Touha zrozená uprostřed pouště – Kapitola 3

Slyšel svůj dech i dech svého koně. Stříbrná helmice mu poskytovala soukromí svět jen pro jeho myšlenky. Doufal, že stoupající adrenalin v krvi ho těch vzpomínek zbaví a bude schopen soustředit se jen na boj. Ale vše bylo spojeno se vším. Vzrůstající napětí, hlasitý dusot koní a i bojový pokřik jeho vojáků, mu ten okamžik připomínal stále dokola. Když pozvedl meč, aby zavelel k útoku, nerozhlédl se po bojišti tak jako pokaždé. Nechtěl počítat své nepřátelé. Bál se pohlédnout do netrpělivých řad ozbrojených mužů a střetnout se s ním. Stále doufal, že se do očí, které ho na prahu smrti uhranuly, už nikdy nepodívá.

Odmítl brnění na hrudník i rukavice. Vítr si pohrával s prameny vlasů, které nehodlal skrýt pod helmici s ozdobným chocholem. Jako obyčejný legionář svíral meč a svůj štít v první řadě pěchoty. Nebyl si jist, zda to dělá pro to, aby zemřel mezi prvními, nebo aby ho mezi stovkou mužů Mathyas nepoznal a smrt si nemohla vybírat. Slaný pot, stékající po tváři, mu na bradě tvořil kapičky, které vypadaly na krátkém strništi jako špendlíkové hlavičky. Výjev bledé tváře zahalenou do kadeří, tak jako útes do mořské pěny, rozehnal výkřikem. Sandály se bořily do čistého písku, který zahladil veškeré stopy po včerejším boji. Díval se jen před sebe, jakoby svět dál než v okruhu máchnutí meče neexistoval. Ostrá bolest mu projela ramenem, když odrazil první útok štítem a připomněla mu, že je ve válce. Zraněná noha o sobě nechala rovněž znát dvěma palčivými ránami ve svalech a Lucius Traian poklesl na koleno. Další úder mu rozvibroval okovanou ochranu v ruce ve chvíli, kdy zabránil nepříteli, aby mu rozťal lebku. Lucius vedl krátký a rychlý úder. Aniž by povstal, gladius si našel cestu pod kroužkovou vestou, chránící vzpínajícího se koně na lněné haleně. Pronikl vnitřnostmi a vyšel mezi lopatkami ven. První rudé krůpěje zkropily opálený obličej legionáře, když jeho protivník zachroptěl ve smrtelné křeči a svezl se do rozžhaveného písku.

Skoro se nehýbal. Nemusel udělat jediný krok. Čepele zbraní jakoby si vybraly jednoho z tisíce a on jen odrážel útoky. Svět se smrskl na pár metrů, prosycený pachem potu, krve a zvratků. Písek se vtíral na vlhká místa, aby se na vetřelcích udržel co nejdéle. Pálil na kůži a škrábal v ústech. Celil krvavé rozšklebené rány v kůži a svalovině. Pohyby dělal automaticky a přibližující se postavy skoro nevnímal. Potem slepené vlasy mu bičovaly tvář a otevřená ústa se snažila zahnat křikem nepřítele. Rozeběhl se proti jezdci na grošovaném koni a štítem narazil do zvířecího boku. Svalil je na zem v klusu, nepřipravené a vyděšené. Kovový emblém narušil strukturu helmice a pod dalším tvrdým úderem praskla. Meč vojáka z opevněného hradu jen bezděčně proťal vzduch, když mu ho Lucius vyrazil z ruky a vznesl se nad ně. Než byl povolán zákony země zpět, legionář ho v letu zachytil a bodl. Uvěznil jezdce pod sebou jeho vlastní zbraní, jako vzácného motýla na špendlík. Slunce rozsévalo smrtící paprsky a bodalo ostrým světlem do bojem znavených očí, podlitých krví a slanými krůpějemi bezmocnosti.

Lucius se zvedl, na chvíli ulevil pažím, nechajíc gladius i štít podél těla. Snažil se uklidnit příliš zběsile bijící srdce, které mu přivádělo slabou závrať.  V té chvíli jen instinktivně uhnul před vyděšeným koněm, kterého srazil i s jezdcem do horkého písku. Byl zvyklý za ta léta u armády na ledacos, ale dnes měl sevřený žaludek zvláštním pocitem, který neměl právo nést jméno strach. Přesto se mu ranní snídaně vzbouřila ve vnitřnostech, když se koňská kopyta zabořila svému pánovi doprostřed hrudníku a rozmetala stejný zvířecí znak. Předváděl splašený divoký tanec a muže pod rohovinou měnil na krvavou kaši. Jeho výkřiky bolesti utnul vysvobozující jediný úder, který mu rozdrtil obličej a mozek se vpil do rozžhaveného písku.

Vznešené bílé zvíře proplouvalo bojištěm a neslo svého velitele. Mathyas pevně svíral meč a čekal na svou první oběť. Ale jakoby neexistoval. Nikdo si ho nevšímal, byl jako přízrak, kterého nikdo nevidí. Údery vycházely na prázdno, protože nepřítel před ním padl dřív, než se ho stačila čepel dotknout. Smrt ho obklopovala ze všech stran, byla jako jeho ochránce a sesílala na zem své pomocníky po desítkách. Stačilo jen ukázat špičkou zbraně a ostrá hrana kosy vzala dotyčnému život rychle a bezbolestně.

Netoužil mít smrt na své straně.

Ve svém zoufalství, v neposkvrněné bělostné čistotě, se kolem sebe rozhlédl. V ten okamžik přestal slyšet pouze sám sebe a svého bělouše. Jakoby mu někdo sejmul helmu a dal mu křídla sokola. Proplétal se mezi hejnem černých krkavců, trpělivě čekající na západ slunce a na vysněnou bohatou hostinu. Jeho muži, jeho lid, který potkával denně na kamenných cestách v pevnosti, a které znal jmény, zdravil je nepatrným úklonem hlavy, vířili písečný prach dopadem svých vyhasínajících těl.

Proč? Proč mě chráníš? Nepamatuješ si mé prosby? Nemám… důvod…

Mathyas seskočil z koně a doufal, že se zbaví tajemné ochrany. Zahodil helmici a nechal vítr, aby vysušil mokré bílé vlasy. Toužil zvláštním způsobem po krvi. Toužil ubližovat, aby mu ti druzí nic neodpustili. Kráčel rozhodně davem a rozdával krátké údery. V pravé ruce svíral meč a v druhé svou dýku. Byl rychlejší než jeho ochránci v podobě neviditelných andělů smrti. A pak se jeho srdce splašilo, když mezi výkřiky zaslechl JEHO. Těžké krocení horkého vzduchu otevřenými popraskanými rty a zasténání při každém vyhnutí se ráně. Dýchal stejně rychle jako tu noc, kdy si ho vzal uprostřed stanu za tlumeného svitu loučí. Ruka se zbraní mu poklesla. Mathyas zůstal omámeně stát uprostřed bitevního pole a nechal si krátkými záblesky odrážejících se slunečních paprsků od gladiusu, týrat oči. Vybavil si pevnost Luciusových vlasů, hustých a pevných jako žíně fríského hřebce. Pevně stiskl rukojeť meče, aby zahnal vzpomínky, které ho rozptylovaly. Znovu přinutil nohy k chůzi a kráčel přímo k němu. Vítr se začal pomalu zvedat, rozháněl teplý vzduch a sytil ho těžkými písečnými zrny, které škrábaly ve vyprahlých ústech. Vetkával ho do rozevlátých bílých vlasů krále a ukrýval pod nimi padnuté jeho nejvěrnější.

„Lucie!“ vykřikl, aby na sebe upozornil.

Toužil to jméno šeptat ve chvíli, kdy se nad ním legionář skloní, zašimrá ho kadeří na tváři a něžně do něj pronikne. Ta představa byla tak živá, že se jeho celé tělo otřáslo vzrušením. Přesto to byla jen vzpomínka a už nikdy se nebude moci sen stát skutečností.

„Lucie!“

Konečně ho uslyšel. Cukl hlavou a až pak se otočil po hlase. Mathyas pozoroval jeho rty, jak formulují udiveně jeho jméno. Vítr mezi nimi tvořil drobné víry z písku a sílil na intenzitě. Nečekal, až bolest svírající vnitřnosti, poleví. Udeřil mečem rázně a prudce. Lucius se kryl štítem automaticky. Madlo se mu zarylo do dlaně a dřevěná ochrana zaúpěla pod další ranou. Válečné šílenství kolem nich ustoupilo do pozadí a zmizelo v oblacích tvořených z ostrých zrnek. Byl to náhle boj muž proti muži, dokud jeden z nich nepadne a vítězi bude dopřána odměna v podobě pár vteřin odpočinku

„Bojuj!“ křičel na něj Mathyas a znovu zaútočil. „Bojuj se mnou!“

Štít nevydržel nápor a pukl stejně, jako královské srdce bezmocností.

„Slib mi… Lucie…,“ slova se snažila překonat řinčení zbraní, když se o sebe čepele mečů otřely a Lucius Traian se musel začít bránit. „Slib mi, že kdybych padl…“

Legionář zavrávoral pod dravými útoky a několika plivanci se zbavil písku v ústech. Těžce dýchal a krůpěje potu se mu na horké tváři ihned měnily v bílé cestičky tvořené solí.

„Nedovolím to…,“ zachroptěl a zahýbal ztuhlými prsty, obepínající rukojeť gladiuse.

„…slib mi, že ukončíš tuhle válku,“ neposlouchal ho Mathyas. Jakoby se mezi nimi poslední noc nic nestalo. Jakoby by byli nepřátelé na život a na smrt, vedl bělovlasý muž dál své údery.

Lucius doufal, že mladého protivníka boj brzy unaví. Vracel mu výpady stejně rychle a silně, jako on. Uvědomil si, že i v této chvíli svého nepřítele, rozzuřeného bělouše s rozevlátou hřívou a vražednými kopanci kopyt, fascinovaně sleduje. V tom okamžiku jeho gladius protnul vzduch na prázdno. Mladíkův obličej měl najednou tak blízko, že rozeznával jednotlivá zrnka písku, která mu na tváři vytvořila zlaté tetování. Podvědomě se snažil udělat krok zpět, ale Mathyas se k němu ještě více naklonil.

„Slib mi to,“ pohnula se ústa v tiché prosbě.

Lucius prudce vydechl. Pustil rukojeť meče, aby měl volné ruce a zachytil pád svého nočního milence.

„Co… jsi… to udělal?“ zasýpal legionář a klesl s ochablým tělem v náručí na koleno. Vyděšeně těkal pohledem z bledé Mathyasovi tváře na zbraň, zaraženou přesně v místech, kde se bílý kůň na haleně vzpínal na zadních. Pomalu se mu vracel okamžik, kdy rytíř uhnul mečem a odmítl se bránit. Ponechal svůj hrudník nekrytý pár vteřin. Jen natolik, aby gladius našel svůj cíl.

„Slib mi…,“ zašeptal mladý král a několikrát těžce polkl. Bělostné zuby se topily v rudé tekutině, když je odhalil v úsměvu, „…Lucie…“

„Mathyasi…“

Další slova sebral vítr a navždy je uschoval ve svých neviditelných dlaních. Přesto byla jasně daná z výrazu legionářovi tváře.

„Jestli máš umřít… pro svou zem…,“ zamračil se a zvedl ze země dýku, kterou mladík upustil, „…tak zemřeš.“

Ostří nože přeťalo dlouhý pramen světlých vlasů a pak další. Lucius se pral s větrem o důkazy, kterými chtěl svého milence ochránit před oběma znepřátelenými stranami. Nikdo si jich nevšímal. Všichni umdlévali pod žároucím sluncem, odvraceli z posledních sil údery, které pro ně znamenaly smrt. Beze slov se zvedl a o pár metrů dál znovu poklekl k neidentifikovatelnému tělu ve zbroji rytířů za hradbami pevnosti. Zatlačil bílé prameny do krví nasáklého písku a pak na svých prsou prsty vytvořil kříž v tiché modlitbě odpuštění.

„Vydrž…,“ vydechl legionář do popelavého Matyhasova obličeje, když se ocitl opět u něj a obtiskl zkrvácená kolena do země. Zvláčnil slinami jeho popraskané rty a pod náhlým náporem strachu, když se mu do úst dostala nasládlá pachuť milencovi krve, přivřel oči. „Vydrž pro mě.“

Strhl si z krku propocený šátek a zmuchlal ho do nepravidelného tvaru. Snažil se uklidnit prudce se vzdouvající hrudník i zneklidněné srdce. Přesto se mu ruce nechvěly, když pevně sevřel rukojeť meče a koutky úst se mu nepatrně zachvěly, když zašeptal své Miluju tě. Kapka potu se zastavila na své pouti po tváři a trpělivě vyčkávala v jemné vrásce na bradě.

Mathyasovo tělo se bránilo prohnutím, následovalo zbraň, která se stala na chvíli jeho součástí. Sténal bolestí a bezmocným gestem paže se snažil zachytit Luciasovu ruku vytahující mu meč. Nenechal se jím zastavit, ani odradit krví, která se řinula z otevřené rány. Vtiskl zmačkaný kousek látky mezi rozseknuté kovové kroužky, přesně do místa, kudy se kradl černý stín anděla smrti, jenž mu ještě před několika okamžiky spolu se svou družinou kryl záda.

„Pro mě, Mathyasi,“ zachroptěl vyschlým hrdlem legionář a uchopil útlé zápěstí, které i přes svou ženskou ladnost dokázalo hrdě nést meč a bojovat s ním jako lev. Přitiskl mu dlaň na šátek, který ihned začal sát teplou krev. „Slib mi to! A já dodržím svůj slib.“

Nečekal na odpověď. Zahalil tělo nepřítele do rudého pláště jednoho ze svých válečníků, nesoucí siluetu orlice s rozpjatými perutěmi a podebral silnými pažemi muže, chvějícího se v písku. Zhluboka dýchal, klečící na jednom koleni, jako zápasník, který sbírá síly na závěrečný zdvih závaží.

Prudký výdech dal povel větru, aby konečně rozehrál zběsilý tanec s miliony písečných zrn. Zahalil do neprůhledného závoje oba muže a zapřel do nich neexistující dlaně. Malé upozornění, vzdor, že není pod jejich nadvládou a ochranu jim poskytuje z vlastní vůle. Lucius Traian udělal první krok a přivinul zraněného na hrudník, aby měl jeho srdce blíž a dokázal ho poslouchat. Písek se mu vetřel mezi prsty u nohou a slunce vrhlo bezmocně paprsky na vše, v čemž se mohlo naposledy shlédnout. Zbraně potřísněné krví vnořené do chládnoucích těl, nebo jen tak ležící v poušti. Přilbice ukrývající prázdné oči, které už nikdy neuvidí své nejmilejší. Štíty, které měly chránit. Stříbrné kroužky, které by slušely více dívkám na útlém prsteníčku jako snubní prsten, než jako součást zbroje…

Písečná bouře se vzedmula jako hradby pevnosti. Ale to Luciuse nedokázalo zastavit před touhou ochránit bytost, kterou před dvěma dny střetl uprostřed pouště a teď ji vinul v náručí. Možná, že právě zradil své muže. Svůj lid. Svou zemi, za kterou bojoval od svých dvanácti let. Dokázal vnímat mlčenlivé svědky kovových křížů, vyznačující hroby svých majitelů. Slíbil nepříteli, o kterém nevěděl vůbec nic, že tuhle válku zastaví.

Drobná zrnka písku byla jako tisíce jehel bodající do od slunce podrážděné kůže. Jako ohňostroj tvořený z šípů opouštějící tětivu kuší či luků. Vítr bičoval zpocené unavené tělo desítky neviditelnými důtkami. Krok. Za krokem. Hradby narychlo otesané z kmenů stromů, z nedaleké oázy, která poskytovala potřebný chládek před sluncem poustevníkům a nyní ležela pod vrstvou žlutého prachu, kde jen sesychající pahýly značily kdysi bujný les, se pomalu blížily.

Krok. Za krokem. Vzpínající se kůň skrytý pod rouškou vládce oblohy…

Touha zrozená uprostřed pouště – Kapitola 3
Tagged on:         

3 thoughts on “Touha zrozená uprostřed pouště – Kapitola 3

  • 20.8.2016 at 7:23
    Permalink

    Tak takhle by měla vypadat povídka! Prostě TOHLE – je nádhera. Spousta nádherných barvitých přirovnání, která jsou přesto dobře pochopitelná. Tenhle příběh se mi líbil od počátku. Mám ráda jméno Lucius, prostředí kde se bojuje ještě meči, lásku předurčenou k nezdaru… A to všechno mi tvůj příběh nabídl. Pravda… Měla jsem raději konec druhého dílu. Stále, i po tomto, si myslím, že měl skončit tam. Představa dlouhé, předlouhé války, snad nikdy nekončících bojů, kde se dva milenci střetávají den co den toužící už jenom po konci všeho a přesto neschopni zabít toho druhého. Mohlo to dopadnout jakkoliv. A já (jako tragicky smýšlející tvor) si stále myslím, že měli zemřít. Nebo alespoň jeden z nich. Je jedno kdo by vyhrál válku, pokud vůbec někdo. Historii píšou vítězové…
    Ale ani tak pro nebyla třetí kapitola zklamáním. Nemůžu říct, že si přeji šťastný konec. Ale vím, že budu jejich příběh číst až do konce, který ty coby autorka uznáš za správný. Byl to zde zajímavý zvrat. Mají vůbec naději? Může Mathyas přežít svá zranění? Umí Lucius vůbec léčit? Nebude tento “únos” nakonec zbytečný, kdyžby třeba podlehl? Vítr písek a smrt jsou jejich strážci, ale jakou daň si za svou ochranu jednou vyžádají?
    Nevěřím ve šťastný konec a nežádám jej. Přesto toužím vědět víc, když už pokračuješ. Zřít osud těch dvou a dotýkat se jej, jako vládkyně sukna životů, mocná Oxarien. Děkuji ti za pokračování mého oblíbeného příběhu a doufám, že jednou i tebe začne těšit.

    Reply
  • 15.12.2016 at 20:22
    Permalink

    Nádherné…. já, já nevím co víc napsat. Snad je poprosit o pokračování.

    Reply
    • 16.12.2016 at 11:12
      Permalink

      Moc děkuju za komentář. Budu se snažit.

      Reply

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *