Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě

Jak můžeš bejt tak krutá,
copak nemáš kouska citu v těle.
Tu kytaru jsem koupil
kvůli tobě
a dal jsem za ni
celej tátův plat,
ta dávno ještě byla ve výrobě
a já už věděl,
co ti budu hrát.

Hlas mi selhal, ale nenechal jsem se odradit. Pevně jsem sevřel trsátko a zpocená dlaň se zapřela o popraskaný lak na krku kytary. Zvláčnil jsem hrdlo několika rychlými polknutími a rázně se opřel do strun.

S tou kytarou teď stojím před tvým domem,
měj soucit aspoň k tomu javoru,
jen kvůli tobě přestal býti stromem,
tak už nás oba pozvi nahoru.

Můry zakroužily kolem oslnivého světla pouliční lampy a dobrovolně položily své životy za zvuků mé milostné písně. Zíral jsem na okno v pátém patře a doufal, že mě má vyvolená uslyší. Nerozhodila mě ani láhev, kterou po mě někdo hodil z balkonu a dokonce ani siluety za staženými roletami v oknech dalších pater.  Počkal jsem pár vteřin, až tramvaj oznámí zacinkáním odjezd a já mohl nasadit další sloku.

S tou kytarou teď stojím před tvým domem,
měj soucit aspoň k tomu javoru,
jen kvůli tobě přestal býti stromem,
tak už nás oba pozvi nahoru,
pozvi nahoru, pozvi nahoru…

Přiznám se, že jsem neměl žádný plán, jen jsem ve své spontánnosti sundal hudební nástroj, který patřil mýmu tátovi, ze zdi a šalinou číslo 9 dojel po 22 h k činžáku mé spolužačky Gábi, kterou jsem miloval. Možná proto mě vyděsil zvuk klíčů, které dopadly těsně vedle mých tenisek se šňůrkami nastrkaných pod jazyk. Byl jsem si jist, že to okno pozoruju pečlivě, ale nejspíš jsem měl vteřinový výpadek, protože mi ten okamžik, kdy po mně někdo ty klíče hodil, unikl. Zvedl jsem je ze země rozechvělou rukou a číslo, vyražené na kovové destičce, mě ujistilo, že jsou to opravdu má vytoužená vrátka k vysněné lásce.

Byl jsem tak natěšený, že mě ani nenapadlo vlézt do výtahu. S představou okvětních lístků sypajíc se na mou hlavu, vlajících vlasů plnou vší zmuchlaných do dredů a čelenky se znakem hlásající mír celému světu, jsem bral schody po třech a stvořil dokonalou repliku plící Emila Zátopka v roce 1952, který právě protínal cílovou pásku. Pět pater pro mě byla brnkačka a deodorant mýho táty neměl žádný problém zvítězit v zápase pachů a položit vůni potícího se zvířete na lopatky. Jen jsem si odhrnul mokré vlasy z čela a nasadil úsměv toho nejroztomilejšího tvora na zeměkouli. Rozdrásaný ukazováček od kovových strun jsem se zrovna chystal obtisknout na průhledný pásek domovního zvonku, když se dveře otevřely.

„Tiše,“ napomenul mě hlas, jehož neznámost jsem si uvědomil až po té, co jsem překročil práh, a dveře se za mnou zavřely.

„Eh…,“ vysoukal jsem ze sebe pod rouškou překvapení a ne z nedostatku potřebného vzduchu a zíral na chlapíka uprostřed chodby.

Mozek se mi vařil pod útokem otázek bez odpovědí. Ujistil jsem se pohledem na zeď, že tam visí fotky zlatovlasé bohyně se soškami, oznamující první místa v matematicko-fyzikální olympiádě a jsem ve správném bytě. Ten muž měl na sobě košili, kalhoty a dokonce i kravatu. Po 22 hodině v noci. Snažil jsem se v paměti vybavit, zda jsem někdy potkal jejího táty a jestli vypadal zrovna takhle.

„Jdeš za Gábi?“ spálil jednou větou mé mosty pochybností a mávl rukou někam do prostoru. „Ještě není doma. Můžeš na ni počkat. Má zpoždění.“

Sevřel jsem popruh, který držel kytaru na mém rameni a pořád nechápavě zíral na jeho záda.

„Nechtěl jsi svým zpěvem vzbudit celou bytovku, že ne? Máš jméno? Nejsi náhodou… Vítězslav?“ pokračoval ve svém monologu, a když se stále nedočkal mé odpovědi, obrátil se zpátky. „Co je? Neumíš mluvit? Mohl by ses vyzout? A jít dál? Bože…“

Zavrtěl rozmrzele hlavou a přistoupil ke mně. Viděl jsem, jak nakrčil nos, jak nasává vzduch kolem sebe a pak se ušklíbl.

„Jdeš za holkou po schodech a k tomu našplíchanej fotrovou voňavkou za tři pětky? Takhle Gábi nikdy nesbalíš,“ suše konstatoval a jeho oči protočené v sloup mě v tom znovu utvrdily.

„Jsem Vítě… Vítek… a Gábi… ty…?“

Ano. Přesně tahle slova byla důkazem mé vysokoškolské inteligence.

„Proboha, člověče!“ vyděsil mě opět jeho hlas a dopad těžké ruky na mé rameno ještě víc. „Znervózňuješ mě. Jestli ti to pomůže, sem Vašek a…,“ nehty se zaryly přes látku mého trička hlouběji do svalu. „…nejsem tvůj nepřítel. Sundej si ty boty a poď dál. Koukám na…“

Nevím, proč jsem zkopíroval jeho pohled, kam se díval, a skončil ve svým rozkroku.

„…na porno,“ zahuhlal nesrozumitelně a zmizel mi konečně z očí.

Sešlápl jsem paty tenisek a nechal je uprostřed zádveří. Z fotografií, zdobící obě stěny chodby, jsem se snažil vyčíst, zda je to Gabinčin brácha nebo otec. Vlastně jsem o ní nic nevěděl.

Tiché ššš narušilo hlasité sténání prsaté plavovlásky, která zabírala svým vzrušeným obličejem celou obrazovku plazmy v úhlopříčce 152 centimetrů. Vašek odhodil hliníkový kroužek na konferenční stolek a přiložil plechovku vychlazeného piva ke rtům. Přetáhl jsem si odrbaný popruh kytary přes hlavu a opřel ji o gauč, který vyplňoval veškeré čtvereční metry panelákového obýváku.

Poslušně jsem si sedl na okraj pohovky a netrpělivě přejel pohledem po vybavení. Velké repráky v rozích místnosti dokonale roznášely sténání a hekání prsatky, kterou prudkými přírazy obšťastňoval potetovaný svalovec s pérem větším, než jakým jsou obdarováni křoviňáci z Afriky.

„Doufám, že ti to nevadí,“ řekl ledabyle a usrkl. Když viděl mé strnulé sezení, zarazil se a natáhl ke mně ruku s plechovkou. „Máš žízeň?“

Byl jsem si vědom mého těkavého pohybu očí z kytary, na pivo, na rozvášněnou pornohvězdu a na dveře, které mě vábily ke zbabělému útěku.

„Jo,“ hlesl jsem a hltavě do sebe převrátil obsah.

Sedl jsem do tramvaje z jedinýho důvodu. Jasně říct Gábi, že ji miluju a tak nějak doufal, že se to zvrtne v nezávislý divoký sex. Už jen ta představa můj penis nenechala v klidu a měl jsem co dělat, abych maskoval erekci na nepohodlných umělohmotných výliscích, přesvědčující nás, cestující, o pohodlných sedátkách. Krácení si času na příchod mé vyvolené sledováním porna mi nepomáhalo. A když můj pohled sklouzl na ruce, které před chvílí svíraly plechovku, volně položené v klíně, zřetelně jsem cítil, jak mi zvlhly nejenom slipy.

„Promiň… nikoho nemám,“ ospravedlnil se a zajel rukou za opasek, provlečený v poutkách kalhot. Druhá ruka stáhla kovový jezdec zipu dolů a začala hladit nepřehlédnutelný tvar ztopořeného penisu.

„Jasně… v pohodě,“ snažil jsem se povzbudit, i když jsem na tom byl úplně stejně. Jen na rozdíl od něj jsem chtěl být tvrdej pro NI.

Po několika minutách jsem se přistihl, že se mé uši zaměřily na tiché sténání muže, sedícího vedle mě.

„Víťo?“

Ztuhl jsem jak dobytek čekající na popravu, a nebo jako chameleon perfektně kopírující prostředí kolem sebe.

„Mám problém… Já vím, že bys chtěl Gábi, ale… Jsem gay. Víš, co je to být…?“

Doufal jsem, že vypadám přesně jako potah gauče. I když…  kdybyste se mě zeptali, jestli má na sobě kytky nebo je totálně jednobarevnej…

Zíral jsem na pihy ve tvaru souhvězdí Kasiopey na hřbetu čelisti, když se jeho obličej objevil přímo proti mému a horký dech rozmlžil viditelnost na vzdálenost pěti centimetrů.

„Ty si…?“

Nevěděl jsem, co jsem chtěl říct, co je. Termín gay šel mimo mě, a prsty hbitě rozepínající sponu opasku mě děsily.

„Šukal jsi někdy…?“

„Jako… jestli jsem někdy měl holku?“ ubezpečil jsem se o smyslu jeho slov a polknul, když si přede mne stoupl, zakryl mi výhled na porno odehrávající se na zdi a kalhoty s vyžehlenými puky mu sjely ke kotníkům.

„Mohl bych tě o něco poprosit?“ zeptal se a dvěma šlápnutími se zbavil oděvu.

Zíral jsem na jeho péro, vztyčené do stropu a varlata schovaná do světlého porostu.

„Gábi by měla každou…,“ snažil jsem se odvrátit pozornost a zároveň varovat na blížící se nebezpečí.

Dopadl tvrdě na kolena a aniž bych se stačil bránit, stáhl mi kraťasy na gumu natolik, aby odhalil mou velikost penisu. Zapřel jsem se dlaněmi do gauče a zvrátil hlavu, když si ho vzal drsně do úst a hned si ho začal tvrdě přirážet na mandle. Nedokázal jsem se ani pořádně vzpamatovat, když se zvedl, zaklekl vedle mě obsednutím a pevně mi ho chytil u kořene.

„Hlavně buď zticha, ať neprobudíš…,“ zašeptal mi do ucha a stiskl jeho okraj ve chvíli, kdy mě začal znásilňovat svým šíleně úzkým análem.

Jeho ruce dopadly vedle mé hlavy a zaryly se do opěradla pohovky. Byl jsem tak mimo a ohromený, že jsem jen pozoroval jeho křivící se obličej, když pohlcoval můj výstavní kousek do sebe.

„Mohl bys… trochu…,“ zasténal mi do tváře a navedl mi ruku na jeho erekci. Poslušně jsem dělal tahy, které mi naznačil a on se znovu zapřel vedle mých ramen.

Nevím proč, ale moje ego se ohlásilo o slovo právě ve chvíli, kdy mi začal cákat na ruku. S hlasitým zasténáním jsem ho ze sebe shodil a donutil ho zakleknout na pohovku. Přetáhl jsem si propocené tričko přes hlavu a krátkým plachtěním ho poslal na akvárko, abych neprznil pruhované dánia a krvavé tetry spokojeně si plovoucí ve vodě.  Sevřel jsem pevně jeho pevné boky a nadrženě mu ho tam znovu zasunul. Připadal jsem si jak v nějakém grupáči. Slyšel jsem sebe, jeho vzdechy i hekání ženské za mými zády na obrazovce. Nerozhodil mě ani zvuk kytary, která neustála nápor vrzajícího gauče a dopadla na zem. Byla kdysi javorem a měla jasno už v továrně, komu bude hrát.

„Co to… tu kurva!“

Jo, pro ni! Blesklo mi hlavou v momentě, kdy jsem tvrdě několikrát přirazil a pumpoval nenasytný zadek svým spermatem. Vysíleně jsem se obtiskl své dlaně vedle jeho a slintal mu na záda. Mozek je neuvěřitelně zajímavý orgán. Pokazí všechno. Připomněl mi mezi otřesy orgasmu, cloumající mým tělem, že ten hlas patří ženě, za kterou jsem původně přišel.

„Co to tu kurva děláte?!“

Bylo mi jasné, že to řekla jen kvůli tomu, kdybych tu první větu přeslechl. V náhlé panice jsem nevěděl, co mám dělat. Uvědomil jsem si, že mi zírá na bílý, sluncem nepolíbený, zadek a jako velmi inteligentní dáma, která se připravuje na svět jaderného fyzika, ví přesně, kde se ocitá můj penis.

„Vaše matka mě požádala, abych pohlídal Tomáška,“ vydechl těžce Vašek, „než se vrátíte z kina… a uvařil jsem… večeři…“

„Si děláte prdel?!“ zavřískala Gábi a já jen instinktivně uhnul hlavou, když mi kolem ní proletěla její kabelka.

„Losos na rozmarýnu a karotkovobramborové pyré..,“ hlesl zadýchaně muž pode mnou a já se stále neodvážil pohnout. „Prosím, slečno Gabi, nekřičte… dalo mi práci ho uspat a pak tenhle dole vřískal…“

„Jste mámin… a… asist…!“

Moje křeč povolila a ochabující erekce vyklouzla z jeho vlhkého konečníku. Chtěl jsem si natáhnout kraťasy, ale růžový střevíc na deseticentimetrovém podpatku mi je přišpendlil k plovoucí podlaze.

„Co tu děláš ty?“ zeptal se mě ostrý výhružný hlas za zády.

„Já… já…“

…přišel za tebou, bylo pěkně trapné. Najednou mi docvaklo, že ten chlápek není její brácha a věkem by se mohl rovnat mýmu tátovi. Nedokázal jsem si vybavit, kde pracuje Gábinina máma a co znamená být její asistent. Ale právě jsem ho ošukal na kolenou a v jejím obývaku, přistižen její dcerou.

„Ven… vypadněte! Hned!“ zaječela a v bytem se začal ozývat dětský pláč. „Veeen!“

Ani nevím, jak jsem se ocitl na chodbě a bouchnutí dveří mi otupělo znovu vysokoškolský mozek. Dokonce jsem jen tupě zíral na svůj odraz ve velkém zrcadle, když mě Vašek nacpal do výtahu.

„Zpíváš hezky,“ prolomil ticho a sklouzl pohledem na svá chodidla v bílých ponožkách. „Promiň, byl jsem nadrženej a ty jsi byl tak sladkej… s tou písní… a taky mi fakt dalo hodně práce, uspat toho malýho tygra…“

„Ty…?“ vysoukal jsem ze sebe. „Vy… nejsi…  nejste…“

Teplý vzduch se otřel o naše zpocená těla a já se viditelně otřásl. Neměl jsem na sobě nic, jen dřevěné korálky na koženém řemínku kolem krku. Vašek bílou košili s červenou kravatou s jemnými modrými proužky a ty ponožky.

„Fakt nejsi na chlapy?“ položil mi divnou otázku a vzhlédl k oknu v pátém patře. „Ošukal jsi mě fakt… profesionálně… takovej sex jsem nikdy…“

„Sklapni!“ utnul jsem jeho myšlenky, které mu stavěly opět péro do té zvláštní polohy žaludem ke hvězdám. „Přišel jsem za Gábi… miluju ji…“

„Aha,“ řekl rezignovaně Vašek a pokračoval. „A kdybych tě někdy zase poprosil…“

„Zapomeň!“ zavrčel jsem a zakryl svoje nádobíčko rychle chládnoucími dlaněmi.

Taky jsem se podíval do okna, kde se svítilo. V té chvíli jsem fakt nevěděl, co bude dál. Přistihl jsem se, jak se obracím na tu nejvyšší mocnost na světě a prosím za odpuštění a vysílal jsem své otčenáše. Rám skleněné tabule se pohnul a první, co mě napadlo, bylo zděšení, že Bůh fakt existuje a zrovna dnes večer měl volno a vyslyšel mě.

„Gábi…,“ zasténal jsem a moje ruka opustila umžouraný penis, který znesvětil cizí díru, ke své vyvolené.

Ztichlou ulici protnul naříkavý zvuk strun, když se jimi prohnal vítr. Pozoroval jsem letící kytaru mého táty, jak se řítí k zemi. A pak dopadla těsně vedle nás, do kolejiště tramvaje a podpisy rockových skupin ze 70. let se rozpadly na štíhlé třísky.

„Umím fakt dobře vařit,“ dopadla mi paže kolem ramen a vzrušený dech se mi otřel o krk. „Nechci na tebe tlačit… ale… fakt…“

Cvakl jsem zuby, když mě objal a jeho horká kůže zahřála mé nahé tělo. Jako upír, schovávajíc svou oběť do rudého pláště, mě k sobě přivinul a nosem se mi otíral o krk. Nechápal jsem, kde bere tu energii po té, co jsme se polonazí… sorry… on polonahý… já úplně bez oděvu, ocitly na ulici, přistiženi při činu. K tomu jsem přišel o to nejcennější, co jsem měl, a to kytaru 30 let starou s autogramy rockových skupin, včetně Vaška Neckáře z dob, kdy lítal po vesnických zábavách.

„Já… nejsem… na chlapy…,“ zasténal jsem, když mi vplul mezi stehna a zapnul výstražné tlačítko. Cítil jsem se ohroženě a hodlal své tabu místo bránit.

Otočil jsem se rychle a sevřel ho pod krkem. Jen se usmál, s odleskem pouličních lamp v očích nevýrazné barvy a dopadl mi k nohám. Zatnul jsem zuby, když si ho vzal do úst a nasál.

„Tu kytaru… mi zaplatíš!“ vydechl jsem a sevřel jeho zvlhlé vlasy.

Nenechám se zblbnout. O svých kvalitách mě musí přesvědčit. Trhl jsem pánví. Rázně. Hluboko. Naštvaně.

Táta mě zabije!