Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Sniper – Kapitola 3

Musím se dostat pryč!

Shodím z ramen postel a přitisknu si prsty do rány, která po vytažení tyče začne ihned silně krvácet. Zahýbu prsty, jestli mám v pořádku šlachy. Další moje pozornost patří okolí. Rozhlédnu se. Část budovy se zřítila a dovnitř proniká světlo z venku. Dívám se přímo na krvavý kotouč slunce, který se schovává za hustými černými mraky. Vypadají, jako by je někdo okrajem namočil do rudé barvy a oni ji částečně vpily do sebe. Zatřepu hlavou a snažím se zbavit mírné závrati ze ztráty krve.

Celá stěna mého komfortního ubytování na půdě Aliance, sestávající z mříží, je zkroucená, a já se protáhnu mezi ní a cihlovou stěnou. Prach se pomalu usazuje, pokrývá vše šedivou vrstvou, a zbytek  pohlcují oranžové plamenné jazyky,  ve snaze nezanechat za sebou nic.

Takové ticho. Náhle k mým uším nedoléhá ani praskání ohně. Mrazivé ticho, vtírající se pod kůži a navozující atmosféru strachu a totální beznaděje. Moje oči pátrají po okolí a snažím se rychle najít aspoň nepatrný náznak přítomnosti mého nepřítele. Stojím nehnutě. Jsem soustředěný na jedno jediné místo, přímo přede mnou. Můj dech se zkrátí na minimum a údery srdce jsou tak neslyšné, že začínám i já sám pochybovat o funkčnosti svalu uprostřed hrudníku. Objeví se mezi sutinami nehlučně, jako stín, vynořující se z štiplavého závoje kouře. I když je jeho tělo celé z tvrdé těžké slitiny, připomínající pozemský kov, pohybuje se lehce. Jeho klouby jsou poháněný hydraulikou, ale i přesto nevydává žádný zvuk. Prozrazují ho jenom jeho kroky, když drtí pod svými botami zbytky sutě. Nemusí otáčet hlavou, protože úzký proužek kopíruje celý obvod helmy a může tím pokrýt celé okolí vyhledávacím skenerem.

Nehýbu se. Nedýchám. Jen v otevřené ráně, pod stlačenými polštářky prstů na žíle, cítím, jak mi pulzuje v synchronizaci se srdečními údery.  Přede mnou je polorozbořená stěna a na zemi leží dva mrtví. Pravděpodobně někdo z vězňů. Jejich těla jsou zdeformovaná ohnivým žárem od pasu nahoru, a už ani nedoutnají. Cihlové stěny šly výbuchem dolů a ze země trčí jen pokřivené železné tyče, připomínající opuštěný plot bez výplně.

Nejsem si jistý, co snímají jejich skenery, zda lidské teplo nebo i živoucí orgány, například tlukoucí srdce. Nebo cokoliv se pohybuje. Bohužel jsem neměl nikdy příležitost se jich na to zeptat. Bordevelgové jsou totiž dost nekomunikativní tvorové a nevím o nich prakticky nic. Jen jak vyřadit jejich stroje z provozu. Schovávají se především za stroje. Jako například tento kyborg. Biologická tkáň je aplikována na celou střední část těla stroje, ale je tam také nejtvrdší pancíř a nemožné tuto oblast smrtelně zasáhnout. Nevýhodou je, že vůbec netušíte, kterým směrem se dívá, protože vidí vše kolem sebe. Prozradí ho jen mechanická končetina tvořící nebezpečnou zbraň, napřažená směrem ke svému cíli, rozhodnutá ho zničit. Jako právě teď. Nenechává mě na pochybách, že moc dobře ví, kde stojí jeho objekt zájmu, protože míří přímo na mě.

Těžkopádný stroj. Ne moc rychlý. Ale na rozdíl od člověka vytrvalý. Zbraň mechanická. To znamená, nefalšované odlité kulky. Drtící pod svou palbou ten zbytek zdi, který mi poskytuje chabou ochranu. Zakrývám si rukama hlavu, aby mi kusy betonu, svištící vzduchem, nerozbily lebku. Uskočím za další pahýl trosek, který se tříští pod palbou na menší a menší části, až z nich nezůstane nic.

„Shuuei!“ zazní slabě moje jméno v záplavě výstřelů. „Tvoje zbraň!“

Kyborgova palba na chvilku umlkne. Nevšimnul jsem si, jestli někdo upoutal jeho pozornost. Několik metrů ode mě po zemi ladně dojede a pak se zastaví o cihlovou překážku, moje sniperka. Mám chuť jí říct něco ve smyslu: „rád tě vidím, holka“ ale není čas na vřelá přivítání. Vteřinový pohled do komory. Dva náboje. Moje puška nemá pojistku. Stačí jen zamířit a zmáčknout spoušť.

Nepatrná úzká škvíra v ramenním kloubu zbraňové paže kyborga, kudy proniká má první kulka. Ničí hydrauliku a znemožní tak pozvednout zbraň. Jen bezvládně poklesne podél kovového těla. Druhou kulkou ničím periferní vidění.  Je to jediné slabé místo a je lehké ho zlikvidovat. Ještě stále je však stroj schopný se pohybovat, dostihnout svého protivníka a jednoduše ho zašlápnout do země a rozdrtit mu veškeré kosti v těle.

Ani se neotočím po stínu, vynořující se vedle mě, protože vím, že je to on. Pokleká vedle mě se svou zbraní. Natahuje ke mně ruku a podává mi další náboje. Nepodívám se na něj. Vím, že by mě pohled na něj mohl rozhodit. Srdce už mi tak mlátí v krku a nehodlám rozebírat, jestli je to ze strachu, vzrušení či z toho, že tu je semnou.

„Těsně pod krkem, čtyři palce. Malý otvor. Jejich oči,“ vyhrknu a vkládám náboj do komory.

Živoucí tkáň uvnitř stroje tam má obyčejné klasické okýnko z tvrzeného skla pro vidění, když technika selže.  Jestliže nevíte, že tam je, nevšimnete si ho, má stejný matný odstín jako konstrukce kyborga.

Mladý odstřelovač nečeká. Zalehne se svou puškou, podepře si ji rukou a zatají dech. Zaměřuje krátce. Po jeho výstřelu zůstává kyborg v připravovaném nášlapu a ztuhne. Nemám čas se přes puškohled přesvědčit, zda trefil. Pošlu do toho místa ještě svůj náboj a doufám, že se sestavení kyborgů nezměnilo. Ruka se mi třese a po kůži stéká krev, kterou zamazávám zbraň. Snažím se skrývat svou malátnost a slabost.

„Co se stalo?“ zeptám se a pomůžu mu na nohy. „Bordevelgové zaútočili na vaši základnu? Jak velké máte poškození? Jakými stroji útočí?“

„Nevím,“ odpoví bezradně a sjede pohledem na mou ruku. „Najednou se objevili na našem území a bez upozornění nás napadli. Celá budova se octila během několika vteřin v troskách. Nestačili jsme ani vyhlásit poplach. Seběhlo se to hrozně rychle,“ stahuje si z ramene batoh a podává mi ho. „Využil jsem zmatku a pobral všechno, co je tvoje. Měl jsem o tebe… šel jsem hned dolů.“

Uhýbá přede mnou pohledem. Má na sobě stále tu mikinu s kapucí, pod kterou skrývá své vlasy. Přes ni přehozený můj kabát, který mu zahaluje skoro celá lýtka a je mu velký v ramenou. Sjedu pohledem k jeho rozkroku.

Sakra! Proč musím zrovna myslet na tohle.

Kleknu si a položím vedle sebe pušku. Rozškrtnu zip u batohu a převrátím ho vzhůru nohama. Vysypu jeho obsah na zem. Přebírám se věcmi, které jsou pro mě důležité. Seberu pečlivě namotaný proužek látky sloužící jako obvaz a začnu si utahovat krvácející ránu. Nemám v ruce už skoro cit a potřebuji zastavit krvácení. Nejsou tu žádné léky. Možná, že mi už nehrozí vykrvácení, ale otrava krve je nejspíš nevyhnutelná.

„Řekni mi všechno, čeho sis cestou všimnul,“ řeknu mu. „Jak vypadaly trosky, zda hořely nebo se rozpadaly na suť. Jestli šel útok ze shora nebo to byl pozemní útok. Cokoliv, co tě napadá. Co bylo cítit ve vzduchu… „

Přitáhnu si chlapce jednou rukou k sobě a připevním mu opasek kolem boků. Má na sobě malé brašny, do kterých vkládám vše, co by se mu mohlo hodit.

„Byl jsem v přízemí, je skoro netknuté…,“ vyhrkne a pozoruje moje ruce, jak mu strkám věci do brašen. Svlékne si kabát a přehodí mi ho přes holá ramena. Je tak nezvykle těžký, za tu chvilku jsem zapomněl na jeho tíhu. „Zřítila se celá protější budova… nebyly slyšet ani výstřely… slehla ze zemí během několika sekund…“

„Takže bombardér… unese dvě střely, které dokáží zlikvidovat stavby,“ zamračím se. Natáhnu si na nohy boty. Pořád lepší, než tady chodit v sutinách bosý.

„Když jsem utíkal po chodbě, začala se za mnou tříštit okna a ve zdech zůstávaly krátery po střelách…,“ pokračuje.

„Kyborgové… šly střely ve sledu za sebou nebo se rozbíjela okna ve stejný okamžik?“

„Sledovalo mě to…“

„Dobře, nejspíš byl jeden. Tady se to zřítilo celé, až do podzemí. Nejspíš dva až tři bombardéry. Vznášedla s lasery vypadá, že nepoužili…“

„Proč by zaútočili v tam malém počtu?“ zeptá se nechápavě. „Mohla přiletět desítka jejich strojů a srovnat celou Alianci ze zemí… vzali si za cíl jen Hlavní budovu… s cílem, dostat se dolů…do podzemí,“ cítím na sobě jeho pátravý pohled. „Jak moc tě nemají Bordevelgové rádi?“

„Upřímně?“ zvednu k němu hlavu. „Jak moc se Aliance chlubila tím, že mě zavřela?“

„Každý večer vysílají v rádiu překroucený příběh o krvelačném Rudém baronu,“ řekne tiše. „Já… četl jsem tu knihu… nestačil jsem ji přečíst do konce, protože vedení tu knihu doslova upálilo na stole uprostřed večeře. I příběh, jak tě dostali do vězení…byl trochu zkreslený…“

Zvednu se a zbytek věcí nahrnu zpátky do batohu.

„Vidíš moje ruce? Před několika lety jsem si přestal dělat zářezy. Nepotřebuji se chlubit svými obětmi,“ sevřu pevně pušku a vykročím k nehybně ležícímu kyborgovi. „Bordevelgové jsou jediní mí nepřátelé, proti kterým bojuji, a oni to ví. Možná si pro mě jen přišli.“

Sniper mě následuje a rozhodným hlasem mi poví do zad:

„Chci taky proti nim bojovat, jako ty.“

„Stále jsem tvůj nepřítel především já. A všichni ostatní, kdo nepatří pod Alianci. Vtloukali ti to do hlavy celý život.“

„Lhali mi. Lhali nám.“

Zastavím se a prudce se k němu otočím.

„Proč se tedy stydíš za to, co jsi?“ zeptám se ho a prohrábnu jeho vlasy, které mají na světle mnohem viditelnější červenou barvu. „Nemáš za co se stydět.“

Přejedu mu po tváři a nechám na ni položenou svou dlaň. Hoří mu tváře a jeho hnědé oči se stále víc noří do rudého kotouče. Neodolám a nakloním se k němu. Nejsem schopen přijmout ten fakt, že je to můj bratr a že bych tohle neměl dělat. Chytím ho za bradu a mírně mu zakloním hlavu. Nebrání se. Jen odevzdaně pootevře ústa a můj jazyk nemá žádnou překážku dostat se dovnitř a ochutnat vlhkost jeho úst. Po těle se mi rozlije příjemné teplo a sevře se mi břicho, když ucítím jeho jemný jazyk, jak mi opatrně vychází vstříc a chce strávit s mým pár chvilek v milostném propletení. Sjedu mu rukou přes krk, rameno, paži a zasouvám ji v zadu do jeho kalhot, abych aspoň na okamžik ucítil jeho kůži. Tak jemná na dotek. Přitáhnu si ho blíž a jeho plnost v rozkroku se mi tlačí na stehno. Zasténá slabě, skoro neslyšně.

„Nemáme čas, za chvíli tu budou další,“ řeknu a propustím ho ze svého objetí.

Vykročím rázným krokem k ležícímu kyborgovi. Nohou se ujistím, že se nehýbe. Mladík zůstane stát těsně vedle mě.

„Potřebuji, abys rozbil tu paži,“ ukážu na stroj a pokleknu vedle něj. Poslechne mě okamžitě. Chytne kovovou tyč a snaží se vypáčit jednotlivé pláty brnění.

Začínám rychle rozebírat svou pušku. Přehodím komory a hlaveň. Zastrčím zásobník, ukrytý v pažbě na deset nábojů. Přetvářím svou sniperku na rychlo palebnou zbraň, využívající nábojů nepřátel. Mladík mě po očku pozoruje. Konečně se ozve praskající zvuk a odletí kus plátu. Odstrčím ho a vytahuji pás nábojů. Vyhazuji jeden náboj za druhým a vkládám je do svého speciálně upraveného zásobníku.

„Jak jsi na tom se zásobou střeliva?“ zeptám se druhého snipera a zvednu se.

„Mám jich dost na to, abych nějakého Bordevelga poslal k zemi,“ ušklíbne se a uchopí svou zbraň.

V rozvalinách se začnou vynořovat dva kyborgové. Za nimi se vznáší dva metry nad zemí jeden stroj s lasery.

„Jsi sniper. Najdi si místo pro odstřel. Budeš mě krýt. Věřím ti. Tentokrát mě nezradíš, že ne?“ podívám se naposledy do jeho tváře.

Neuhýbá pohledem. Je rozhodnutý přijmout osud lovce. Vezmu si rychle jeho horké rty, nechávám na nich vlhkou vrstvu svých slin a vykročím rázně mezi trosky, přikládající pažbu k rameni a vysílající svůj první výstřel mezi své nepřátelé.

Poryv větru mi strhne kapuci z hlavy a rozmete vlasy do stran. Nevnímám ty prameny rudých jemných vláken, plazící se mi přes obličej. Obě moje ruce patří pouze zbrani, kterou pevně svírám, a dech se zastavuje, abych mohl vypálit. I když sleduji svůj cíl, vidím, jak mladý střelec mizí mezi sutinami, kryje se mezi polorozbořenými stěnami a šplhá nahoru do prvního patra. Chtěl bych zastavit i srdeční tep, aby se moje ruka ani nepohnula, ale ten pocit, co mě drtí na prsou, nesoucí jméno strach, nutí mé srdce tlouct rychleji, než bych si přál. Neznám ani jeho jméno. Už jsem se s ním dvakrát miloval a je to můj bratr.

Vystřelím. Kyborg se zastaví a jeho zbraň začne pálit jednu ránu za druhou. Po mém prvním výstřelu je slepý a jen namátkově vysílá střely do místa, odkud zaregistroval výstřel. Nezastavuji se. Úlomky betonu odlétají od nepřátelských střel a cítím, jak se mi zabodávají do pevné kůže kabátu. Pramínek krve mi protne ústa a ani to mě nedonutí zastavit nebo si teplou sladkou tekutiny setřít jazykem. Mám stejné náboje, jaké mi vyznačují cestu směrem k nepřátelskému stroji. Devět nábojů. Jeden po druhém. Nevnímám zpětné nárazy, drtící mi rameno. Nevěnuji ani nepatrný pohled nábojnici, opouštějící komoru a rozpálená velkým obloukem dopadá mezi trosky. Znehybňuji palebnou ruku, ale kyborg nepřestává střílet a odrážející střely drtí vše nadosah a rozmetají nebezpečné ostré kousky. Poslední dlouhý krok, prudký náraz do pasu kyborga, srážející ho k zemi. Jakoby to byla živá bytost, zapřu se okovanou podrážkou do jeho rozkroku a ústí hlavně cpu místo do úst do malého otvoru na hrudníku. Tichá smrt bez jediného zasténání, bez jediné kapky krve.

Otáčím hlavu, zároveň pozvedám ruku s puškou a sleduji přilétávající vznášedlo.  Ze země mám špatný záměr, ale jejich střely dokáží projít skrz plášť. Poškození stroje neznamená vítězství. Ale aspoň bude na zemi. Pálím zároveň s druhým sniperem. Zahlédnu jen nepatrný záblesk z okraje sutin a pak se pod našimi střelami zřítí stroj k zemi. Využívám mého krytí bratrem a rychle plním zásobník náboji. Po prstech mi stéká krev a já si moc dobře uvědomuji, že rána na ruce stále krvácí a dávno prosákla obvazem. Několika nádechy uklidním roztřesené ruce. Moje tělo je ovládáno návaly horka a pak zase zimy.

Selhání nemůžu připustit.

Slyším minimálně dvě další vznášedla a ten další zvuk je nejspíš vracející se bombardér. Policejní složky z aliance se snaží bránit a střílí po vznášedlech. Tak zbytečné plýtvání životy, bleskne mi hlavou, když na to místo, plné lidí dopadne bomba a rozmetá další část budovy na prach. Podařilo se mi někdy sestřelit tak velkou loď? Za jiných podmínek by to byla úctyhodná kořist a zbraňové vybavení by se dalo dobře za něco směnit.

Vzdušný bombardér se otáčí a je mi jasné, že má ještě jednu nálož. Zastavím se a rozkročím se. Protáhnu si několikrát prsty, svírající pušku, než se mi podaří najít ten správný úchyt ke stabilitě zbraně. Srdeční údery stahuji na minimum. Přimhouřím oko do puškohledu. Ukazováček tiskne spoušť pomalu. Kdyby měl Bordevelg tvář člověka, nejspíš by na několik prasklinek na skle vrhl posměšný pohled. Vidím mu do tváře. Neusmívá se. Nemá žádný výraz. Jen se jeho obličej láme na několik obrazů, jak se na skle tvoří další a další trhliny, pod mými střelami mířené do stejného místa. Nepočítám je. Je mi jedno, že se ta věc přibližuje a nejspíš to sklo nikdy nepraskne. Stisk spouště. Další náboj.

Možná to byl výraz údivu. Překvapení. Že je něčeho takového schopen. Já tomu říkám strach. Je to také to poslední, co si sebou bere do pekla, když mi zbraň cvakne na prázdno a poslední náboj tříští nejenom průhlednou bariéru mezi mnou a Bordevelgem, ale proniká jeho lebkou. Ruka se mi začne opět třást. Těch pár vteřin sleduji přes puškohled pramínek černé tekutiny, vytékající z Bordevelgové hlavy, než se stroj nakloní a neřízeně se řítí k zemi. Sklopím zbraň a nejsem schopen se pohnout. Rozrušeně sleduji ten těžký velký stroj, jak svým podvozkem uráží vysokou budovu a dopadá na zem,  s děsivým skřípotem drásající uši před sebou hrne zdi, železo a vše, co zbylo ze zničeného domu. Udělám jen nepatrný krok dozadu, ale nemá šanci utíkat, jeho pád je rychlý a destruktivní a to roztříštěné sklo se ke mně přibližuje neuvěřitelnou rychlostí. Zvedající prach mě celého pohltí a vniká do očí i do úst, které mám otevřené kvůli nutnosti rychle dýchat.

Natáhnu chvějící se ruku před sebe a přivřu oči. Na špičky bot se mi hrne zemina a uši trpí pod náporem ohlušujícího zvuku. Kovový plášť bombardéru se mi vpaluje do dlaně, jemně se o ni opře a jak poslušné zvíře se zastaví, s těžkým povzdechem se nakloní na bok a zůstane mi ležet u nohou. Ruka se mi stále třese, položená na konstrukci vesmírné lodi.

„Shuuei!“

Snažím se otočit hlavou po hlase.

„Shuuei!“

Chytne mě v momentě, kdy mi selhávají nohy a podlomí se mi.

„Shuuei! Jsi v pořádku? Musíme odtud vypadnout. Vezmu tě na bezpečné místo. Můžeš jít?“ křičí na mě mladý sniper.

Bere mi mou pušku a přehazuji si ji přes rameno. Podepře mě a táhne pryč. Horečka mě začíná nepříjemně ovládat.

Teď se mi to nehodí.

 

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]
Sniper – Kapitola 3
Tagged on:                     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *