Zpovědní tajemství

Tichým kostelem se rozlehl skřípavý zvuk stoletého dřeva, když Clark Hamill zaklekl před zamřížované okénko zpovědnice. Položil volně ruce na červený samet a přivřel oči.

„Potřeboval bych vyslechnout, otče,“ zašeptal a sklonil hlavu. Světlé kadeře mu zakryly obličej a úzký proužek světla odhalil na krku drobné tetování.

„Mluv synu, od toho jsem tady,“ ozval se tlumený hlas a kostelem se znovu ozvalo hlasité zaskřípání dřeva.

„Vlní se jako zralé klasy obilí, když jimi proplouvá vítr. Tmavé jako noc, skryté před světem. Chtěl bych se jich dotýkat, omotat si je kolem zápěstí a nechat se jimi přikovat. Odevzdat své tělo té bytosti, aspoň jednou…“

Otec sebou zavrtěl a napnul zrak do tmy. Snažil se rozpoznat tvář skrz miniaturní čtverečky ve dvířkách.

„Zítra si řeknete své ano před Bohem a …“

„Kůže snědá a vláčná jako míza stromů. Musí být na dotek jemná. Přestože tráví veškerý čas uvězněná mezi chladnými zdmi, slunce si našlo cestu a utvořilo na jeho bocích pás drobných pih.“

Velebný pán nechápavě zamrkal.

„Není vhodné, abys mi popisoval svou…“

„Chtěl bych, aby ty dlouhé štíhlé prsty, které se každý den noří do svěcené vody, pronikly do mých úst a smáčely se v horkých slinách. Vykreslil kříž na čelo, aby mu Bůh odpustil, než si vezme mé tělo…“

Clark Hamill při těch slovech zvedl hlavu a upřel své rozrušené modré oči skrz mřížky. Sluneční paprsky ihned zaujaly postavení na jeho bílém obličeji a rozehrály na něm tanec barevných obrazců, když se prodraly barevnou vitráží kostelního okna. Dokázal si vybavit každý detail tváře kazatele, jenž se skrýval uvnitř zpovědnice. Měnící se barvu šedivých oči, podle toho, jak závan vzduchu rozkmital plameny svíček a odrazil mu do duhovek nejbližší stojící předmět. Rudý samet, když poklekl a odříkával modlitbu. Ztmavly, když uchopil Bibli vázanou v černé kůži a pak se záhy rozjasnily odleskem bílých stránek knihy. Byly stříbrné, když se jeho pohled zastavil a zůstal viset pouze jen na něm. Na Clarkovi Hamillovi, sedící vždy na kraji lavice v druhé řadě.

Otec Benedikt několikrát polknul a v tom posvátném tichu to vyznělo jak těžké kapky dopadající do křtitelnice.

„Mohl bys… mohl bys mi synu blíže vysvětlit, o čem to … mluvíš?“ hlas se mu zadrhl. I on si v té chvíli vybavil ten obličej, který ho každé kázání sledoval. S vážnou tváří, s pramínkem blonďatých vlasů svádivě sklouznutým kolem nosu až ke rtům. Vždycky měl pocit, že k sobě vábí všechny sluneční paprsky, aby obcovaly s jeho zlatými prameny přímo před zraky všech přítomných, uprostřed  božího  chrámu. Měl chuť popadnout kbelík s vodou a uhasit ty ďábelské plameny… Tiše vydechl a přejel si zpocenou rukou po záhybech bělostného taláru až k rozkroku.

„Jako jeho oddaný služebník bych se mu odevzdal. Celé své tělo. Tak jako vy jste jej odevzdal tomu svému. Poklekl bych k jeho nohám, ale ne proto, abych políbil špičky bot. Nosíte spodní prádlo, otče?“ padla otázka do napjatého ticha.

