Smál jsem se zrovna nějakému vtipu svého otce, když jsem ho uviděl. Seděli jsme oba na kozlíku vozu taženým našim drobným hnědákem. V té chvíli jsme přejížděli přes řeku brodem, který byl jediný v okruhu 20 mil.
„Co je to támhle?“ ukázal jsem napravo od nás, kde mezi dvěma velkými balvany tyčící z vody, byl zaklíněn kus dřeva a přes něj leželo bezvládné tělo.
„Jimmy, počkej!“ zaslechl jsem otcův hlas, kterým se mě snažil zadržet, a jeho ruka už jen na prázdno, máchla do vzduchu.
Bez rozmyšlení jsem se vrhl do řeky, brodil se proti proudu po pás ve vodě a moje zuby o sebe cvakaly zimou. Voda byla v tuto roční dobu studená a bodala mě do kůže. Otec na mě ještě něco volal, ale přes hluk vody jsem ho neslyšel. Celou dobu jsem se modlil, aby to nebyla nějaká mrtvola. Nebyla by to první ani poslední, co bych viděl, protože mě otec brával sebou jako lékař ke svým pacientům. Zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, že je to mladý muž. Ruce měl svázané řemeny a tím se zaháknul za ulomenou větev trčící z vykotlaného stromu. Proto ho voda dál neunášela. Obličej měl schovaný v záplavě tmavých vlasů. Když jsem se ho dotknul, slabě sebou trhnul, ale to bylo vše. Snažil jsem se jeho ruce přetáhnout přes větev, ale jeho tělo bylo na mě příliš těžké. Zalovil jsem v kapse pro malý zavírací nožík a řemeny musel přeříznout. Svezl se mi bezvládně do náruče a já měl co dělat, aby mi ho voda ihned chamtivě nevyrvala. Přestože byla voda studená, jeho tělo hořelo nejspíš ve vysoké horečce a propalovalo se mi přes oblečení do kůže. Chytil jsem ho v podpaží a táhl ke břehu. Byl úplně nahý, nemohl jsem si nevšimnout jeho zuboženého těla plných mokvajících ran.
Otec odstavil vůz na břehu a brodil se mi naproti. Nadzvedl bezvládné tělo jako by mladík nic nevážil a vzal ho do náruče.
„Přines deku a rozprostři ji sem,“ ukázal do trávy před sebou. „Vem sebou i můj kufřík.“
Udělal jsem všechno, co mi řekl. Otec položil toho mladíka na bok a starostlivě si prohlížel hluboké zářezy nožem po celých zádech. Některé vypadaly jako písmena, jakoby si na jeho kůži někdo sepsal seznam.
Rozdělal jsem zatím oheň, než otec vyčistil všechny zanícené rány. Kožešinou jsem zakryl mladíkovi spodní část těla a sledoval od ohně otce.
„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se tiše.
Otec jen ke mně zvednul hlavu a vypadla, jako by přemýšlel, co mi na to má odpovědět.
„Jestli ho zachráníme a on to přežije, tak se ho na to nikdy neptej,“ řekl nakonec a sklonil opět hlavu k zraněnému. Vytáhl z kufříku mast, kterou vyráběl podle receptu dědící se v naší rodině už několik generací. Mladíkovo tělo se při každém nánosu hojivé masti vždy zachvělo, na chvíli otevřel i oči, ale opět je hned zavřel. Ani jsem si nestačil všimnout, jakou měly barvu.
Co se mu stalo, že se ho na to nesmím ptát? Je to nějaký trestanec, otrok, sexuální hračka? Chci o něm vědět víc.
Připluli jsme z Irska. Mám zrzavé vlasy po otci, ale slunce mi je během léta vyšisuje spíš do světle medové barvy. Mladík, kterého jsme vylovili z řeky, musí být stejně tak starý jako já. A bude taky cizinec, z některé té země daleko na východě, o které jsem četl v knihách. Přes spánky mu splývalo několik pramínků dlouhých černých vlasů, ale vzadu na temeni je měl sestřižené do nepravidelného divokého tvaru.
Uvařil jsem čaj a pro otce kávu. Cizinec musel být dehydratovaný a já dostal za úkol do něj dostat pár kapek tekutin. Klečel jsem u jeho hlavy s hrnkem čaje a přemýšlel, co mám dělat. I přes všechnu tu bolest vtištěnou do tváře mi připadal krásný. Když jsem ho tak pozoroval, zaplavil mě podivný pocit, kterého jsem se nedokázal zbavit a už vůbec jsem se v něm nevyznal. Jemně jsem se dotkl jeho holého horkého ramene a zatřásl s ním.
„Hej, musíš něco vypít…!“
Jeho ruka vystřelila tak rychle, že jsem nestačil ani ucuknout. Hrnek mi vyrazil z ruky a ten odletěl někam do trávy. Chytl mě pod krkem a svalil na zem. Jeho oči, zvláštní barvy šedi, plné horečky, mě probodávaly zlostným pohledem a drmolil něco v řeči, které jsem nerozuměl.
„Jsem přítel,“ snažil jsem se uvolnit jeho prsty sevřené kolem mého krku. „Přítel…“
Sevření povolilo, jeho tvář jakoby se uklidnila a šedivé oči říkaly: věřím ti. Pak celé jeho tělo ochablo a on se na mě bezvládně svezl a celého mě zalehl. Otec se konečně za celou tu dobu usmál a pomohl mi zbavit se zátěže. Zůstali jsme u řeky několik hodin, než jsme zraněného naložili na vůz a vyrazili k domovu. Seděl jsem vedle něj, kdyby se náhodou probral. Přišel k sobě až za tři dny. Otec mi ho dal na starost, nehnul jsem se od něj skoro na krok.
„Oh, donesu ti trochu polévky,“ byla moje první věta, když konečně otevřel oči a chvíli mě pozoroval.
Sevřel moje zápěstí a odmítl mě pustit. Dívali jsme se na sebe mlčky několik minut. Jen tak zkoumali své tváře. Za ty tři dny jsem si vryl do paměti každý detail jeho obličeje. Mohl jsem se ho dotýkat, otírat mu kapky potu z čela a převazovat rány. Jeho kůže vysílala do konečků mých prstů příjemné impulsy, nemohl jsem z hlavy vypudit představy, které mě v tu chvíli napadaly. Snažil jsem se raději přemýšlet nad tím, co je zač a co se mu stalo. Znal jsem všechny ty písmena na jeho zádech. Vypadaly jako iniciály, jména. Jména, jež musel nenávidět. Viděl jsem ten odmítavý pohled, když jsem mimoděk sklouzl po jeho boku, kde byla první značka.
„Jsem Jimmy,“ snažil jsem se odlehčit napětí. „Měl by jsi něco sníst…“
Posadil se na postel.
„Měl by jsi odpočívat…“ vyhrkl jsem, abych ho přesvědčil o nutnosti zůstat ležet.
Svěsil nohy z postele a odhrnul ze sebe prostěradlo. Neměl na sobě nic, ale vůbec mu to nevadilo. Postavil se na nohy a zavrávoral. Když jsem se ho snažil zachytit, odrazil mou pomocnou ruku a sevřel rty. Dobelhal se k židli, přes kterou byly přehozeny tátovy kalhoty, připravené pro něj a s námahou si je oblékl. Vypotácel se ven, před dům, kde ho slunce udeřilo do očí a on znovu zavrávoral. Šel jsem několik kroků za ním a sledoval ho. Když se svezl do písku, jen jsem tam tak vedle něj stál a díval se na jeho bezmocnost.
„Nedotýkej se mě,“ zašeptal.
Otec se vynořil za mnou. Položil mi ruku na rameno a potichu řekl:
„Trochu tvrdohlavý pacient. Bude mít strach z fyzického kontaktu, nikomu nevěří, nebude chtít od nikoho pomoct. Máš nápad, jak ho dostaneme zpátky do postele?“
„Vezmu ho něčím po hlavě,“ ušklíbl jsem s, ale směšné to nepřipadalo ani jednomu z nás.
„Taky řešení, ale víš, že nemám rád násilí.“
Mladík ležel v horkém písku a pozoroval nás. Dřepl jsem si k němu a natáhl ruku. Svou sebekontrolu jsem ztratil velice rychle.
„Můžeš si tu klidně trucovat, ale já jsem ti před několika dny řekl, že jsem tvůj přítel. Seděl jsem u tvé postele jak idiot a nezamhouřil oko. Jestli jsi na někoho naštvaný, tak si to vybij na něm a ne na mě. A k tomu potřebuješ být zdravý. Rozumíš, co ti říkám?“
Neodpověděl. Jen pevně stiskl nabízenou ruku a já mu pomohl vstát.
„Matsuori Eiirochi,“ promluvil, když jsme stanuli tváří v tvář.
Jméno. Jeho jméno. Tímto okamžikem se něco v něm prolomilo. Možná začal věřit. Doufal jsem, že mě.
Rány se hojily rychle a dobře. Snažil se pomáhat na farmě. Moje pokusy o navázání kontaktu končily většinou mou samomluvou. Jen poslouchal a nemluvil. Jednou jsme seděli na okraji postele a já mu sundával obvazy. Bylo mi jasné, že je to poslední možnost dotknout se beztrestně jeho kůže, aniž by mě za můj dotek poslal k zemi.
„Máš už to zahojené,“ přejel jsem mu po vystouplých zarudlých jizvách. Cukl sebou. Znovu jsem cítil to chvění ve svých prstech. Tep se mi zrychlil a já se přistihl, jak jsem se zapomněl nadechnout.
Musel jsem to udělat. Rozloučit se s tou jemnou kůží, i kdyby mě to mělo stát život. I kdyby to byla poslední hloupost, kterou ve svém životě udělám. Přejel jsem mu po páteři a vyhýbal se těm značkám až k ramenům. Seděl nehnutě, neviděl jsem mu do tváře, ale byl jsem ještě stále na živu. Prozkoumával jsem pokožku na jeho rameni, na vystouplé klíční kosti a sjel prsty až ke krku. Prostupovalo mnou jemné šimrání, které se zastavilo v podbřišku a moje tělo se nekontrolovatelně zachvělo. Eiirochi se mi jako kočka otřel vlasy o ruku. Hladil jsem ho dlaní níž, přes vypracovaný prsní sval. Jeho ruka mě zastavila v úrovni srdce a oba jsme vstřebávali ten zběsilý tlukot zmatených pocitů. Odvážil jsem se ho políbit do jemného chmýří na odhalený krk.
„Jimmy…,“ zašeptal Eiirochi a oplatil mi polibek na kůstky zápěstí. „Neměl bys… nic o mě nevíš.“
„Omlouvám se, nevím, co mě to napadlo!“ vyhrkl jsem vystrašeně a měl chuť utéct, daleko od něj, abych se mu nemusel zpovídat ze svých neuvážených činů přímo do očí.
On ale mou ruku nepustil. Přitiskl jsem se Eiirochimu na záda, druhou rukou ho objal a nechal ji položenou jeho na břiše. Stiskl ji pevně a opřel se o můj hrudník. Viděl jsem mu do tváře, nehybné, ale konečně po tolika dnech uvolněné s očima zavřenýma a s lehce pootevřenými ústy. Hrudník se mu pomalu zvedal nahoru a dolů a naše ruce se jemně houpaly, jak dvě pramice na klidné hladině jezera.
„Já tě asi…,“ kousl jsem se do rtu, když jsem si uvědomil, co jsem mu chtěl říct.
Eiirochi otevřel svoje šedivé oči a nahnul ke mě tázavě hlavu. Srdce se mi v tu chvíli mohlo zbláznit, divoce mu bušilo v hrudníku, jako bych běžel maraton a moje chuť ho políbit na ta pootevřená ústa byla až nesnesitelně bolavá.
„Miluji tě, Eiirochi,“ zabrblal jsem, ukradl mu ten polibek jako nějaký zloděj a zbaběle jsem utekl z pokoje, protože za tuhle mou opovážlivost mě musí chtít zaručeně zabít.
Ten dne přijel na návštěvu bratr mého otce, strýc Henry O´Donelly. Byl starostou městečka Applegreen. Sám jsem se nabídl, že připravím večeři a snažil jsem se být na jiném místě, než Eiirochi, protože jsem nechtěl slyšet žádná slova, která by mi ublížila a roztříštila moje naděje a sny. Strýce jsem jen letmo pozdravil a věnoval se své práci pohroužen do svých myšlenek. I když jsem nechtěl poslouchat, jejich rozhovor, vedený podezřele potichu, se mi stejně donesl k uším.
„…mladý Whiteman se tím včera chlubil v hospodě… prý se na něm vyřádili všichni jeho honáci… všechny stáje lehly popelem, měli co dělat zachránit ranč… Viděl jsem toho mladíka teď venku u koní, jestli to někdo od Whitemanů zjistí, přijdou si pro něj…je to nebezpečné, abys ho tady schovával… měl by odejít.“
Roztřepaly se mi ruce. Takže takhle to bylo. Čím vším si Eiirochi musel projít? A já jsem se ho dotýkal a chtěl něco, k čemu má s největší pravděpodobností teď odpor. Udělalo se mi špatně a musel jsem na vzduch. Otočil jsem se ke dveřím a s hlavou sklopenou k zemi, jsem si ho nevšiml a prudce do něj vrazil. Stál tam tiše, s tím svým smutným výrazem ve tváři a díval se mi přímo do očí, jakoby z nich chtěl vyčíst, co si právě myslím. Nevím, jak dlouho tam stál, co všechno vyslechl.
„Už jsem skončil,“ řekl jakoby nic. „Opláchnu se a půjdu hned spát.“
Otočil se na podpatku a vyšel z kuchyně. Dodělal jsem rychle jídlo, podal je otci, omluvil se, že nemám hlad a šel do pokoje. Chtěl jsem se mu omluvit. Něco říct na svoji obranu. Lehl jsem si na svou palandu a pokukoval po Eiirochim, který ležel v druhém rohu místnosti, otočený na bok a taky mě pozoroval.
„Chceš se mě na něco zeptat?“ ozval se do ticha jeho hlas.
„Já…“
„Ještě pořád si chceš semnou něco začít? Se špínou jako jsem já?“
„Eiirochi,“ zaprotestoval jsem. „Jsi jediný přítel, jakého mám. Nechci o tebe přijít.“
Zjevil se jako duch u mé postele a sedl si na okraj. Dotkl se prsty žíly na zápěstí a pomalu jel po celé ruce, přes rameno, bradu a pak se zastavil na mém rtu.
„Nevím, jestli to zvládnu,“ zašeptal Eiirochi a naklonil se těsně nad můj obličej. „Ale hrozně mě přitahuješ.“
Lehce mě políbil, jakoby se ptal, jestli smí. Zajel jsem mu prsty do vlasů a přitáhl si ho zpět k ústům. Jeho polibky byly nesmělé, krátké, čekající, jestli řeknu ne. Prsty přejížděl po mém hrudníku, zkoumal nerovnosti schované pod trikem a nespouštěl ze mě své šedé oči, připraven při sebemenším mém náznaku protestu, přestat. Zavřel jsem pod nátlakem svých zmatených pocitů oči, protože jsem nechtěl, aby přestal a neviděl, že mám strach. Eiirochiho ruka vklouzla pod oblečení a začala ho pomalu hrnout nahoru. Jemné doteky na žebrech mě skoro lechtaly, ale on mi sebral začínající úsměv ze rtů, zajel mi jazykem do úst, až se mi všechny chloupky postavily na zátylku. Ucítil jsem jeho horkou ruku na svých bradavkách, jak je staví do pozoru pomalými krouživými pohyby, přeskakuje z jedné na druhou a nedá mi šanci vykřiknout, protože každý můj náznak utlumil polibkem. Srdce bylo stále splašené. Rád bych mu oplatil doteky, ale jeho vážný obličej jakoby mi to zakazoval, že není připraven, aby se ho někdo dotýkal. Mezi stehny se mi všechno vzbouřilo, byl jsem silně vzrušený a ta touha po jeho těle mě nutila k tichému sténání. Ani jsem si neuvědomil, jak pohybuji pánví, jako bych chtěl uvolnit napětí. Eiirochi si všiml mé nervozity a tlaku v rozkroku. Tvrdě přejel dlaní po nadutém poklopci, aniž by ze mne spustil oči a opustil moje ústa. Masíroval mi moje vzrušení přes látku a když vklouzl svou rukou dovnitř, dotkl se mě holou kůží na kůži, těžce jsem zalapal po dechu. Ta vlna uvolnění mě zaplavila náhle a bez varování. Jen můj vyděšený výkřik se rozlehl pokojem a já se prohnul ve slastném opojení, odnášející veškeré napětí. Eiirochi se ještě chvíli mazlil s mou ochablou chloubou a můj obličej poséval jemnými doteky svých rtů. Pak mi položil hlavu na moje rameno a objal mě rukou kolem pasu. Naše prsty se navzájem propletly a on schoval své šedivé oči pod víčka.
Bál jsem se ho dotknout, abych mu neublížil. Bál jsem se promluvit, abych neřekl něco hloupého. Leželi jsme vedle sebe mlčky. Tu noc jsem doufal, že budeme víc než přáteli. Že mě k sobě jednou pustí blíž. To ráno, když se slunce teprve začalo seznamovat se zrnky písku, jsem si uvědomil, že jsem sám. Že nemá cenu vyběhnout ven a volat jeho jméno. Že už ho nikdy neuvidím. Jakoby něco ze mě odešlo s ním. Schoulil jsem se do klubíčka a zatnul zuby. Nebudu brečet. Jednou si ke mně musí najít cestu zpátky. Budu čekat.
***
Jimmy O´Donelly čekal víc než čtyři roky. Nemohl ho vypudit za ta léta z hlavy. Slyšel o něm různé příběhy a doufal, že jednou zavítá zpět do Applegreenu. Když se dozvěděl o tom vlaku, věděl, že ten den konečně přišel. Raul Whiteman, kterého otec vykopl i s jeho nejbližšími z ranče za to, co udělal, se poflakoval po celých státech. Byl stále chráněncem svého mocného otce a dělal špinavé věci pro guvernéra. Nebylo možné se k němu dostat. A teď se rozhodl oslavit své třicáté narozeniny zajímavým způsobem. Pronajal si vlak, pozval všechny své kumpány a nejhezčí děvky z okolních bordelů. Vagon plný chlastu. Trať vedoucí nepřístupnou krajinou. Odřezán od civilizace. Jediný krátký úsek asi 5-ti mil, kousek za Applegreen, kudy projížděl vlak zcela nechráněn. Místo možného útoku.
Matsuori Eiirochi svou vahou povalil mladého šerifa na postel. Kapky vody mu z dlouhých vlasů dopadaly na Jimmyho odhalený hrudník a rozutíkaly se na všechny strany. Lovec odměn sledoval jejich dráhu jazykem, poséval je polibky. Cestičky středem hrudníku, mizející v drobném ochlupení těsně nad pupíkem. Kapky zastavující se provokativně na růžové kůži kolem bradavek, čekající i ony na svého prince. Matsuori Eiirochi jim dopřál své nejlepší pozornosti a zajel mladíkovi pod pásek u kalhot. Jimmy O´Donelly se prohnul v pase a vyšel tomu doteku vstříc. Nedokázal se ubránit všem těm vzrušivým pocitům, které mu pronikaly všemi buňkami těla. Snažil se odstranit Eiirochiho ruku ze svého rozkroku, ale vyvrcholení přišlo dřív, než čekal. Matsuori Eiirochi pozvedl údivem obočí a v koutku úst mu zacukalo.
„Sakra,“ zatnul zuby Jimmy a do tváře se mu nahrnul červený ruměnec.
„Spěcháte do práce, šerife?“ usmál se Matsuori Eiirochi a převrátil si mladíka na sebe. „Jestli ne, máme na to celé odpoledne a třeba i noc, chcete-li.“
„Eiirochi…“ zakoktal v rozpacích Jimmy, sedíc obkročmo na svém plně odhaleném tmavovlasém příteli a dopřával si perfektní výhled na jeho tělo, které si kdysi dávno na první pohled zamiloval.
„Jsem připraven na všechno, co jsi si na mě za tu dlouhou dobu vymyslel,“ usmál se spiklenecky Eiirochi a uchopil jeho ruku. „Tohle všechno, je teď tvoje, pro dnešní den,“ a přejížděl s ní po místech, kterých se Jimmy toužil vždy dotknout, ale neodvážil se.
Jimmy O´Donelly už nechtěl ztratit čekáním ani minutu. Čas, který jim zbýval, se neuvěřitelně rychle krátil a on ho nemínil promrhat. Jeho prsty se pomalu seznamovaly se snědou pokožkou. Měl na to celé odpoledne. A celou noc.
***
Probudilo ho nesmělé zaklepání na dveře. Matsuori Eiirochi se s námahou posadil na posteli a odhrnul si vlasy z čela. Nevšimnul si, kdy Jimmy odešel. Nezůstalo tu po něm nic, co by nasvědčovalo jeho přítomnosti, jen ostrá bolest samoty v srdci. Drobná dívka Rose vešla do pokoje, s pohledem zabodnutým do hromady voňavého vypraného prádla, kterou odložila na židli.
„Vaše věci, pane,“ špitla. „Doufám, že jste se dobře vyspal. V suterénu se podává snídaně, máte-li chuť,“ a vyběhla honem na chodbu.
„Myslím, že jsem se nevyspal,“ zabručel si pro sebe Matsuori Eiirochi a nalil si ze džbánu vodu do lavoru, aby si omyl obličej a trochu se probral.
Vychutnával si pocit čistého oblečení, jeho jemnost a vůni. Chtěl si v sobě uchovat co nejvíc hezkých pocitů. Jen pro tohle ráno, naposledy. Zasunul si oba meče do pochvy na zádech. Nechal si je ukovat u jednoho čínského kováře podle vzpomínek z dob, kdy žil v Japonsku a jeho dědeček ho učil zacházet se zbraněmi. Zavřel oči a opět nechal tu šťastnou myšlenku plynout svým tělem. Vzal si klobouk do ruky a sešel dolů si dopřát pořádnou snídani.
***
Jimmy O´Donnely zaklepal na dveře starostovy kanceláře. Ozvalo se neurčité zabručení a šerif vešel dovnitř. Starosta se na něj usmál, když ho uviděl ve dveřích. Jimmyho bodlo u srdce, když si uvědomil, jak moc se starosta, jeho strýc, podobá otci.
„Jimmy, vypadáš hrozně, stalo se něco?“ uvítal ho starostlivě starosta.
Mladík přistoupil odhodlaně až ke stolu, za kterým seděl Harry O´Donnely a položil před něj na dřevěnou desku šerifovskou hvězdu. Starosta ji nevěřícně pozoroval a pak se podíval Jimmymu zpříma do očí.
„Jimmy…?“
„Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělal, pane,“ sklopil hlavu mladý šerif.
„To kvůli němu?“ zeptal se smutně starší O´Donnely. „Čekal jsi na něho? Tolik let?“
„Ano pane. Moc mě mrzí, že nemůžu dodržet otcovo přání, ale musím to udělat. Snad mi on, i Bůh odpustí,“ otočil se na podpatku a zamířil ke dveřím.
„Jimmy,“ zavolal na něj starosta a rychle vstal. Obešel stůl a stiskl mladíkovi pevně ruku. „Věděl jsem, že ten den přijde a chci ti popřát hodně štěstí. Mám tě rád, Jimmy.“
Jimmy O´Donelly se dotkl prstem hřbetu svého širáku, usmál se a rázným krokem vyšel ven před radnici. Vycházející slunce ho na chvíli oslepilo. Zastínil si oči dlaní a rozhlédl se po probouzejícím se městečku. Pamatoval si den, kdy sem přijel poprvé, se svým strýcem Harrym O´Donnelym. V den, kdy o všechno přišel.
***
„Otče, Eiirochi ..,“ vběhl jsem do kuchyně to ráno, kdy Eiirochi odešel.
Otec stál s puškou u okna a díval se se zamračeným výrazem ven. Přistoupil jsem k němu a podíval jsem se mu přes rameno.
„Kdo je to?“ zeptal jsem se tiše.
Asi 200 metrů od naší farmy stálo minimálně 10 jezdců na koních. Whitemanovci, blesklo mi hned hlavou. Přišli si pro Eiirochiho.
„Otče, Eiirochi odešel. Co budeme dělat?“ slyším sám sebe, jak mám roztřepaný hlas strachem.
Otec se ke mně otočil, chytl mě za ramena a vynutil si ode mě přímý oční kontakt. Srdce mi začalo tlouct nervozitou a strachem. Věděl jsem, co bude následovat a už teď jsem to odmítal.
„Jimmy, ať se stane cokoliv, pomsta nic neřeší. Bůh život dal a on jediný má právo ho zase vzít. Ostatní jsou jen pouzí vrahové,“ mluvil na mě pomalu, abych si každé jeho slovo zapamatoval. „Víš, co tím myslím? Slib mi to, Jimmy!“
Zatnul jsem zuby a proti své vůli kývl hlavou.
„Záleží ti na tom chlapci? Na Eiirochim?“
Uhl jsem pohledem a znovu přikývl.
„On tě taky potřebuje. Proto teď vezmeš nohy na ramena a budeš utíkat a neohlížet se zpět, rozumíš? Mám tě moc rád, Jimmy,“ a s těmi slovy mě políbil na tvář a vyšel s puškou před dům.
Vyskočil jsem oknem na druhé straně domu a snažil se vyhovět otci. Kličkoval jsem mezi ostnatými keři a opunciemi, přikrčený do jejich výšky, aby mě nikdo nezahlédl. Nakonec jsem se zastavil několik desítek metrů od naší farmy a zalezl pod hustý keř.
„Dej Pane, ať se mému otci nic nestane,“ šeptal jsem, ruce propletené v modlitbě.
První výstřel mi pronikl až do morku kostí a vyplašil schované křepelky před horkým sluncem ve stínu trnitých keřů. Moje tělo se začalo třást. Sepjetí rukou zesílilo, až mi zbělaly klouby.
„Prosím, prosím,“ drtil jsem mezi zuby a choulil se do klubíčka.
Druhý výstřel mi v beznaději rozpletl prsty a já si zacpal uši. Slzy nezadržitelně stékaly po tváři a vpíjely se do horkého písku. Nevnímal jsem zvuky kopyt koní, když jezdci prohledávali okolí. Ležel jsem ukrytý ve větvích a listí, s ohromnou bolestí na prsou a tiskl víčka k sobě, abych zadržel slzy. Nevylezl jsem ze svého úkrytu, ani když začal na zem dopadat jemný černý popílek, drobné částečky mého domova, proměněného v jeden okamžik v prach. K večeru mě našel strýc Harry O´Donnely. Schouleného v křeči, s prázdným pohledem slzami vyplavených modrých očí. Vzal mě sebou do Applegreen. A já od té doby čekal. Na Matsuori Eiirochiho. Protože jsme měli něco společného. Co jsme mohli udělat jen spolu.