Kdyby tento den byl mým posledním

„Potřebujeme posily!“

Zrychleně dýchal a drtil sluchátko vysílačky v ruce, která se mu viditelně chvěla. I když měl zakázáno dívat se okolo sebe, jeho zrak vyděšeně těkal z místa na místo. Nedaleko vybuchl granát a modré světlo před sebou hrnulo směs hlíny a vytrhaných trsů trávy. Během těch několika sekund, kdy se na něj valila zničující vlna, si nemohl vybavit jeho jméno. Výbuch rozmetal jeho tělo na beztvarou krvavou kaši a vymazal tak jeho jméno navždy z paměti. Poručík Shimizu Yuuichi si instinktivně založil ruce na helmu a kryl se. Sprška bláta nasátá krví se rozprskla o ochranné pole a on k sobě stiskl silně víčka, aby schoval svoje bezvýrazné oči pod hustými řasami. Málokdo věděl, jakou mají jeho oči pravou barvu, protože je skrýval pod kontaktními čočkami. Barva oceánu, směs modré a zelené, podle toho, jak se obloha odrážela na hladině. Krásné, tajemné, ale známka toho, že pochází z východu. Kvůli jedinému člověku se vzdal své identity. By ho mohl následovat do pekla, jedno z mála, ve kterém se právě ocitl.

„Poručíku!“

Vynořil se před ním jako samotný vládce podsvětí. Mrskl ochranou helmou o zem a utřel si špinavou rukou zpocené čelo. Dlouhé vlasy, protkané bílými pramínky, znamenající spoustu špatných dnů, vzpomínek a probdělých nocí, se mu lepily na kůži a tvořily ještě víc jizev na obličeji, než původně měl. Jediným vzteklým úderem do poručíkova ramene ho poslal k zemi a vytrhl mu sluchátko z křečovitého sevření.

„Žádám leteckou podporu!“ řval do sluchátka. „Kdo to kurva posral!“

Volnou rukou si prohrabával kaštanové vlasy, aby je vlhké od několikadenního uvěznění ve skořepině prosušil. Zvuk zubů skřípající o sebe, stavěly poručíkovy chloupky na pažích a úhel pohledu na jeho velitele, tyčícího se nad ním, mu dodávalo na mohutnosti a impozantnosti.

„Ztráty? Chcete vědět pouhá procenta?!“ zavrčel kapitán a zhluboka se nadechl.

Poručík Shimizu Yuuichi se zvedl na nohy a vyslal ke svému velitelovi uklidňující pohled. Kapitán několikrát zamrkal a vzteky rozšířené zorničky se stáhly do malé černé tečky a nechaly vyniknout zbytku smaragdového zbarvení duhovek jeho očí. Potřeboval se něčeho dotknout. Živého. Cítit pod polštářky prstů teplo, pulsující žilky pod kůží. V jedné ruce pevně svíral sluchátko, jenž se pod jeho stiskem začalo kroutit a vydávat naříkavé zvuky. Druhou rukou pomalu napřáhl směrem k poručíkově tváři, kopírující opatrně jeho jemné rysy, po linii nosu, lícní kosti, přes bradu a zastavující se na čistých plných rtech, popraskaných od horkého slunce a nedostatku tekutin.

„Řeknu vám jejich jména, jména jejich žen a jejich dětí,“ zavrčel kapitán Renjou Hisayoshi už klidnějším hlasem a na jeho tváři se objevil nepatrný úsměv, patřící pouze těm očím, skrývajícím se za kontaktními čočkami. Pak jeho ruka poklesla a kapitán se otočil zády, aby mohl sledovat dění na bojišti. „Co dělala průzkumná četa? Koho si mám podat, až se vrátím na velitelství?! Jsme pod palbou necelou hodinu a přišel jsem o víc než polovinu svých mužů! Útočí na nás ze vzduchu…“

Průzkumný letoun nepřátel přeletěl nízko nad bojištěm. Zrušil silové pole nad jediným místem, které zabezpečovalo spojení mezi jednotkou velitele Renjou Hisayoshi a velitelstvím. Oba zůstali nechráněni a ostatní z jejich čety měli dost práce sami se sebou. Útok nepřátel byl zdrcující a nedával šanci jednotlivci, natož někomu, kdo by chtěl bránit ostatní. Bojiště vypadalo jako jednostranný masakr.

„Nezajímá mě to!“ začal opět kapitán zvyšovat svůj hlas. „Seru na to! Nemáme tu co bránit! Velím k ústupu a vás žádám, abyste vyslal záchranný vrtulník!“

Stříbrné tělo malého letounu odrazilo rudé paprsky skomírajícího slunce, které se ještě snažilo soupeřit s přicházející nocí. Na zem se snášely drobné letecké bomby, které měly zničující dopad na několik stovek metrů od místa, kam dopadly.

Shimizu Yuuichi zavadil pohledem o mrtvé tělo jednoho z jejich týmu, ležící v blátě a protileteckou pušku, kterou skoro celou zakrýval. Musel dát svému velitelovi čas na to, aby pro ně získal buď vojenskou podporu nebo záchranný výsadek. I když si nebyl jistý, zda někdo přežije a vrtulník bude mít nějaký smysl. Odtáhl tělo bokem a uchopil pušku. Naučeným pohybem zkontroloval zásobník. Usadil těžkou zbraň do trojnožky a dopadl na kolena do mazlavého bláta.

„Ústup!“ slyšel kapitána, jak se snaží překřičet hluk motoru vznášedla. „Všichni do lesa! Dostaňte se k oceánu!“

Zpětný náraz mu málem vykloubil rameno. Byl pouhým spojařem a ke zbraním se dostal zřídka. Sprška nepřátelských střel značila svou cestu až k barikádě tvořenou z pytlů vyplněných pískem. Shimizu Yuuichi jen několikrát za sebou stiskl víčka, aby rozehnal tísnivý pocit strachu, drtící jeho splašené srdce, a znovu zmáčkl spoušť. Letoun mu proletěl nad hlavou tak nízko, že cítil žár motorů přes skořepinu své helmy. Vznášedlo za sebou zanechávalo tmavě šedivý dým a náhlý výbuch ho rozmetal na kusy ohořelých plechů dřív, než dopadlo na zem.

„Běžte!“ křičel kapitán a naznačoval máváním paže se zbraní směr do džungle, která se už nořila do tmy a vysoké stromy vrhaly ponuré stíny na bojiště.

„Dobrá práce, poručíku!“ chytil Shimizu Yuuichiho za rameno a pomohl mu vstát. „Budu krýt váš ústup. Dostaňte je na pobřeží. Těsně před rozedněním by měl přiletěl vrtulník…“

„Kapitáne…“ vyhrkl přiškrceným hlasem Shimizu Yuuichi. „Zůstanu…“

„To je rozkaz, poručíku! Běžte!“

Ten okamžik trval pár vteřin, když se jejich pohledy setkaly a navzájem si pověděli, co cítí. Oba uměli číst, oba věděli, co ten druhý chce říct. Nebyla potřeba slov.

Kapitán Renjou Hisayoshi rozložil svou zbraň, aby mohl spolu s protileteckou puškou sestrojit výkonný kulomet.

„Běž!“ křikl znovu kapitán s naléhavostí v hlase a prudce trhnul hlavou směrem k lesu.

Boty obalené blátem, nabírající každým krokem další vrstvu těžké zeminy, poručíkovi nedovolily utíkat. Připadalo mu, že se proti němu zemská gravitace spiknula. Těžce dýchal a bolestivé bušení v uších mu tlumilo zvuky výstřelů, které se snažil nevnímat. Upnul se na záda jednoho z vojáků, na červený kříž vyznačený na zabláceném batohu, mířícího do džungle a to ho nutilo udělat krok a pak další.

Zastavil se, když uslyšel přibližující se ostré hvízdání projektilů a jeho ústa se pootevřela v tichém varovném výkřiku. Strach se změnil na pevné kořeny, vázající jeho nohy do země a on se nedokázal pohnout. Jeho spolubojovník, kterého určitě dobře znal, ale děs mu všechny informace vymazal z hlavy, jen rozhodil ruce, jeho tělo se zmítalo pod sprškou střel jako loutka na provázcích a pak dopadl tváří do rozmočené hlíny. Jen hluboko uhnízděná myšlenka zachránit si život donutila poručíkovy nohy udělat kroky, které ho dostaly do stínů vysokých stromů. Velké listy se mu otíraly o lýtka a on vysíleně dopadl mezi ně na kolena, aby popadl dech. Adrenalin mu proudil v krvi v takovém množství, že si musel začít třít čelo, aby rozehnal tupou bolest, zbavujícího ho zraku i sluchu.

I přes to, že pomalu přicházel o všechny smysly, otočil se zpět na bojiště. Jakoby věděl, že se stane něco špatného. Prolétající letoun vztlakovou vlnou rozvířil listy kolem klečícího poručíka a záblesk oslňujícího světla se prodral mezi zelení až k němu.

Kapitánovo jméno bylo to jediné, co mu bombardovalo všechny buňky a donutilo ho znovu vstát, otočit se a vrátit se zpět do pekla. Nevnímal své těžké nohy a nutkání najít Renjou Hisayoshiho mu dávalo nadlidskou sílu. Hořící trosky letounu osvětlovaly krajinu a hradbu tvořenou z pytlů, o kterou byl opřený kulomet.

„Kapitáne!“

Byl to spíš šepot než výkřik. Zadrhl se mu v krku a poručík se rozeběhl směrem k ležícímu tělu. Modlitba mu sevřela vnitřnosti v břišní dutině a ruce se mu třásly, když obracel kapitána na záda.

„Proč jsi se …,“ zamumlal kapitán Renjou Hisayoshi, ale ústa plná krve mu zabránila v dalších slovech.

„Pšš… nemluv,“ zašeptal Shimizu a naklonil se tak blízko, že se jejich rty o sebe otřely. „Prosím…“

Tma začala vše pohlcovat do své temné náruče a jen vrak v dohořívajících plamenech poskytoval trochu světla. Poručík Shimizu začal rychle rozepínat knoflíky od kapitánovy blůzy. Tričko pod ní už prosakovalo mazlavou teplou tekutinou a tvořilo druhou souvislou vrstvu, přilepenou k velitelovu břichu.

„Bude to dobrý,“ utěšoval sám sebe Shimizu a instinktivně si utřel slzy, deroucí se mu z očí. „Dostanu vás odtud…“

Kapitánova teplá dlaň položená na jeho mokrou tvář mu poskytovala útěchu. Renjou Hisayoshi se usmíval. Kapitánovo teplo a úsměv bylo jako dávka paliva a energie, aplikována jehlou přímo do žíly. Shimizu ho chytil za ruku a pomohl mu vstát. Přehodil si kapitánovu paži přes rameno a oba se vydaly šouravými kroky směrem k džungli. Sotva se jejich zablácených těžkých bot dotkly první zelené listy, kapitána opustily síly, svou vahou se vysmekl z poskytnuté opory a složil se na zem. Poručík věděl, že musí sehnat léky a zastavit krvácení. Jeho mozek mu pracoval na plné obrátky, protože musel jednat rychle. Mnohem rychleji, než srdce Renjou Hisayoshiho, vyplavující každým svým úderem krev z jeho těla.

„Hned se vrátím,“ vyhrkl Shimizu Yuuichi a aniž by podal bližší vysvětlení, zmizel ve tmě.

Vybavil si červený kříž na zádech muže, jenž šel před ním, než si z něj nepřátelské jednotky udělaly snadný terč. Nevnímal únavu. Několikrát zakopl ve tmě a obtiskl svá kolena do bláta. Když se dostal k lékárničce, začal ji ihned nervózně strhávat z ramenou zdravotníka.

„Shimizu..,“ zachroptěl najednou muž a chytil ho za zápěstí. „Pomoz mi…“

Poručík vyděšeně zíral do šera. Jediným pohledem od hlavy k botám prozkoumal ležícího muže. Takuya Uzuki. To jméno mi vyskočilo zrovna ve chvíli, kdy to nejméně potřeboval. Serval z něho batoh s léky a přehodil si ho přes rameno. Pohnul rukou k opasku a vytáhl pistoli.

„Je mi to líto, Uzuki,“ zašeptal jen a nocí se rozlehl tlumený výstřel.

Nepocítil ani náznak výčitek. Ten muž byl už mrtvý a zbytečně by nejspíš trpěl. Vracel se zpět ke svému velitelovi. Vzduch byl prosycen popílkem ze spálených stromů, vůní mokré hlíny a pachu krve. Poručík zlomil tyčinku chemického světla a položil ji kapitánovi na odhalený hrudník. Pod tlumeným bílým světlem vypadala kapitánova zranění děsivě. Shimizu Yuuichi začal rychle dýchat, když si začal uvědomovat, jak rozsáhlá a životu nebezpečná jsou. Ruce se mu třásly, když nožem páral velitelovo triko.

„Yuu,“ zaznělo jeho jméno z kapitánových úst. Jméno, které vyslovoval ve chvílích, kdy byli sami, vstřebávali pocit blízkosti a souznění. Tak dávno. „Yuu,“ zopakoval to jméno znovu a položil mu ruku na tvář. „Uklidni se. Vše bude v pořádku. Opakuj.“

„Kapitáne….,“ vysoukal ze sebe Shimizu Youichi a jeho dech se ještě víc zrychlil. „Já… já…“

„Ráno za svítání přiletí helikoptéra. Všichni poletíme domů,“ řekl pevným hlasem Renjou Hisayoshi a vjel mu prsty pod helmu. Přitáhl si jeho obličej k sobě, nasál s hlasitým povzdechem vůni jeho kůže a pak se přitisknul čelem k jeho tváři. „Je mi to tak líto, Yuu…“

„Zvládneme to,“ poručík Shimizu zavřel oči a pak se odtáhnul od svého velitele.

Nemínil selhat. Renjou Hisayoshi byl jeho přítel. Víc než přítel. Už dlouho. Miloval ho. Následoval ho z pekla do pekla a byl mu vždy na blízku. Nehodlal na tom nic měnit. Ruce se mu přestaly třást a sebevědomě se pustil do ošetřování. Ráno, za úsvitu, je přijdou na pobřeží oceánu vyzvednout záchranné jednotky. Ráno…

Obvázal jeho ošetřené rány a pomohl mu vstát. Prodírali se džunglí, zavěšeni do sebe, s nepolevujícím tempem se snažili dohnat čas, který jim proklouzával mezi prsty. Shimizu si nakonec musel přehodit velitele na záda, protože mu několikrát povolila kolena a oba se sesunuli na zem. Přestal už doufat, že někdy znovu uvidí tu velkou plochu vodní hladiny. První byl závan slaného vzduchu, který je upozornil na to, že jsou blízko. Pak náhle spleť rozmanitých rostlin ustoupila a před nimi se otevřel výhled na nekonečné stříbrné zrcadlo, odrážející pohasínající hvězdy a slábnoucí noční oblohu. Písek jim zaskřípal pod nohami a teplý vítr se jim otíral o zmučené tváře. Oba mlčeli, kapitán zapřený do Shimizova ramene a sotva se držící na nohou.

Renjou Hisayoshi se s pomocí svého poručíka posadil do písku a hlubokými nádechy nasával do nozder vzduch vonící svobodou. Shimizu Yuuichi mu pomohl sundat boty, blůzu i triko a převázal mu zranění. Kapitánova kůže byla tak horká a při každém doteku se zachvěla. Bolestí? Nebo něčím jiným? Kdy se ho tak naposledy dotýkal? Zapomněl? Ten podivný pocit, roztahující se jako počítačový vir pod kůží. Slabé brnění začínající v konečcích prstů, které vstřebávají teplo pokožky a krví roznášené do celého těla takovým způsobem, že se chloupky na pažích stavějí do pozoru.

Tak dávno.

Kapitán Renjou Hisayoshi pod jeho doteky přivřel oči a nechal se unášet na vlnách vzpomínek.

Tak dávno.

Shimizu skrz dlaň vstřebával jeho srdce, které tlouklo pomalu a tiše a hrudník se zvedal jen krátce a nepatrně. Využil chvilky, kdy se vše uklidnilo a svět náhle vypadal jako mírumilovné místo pro milence. Sundal si helmu a nechal ji volně padnout do písku. Svlékl ze sebe oblečení, potřísněné bahnem, špínou a nasáklé potem. Měsíc mu svými paprsky značil cestu k okraji oceánu a poté je roztříštil do stříbrných kapek, tetelící se na vodní hladině. Poručík smočil svá unavená chodidla do chladné vody, nechal si chvíli omývat malými vlnkami lýtka a pak začal přidávat krok ke kroku, až mu voda zvlhčila kůži na prsou a on se ponořil do tichého podmořského světa. Uzavřený před okolním světem utrpení, beznaděje a smutku. Nikdy to nepociťoval, protože byl s ním. Kapitán Renjou Hisayoshi byl ten, pro kterého se každý den vzbudil a nehodlal jen tak prohrát své tvrdě vybojované místo na zemi.

Vynořil se z vln a vykročil zpátky na pevninu, doprovázen lehkými vlnkami, mazlící se s jeho kůží. Kapitán byl vzhůru, podepřený na loktech a díval se přímo na něj. Shimizu se ohnul pro své oblečení, když ho Renjou Hisayoshi zarazil tichým vyslovením jeho jména.

„Kdyby se něco stalo…,“ zašeptal kapitán. „…chci, abys to byl ty, komu budou patřit moje poslední vzpomínky. Yuu….“

Shimizu nad ním zůstal stát, kapky slané vody mu stékaly po snědém těle a odrážely měsíční třpyt.

„Nic se nestane,“ řekl pevně Shimizu a poklekl do písku vedle kapitána.

Mokrými dlaněmi utíral špínu a pot z velitelova obličeje a pak svými rty zbavil kůži štiplavé slanosti. Nechal ze svých mokrých vlasů dopadal krůpěje vody na Hisayoshiho odhalený hrudník a sledoval je jemně svými prsty, přes všechny ty jizvy, o kterých věděl vše, protože každou kapitánovu ránu vždy ošetřoval svým jazykem. Sklonil se k jeho ústům, beroucí si je v letmých polibcích a přitom se opatrně třel svým mokrým tělem o to jeho. Z chladného oceánu klesla poručíkova teplota a on cítil, jak mu kapitán při každém doteku předává svou horkost, vysušuje studená vlhká místa a rozlévá příjemné teplo do zkřehlého Shimizuva těla.

Pomalu sunul své ruce přes velitelova ramena, přejel mu po svalnatých pažích až k zápěstím, které si zvednul k ústům, polibky kopíroval žilky a pak mu vtiskl své horké rty do dlaně. Vyhnul se druhou rukou obvazům a jen prsty vjel pod pásek kalhot, aby povolil tlak na kapitánově břiše. Od pravé strany, hmatatelné kyčelní kosti, po horké kůži, přes jemné chloupky až po levý bok. Vrátil se na střed a jediným cvaknutím rozepnul kovovou sponu opasku.

„Yuu…“

Jméno vyřčené polibky zvlhčenými rty, nahrazující slovo chci tě. Plné touhy a tajných přání. Shimizu mu další slova vzal z úst, zapečetil je polibkem a během okamžiku, kdy mu rukou pátral v rozkroku, se dorozumívali jen tajnou řečí o sebe se otírajícími jazyky. Kapitán přivíral oči před dopadajícími slanými kapkami na jeho tvář, před bolestí i před naléhavou vášní, rozlévající se mu do celého těla. Zasténal do ticha, když se Shimizu dotknul citlivých míst. Každý dotek, jemné hlazení, doprovodil mírným nadzvednutím své pánve. Cítil, jak mu Shimizu s každým pohybem stahuje těžké vojenské kalhoty z boků. Zvedl ruku a položil ji poručíkovi na mokrá stehna, na kterých ulpěly miniaturní drobečky z písku. Dlaní je hrnul před sebou a zbavoval tu hebkou pokožku nečistot, směrem k jeho neopálenému pozadí. Promnul jeho svaly a mírným tlakem si ho přitáhnul blíž k sobě, aby i svému Shimizu Yuuichimu mohl dopřát příjemné pozornosti.

Noční obloha posetá hvězdami. Byla svědkem už tolika příběhů. Před několika hodinami byl vzduch nasycen iontovými výboji, střelným prachem, strachem a smrtí. Jakoby se ocitli na jiné planetě. Jen tiché šplouchání oceánu, pod teplým vánkem se přes sebe převalující jednotlivá zrnka písku a zvuk palmových listů, lísající se jeden k druhému, tak jako dva milenci, patřící v této chvíli jen sobě navzájem.

Shimizu Yuuichi se pohupoval v bocích, zapřený do pevných svalů na kapitánově hrudníku. Vysedával zlehka a opatrně, naslouchal tichému dechu svého velitele a pečlivě vnímal řeč jeho těla. Kapitánovy ruce volně položené na jeho zatnutých hýždích ho hřály a dodávaly mu tu intimní blízkost, jakou potřeboval. Dráždivé chvění se mu pomalu rozlézalo po celém těle. Shimizu se mírně nahnul, aby své vzrušení, doprovázející sténáním, všeptal kapitánovi do úst. Nevyřčené miluji tě opakující se v každém vlhkém polibku.

Poručík se narovnal do sedu a přitáhnul k sobě Hisayoshiho. Těsné obětí jejich těl, otírání kůže o sebe a srdce tak blízko sebe, že mohla poslouchat jednotlivé údery toho druhého. Vášnivé polibky, obtisknuté na poručíkově krku spolu s jeho jménem, roznítily jednotlivá roztroušená zapálená místa a spojila je do zničujícího požáru. Shimizu nevnímal, jak ho kapitán převážil pod sebe na záda, do teplého písku a několika klouzavými pohyby se připojil k osvobozujícímu pocitu vzrušujícího konce.

Rychlé dýchání. Bušící srdce. Třesoucí se těla. Drobné krůpěje potu na tváři. Smaragdově zelené oči říkající tolik slov, že se v nich Shimizu začal ztrácet. Cítil vlhké teplo na svém břiše a byl si vědom toho, jak moc jeho velitel trpí a jakou snáší bolest. Pro tenhle okamžik… být spolu. Pevně ho jednou rukou objal a druhou mu vjel do vlasů. Jestliže se něco stane, chtěl si tu vzpomínku vrýt co nejhlouběji do své paměti.

Oranžový kotouč slunce se zrcadlil na obzoru a donutil noc ustoupit. Vojáci se začali trousit na pláž, unavení a doufajíc v návrat domů.

Poručík Shimizu Yuuichi měl ztuhlé celé tělo, jak celou noc seděl v písku. Kapitán Renjou Hisayoshi měl položenou hlavu v jeho klíně otočenou směrem k oceánu a prsty navzájem propletené s Yuuichiho.  Shimizu si protřel oči, mající stejnou barvu, jako oceán probouzející se do dalšího dne. Přál si, aby vzpomínka byla dokonalá. Přál si, aby opět viděl tu stříbrnou modř, kterou léta skrýval. Aby si ho pamatoval takového, když se poprvé potkali a zamilovali.

Černé tečky na obzoru vrhaly lesklá prasátka a rychle se zvětšovaly. Nořily se postupně z ohnivého kruhu, až ho celý zakryly. Záchranné vrtulníky přistávaly na pláži tak jak to kapitán Renjou Hisayoshi slíbil.

Shimizu Yuuichi přejel prsty po kapitánově tváři.

„Poletíme domů,“ zašeptal.

Usmíval se. Usmívali se oba.