Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 6

Mžoural jsem do tmy a přemýšlel, co je to za melodii.  A proč zrovna teď, uprostřed noci, hraje. Nechal jsem ji. Zvuk se pomalu stupňoval a já si uvědomil, že jsou to Sabotage a jejich Beastie Boys.

Šest hodin! Šest hodin!

Prudce jsem se posadil a shodil ze sebe deku. Žebra mi hned připomněla, že jsem včera upsal duši ďábli a že se mě dívka jménem Aya Yoemi nejspíš zastala. Čistil jsem si zuby a neodvážil se podívat do zrcadla. Přemýšlel jsem, jak se mám zeptat na svůj plat. Protože jsem nutně potřeboval peníze. Přehrál jsem si scénář, jak během jízdy zapůsobit na city křehké ženské duše, ale pak je zase hned zavrhl. Když jsem se soukal do ošoupaných polobotek, měl jsem v hlavě pět rozhovorů se svým novým šéfem Isaburou, jak mu říct o prachy a taky o několik dní volna, když si nechám odříznout kus jater a další na rekonvalescenci. Pak jsem vše zavrhl. Byl jsem přece jen brácha otce malé Chise. Tohle klapnout nemusí.

Tupě jsem zíral před sebe, smířený s podobou jedné ze sardinek v plechovce, ve vagonu tokijského metra. Měl jsem spoustu času. Ten budík jsem si nastavil fakt o hodně dopředu.

Bože, co to dělám?!

Zíral jsem na bránu obehnanou vysokým zdivem. Zprava i zleva. Na černou limuzínu značky Lexus. Brána. Lexus. Brána. Lexus. Docela mi to šlo. Nic těžkýho.

Pak se ta brána otevřela a na ulici vyšla drobná dívka. Aya Yoemi. Oddychl jsem si. V patách měla nějakou gorilu, ale nevěnoval jsem ji jediný pohled. Byl jsem fascinován cudným dětským úsměvem a podkolenkami. Tím nechci říct, že jsem pedofil. Jen jsem prostě navštěvoval chlapeckou školu a tohle jsme tam k vidění neměli.

„Jsem ráda, že jste práci přijal, pane Hideki,“ přivítala mě tiše.

Naše „kdo a proč je rád“ se protáhlo na několik minut. Dokonce i její bodyguard z toho znervózněl. Naštěstí trapné omlouvání přerušil Nakagawa Osamu. V tom salonku jsem si ho ani nestačil pořádně prohlédnout. Za denního světla vypadal děsivěji. Nejspíš toho byly příčinou špičaté tesáky tygra, které se mu zakousávaly do čelisti.

„Jakmile odvezete slečnu Ayu do školy, navštívíte butik madam Jones a koupíte si patřičný oblek. To, co máte na sobě, je… nepřípustné,“ schladil mě ihned výčitkami bez pozdravu.

Zahuhňal jsem něco o penězích, ale nerozuměl jsem ani já sobě, natož Nakagawa.

„S platbou si nedělejte starosti,“ řekl a já se rozkašlal. Slina se vedrala někam, kam neměla. To byla potěšující zpráva na začátku dne. „Strhneme vám to z platu.“

Kašlal jsem celou cestu k rozlehlému domu. Vodu mi nikdo nenabídl.

„Rozpis dne jste četl?“ ubezpečil se Nakagawa.

Vytáhl jsem cár papíru z kapsy od saka a přikývl. Podle toho, jak seznam vypadal, jsem ho minimálně několikrát držel v ruce. Přiznávám, že jsem při první větě: Na nic se nevyptávat a nevést žádnou konverzaci s mladou slečnou, usnul a vzbudil se až ráno. Doufal jsem, že času na čtení bude dost.

Dostal jsem kožené rukavice. A další seznam. A taky novej mobil. A než jsem pochopil, o čem Nakagawa mluví, chytl mě jeden z mužů, postávající u stěny rozlehlé místnosti za ruce a jediným pohybem stáhl jak klopu saka, tak i košile. Připadal jsem si jak v blbým filmu. Jak v nějaké to pošahané scifárně, kdy svět je ovládán nanosondami a poblbaná ženská, která tomu všemu velí, vraždí dětičky a potenciální maminky těch dětiček. Prostě nemám rád žádný tyhle filmy o temný budoucnosti, a už vůbec ne ty o superhrdinech. Protože superhrdinové jsou lež. A kdyby existovali, mě by se obloukem vyhnuli a v mém podání všichni umřeli.

„Co to…?!“ štěkl jsem nechápavě a zakryl bolestivé místo dlaní. Prsty jsem přejížděl po hmatatelném cizím tělese, které bylo cítit pod kůží, těsně pod klíční kostí. „Co to kurva je?!“

„Pro případ, že byste se nám ztratil, pane Hideki,“ vysvětlil mi Nakagawa a odložil nastřelovací pistoli na stůl.

„Ztratil? Copak jsem nějaký pes?!“

„Strana pět. Pan Isaburo si zakládá na loajalitě. Absolutní odevzdanosti. Váš život ode dneška patří pouze jemu. Snažte se ho nezklamat, pane Hideki. Jestliže selžete…“

Strana pět?

„Věří vám, pane Hideki. Proto slečnu Ayu nebude nikdo doprovázet. Vše je ve vašich rukách.“

Stále jsem si masíroval místo, kam mi nastřelil sledovací čip a rozhlížel se po místnosti. Ten chlap musel být asi padlej na hlavu. Svěřit mi dítě. Neznámému chlápkovi, který se ještě před týdnem živil uklízením odpadků.

„Vaše klíče, kreditka, průkaz totožnosti.“

A tak začal můj první pracovní den. Vypadal úplně v pohodě. Stačilo dodržet pár pravidel.

„Tak jak dopadly ty zkoušky, slečno Ayo?“ zeptal jsem, sotva jsme se rozjeli. „Přinesl vám jeřáb štěstí?“ pozoroval jsem její tvář ve zpětném zrcátku.

Přikývla.

„Jsem moc rád, že jste to stihla. Ten váš řidič, pan Satoshi, je v pořádku?“

Uhnula pohledem a pozorovala z okna ubíhající domy v ulici. Znovu přikývla.

„Až se uzdraví, tak asi přijdu o práci, že?“

Stále se dívala skrz kouřové sklo ven.

„Ten pan Isaburo,“ pokračoval jsem ve výslechu. „To je váš otec?“

Zavrtěla hlavou.

„Strýc?“

Usmála se.

„Taky jsem strýc. Jmenuje se Chise. Studuje ve Státech.“

Otočila hlavu a já si znovu připomněl, jak má nádherné oči.

„Chise,“ řekla jen. „Musíte na ní být pyšný.“

„Jo, to jsem. Ona…,“ ruce v kožených rukavicích se mi nepříjemně potily. „Ona… Má stejné oči jako vy,“ hlesl jsem. Představil jsem si, jak leží v malé místnosti, úplně sama. Jak ticho narušuje vrnění přístrojů. Jak se její oči nedívají. Přikryté víčky pod tíhou spánku, podobající se samotné smrti.

Bylo na čase dodržet pravidlo číslo jedna. Zmlkl jsem a sledoval jen provoz před sebou. Otevřel jí dveře a popřál ji hodně štěstí. Našel si, kde je ten salon pro buzeranty, a rozjel se tam. Madam Jones vypadala jako Trumpová říznutá Dolly Parton. Naše názory na sako se výrazně lišily. Vysvětlil jsem jí, že si budou ze slečny Aye utahovat, když budu vypadat jak uťápnutej milionář pod pantoflem. Když jsme na sebe začali křičet a pak padla i první sprostá slova, přičemž mě nazvala několika výrazy, které jsem slyšel prvně, ale zněly opravdu urážlivě, jsme se konečně naladili na stejnou vlnu. Světle modrá džínová košile s dvojitým límcem, přičemž jedna vrstva byla v barvě oranžovo hnědé, stejně jako kalhoty, které jsem si vybral. Košile v té barvě měla i knoflíky a černé sako na jedno zapínání úzké lemování kolem kapes a klopy kolem krku. Když jsem odcházel, dostal jsem do tašky s oblečením vizitku, se soukromým číslem na druhé straně. Prý kdyby mě práce řidiče přestala bavit.

První dva dny mě práce bavila. Třetí den jsem se několikrát přesvědčil, že můj bankovní účet zeje prázdnotou. Nedostával jsem žádné benefity, za které jsem se mohl jít najíst a také v tom sálo dlouhém seznamu nebyla ani zmínka o tom, kdy můžu jít na oběd a jestli mi ho někdo proplatí. Pátý den mi cestu zastoupila bytná. Chvíli jsme tam jen tak stáli, naproti sobě a přeměřovali se pohledy.

„Máte práci, Hideki?“ zeptala se konečně a zhodnotila můj nový ohoz. „Vypadáte dobře,“ zavrněla jako kočka a ramínko halenky ji jako na povel sjelo z pravého ramene a odhalilo tak nepřítomnost podprsenky.

„Právě jsem dovařila. Je toho hodně. Zvu vás. A při té příležitosti…“

„Nemám zájem,“ odpověděl jsem.

Bože, co to kecám?!

„Cože?!

Moje odpověď ji vyvedla z míry stejně jako mě.

„Moje cena vzrostla.“

Bože, co to melu?!

„Vzrostla?“ ubezpečila se, že dobře slyšela. Ubezpečila tak i mě, že jsem takový nesmysl vypustil z huby.

„Moje klientela si mě váží, jak sama vidíte,“ uhladil jsem hřbetem ruky sako a zapnul si ten jediný knoflík těsně pod žebry.

Měla pevný stisk. Už dávno jsem pojal podezření, že na střední dělala nějaké bojové sporty, judo nebo wresling. To, jakým způsobem rozrazila dveře svého bytu a hodila mě na velkou postel, tomu jasně nasvědčovalo.

Musel jsem ji krotit a zabránit jí, aby mi novej ohoz, co se ani nestačil otočit v prádelně, nezničila.

„Klid, kotě,“ zavrčel jsem a převzal situaci. „Hezky se posaď…“ a sako jsem odhodil na opěradlo židle. Nervózně seděla na okraji postele a než jsem rozepl poslední knoflík u košile, odhodila krajkovou halenku. Rozepínaní pásku jsem natahoval a dal ji čas k tomu, aby se zbavila širokých květovaných kalhot a pak i kalhotek. Byla v tom striptýzu rychlejší než já.

Nevím, co mě nutilo být se vším hotov co nejrychleji. Zda vidina dvounásobné odměny nebo teplá večeře. Měla za sebou dva orgasmy, když začala ječet. Přivřel jsem oči, pevně ji sevřel kotníky a přitvrdil. Kolena se jí zabořila vedle hlavy a já se dostal na maximum.

„Je něco, čemu jste nerozuměl, pane Hideki?“ ozvalo se za mnou a já záhy pochopil, že ta ženská nekřičí kvůli mým schopnostem, natož kvůli mému péru.

Cítil jsem něčí dech na zátylku. Lehký dotyk na mém rameni. Nehýbal jsem se. Jen penis sebou cukal, jako by nepochopil vážnost situace. Plnil zadeček vřeštící bytné a oba jsme nevěřícně pozorovaly ruku v černé kožené rukavici, svírající zbraň s nasazeným tlumičem na hlavni, přitisknutý na její spánek. Muž se mi zapřel mezi lopatky, abych si spojení vychutnal až do konce.

„Tak si to vyjasníme,“ na základě tohoto oznámení zmáčkl spoušť.

„Kurva!“ vyjekl jsem, když se mi krev rozprskla po paži.

Přemohl jsem prvotní šok a vyprostil se jak ze sevření střelce, tak i okolo mé erekce. Vyděšeně jsem zíral na tenký pramínek, stékající po strnulé tváři mé bytné a vsakující se do polštáře povlečeného v kombinaci růžové a modré kostky.

„Kurva!“

Konečně jsem našel odvahu se otočit a podívat se na původce toho všeho. Střelce jsem poznal. Nejenomže umí dobře drtit podpatky lidská žebra, umí i dobře střílet. I když z nulové vzdálenosti od svého cíle by se trefil snad každej. Ten, který mluvil, stál u dveří. Měl na sobě už na první pohled pěkně drahé modrošedé omeši, stažené širokým bílým obi vyšité hedvábnými nitěmi. Prošedivělé vlasy sčesané zleva doprava, nad ušima vystříhané na krátko s kotletami zužující se do špičky a na čelisti nenápadně navazující na krátkou bradku. Dál jsem se v posuzování jeho zjevu nedostal. Pevný úchop za rameno a kopanec zezadu do kolenní jamky mě donutil poklesnout a hluboce se uklonit.

Zblízka jsem si mohl vychutnat pohled na palec oddělený od ostatních prstů tenkým látkovým proužkem na pohodlných zori.

„Mám to s ním vyřídit, šéfe?“ zeptal se ten, který stále nedokázal dostat můj krvavý flusanec ze svých bot.

„Není potřeba, Nishigori.“

Takže Nishigori. Moje plíce mohly konečně vztekle plivat na jeho jméno.

„Jelikož jste členem mé rodiny teprve krátce a písemná forma instrukcí nebyla dostatečně jasná, něco vám ukážu, pane Hideki,“ pokračoval muž a pokynul mi, abych vstal.

Cudně jsem schoval do dlaní zbytek toho, co se ještě před chvílí mohlo pyšnit svou velikostí a snažil se nedívat se na nehybnou ženu s doširoka roztaženými nohama.

„Vezmu vás na malý výlet,“ řekl a otevřel dveře bytu. Pochopil jsem, že čas na sebe něco hodit, nedostanu.

A tak jsem šel. Jak mě Bůh stvořil. Po schodech dolů. Jen mi dva.

A tak jsem se seznámil se svým zaměstnavatelem, Isaburo Junem.