„Prádlo?“

„Zkoumavý jazyk na první pize, kterou by se snažil olíznutím smazat z kůže. Trůní si na pravé kyčelní kosti jako Zeus na Olympu. Své poddané roztroušené kolem, a přesto směřující k jednomu jedinému místu. Osamělému. Zakázanému. Které přesto každý večer, po modlitbě, navštěvuje…“

Otec Benedikt prudce vstal a zapřel se pod vlivem náhlé závratě dlaní o stěnu zpovědnice. Ten parchant ho snad sleduje? Jak se každý večer snaží ulevit napětí ve slabinách?

„Zítra se ženíš, tohle téma není vhodné… Zpověď je u konce!“ zachroptěl a rozrazil dveře.

Clark hamill tak stál ve sportovním tričku a tmavých džínách. I když nechtěl, nepodíval se mu do očí, ale sjel pohledem do míst, kde čtyři kovové knoflíky drobným písmem oznamovaly výrobce. Napjaté v dírkách, jako čtyři malé žáby sedící na kulatém kameni, připravené skočit.

„Prsty smáčené do kropenky…,“ zašeptal Clark a pevně ho uchopil za zápěstí. Otec Benedikt neodporoval. Jen si nechal vést svou ruku k vyzývavým plným rtů, aby mohl cítit vlhkost na polštářcích a příjemné teplo. Jemný stisk zubů a pak hrubé olíznutí. Dotýkal se hebké kůže nasliněnými prsty a jako loutka vedená svým mistrem je táhl přes mladíkovu bradu na krk. Osušil je na tričku a v transu sledoval vlastní ruku, která dokázala jediným dotekem vyniknout tvrdé bradavce pod látkou.

„Pokleknout k nohám, jako oddaný služebník…,“ otřel se mu Clark nosem ve vlasech těsně pod uchem a vzrušených zasténáním se mu o  lalůček otřel teplý vzduch.

„Zítra…,“ zaprotestoval otec Benedikt, ale pevný stisk, který i pod vrstvou hábitu našel jeho na síle nabývající erekci, mu zbytek slov proměnil na hlasité zaskučení.

„Zítra už bych hřešil, otče…,“ doplnil ho Clark a dopadl na kolena. Jeho dlaně hrnuly nahoru dlouhé těžké cípy a Benedikt se jen zapřel zády o stěnu zpovědnice, aby ustál vlny vzrušení.

Jako při rozhřešení, položil ruku na temeno hlavy, a sevřel kadeře světlých vlasů. Neudržel vzdech, když se jeho sny staly skutečností a on se ocitl v těsném vlhkém prostředí úst muže, klečící mu u nohou. Zatnul zuby, aby tlumil nepřípustné zvuky a těkal pohledem z místa na místa. Kamkoliv se podíval, setkal se s vyčítavými tvářemi plných utrpení. Všechno bylo špatně, ale tak nějak se té rozkoše nechtěl vzdát. Vnímal části svého těla, doposud vyhaslé krátery sopek, které náhle začaly chrlit žhavou lávu a vyměnily krev v jeho žilách na spalující prameny. Dýchal rychle a jen bezděky popoháněl stisky vlasů svého milence, aby zrychlil.

S krátkým výkřikem sebou škubnul a vyslal první spršku uvolnění do pootevřených úst. Clark Hamill se jen nepatrně usmál, převalil drobné chuchvalce pod jazykem, a zbytek si vystříkal pár tahy do dlaně.  Možná, že v tu chvíli otec Benedikt doufal v konec svého trápení, ale příjemné masírování neustávalo. Kněz sklouzl pohledem na blonďatou hlavu a pak o pár pater níž. Blonďákovy prsty zručně rozepínaly ty čtyři kovové knoflíky na vydutém poklopci  a otec Benedikt si uvědomil, jak mu koutkem úst stékají vlastní sliny z nepřirozeného tempa dýchání a pramínky potu kopírují páteř mezi lopatkami směrem dolů. Bylo to jiné, než když se sám honil a sexuální zkušenosti, které získal před složením slibu, si už nepamatoval. Netrpělivě pohledem povzbuzoval Clarkovu ruku, aby se i on konečně pochlubil svým skvostem. Hamill zesílil stisk v okamžiku, kdy se z ochranné slupky džín vyloupl pevný penis. Otec Benedikt by nikdy nevěřil, že ho tenhle záběr tak vzruší. Sledoval, jak jeho sperma dodává té jemné pokožce lesk a jak se Clarkova ruka noří hlouběji do kalhot.

„Tak jak vaše prsty nořící se do svěcené vody, tak moje…,“ blonďák zasténal a zaklonil mírně hlavu. Na krku mu vystoupaly nafialovělé žíly a tenké pásky svalových úponů. Ten mírný prohyb dal vyniknout jeho atleticky stavěným pažím a zatnuté prsní bochánky ozdobil drobnými třešněmi. „To místo…,“ Clark několikrát polkl mezi jednotlivými vzdechy a pak pokračoval, „patří jenom vám, otče. Zítra… už nikdy, nebude moct být posvěceno vašim…“

Otec Benedikt se nedokázal ovládnout. Vytáhl Clarka na nohy a hrubě se mu zakousl do krku. Tlačil ho před sebou, nutil ho couvat, až se jeho lýtka zarazila o hranu dřevěné lavice.

„Nenechám tě vstoupit do svazku manželského bez toho, aniž bys …,“ zachroptěl kněz a prudce ho otočil k sobě zády. Vytáhl mu tričko z kalhot, hrnul je nedočkavě nahoru k ramenům. Drsnými polibky na páteř ho donutil předehnout se a zapřít se dlaněmi o staletý rudý samet. Vsunul své velké ruce za pás džín a prudkým pohybem mu je stáhl pod zadek.

Clark Hamill jen rozrušeně vyhekl a zatnul nehty do měkkého polstrování lavice. Horký dech na obratlích pečetil narudlé otisky po polibcích. Cítil, jak se ho otcovy ruce dotýkají, mnou mu hyždě a krouživými pohyby odkrývají a znovu zahalují místo, kde před pár minutami vyzývavě zastrčil své prsty. Benedikt fascinovaně zíral na zasychající skvrny svého spermatu, které tam mladík nanesl.

„Já…,“ zasténal kněz a přitiskl se na holý zadek a záda. Držel ho pevně a bořil nos do nazlátlých vlasů. Vůně ho neskutečně dráždila  a on své rozpoložení prozradil prudkými pohyby pánve proti jeho pevnému zadku.

„Vždycky jsem toužil někomu patřit,“ zašeptal Clark Hamill. „Vy patříte Bohu. Nechtěl jste někdy… mít někoho, kdo by sloužil jen… vám?“

Otec Benedikt se narovnal a znovu stiskl hýžďové svalstvo muže, kterého měl zítra spojit s ženou v řádné manželství.

„Netoužíte… nechcete… cítit, jak…?“ blonďák pokrčil nohu a zaklekl na okraj. Prohnul se jako kočka a svým pozadím našel přesně místo, kde se skrýval tvrdnoucí penis pod bílou kněžskou tunikou.

Bílý cíp alby dopadl vedle Clarkovy pokrčené nohy a než si stačil uvědomit, co to znamená, mezi jeho rozechvělé půlky vplul průzkumný ledoborec, tvrdě a odhodlaně, jak do neprobádaných vod. Zabořil své orosené čelo mezi sepnuté ruce a zápasil se svými plícemi.

„Víc…,“ zasténal a prohnul se. Otec Benedikt se zapřel dlaní mezi lopatky a nechal se pohlcovat tou černou dírou, ničící svět kolem něj. Zavřel oči a přirazil. Výkřiky ho popoháněly k dalším hlubším útokům. Přitáhl si ho za vlasy, zvrátil mu hlavu, aby se Clarkovo hekání rozléhalo po kostele a on si mohl vychutnávat jeho projevy spokojenosti naplno.

Párek holubů, který seděl na okenní římse, zamával vyděšeně perutěmi, když je ze spokojeného spánku, se zobáky schovanými pod křídly, vyrušily výkřiky. Skřípaní náhle ustalo a hlavní loď kostela se ocitla v absolutním tichu.

***

Kráčela ladně, v bílých šatech a kytici žlutých růži měla cudně položenou na zakulaceném bříšku. Varhany doprovázely každý její krok a Clark Hamill ji sledoval od oltáře. Přestože se na ni usmíval, cítil na zátylku jemné chvění, pohled otce Benedikta, který jako jeho nevěsta svázané květy,  tiskl na hrudi Bibli v černých deskách. Nějak si přál, aby ten okamžik trval věčně. Dívat se na svou nastávající, jak pluje uličkou mezi lavicemi a nikdy se nemusel otočit… k němu.

Přesto to musel udělat. Nedokázal určit barvu očí, jakou měly teď. Nedíval se na něj. I přesto cítil, jak se celé jeho tělo bouří. Jak je mu kravata přítěží a škrtí ho. Bílý límeček zakrýval fialové otisky polibků otce Benedikta na jeho krku. Zbytek košile další značky vinoucí se podél obratlů.

„Sešli jsme se v tento den, abychom… rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a před Bohem: Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“

Clark Hamill několikrát polkl. Připomněl si chuť JEHO sperma a jeho očekávané ANO zaznělo do ticha jako skřípění lavice, kde seděla jeho nastávající tchýně. To místo bylo stále pošpiněné, samet vsáknul jeho hustou bílou břečku jako němý svědek.

„Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem: Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“

Jak dlouho sloužíš Bohu? Není čas, aby sloužil někdo tobě? Byl to hřích, co se včera mezi námi stalo? Neřekl jsi mi, ani kolik otčenášů mám odříkat, aby byl můj hřích smyt.

 

Clark Hamill se díval na svou dívku s pootevřenými ústy. Visela na  jeho rtech a čekala na odpověď.

„Nemůžeš si ho vzít!“

Ta věta rozťala posvátné ticho a pak se ozval rachot, vrzání lavic, jak se všichni hosté otočily k portálovým dveřím. Clark Hamill toho muže neznal. Ale najednou mu bylo jasné, jakou tvář bude mít „jeho“ dítě. Prostě se mu sevřel hrudník zvláštní bolestí a záhy i úlevou.

„Miluju tě! To dítě je moje! Nechci, abys… To nemůžeš…!“

Slyšel hlasy. Lidé se zvědavě zvedali a jeho rázný tchán, který měl skoro dva metry, šel tou uličkou vyzdobenou bílými mašlemi jako slon v porcelánu. Clarkův otec také vstal a klouby mu zbělely, jak zatnul ruce v pěst.

„Myslím, že už tu nejsi potřeba…,“ chytil ho někdo pevně za paži a táhl pryč.

„Ale…já…,“ vyhrkl blonďák a až pak se podíval na ruku, která svírala manžetu u svatební saka.

Ta samá ruka, která se ho něžně dotýkala a klidnila jeho erekci. Jemnými pomalými tahy ho nutila propouštět další a další krůpěje, které se nesnažil zastavit a nechal je vmísit se mezi vlákna potahů.

„Tady jsi skončil…,“ řekl rázně a natiskl ho na chladivou zeď chrámu Páně. „Včera jsem hodně přemýšlel…“

Clark Hamill ještě stále zmaten pozoroval otce Benedikta, který mu z klopy vytáhl žlutou růži a rozdrolil ji mezi prsty. Uvolnil mu uzel na kravatě  a pak ji přetáhl přes hlavu. Uvolňoval knoflíčky na košili, až jeho horká dlaň mohla proniknout na kůži pokrývající pevná prsa.

„Víš, k čemu slouží zpovědnice, synu?“ zašeptal mu do ucha a rty vyhledával místa, která si včera vyznačil. „Lidé se mi svěřují. Chtějí rozhřešení za své hříchy. Tohle tělo… jsi slíbil mě!“

Blonďák jen tiše zasténal a i jeho ruce vjely pod slavnostní štolu, aby mu ji stáhl z ramen. Opět si uvědomil, jak je otec Benedikt vysoký a představa jeho nahého těla, které tolikrát viděl skrz žaluzie, když ho po večerní bohoslužbě sledoval, mu navodila bolestivou erekci.

„Ne… nechápu!“ vydechl Clark Hamill a sevřel čapku na knězově hlavě. Černé dlouhé vlasy, které mu náhle dopadly na ramena, z něj učinily divoké zvíře.

„Musím udržet tajemství. Každý se potřebuje vypovídat. Kdybych chtěl, znepříjemním život každému člověku ve městě. Jen jsem promluvil do duše jednomu hříšníkovi…,“ usmál se otec Benedikt a zakousl se do spodního rtu svého milence. Jazykem pronikl do jeho úst, aby se přesvědčil, že ta večerní procházka vzbudit špatné svědomí u jedné ze svých oveček, stála opravdu za to. „Co máš teď na programu?“

„Já…,“ Clark Hamill se snažil vypořádat se všemi informacemi, které na něj kněz vybalil. „Otče Bene…“

Nenechal ho domluvit. Přetáhl si přes hlavu bílou tuniku a přehodil ji přes okraj modlitební lavice. Stál tam před ním najednou obyčejný muž, ve světlém tričku a kožených kalhotách.

„Říkej mi Steave,“ pronesl jen a chytil za kliku.

Oba se ocitli venku a slunce je udeřilo do očí.

„Vzal jsem si dovolenou. Nebyl jsem venku ani nepamatuju…“

Obrovská vrata zaskřípala, když je kněz otevřel. Byla to stará stodola, která patřila k faře. Slepice, které tu v klidu snášela vejce, se vznesla pár centimetrů nad zem, aby unikla příchozím. Dírou ve stropě se protáhlo pár slunečních paprsků a laskalo svými světelnými pažemi mohutnou dvou sedadlovou motorku značky Harley Davidson, s bílými retro pruhy na gumách. Přes sedadlo byla přehozená kožená bunda, kterou hodil po Clarkovi.

„Co takhle malej vejlet po Státech… Clarku?“

Blonďák svíral kus hověziny a stále nedokázal vstřebat fakt, že se dnes nebude ženit. Rachot nastartované motorky ho donutil konečně ze sebe shodit sváteční sako a navléct se do hřejivé bundy. Přehodil nohu přes chromované opěradlo a přitiskl se ke svému milenci. I přes kožené kalhoty musel cítit, jak je Clark vzrušený, když mu to několika dotěrnými tahy naznačil.

„Nic jsem od rána nejedl, Clarku,“ zasmál se Steave natolik nahlas, aby přehlušil řev motoru. „Takže se to snaž vydržet.“

Zvedl nohu od země a povolil pedál spojky. Clark Hamill si mohl jeho slova jen domyslet…

„Dělal jsi to někdy na haj…?“

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Zpovědní tajemství

2 thoughts on “Zpovědní tajemství

  • 31.10.2017 at 15:59
    Permalink

    Nič ti nie je sväté! Takto zneuctiť Boží chrám aj keď len v predstavách … Raz som pri spovedi povedala kňazovi že sa mi páči iný kňaz, nový, korý prišiel k nám do mesta a vieš čo mi on na to povedal: „Dieťa, mužov na svete je dosť, netrhaj ruže z oltára.“

    Reply
    • 31.10.2017 at 16:28
      Permalink

      😀 dobře, příště se budu těmto budovám obloukem vyhýbat ;).

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *