dalších dvou kožených pouzder trčely pažby těžkých zbraní. Stáhl si helmu z hlavy a prsty schované v rukavici si prohrábl zpocené vlasy. Světle hnědá barva se pod povely slunečních paprsků měnila na odstíny tekuté mědi, mízy vytékající z poraněné kůry stromů a mazlavého jílu na dně vyschlého koryta řeky. Neupravené a potem slepené, zůstávající v pozici, kterou mu udaly prsty mého zachránce.

„Pomůžu ti… od bolesti…,“ zašeptaly jeho ústa, schovaná v krátkém strništi několikadenních vousů a stáhl si mou třesoucí se ruku k opasku.

„Jak…?“

Má otázka byla snad jen pouhou nevyslovenou myšlenkou. Konečky prstů jsem vnímal hladký povrch kůže kombinézy, drobný kovový jezdec sotva hmatatelný, který jsem táhl dolů.

„Jméno… máš jméno?“ otřel se mi slovy o ucho a poškrábal mě hrubou pokožkou po krku, když se nade mnou rozkročil.

Hltal jsem svůj odraz obličeje v jeho očích s nádechem kočičích duhovek, zelenkavé až žluté, podle toho, jak se nahnul. Přitáhl si mé zápěstí k ústům a nasál poraněné tepny.

„Iky,“ vydechl jsem a prohnul svou páteř. „Iky…,“ opakoval jsem své jméno a zatnul svěrače, kde se v posmrtné křeči stále chvěla dvě chapadla. Jako vibrátory s plně nabitými akumulátory.

Potřeboval jsem to zatraceně rychle. Každá sekunda navíc umocňovala mou bolest a já o ni nestál. Už jen rozepínání zipu táhnoucí se od rozkroku mezi stehna, která musel dát od sebe, abych se dostal až na konec, mě neuvěřitelně vzrušovala. Nashromážděné teplo unikalo z přiléhavého vězení a otíralo se mi o ruce. Prudce jsem vydechl a netrpělivě vnořil prsty pod kombinézu. Drsně jsem mu stiskl zadek, který překvapením zatnul a ztížil mi průnik mezi půlky. Ten nechtěný odpor mě nabudil ještě víc. Trhl jsem jeho boky k sobě, a aniž bych ho na svůj vpád připravil, probil jsem se dvěma prsty dovnitř. Přidušeně vykřikl, ztratil rovnováhu a pádu na můj nahý hrudník zabránil zabořením obou dlaní do trávy vedle mé hlavy. Odraz mého vzrušeného obličeje se zvětšoval na jeho rozšiřujících se černých zorničkách a já tvrdě přirazil, abych ho slyšel křičet.

„Počkej…!“ zachroptěl a sevřel mé prsty, kterými jsem rychlými pohyby plenil stěny jeho análu.

„Nemůžu čekat…!“ zasténal jsem a prohýbal svou pánev ve stejném rytmu, jak se do něj nořil ukazováček a prostředníček.

Varoval jsem ho jen svým zrychleným dechem a naléhavým pohledem. Pevný stisk na jeho hýždích, které jsem od sebe odtáhl a přitáhl si ho na vzrušený penis. Jeho tvrdá erekce se nervozitou třásla na mém břiše. Stejně jako jeho tělo, vibrující mi pod dlaněmi. Odlepil jsem pánev od země a našel si svou bránu, po které jsem toužil. Přirážel jsem a násilím si vynucoval vstup. Svým beranidlem jsem se dostával každým nátlakem dovnitř, dokud mě celého nepřijal.  Vteřiny pro rozdýchání těsného prostoru jsem obětoval a začal ho hned plenit krátkými nájezdy. Nehty se křečovitě bořily do jeho pevného zadku, když mi vycházel vstříc a bral si můj úd hluboko do sebe. Cítil jsem, jak mé řitní svěrače pracují a drtí stále se chvějící chapadla. Každý stah je pomalu a jistě vypuzoval ven. Stále víc jsem vnímal sám sebe a toho muže, kterému jsem tak skvěle ojížděl zadek. Díval jsem se na snědý obličej a na bělající jizvu na krku, když ve výkřiku zaklonil hlavu.

Sténáním jsem provázel své uvolnění, plnil ten těsný prostor krátkými dávkami a hrábl mu do krátkých vlasů. Oplatil jsem mu úsměv, lehce pokřivený probíhajícím orgasmem a přejel mu prsty po tváři.

„Vypadáš jako… Joshua,“ vydechl jsem omámeně a znovu se usmál.

„Já přece jsem… Joshua,“ zašeptal muž. „Naplním tě svým…“

Zatnul jsem nehty do jeho hýždí a chytil ho pevně za bradu.

„Joshua…,“ opakoval jsem to jméno a zhluboka se nadechl. „Joshua mi něco dal… než…“

Cítil jsem, jak mě brní paže, když mi v umělých žilách, schované ve svalovině, začaly kolovat energií nabité částice. Moje malé pozitronové jádro, nahrazující srdce, uposlechlo rozkaz mých myšlenek. Neviditelné částečky antihmoty prostupovaly kůží a převzaly funkci tomografu. Úsměv na tváři muže pomalu mizel, tak jako jeho obličej, celý ten přelud, kterým se mě snažil zmást. Cukl sebou, ale moje sevření zesílilo.

„…pro mě umřel…,“ řekl jsem přiškrceným hlasem a vzpomínka na jeho ruku, která mě držela do okamžiku, než jsem na pár minut zemřel, abych se vzbudil znovuzrozený, mi vehnala slzy do očí. „Chcípni!“

Opačně nabité částečky atomů se střetly se svými protivníky a okamžitá anihilace ukázala svou destruktivní moc. Přivřel jsem oči před oslňující září, která zaplavila tělo Genliseje a rozložila ho na neviditelné střípky. Jen mravenčení, které mohlo znamenat klidně odeznívající orgasmus, mě lechtalo na pokožce. Plíce se plnily ochuzeným vzduchem o kyslík a srdce se snažilo dostat zpět do normálu. Joshuovo srdce, které obětoval mému životu. Pomalu jsem si přivykal mrkáním na sluneční světlo a modrou barvu jasného nebe.

Ležel jsem na rozrytém povrchu směsi trávy a hlíny pár minut. Bylo nebezpečné tu zůstávat déle. Jen s botami na nohách. Jsou součást toho, co mi pomáhá přežít. Když utíkám. A jde mi to zatraceně dobře….

Nikdy… nikdy mě nedostanete!

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]
Boty na útěku
Tagged on:                 

One thought on “Boty na útěku

  • 3.11.2017 at 23:50
    Permalink

    Och, sci-fi … sci-fi nie je zrovna moja šálka kávy ale prečítala som si to. Nebudem predsa kritizovať bezdôvodne. Poviedka je napísaná dobre, je napínavá, sex je vykreslený bravúrne, ako vždy od teba, ale sci-fi…ach sci-fi nemusím 😀 dnes

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *