Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Vítejte v Chicagu, pánové! – Kapitola 1

Věnováno slečně Clostridium Tetani (Blešce) a všem ostatním příznivcům JoJo’s Bizzare.


Měl v sobě už třetí skleničku černého moku a nervózně bubnoval prsty o dřevěnou desku barového pultu. Jestli se v tomhle zapadákově dá něčemu takovému vůbec říkat a právě „dřevěnou desku barového pultu“ v duchu neurazil. Přídavek koky a kokainu mu v hladovém těle dělal pěkný bordel. Cítil se jako motýl, co se právě vylíhnul ze své těsné kukly a měl spoustu energie.

„Tak, co mladej? Zůstaneš u tý brečky, nebo si dáš něco ostřejšího?“ vyrušil ho hospodský z těkavého rozhlížení, které už mělo během hodiny, co tu seděl, svůj řád. Bral jeden obličej po druhém zprava doleva, přes dvoje špinavá okna směrem na cestu, lítačky mezi nimi a pak zpět na svou sklenici s názvem coca cola. Chlápek za oprýskanou deskou, která dělila jeho od světa za ním, už potřetí flusl do sklenice. Cár hadry, který se slinami snažil vnitřní stěny nádoby vyčistit, si musel podle skvrn už hodně pamatovat. Rozlitou whisky, rudé kaluže lidské krve i sekret, unikající z nosu a bůhví z jakého jiného otvoru, kterým člověk disponuje.

Mladík se podíval na svou láhev. Jo, všechno bylo v pořádku. Viděl, jak ji hospodský vytahuje z bedny a odstraňuje z ní čepek. Oddychl si.

„Ostřejšího?“ zopakoval otázku, která už nějakou dobu visela ve vzduchu a čekala jen na to, až ji někdo sejme kuklou doprostřed čela.

Barman se podíval pyšně skrz sklo, přes které neviděl ani svoje prsty, obepínající sklenici a s pocitem uspokojení ji vložil mezi ostatní na polici.

„Seš hluchej?“ zamračil se a plivl do dalšího krýglu.

„Přiznávám se, že jsem hladovej jako vlk!“ vyhrkl mladík a žaludek mu to svým zakrákáním pouštních supů hravě potvrdil.

„Ale my tu Červený Karkulky nevedem, mladej!“ zamračil se muž a pohodil hlavou směrem k černý tabuli. Jídelníček byl jasný, bílou křídou vepsaný: Červený fasole s domácým klobaskem, nakladanej oharek a polovica chleba k tomu.

„Dám si fazole, šéfe,“ vyklopil své rozhodnutí mladík na jeden zátah a potáhl brčkem černou kokainovou tekutinu.

Buzík…

Možná se mu to jen zdálo. Ale byl si jist zdravotním stavem svého sluchu, a tudíž i tím, co se jako mor neslo místností, kde se tabákový dým dal krájet a podávat jako želatinový dort.

„Dobrej výběr, mladej!“ usmál se hospodský a odhalil lehce spočítatelný počet zubů na jedné ruce v páchnoucích ústech.

Dyť tu nic jinýho nemáte! Chtěl se podělit se svým objevem Joseph Joestar, ale raději to spolkl. Cítil na sobě všechny páry očí, jak si ho podezíravě prohlíží. Zvedl si nervózně límec košile, aby zakryl hvězdu na krku a vyhnul se tak možným otázkám. Přece jen jakékoliv tetování znamenalo příslušnost k nějakému gangu. Že jde jen o mateřské znaménko, které se dědí po generace, by se mu asi těžko vysvětlovalo. Stáhl si i šilt bekovky do čela a ukryl podivnou barvu svých duhovek do jeho stínu.

Ta ženská, co před něj hodila hluboký talíř kouřící hmoty, nepatřila mezi top modelky. Přesto se nevyhnul pohledu do výstřihu, kde se dmula dvojka divokých ohařů. Snad kvůli tomu, aby srovnal do latě kofeinem zblbnuté srdce, zabořil lžíci do fazolí a vrchovatou si ji přemístil do úst.

Sedmihlavá saň se nadechla a zažehnula oheň ve svých útrobách. Planoucí oči se rozhlédly, aby si mohly vybrat první oběť, která vzplane rudým plamenem a během okamžiku slehne k zemi v hromádce popela. Třesoucí se tlapy s ostrými drápy roztrhnou hrudník druhé oběti a s uspokojením pozorují vnitřnosti, plazící se z břišní dutiny.

Joseph zatnul zuby a zalomcoval rukou před sebou. Snažil se naznačit, že by se rád něčeho napil. Nejlépe vody, do které hospodský namáčel sklenice. Ten se však nadále zabýval flusáním a leštěním nádobí. Mladíkovy vyhrkly slzy, ale nesmlouvavý výraz v obličeji majitele baru podobající se pohledu paní učitelky ve školce, která donutí malé děti sníst úplně vše, ho přesvědčil o tom, že brečet je povoleno jen na vlastním pohřbu.

„Ježiškote!“ zasténal Joseph a podpořen nesrozumitelnému mumráním hostů baru „U červenýho šutru“ dodal: „Takové výborné fazole jsem nikdy nejed!“

Joseph nebyl nikdy věřící, přesto se v duchu začal modlit, aby to jeho střeva přežila do doby, než se dostane za město. Pokoušet své zdraví návštěvou místní sociální místnosti nehodlal a raději by se o své nestrávené zbytky podělil s nekonečnou pouští a jejími hladovými obyvateli.

Když se zvedl vítr a těsně pod oknem proběhl jeden z travnatých stepních běžců, Joseph zapochyboval o svém ateistickém přesvědčení. Zaprášená fordka zaparkovala na druhé straně cesty a z vozu vystoupil vysoký muž. Típl cigaretu do písku a natáhl si kšandy na ramena. To z něj dělalo ještě většího dlouhána, ale vedle Josephových skoro dvou metrů vypadal jak druh většího trpaslíka. Práh hospody překročil se zápalkami v ruce a novou tabákem naditou dutinkou v pravém koutku úst. Pokynul hlavou a sedl si vedle mladíka.

„Mám hlad jako vlk,“ prohlásil příchozí.

„Nejspíš řekne, že Karkulky došly,“ Josephova pohotová odpověď překvapila nejenom nově příchozího, ale i samotného hospodského, který dokonce zapomněl na svůj flusanec do sklenice. „Doporučuju fazole.“

Dlouhán popotáhl a vyslal směrem k udivené tváři barmana slabý proužek kouře.

„Červený Karkulky nevedem,“ vysoukal ze sebe a hadrou máchl k talíři, který Josephovi připadal jako bezedný hrneček vař. „Doporučuju fazole.“

„Dám si dvojitou porci a pivo. Cesta je dlouhá,“ zazubil se pocestný a jediným hltem spláchl nahromaděný nikotin do žaludku. Hospodský mu pohotově načepoval další půllitr.

Joseph se raději neptal, jak je možné, že se na tenhle pajzl prohibice nevztahuje a devadesát devět  procent hostů si prolívá hrdlem pašovanou pálenkou a pivem, které chmel nebo ječmen nevidělo ani z pacifického rychlíku. On byl to jediné procento, co dalo přednost přeslazené sodovce a dobrovolně ze sebe udělalo pokusné morče za účelem zjistit, co se stane, když se fazole v pikantní chilli omáčce smíchají s bublinkami.

„Šéfe, neberte to tak, že mi vaše fazole nechutnaj,“ odložil lžíci Joseph Joestar a sesedl z chatrné židle. „Samotné peklo by jim mohlo závidět. Jen, můj Velkej Boss,“ sáhl si k poklopci a pohladila to místo víc než bratrsky, „potřebuje vyvenčit. Hned jsem zpátky. Další pivo tady pro kámoše na můj účet,“ stejná dlaň, která se před chvíli mazlila s Velkým Bossem poplácala pevné rameno spolusedícího, přes které se táhl pružný lem šlí.

Hospodský i muž, co před chvíli přijel dodávkou, se na něj vyděšeně podívali. Joseph se jen usmál a strčil ruce do hlubokých kapes volných kalhot. Úsměv věnoval i ostatním hostům hospody „U červenýho šutru“ a dlouhými kroky se vydal kolem stolů dozadu, kde se podle sílícího zápachu moče a výkalů musel nacházet hajzlík. Procházel hlučnou uličkou, nechal se probodávat podezíravými pohledy a tvářil se, že si „nenápadných“ pohybů směrem k pažbám zbraní nevšiml.

Vycítil přesně ten okamžik, kdy se o něj přestalo okolí zajímat. Ramenem rozrazil boční dveře v chodbičce a rychle prošel kolem prázdných beden od chlastu. Další úder vypracovaným bicepsem málem vyvrátil venkovní dveře z pantů. Vyděsil toulavého psa, který se snažil sežvýkat utěrku, nasáklou vůní hovězího, vepřového a pěkně vykrmené husy. Až na to, že to byl jen hadr, kterým manželka hospodského nebo si možná nechala říkat šéfkuchařka, vytírala podlahu v kuchyni. Dvě mourovaté kočky jen na chvíli přerušily probírání odpadků v plechovém kontejneru a pak své opelichané hlavy znovu ponořily mezi zbytky.

Joseph přešlápl z nohy na nohu. Ne proto, že by mu přítomnost divokých zvířat naháněla strach, ale proto, že volání přírody bylo prostě silnější. Přehrál si v hlavě slova své babičky Eriny, která se z něj v zkorumpovaném městě New York, snažila vychovat slušného člověka. Jedna výchovná rada se týkala i toho, že na veřejnosti se zásadně nemočí.

Pozoroval kovové schodiště, vedoucí kamsi do nebe a kopírující cihlovou stěnu budovy. Nepřemýšlel nad tím, jak dlouhý je člověk schopný vést výdech úlevy. Kočky to naopak zajímalo, protože přestaly plenit popelnici, vystrčily hlavy přes okraj a pozorovaly mladíka, jak právě přeznačkoval území jejich úhlavního nepřítele, voříška Maxe. Beze slova se na sebe podívaly. I beze slova nového majitele uličky mezi hospodou „U červenýho šutru“ a pohřební službou pana Smile uznaly.

Joseph obešel budovu a přešel na druhou stranu. Doufal, že barman bez mrknutí oka sleduje každý pohyb ruky, která vkládala fazole do úst a naopak dotyčný, který se těmito pekelnými luštěninami ládoval, si pro slané slzy nevidí ani na špičku nosu. Prohlídl si nenápadně auto a zapřel se zády o stěnu. Z oken hospody vidět nebyl, ale muž v baráku naproti ho zamračeně pozoroval a brousil při tom břitvu na holení. Joseph se snažil být nenápadný. Párkrát kopl do pneumatiky, zda je dost nahuštěna a pak se znovu zapřel o fordku. Cinkání lahví, které se záhy ozvalo, mladíka utvrdilo v tom, že muž, který se napají pivem na jeho účet, je ten pravý. Chvíli počkal, až lazebník ztratí zájem a otočí se k němu zády, aby zbavil zákazníka nepříjemného strniště na obličeji. Vytáhl nůž a během pár vteřin si snad zaručil cestu do Chicaga.



Předem upozorňuji, že jsem anime ani mangu neviděla a znám ji jen z vyprávění. Také vím, že Joseph Joestar měl v této době 8 let, ale prostě jsem si je zasadila do této nebezpečné éry prohibice. I když druhá světová válka by také nebyla špatná 😀

 

                                                                                                                                                                      

[Celkem: 6    Průměr: 5/5]
Vítejte v Chicagu, pánové! – Kapitola 1
Tagged on:             

7 thoughts on “Vítejte v Chicagu, pánové! – Kapitola 1

  • CaptainKatsura
    13.3.2018 at 9:52
    Permalink

    “Ježiškote!” x’D

    No dobrý 😀 Myslím, že ses trefila dobře. Reference s červeným šutrem, a pak “Červený Karkulky nevedem,” a “doporučuji fazole.” skvělý!
    Popis té hospody je perfektní. Obzvlášť ty krásný sklenice v matu a do toho Josephův otrávený výraz utápějící se v bublinkách jediného pitelného nápoje. 😀
    A libí se mi, jak jsi Caesara nechala neutrálního, abychom se mohli na jeho představení těšit ?
    Vypadá to, že příště proletí kolem pár chumelců suché trávy, jako známka ticha před bouří a pak bude akcička ? hehe, dekuji za počtení.

    Reply
  • 13.3.2018 at 10:29
    Permalink

    Tak jsem si to mohla konečně rada a cekani se samozrejme vyplatilo. Mam rada dlouhé popisy prostredi, cloveku umozni si lepe predstavit děj a navic je to hezky a ty jsi to dobre popsala.
    Myslim si, ze jsi Josepha dobre vystihla a ježiš kote to potvrdilo. I to ze by se do výstřihu urcite podival, jak ho zman. Zvladla jsi ho dobre ve vsech ohledech a kdyz tak premyslim, fazole bych si taky nakonec dala.
    Navic si s jeho vychytralosti tu cestu do Chikega urcite zajisti~
    Bylo to moc pěkné. Opravdu se mi to libilo, bylo to čtivé a i zábavné. Tesim se na dalsi dil!
    Dekuji moc za skvele zpracovani ?❤?

    Reply
  • 13.3.2018 at 11:20
    Permalink

    Uf, to jse msi oddychla, že jsem se ničím neztrapila. A Caesarův čas teprve přijde 😀

    Reply
  • 17.3.2018 at 17:20
    Permalink

    AAAAAA KONEČNĚ SE MI TA STRÁNKA NAČETLA!!!!! Omlouvám se, opravdu jsem to nedělala schválně 🙁
    Každopádně se mi to moc líbilo. Trefa v charakterech, mělo to švih, párkrát jsem se i zasmála… A samozřejmě na Caesara se těším 😀 co provede… Že mu Jospeh ukradne auto, co 😛

    Reply
    • 19.3.2018 at 10:58
      Permalink

      Vy ste ale na toho “Šízu” nějak natěšení. A takové komentáře vždy potěší a nakoupnou. Nebude obrázek? Plííís? Plííís! Joseph, kšandy a psí dečky ♥

      Reply
  • renara
    2.4.2018 at 19:52
    Permalink

    Úprimne, som tu asi jediná, ktorá netuší o akej mange, či anime sa tu jedná, ale nevadí 😀 Ja proste čítam a musím povedať, že tak dobré vystihnutie pajzla sa vidí len málokedy 🙂 Zatiaľ mi je hlavný hrdina sympatický, som zvedavá, čo si si pre neho ďalej pripravila.

    Reply
    • 2.4.2018 at 21:04
      Permalink

      Neboj, až tu budeš, tak kromě chlastu ti pustím i pár dílů o tomto a ještě jednom nabušeným maníkovi 😀 ať jsi v obraze 😉 A moc děkuji, že jsi do toho šla, i když to anime či mangu neznáš.

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *