Vyprávění v dešti

Moje prsty dopadaly na parapet lehce a v harmonii, stejně jako prsty klavírního umělce. Nebyl jsem nervózní, viděl jsem tyhle okamžiky milionkrát. A přesto mě nepřestaly fascinovat. I tentokrát jsem se díval skrz okenní tabule a snažil se ve slabém světle měsíce a pár pouličních lamp rozpoznat dvě těla, choulící se k sobě. Bílé přikrývky, stejně zářivé, jako já, když mě mráz promění ve sněhové vločky, halily jen nohy, propletené do sebe. Jen potichu jsem hladil sklo, tvořil na něm perlový závoj, abych pár milenců nerušil. Slyšel jsem, jak oba dýchají a vyslovují svá jména. Velké ruce se tiskly k pevnému břichu, skrápěném potem a přitahovaly si to nádherné lidské tělo do klína. Byli jako jeden muž. Nos zabořený ve vlasech a hrudník zaklesnutý mezi lopatky. Zasténal jsem, když do mě vítr prudce narazil a mé kapky zabubnovaly na skleněnou desku. Znělo to jako výkřik. Stejný, který se rozléhal v místnosti za oknem.

Putuji světem a doprovázím osudy lidí. I když mě někdy nenávidí a můj domov, zahalený do šedivých mraků, provází zasmušilým pohledem, já je mám rád. Miluji ty chvíle, kdy stojí naproti sobě, bez pohnutí a mlčky. Slyšel jsem to slovo při své cestě dolů. Řekl mu „miluju tě“ a on zůstal omámeně stát. Nepohnul ani víčky. Vzduch se tetelil pod žhavými slunečními paprsky a listy na stromech jen polomrtvě živořily. Moje první kapka dopadla na udivený obličej nečekaně. Cítil jsem, jak se zachvěl, celým tělem mu projelo příjemné mravenčení a nechal mého posla klouzat po tváři. Když míjela jeho ústa, usmál se. A pak se krůpěj vody rozmělnila pod horkým polibkem.

Někdy ukrývám bolest. Tolikrát jsem dopadal na smutkem zkřivený obličej a mísil své kapky se slanými slzami. Dopřál jim intimní clonu, aby se za svého pána nemusely stydět. Jemu pak poskytl měkkou vodní hladinu pod třesoucími se nohami, když už déle nemohl snášet napětí a dopadl na kolena. I tehdy slyším slova, tentokrát „sbohem“ a doprovázím kroky, vzdalující se od nešťastníka. Vydržím halit klečící lidskou bytost dlouho. Dobrovolně si nechá smáčet oblečení a dovolí mi otřít se o holou kůži. Cítím, jak pomalu chladne a slyším, jak jeho pláč utichá. Jsem tam s ním až do konce. Až se přestane chvět bolestí v srdci a začne se třást zimou. Pak ho přenechám slunci, aby vysušilo zbytek slz a opět prohřálo chladem zkřehlé tělo.

Mohl bych vyprávět o bouřce, kde se mnou zmítal rozzuřený vítr ve větvích stromů. Neovládal jsem směr svých svěřenců a s pocitem viny je nechal tříštit o zem. Dopady těžkých velkých kapek na rozpálenou kapotu auta zněly jako vystřely z pušek. Stěrače vedle sebe ležely svorně na předním skle a já si až za nějakou dobu uvědomil, co se uvnitř auta odehrává. Bylo to tak rychlé a zběsilé. Zahlédl jsem jen okamžiky, kdy se pomalé vášnivé pohupování v klíně milence v mém vidění zdálo jako trhavé pohyby. Zatnuté prsty v místě hrudního koše, schované v husté srsti a zakloněná hlava. V tom malém prostoru se skoro nemohli hýbat a přesto jim to nevadilo. Ani můj všude přítomný nářek. Burácení hromu a jeho světelné nerozlučné dvojče dalo mému vzrušení tvář a hlas. Chtěl jsem vidět víc, jak bílé krůpěje ulpívají na kůži třesoucího se břicha. Dech obou mužů mi však zabránil dál pozorovat jejich  souznění. Zkalil skla auta zevnitř a mě nezbývalo jen dál čelit nepříjemnému vichru.

I když se to nezdá, mám spoustu nepřátel. I když jsem voda, s mořem a oceánem si závidíme. Jen chvíli jsem se mohl mazlit s kůží, na které zůstaly zrnka písku. Milovali se na pláži a já jim dopřával pár kapek vláhy. Jen tolik, aby se hned vypařily nebo se vpily do zlatavých kuliček. A pak se zvedli a vrhli se do slaných vln. Mohl jsem je už pouze hladit po vlasech a dívat se skrz hladinu, jak se jejich ruce dotýkají navzájem, jak jinou vodou laskají své údy a pak jak se oceán sytí spermatem. Nelítostné vlny mě odháněly a tvořily na hladině nadýchanou bílou pěnu, abych přišel i o tohle… Tohle vždycky bolí.

Když budete tiše a budete poslouchat, uslyšíte všechny tyhle příběhy. Rád vyprávím. Jsem totiž déšť…

[Celkem: 2    Průměr: 3.5/5]

Vyprávění v dešti

2 thoughts on “Vyprávění v dešti

  • 3.11.2017 at 5:48
    Permalink

    Tak to je romantické 🙂 milujem dážď 🙂 rada sa prechádzam keď prší a nevadí mi ani to keď zmoknem … milujem bozky v daždi keď nás zahaľuje tmavá clona kvapiek stekajúcich po našich rozpálených telách

    Reply
    • 3.11.2017 at 6:19
      Permalink

      Ve slovenštině zní vyprávění v dešti mnohem romantičtěji…

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *