Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 7

Nikdy jsem neměl osobního řidiče. Vlastně jsem si ani nevzpomínal, kdy jsem naposledy seděl na místě spolujezdce. Pamatuji si den, kdy jsem se s bratrem pošťuchovali na zadním sedadle velkého rodinného auta a já byl hrozně šťastný, že se ho můžu dotýkat a on se dotýká mě. Ignorovali jsme výchovné výhružky rodičů a vnímali jen sami sebe navzájem.

Měl jsem krev na rukou a cítil ji i na tváři. Přesto jsem věděl, že ta podivná bolest na hrudi, není kvůli mrtvé ženě. Uvědomil jsem si, jak mi Kouki chybí. Ta vzpomínka mi sevřela vnitřnosti a strach o jeho dceru v kómatu zúžila průchod vzduchu do plic. Zachvátila mě panika. Pořád jsem si nedokázal připustit důsledky, které jsem svým dnešním konáním nejspíš způsobil.

„Potřebuju peníze.“

Dlaní jsem si rozmazal krev na paži a pozoroval odraz svého obličeje, přes který se hnal okolní svět na skle dveří sportovního auta. Budovy. Stromy. Rozmazané postavy lidí. Přeskakující barvy na semaforech. Zelená. Červená.

„Ona za nic nemůže.“

Odvrátil jsem zrak na pár sekund a sledoval ruku, která s klidem ležela na řadící páce a přes celé město měnila rychlosti. Na každém prstě měl vytetovaného nějakého bůžka. Aspoň mi to tak přišlo. Zapátral jsem ve vzpomínkách na školní léta, zda si vybavím nějaká jména.

Nic.

„Jmenuje se Chise.“

Sáhl jsem si nevědomky na tvář a nervózními tahy se snažil setřít nepříjemný pocit zasychající lidské DNA. Že se jí snažím zbavit nehty, jsem si uvědomil až poté, co škraloup nahradila krev čerstvá.

Ta má.

„Udělám cokoliv, aby mohla znovu otevřít oči. Má stejnou skvrnu jako…“

Zarazil jsem se. Otočil jsem hlavu, abych se podíval do špatného zrcadla v podobě dveřního skla.

…já.

Nikdy jsem si toho nevšiml.

Proč mě to napadlo zrovna teď?

„Vím, že vás to nezajímá,“ pokračoval jsem ve svém monologu. Bylo mi jedno, že jsou mé myšlenky slyšet. „Chise je jediné, na čem mi záleží. Je to má rodina.“

Jelikož jste členem mé rodiny…

Zmlkl jsem.

Rodina…

„Potřebuju prachy,“ rezignoval jsem a dál nemluvil.

Potřeboval jsem se napít.

Potřeboval jsem zapomenout.

Potřeboval jsem…

Ten sporťák tak nízko kopíroval zem, že jsem nebyl skoro schopný z něj vylézt, když zastavil. Nikdy mi tolik hrdlo, břicho, mozek a penis nesvíral strach jako právě teď. Nikdy jsem si nedokázal představit, že existuje v Japonsku místo, které dokáže přesně zkopírovat místo v nejbrutálnějším americkým westernu.

Písek.

Prach.

Prázdno.

Modrá obloha.

Samota.

Vítr.

Svědomí.

Prázdnota.

Touha zemřít…

„Kopej!“

Slunce.

Polkl jsem a zadíval se na oblohu. Byla opravdu čistě azurová. Cestovní kancelář by s ní vyhrála a nalákala tisíce cestu chtivých zákazníků. Bylo by jim jedno, že tu není moře, oceán, kapka vody a chcípnou uprostřed pouště.

Pevně jsem sevřel rukojeť hozeného rýče a ocelovou část zaryl do hlíny. Odhodil jsem první hrstku hlínu na volné prostranství po své pravé ruce. Po levé bylo už obsazeno. Čerstvý hrob. Pár dní. Dva? Tři dny? Bez náhrobku. Beze jména. Jmenoval se…?

Satoshi…

Slunce opravdu pálilo. Kapky potu rozneslo kapky krve po celém těle. Připadal jsem si tak…

…poskvrněný.

„Nepřestávejte!“

Byl jsem vyčerpaný. Slunečními paprsky několikrát znásilněný a žhavými hřeby ukřižovaný. JEHO hlasem zmučený a slovními kopanci sražený na zem. A pak se slunce slitovalo.

Slitovalo?

To kýčovité podle Vincenta van Gogha. Nevím, proč jsem si vybavil zrovna jeho. Nedoceněný. Nenáviděný. Modré kosatce. Zlaté klasy pšenice v poli.

Proč mi nikdo nerozumí?

Spustil se déšť. Pro někoho spása. Pro ty, kteří zaseli. Pro ty, kterým vějíř nestačil. Ani elektronický větrák v kanceláři. Komu bylo horko.

Sirka se otřela o papír drsný povrch zápalek a oheň, navzdory dešti, spřátelil se s tabákem naditým do dutinky. Stál těsně nade mnou a čekal, až znovu zabořím ostří rýče do měkké hlíny a odhodím ji vpravo od sebe.

„Pokračuj!“

Vlasy se mi přilepily na obličej a slzy, které jsem nedokázal zadržet, se trapně skryly v provazcích vody z nebe. Kopal jsem. Svůj vlastní hrob. Na výšku sto osmdesát.

Chápu.

Díval se na mě a popotahoval tabák. Vím, že jsem po něm několikrát vrhl štěněcí oči, aby mě ušetřil. Ale on… Měl pořád ve tváři ten pohled…

„Pokračuj!“

Dýchal jsem zhluboka a ruce mi ochably. Myslím, že můj dnešní nocleh byl připraven. Zhroutil jsem se vysílením, a místo milované, obejmul rýč. Nechal jsem Boha, aby mi obličej šlehal studeným dešťovým bičem. Ale i on se cítil provinile… Nevím. Prostě přestalo pršet a já byl ten, kdo se cítil trapně na dně mazlavého jílovitého hrobu.

„Pane… Isaburo…“

Hrstka hlíny dopadla a já si ještě víc uvědomil, že právě umírám.

„Hideki. Jestli tak moc toužíte po rodině, měl byste se víc snažit,“ přerušil mě. „Já jsem vaše rodina. Víte, kde mě najdete. Je to jen na vás. Tohle je jediná a poslední šance. Můžete si vybrat. Tohle…,“ žhavý nedopalek cigarety zasyčel vedle mého obličeje a beze slov určil jedno z míst, které jsem dostal na výběr. „…nebo absolutní věrnost.“

Vyškrábal jsem se na kolena a zabořil dlaně do bláta. Díval jsem se mu zpříma do tváře a snažil se v sobě najít aspoň špetku hrdosti. Stál bez hnutí a čekal, až se zvednu. Nepohnul se ani v momentě, kdy mu u nohou přistál rýč. Jen tam tak stál a pozoroval. Když jsem se konečně vyškrábal ze svého hrobu, nedokázal jsem udržet v klidu ani roztřesené ruce, natož nohy, které mě přesvědčovaly o tom, abych se zpět vrátil na kolena. Slunce už zůstalo za mraky a poslalo na okolí stmívání. Několikrát mi cvakly zuby o sebe pod nátlakem vlezlého chladu a jakmile začaly, nedokázal jsem je zastavit.

„Doufám, že si stále pamatujete, v kolik hodin vám začíná pracovní doba,“ přerušil ticho Isaburo Jun a upravil si mokré vlasy. „Aya vám důvěřovala, Hideki. Já vám také věřil. Ale už si nejsem tak jist…“

Otočil se a nastoupil do toho šíleně nepohodlného sporťáku. Odjel úplně normálně. Žádný frajírek, který měl nutkání mě smykem ohodit směsí mokré hlíny, štěrku a rozjetých vláken trávy. Nechal mě uprostřed toho podivného místa plné JEHO zklamání na prahu noci, daleko za městem, nahého, třesoucí se zimou, úplně samotného. Setřel jsem si špinavou dlaní zbytky slz z obličeje a přinutil nohy, aby udělaly krok. A pak další. Směrem ke světlům, které mi daly ještě jednu šanci.

Měl jsem relativně spoustu času přemýšlet. Přesto jsem zrychlil a nakonec se moje rychlá chůze změnila v běh. Utíkal jsem. Nestál jsem o výčitky svědomí ani o velká rozhodnutí. Prostě jsem… potřeboval, aby mi někdo znovu věřil.

[Celkem: 7    Průměr: 5/5]
Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 7
Tagged on:         

13 thoughts on “Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 7

  • 19.3.2018 at 8:16
    Permalink

    No ty vole…..tak toto je iný drasťák! Do čoho sa to len namočil? Teraz už moj poľský hnusný ktrrv sajúci nadriadený vyzerá ako hotový anjelik oproti tomuto 😀 pane Bože čo sa to len deje?! Ale super poviedka, pokračuj prosím 😉

    Reply
    • 19.3.2018 at 10:55
      Permalink

      Tak to jsem ráda, že jsem tě aspoň v něčem potěšila. To víš, já a záporáci a ti ukřivdění. Hrát si na ty, kteří do sebe rádi nechaj kopat, to je moje 😀

      Reply
  • renara
    19.3.2018 at 11:53
    Permalink

    Mám veľmi rada chladnokrvnych záporakov, majú v sebe dačo…. neodolateľné ? Iba dúfam, že nám ešte dovolíš nazrieť do jeho hlavy, bo mu vôbec nerozumiem. To však nič nemení na tom, že som si čítanie užila, veľmi dobre si podľa mňa opísala pocity, pri kopaní vlastného hrobu. A rovnako sa mi páči, ako sa náš hlavný hrdina držal – žiadne prosby, histerický plač ani trápne, prázdne sľuby. Držal sa?

    Reply
    • 19.3.2018 at 12:13
      Permalink

      Ty máš co vykládat, která tak hnusně odkráglovala mého milovaného policajta svým mafiánským milencem ve “slunečnicích” 🙁

      Reply
      • renara
        21.3.2018 at 20:59
        Permalink

        Stále držíš prvenstvo v zabití najnevinnejších postáv?

        Reply
        • 21.3.2018 at 21:17
          Permalink

          *tetelí se blahem*

          Reply
  • 19.3.2018 at 15:05
    Permalink

    Jsem byla celou dobu vypleštěna z Hidekiho myšlenek…. Neumim si predstavit, jake to musi byt… Citit tohle vsechno O___O
    Velice dobře jsi to podala.
    Byla to dobrá kapitolka, jsem zvedava jak to bude dál… Zatracene… Absolutni věrnost neni jen tak.. Ale Chise je jeho jedina rodina T^T

    Reply
    • 19.3.2018 at 15:59
      Permalink

      To bylo asi tím, že jsem měla vypito 😀 to já vždycky pak “bleju” emoce. Se raději budu krotit. A to mám prosím připravený takový krásný flešbek, protože “někdo” tu chce nahlídnout i do nitra pana Isabura… a že mi to dnes v hlavě těžce šrotovalo…

      Reply
  • Doračan
    19.3.2018 at 17:00
    Permalink

    Cheche, budu se mu možná jemně smát až zjistí, že jakuza moc peněz nemá 😀 Ale třeba na něj nějaké drobné obětují.O.o
    Ale tohle teď není na místě, tento díl byl pro něj snad ještě nepříznivější, než ty předchozí, ale přírodní síly ho mají celkem rády, na tom by se dala stavět kariéra. A teď když už má tu jámu, stačí mu tam jen strčit žebřík, vždyť může dělat rosničku, ne? No, asi ne, jinak by tu díru neopouštěl. Ale tak třeba se svět probudí do dalšího dne pln optimismu a usměje se jednou i na něj, já mu fandím.

    Reply
    • 19.3.2018 at 21:28
      Permalink

      Prej rosničku 😀 tady se někdo dlábil celej den vtipnou kaší…. hmmm

      Reply
  • giru
    23.3.2018 at 9:34
    Permalink

    Chudák jak s ním zametají jako s hadrem >_<

    Reply
  • 6.4.2018 at 17:43
    Permalink

    No ten bude vypadat, ráno v práci, jestli se tam doplazí 😀

    Reply
  • 30.5.2018 at 5:24
    Permalink

    Brr, tak tohle bylo extrémně hustý. To jako má po tomhle ráno nastoupit do práce, a dělat jako že nic?

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *