Osud lodi Effrēnāta Spēs – Kapitola 1

Ještě včera jsem se jako každý den snažil držet žaludek v pohodě, když jsem uklízel vnitřnosti z ryb a házel je rackům. Nikdy jsem si na práci v rybárně nezvykl a byl jsem vděčnej za čerstvý vzduch, když jsem mohl zametat před domem a pozorovat přes líně se houpající ráhnoví zbytek oceánu. Nic mě v tomhle městě nedrželo, ale kde jinde bych našel kavalec se slamníkem naditým voňavým senem a přikrývkou z ovčí vlny. Každý den teplý jídlo a oblečení po o pár let starším synovi majitele. Vlastně jsem si svůj život v blahobytu uvědomil až pár měsíců potom, co jsem vstoupil na tuhle prokletou loď…

Včera, na konci roku, léta páně 1822, těsně před tím, než ohnivý kotouč pozřela kobaltově zbarvená hladina oceánu, jsem padl k nohám svého osudu. A to doslovně. Tu cestu na molo jsem znal nazpaměť a snad proto jsem jí nevěnoval dostatečnou pozornost. Vítr prosycený solí se mi proplétal hustými černými vlasy, ledabyle svázaných do culíku a vytvářel mi před obličejem hustý závoj. Musel jsem vypadat jako vdova, bez duše bloumající ulicemi rybářského městečka. Nesl jsem jako obvykle, po celodenní tvrdé práci, ošatku zapáchajících vnitřností pro nenažrané bílé skřehotající ptáky. Byla středa. Už si nevzpomínám, jestli ležel na zemi nějaký kámen či na tom místě byla větrem poškozena dlažba. Vlastně si pamatuju jen ten okamžik, kdy jsem tvrdě dopadl na záda, zapadající slunce mě oslepilo a náraz zbavil na pár chvil dýchání. Rackové mi pištěli nad hlavou, dožadovali se své pozdní večeře a dotěrně nalétali na postavu, která celý ten moment překryla svou mohutnou postavou. Zabránila slunci, aby mi vypálilo svými rudými paprsky oči a žlutozobým dravcům, aby mi je vztekle vyzobali.

„Pane…,“ vyhrkl jsem a sledoval zelenou žluč, jak se jako sopel táhne po tmavě modrých kalhotách dolů a proniká do škvíry mezi látkou a obrubou holínek.

„Měl bych pro vás práci.“

Ta nabídka šla mimo mé chápání. Zvedl jsem nepatrně zrak a zastavil se na sponě opasku. I v tomto místě byla zřetelně znát má neschopnost a selhání.

„Práci?“ vykoktal jsem a zapřel se lokty o rozdrolenou zem. Chtěl jsem vidět do tváře tomu bláznovi, po jehož oděvu se plazili lepkaví hadi a on, místo toho, aby mi vynadal, mi nabídl práci.

„Jestli nemáš do čeho píchnout, nebo bys rád vypadl z tohoto zapadákova, přijď zítra v šest do přístavu. Uvidí se, jestli umíš číst. Příď mé lodi krášlí mořská panna s nejkrásnějšíma očima v Severním Pacifiku.“

Skoro jsem oslepl, když jsem ignoroval palčivou bolest a ještě víc zaklonil hlavu. Rozepnutý kabátec, jehož okraje lemovala řada mosazných knoflíků a skočila v místě, kde ledabylé šněrování lněné košile na hrudi neznámého muže, odhalovalo světlé chloupky.

„Effrēnāta Spēs. V šest hodin. A připrav se na dlouhou cestu,“ naklonil se ke mně a podal mi ruku. Hrubá, od lanoví spálená dlaň mě uchopila za zápěstí a jediným tahem mě vytáhl na nohy.

Zlaté vlasy se mu kroutily kolem obličeje a vítr je pročesával svými prsty. Jen na pár vteřin mi dopřál pohled do šedivých očí, stejné barvy nebe těsně před bouřkou.

„Ano pane,“ vyhrkl jsem, aniž bych si uvědomil váhu své odpovědi. Jméno té lodi jsem už dávno zapomněl.

Ten večer jsem si sbalil to nejcennější, co jsem měl a bez jediného slova rozloučení druhého dne, spolu s ranním zakokrháním, jsem opustil svůj domov.

Vyděšeně jsem sledoval všechny ty nové tváře, ozářené jen slabým světlem, které vydávaly lucerny, napájené velrybím tukem. Celé naše město díky tomuto produktu nemuselo žít ve tmě. A proto se desítky lodí vydávalo na moře, aby tohle cenné tekuté zlato získalo. Bylo mi patnáct a poprvé v životě jsem se ocitl mimo svůj rodný domov a pobřeží Massachusetts se toho ráno ztratilo během pár minut v husté mlze. V tomhle okamžiku, v těsném prostředí, ve smrdutém podpalubí plným podivně vzhlížejících chlapů, jsem svého rozhodnutí začal litovat. Mé jméno je Wonk Vanderhoop. Možná vám někdy budu vyprávět, jak jsem ke svému jménu přišel. A ke svým vlasům, temným tak, že by i sama noc zatoužila po trošce světla, aby nezabloudila.

„Všichni ven!“ rozezněl se rázný hlas celým podpalubím. „Kapitán chce vidět svou posádku!“

Vzduch, prosycený solí, který jsem dýchal každý den, byl tady na moři jiný. Byl… cítit…

„Jmenuji se Spike Jones a jsem váš kapitán. Jack Arkham první důstojník. Pan Whitehall je můj harpunář. Vy, pane Riverstone jste hlavním harpunářem prvního důstojníka…“

Přeskakoval jsem pohledem z jedné tváře na druhou a snažil se zapamatovat čtyři nejdůležitější jména na lodi. Skřípavý zvuk kladek, přes která se táhla lana, mi znovu připomnělo, kde jsem. Řada dlouhých dřevěných tyčí, zakončených kovovými srdci či zubatými čelistmi, vyskládaných vedle sebe, jako těla padlých vojáků, mi stáhla hrdlo naskočeným strachem.

Bože! Jsem na velrybářské lodi!

„Napnout plachty! Přední a zadní stěhovky!“

„Pan McCoy ke kormidlu!“

Zavrávoral jsem, když se vítr opřel do plátěných zábran a pomazlil se s nimi jako s lacinými děvkami. On byl pánem a jasně jim dal najevo, kdy budou moci být naplněny a přemoci odpor průzračných vln.

„Napnout košovou a ráhnovou plachtu!“

Udělal jsem pár kroků vzad, abych uhnul dvou mužům, kteří kolem mě svižně prošli a jako ozubená kola v hodinách, naučeným způsobem zavěsili své prsty za lanový žebřík a zmizeli v oblacích. Vítr si s naší lodí pohrával jak s ořechovou skořápkou v umyvadle při vánočních svátcích. Cítil jsem, jak mi nepříjemné kymácení přerovnává útroby, zvyklé na pevnou zem. Krev mi pěnila vzrušením a zároveň nevolností.

„Kde to vázne?! Proč nemáme rychlost? Připravte napínací lana!“

Vypadal stejně jako včera. Kromě těch rybích vnitřností na holínkách, kalhotách a kovové sponě opasku. Chtěl jsem s něčím pomoct, být užitečný, ale jen jsem se opíral o dřevěné zábradlí a snažil se cokoliv pochytit.

„Hej ty, pozor na hlavu!“

Byl jsem tak mimo, že jsem nepostřehl upozornění mířené přímo na mě. Ráhno minulo můj krk o pár centimetrů. Jen jsem ho pozoroval, obtočené lanovím, jak si to šine skrz loď, až ho pevné ruce jednoho z námořníků zastavilo.

„Ráhnová plachta nejde spustit…“

„Neuvolní se!“

„Plachta visí za šňůru, pane!“

Poslouchal jsem ty hlášky ještě víc vyděšený. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená. Výraz ve tváři prvního důstojníka mi připadal, že nastal konec světa. Měl jsem tendenci padnout na kolena a začít se modlit. Byl jsem prokletý. Opustil jsem své živitele bez jediného slova a tohle byl trest!

Jack Arkham byl rychlejší než moje modlitby. Stáhl z ramen sako a odhodil ho. Věřil jsem tomu, že to nebyla náhoda, ale boží vůle, aby mi dopadlo k nohám. Zachytil jsem ho v letu a zachránil ho tak před strádáním v nekonečných hlubinách. Viděl jsem vlny na molu a připadaly mi nicotné, oproti budovám na souši. Podoba oceánu přes obrubu zábradlí však vrhala mnohem děsivější stín na mé duši. Byly obrovské. Kopírovaly bok korábu a já si poprvé uvědomil, jak mocná je příroda, vedená samotným Bohem.

„Hej, kluku, nemáš co na práci!“ okřikl mě vysoký černoch a na chvíli rozrušil můj strach. Vypadal v ten okamžik jako samotný Neptun, akorát měl pleť barvy té nejhustší čokolády. Oděn jen v plátěných kalhotách, s hrudníkem nabízející dotěrnému slunci i větru.

Než jsem se dostal ke své obhajobě, zmizel a já opět zvedl zrak k modrému nebi, kde se vytratil první důstojník. Viděl jsem, jak si omotal lano kolem zápěstí, chodidly srostl s hlavním ráhnem a pak se propadl do prostoru. Stejně jako já muži nahoře fascinovaně sledovali svého nadřízeného. Nůž v jeho ruce přeřízl zamotaný provaz a uvolnil tak plachtu. Ten náhlý nárust rychlosti lodi byl ihned znát. Paluba pode mnou mi proklouzla a srdce se rozskočilo do zběsilého tlukotu.

„Skvělá práce, pane!“ vícero hlasů podpořilo ladný skluz Jacka Arkhama dolů.

Jakoby se nic nestalo, jakoby jeho dlaně právě neprošly očistou ohněm, udělal pár kroků na vratké podlaze a přistoupil ke mně. Usmál se. Vlnité světlé kadeře mu vítr odhrnul z tváře a já podruhé mohl vstoupit do hlubin jeho očí. Stále se usmíval, když mi bez jediného slova sebral sako z křečovitého sevření.

„Chci nahoře všechny plachty, pane Arkhame!“

Jeho ruce se zarazily a já si uvědomil, jak se zachvěly. Najednou jsme se na sebe dívali jako nejlepší přátelé a spřízněné duše. Ale ten okamžik trval jen vteřinu a nejspíš to byla jen má představa.

„Kapitáne Jonesi, máme rychlost pěti uzlů, vplouváme do Golfského proudu, doporučoval bych se držet rychlosti pěti…“

„Snažíte se odmlouvat, pane Arkhame? Chci rychlost minimálně osmi uzlů.“

Zůstal jsem zírat na slovní boxerský souboj mezi dvěma nejdůležitějšími muži na lodi. Kapitán Spike Jones se ani nepohnul. Ruce založené na předposledním obratli páteře a rty stisknuté k sobě, jako skořápky lastury. Na rozdíl od prvního důstojníka bylo jeho sako vzorně zapnuto ve dvou řadách mosazných knoflíků, bílá vázanka nedovolila pozorovateli pohlédnout na barvu kůže na krku a na krátko sestřižené vlasy se skrývaly pod velitelskou čepicí.

„Napněte zbylé plachty,“ opakoval klidným hlasem kapitán a díval se jen mým směrem. Já vím, že jsem byl na konci povědomé linky pohledu, v jejíž polovině stál důstojník Jack Arkham.

Ta čára kapitán, první důstojník a já, stále visela ve vzduchu. Nikdo se ani nepohnul.

„Napnout zbylé plachty! Napnout a upevnit!“ přerušil napětí Jack Arkham a zlomil pomyslnou křivku.

Popošel pár kroků a začal udělovat rozkazy. Mraveniště, které před chvílí němě zíralo a přemýšlelo, koho poslechnout, se pohnulo.

„Rozviňte hlavní košovky!“

„Kapitán chce větší rychlost!“

„Zajistěte spouště!“

„Spouště zajištěny, pane!“

„Teď už nás nic nezastaví!“

„Máme rychlost osm uzlů, pane!“

Napnutou atmosféru přehlušilo nadšení. Hlasy námořníků, kteří se svobodně houpali v lanoví. Dole na palubě dalším členům posádky mezi dlaněmi proklouzávaly lněné provazy a spalovaly kůži. Kuchař v podpalubí, který krájel tuřín, podle náhlého náklonu stolu poznal, že loď nabrala do plachet východní vítr.

Zatímco si všichni užívali ostrý vítr, šlehající je do rozzářených obličejů, můj žaludek už déle nehodlal snášet pohybující se zem pod sebou a mně nezbývalo nic jiného, než tenhle památný okamžik pokazit prudkým náklonem přes okraj zábradlí.

„Jste v pořádku, pane Vanderhoope?“ dopadla mi na rameno těžká ruka prvního důstojníka. „Nebojte se, tímhle si prošel každý…“

Čekal jsem, že bude pokračovat ve vtipných historkách nebo odejde. Ale jeho hlas náhle utichl a stoupl si těsně vedle mě. Utřel jsem si ústa o rukáv a chystal se poděkovat za povzbudivá slova. Pak jsem ale všiml, jak upírá zrak někam do dáli. Pocit strachu se mi dostal pod kůži okamžitě, když jsem to spatřil. Na obzoru, kde se o kousek vpravo ještě stále snoubila modrá obloha s průzračným oceánem, se objevil černý mrak. Vpíjel se se do hladiny a tam, kde jí dotkl, proměnil nebesky modrou na černé kaluže. Naše loď byla rychlá, ale ta neprůhledná mlha ještě rychlejší.

„Kapitáne, na levoboku se blíží bouře,“ zakřičel Jack Arkham a zamířil prstem na rychle se přibližující pohromu. „Měli bychom stáhnout plachty a snížit rychlost. Takhle vplujem přímo…“

„Jste tu snad od toho, abyste rozhodoval, pane Arkhame?“ přerušil ho kapitán. „Máme jedinečnou příležitost vyzkoušet si posádku. Udržujte směr, pane McCoy.“

„Rozkaz, pane!“

Černý stín se plazil po lesklé hladině a bílé plachty potemněly. Temnota ukrajovala svým ostřím světlo rychle. Pohltila zbytek modré oblohy a  Effrēnāta Spēs byla polapena tmou. Vítr zesílil a v ráhnoví nastolil chaos. Z hustých mraků šlehaly fialové záblesky a v podobě pařátů se nořily do míst, kde jsme všichni předpokládali oceán.

Má cesta byla u konce. Jeden jediný den na moři a já musel projít peklem.

„Vanderhoope, pozor!“

To varování jsem skoro neslyšel. Déšť mi bičoval obličej a vysoké vlny, které se přelévaly přes okraj lodi, se mi snažily podrazit nohy. Jen podvědomě jsem se otočil po hlase a v krátkém záblesku ďáblových poslů jsem zahlédl stěžeň, který se pod nátlakem větru přelomil jako párátko a cestou do rozbouřeného oceánu sebou bral vše, co mu stálo v cestě.

Včetně mě.

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Osud lodi Effrēnāta Spēs – Kapitola 1
Tagged on:

8 thoughts on “Osud lodi Effrēnāta Spēs – Kapitola 1

  • 4.4.2017 at 10:51
    Permalink

    Páni, moře si teda pamatuji mnohem klidnější. Ale jak vidím tohle si s nimi moc nesedlo. Akční hned od začátku, to se mi líbí, hlavně jim dejte pořádně zabrat, však ty jména se pak v menčím počtu budou lépe pamatovat. 😀 Ne, doufám, že z nich nebudou po té bouři úplné trosky, ať mám vůbec koho jmenovat. Pěkné počtení.

    Reply
    • 4.4.2017 at 12:03
      Permalink

      Jsem ráda, ze se příběh zatim libi…

      Reply
  • 30.9.2017 at 14:49
    Permalink

    Doufám, že v této povídce budeš někdy pokračovat protože hlavní hrdina a celkově prostředí lodi a posádky je mi velmi sympatické.

    Reply
    • 1.10.2017 at 18:02
      Permalink

      Jsem ve fázi odporu k vztahu chlap s chlapem, tak netuším. Zatím se k tomu nechystám.

      Reply
  • 30.9.2017 at 14:50
    Permalink

    By mě zajímalo jaký je rozdíl mezi komentářem a pingbacky. Co to vůbec je pingback??? 😀

    Reply
  • 2.11.2017 at 20:45
    Permalink

    Tak první kapitola mě velmi překvapila. Ani jsem netušila, že mě někdy budou zajímat velrybáři, ale tohle vážně velmi výstižně, poutavě a volně napsané. Ta svoboda z toho přímo dýchá a každá věta jen doplňuje celkový až místy impresionistický obraz. Jednotlivé věty jsou neučesané a rozházené, ale dohromady to tvoří něco fascinujícího. Rozhodně bych si přečetla víc, kdyby bylo 🙂 Moc se mi to líbilo.

    Reply
    • 3.11.2017 at 6:15
      Permalink

      Já velké lodě miluju, ale asi bych na moři nepřežila ani den 😀 Na neučesanost a chaos si bude muset asi čtenář zvyknout, protože nejsem schopna i po tolika letech tomu dát ucelený řád, i když se snažím. No když vidím ten zájem, tak budu muset ten druhý dí opravdu napsat 😀 moc děkuju za povzbuzení.

      Reply
  • 7.11.2017 at 0:29
    Permalink

    To bys teda mela napsat 🙂 tesim se… toto se ti povedlo 😉

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *