Pod skomírající žárovkou – Kapitola 3

Vzala jsem poslední bednu s prázdnými lahvemi a postavila ji na zem. Po sněhu ani památky a venku přes deset stupňů. Konec prosince a počasí jak na jaře. Otočím klíčem ve dveřích a zhasnu venkovní světlo.

„Chceš s něčím pomoct?“ ozve se zamnou.

Ten kluk mě musí sledovat. Zjeví se z nenadání, kdy už jsem na něj skoro přestala myslet. Nebo je to jen výplod mé fantazie.

„Právě jsem skončila,“ odpovím a čekám, až vystoupí ze tmy, která ho obklopuje, jakoby tam v tom místě nikdo nestál, nic neprozrazuje jeho přítomnost. Jen ta slova, stále visící ve vzduchu, dopadající na má ramena a jen tak, sprostě mě osahávají a lechtají na ušním lalůčku.

Stisknu znovu vypínač, protože ta nejistota, že si tu mluvím sama se sebou, je děsivá. Kužel světla osvětluje jen několik metrů, tvoří kolem mě ochranný kruh a on je stále pohlcen temnotou slepé uličky mezi naší restaurací a sousedním domem. Rozeznávám jen slabě jeho siluetu, v černém dlouhém propínacím svetru po kolena, s kapucí, lemující jeho obličej, tak neodmyslitelně patřící k jeho tajemné osobnosti, s rukama v hlubokých kapsách. Udělá pár kroků a nechá si světlem pouze prozradit značku svých botasek.

Stojíme naproti sobě. Jen pár metrů, a přesto z něj nevidím vůbec nic. Jen to DC velkými písmeny přes celou botu. Zatímco já jsem tu na umělém světle skomírající žárovky odhalená ve své kárované sukni a pletených nadkolenkách, kde mezi těmito dvěma vrstvami prosvěcuje pásek nahé kůže na stehnech. Nemíním s vzdát svého ochranného světelného kruhu. Tentokrát mu jen tak nepodlehnu. Nemíním přijít o další část svého šatníku.

Natáhne před sebe ruku, bílou s dlouhými prsty. Jeho prsten neodráží žádné světlo, jen se matně vyjímá na jeho prstu. Probírá se tím žlutým náznakem světla, mne ho mezi prsty, jako minci ho obrací, že jen nevěřícně zírám, jak může něco nehmatatelného vzít do ruky a pohrávat si s tím. Nevěřím svým očím, nechám se nalákat na laciný trik a moje prsty zkouší ten samý pohyb, ale světlo mi jen výsměšně proklouzává a nezkřiví ani jeden paprsek.

„Jak to děláš?“ vyhrknu, už nevědomky omotána jeho lepkavými vlákny, dělám kroky, tvář mi zahaluje tma, skrývá barvu mých očí a mé vlasy, jinak barvy mořené třešně, dostávají odstín stejný, jako okolí, jako jeho vlasy, i když moc dobře vím, že jsou čokoládově hnědé.

Vlhký jazyk mě studí na krku, vybírá si vše, co vystupuje nad úroveň kůže, co žije svým vlastním životem, bušící tepna, ohryzek klouzající nahoru a dolů pod rychlým polykáním, bradu, která se třese jen při pouhém pomyšlení, že by se jazyk mohl dostat bez pozvání do úst a hledat tam hříšné myšlenky. Snažím se před ním tu část zavřít stisknutím rtů, ale je pozdě, jazyk mi přepočítává zuby a bez velké námahy, na zapískání, si ke svým nohám přivolá můj jazyk k milostnému propletení.

„Dost!“ odstrčím ho od sebe. „Kdo jsi? Co skrýváš pod kapucí?“

Strhnu mu kapuci z hlavy a prohrábnu mu vlasy, hrubě mu je hrnu z obličeje a táhnu ho na světlo.

„Jak vypadáš? Máš nějaké tajemství?“ zavrčím mu do tváře a moje ruka mu vjede pod svetr. Vyhrne ho k pasu a zase se vrací dolů, za okraj kalhot, bez opasku, zapnuté na druky, které hned pod mým průzkumným gestem odlétávají jeden za druhým a propouští mou ruku bez většího odporu na jeho rozkrok.

„Počkej!“ vyhrkne.

„Čekám dlouho. Čekám každý den, kdy se tu objevíš. Čekal jsi někdy ty na někoho?“ usměji se a přetáhnu svou ruku nadrzo o vrstvu blíž k jeho tělu. „Víš, jak je zem v prosinci studená?“

Dopadne pod mým tlakem do papírových krabic, navrstvených na sebe a pod svou váhou je rozlepí a utvoří pod sebou několikavrstvou kartonovou podlahu. Aniž by stačil proti mě pozvednout ruce, posadím se na jeho stehna a stisknu je k sobě. Nebrání se. Ta žárovka už mele z posledního, má co dělat udržet v sobě nějaké napětí, ale očividně ji samotnou zajímá, co se chystám udělat.

Hrubě pletený svetr se zapínáním na zip. Jak snadné mu odhalit další vrstvu, halící jeho hrudník, jeho břicho. Otřu se vzrušením svým klínem o jeho sepnutá stehna k sobě. Mezi tím jen moje kalhotky a jeho kalhoty. Položí mi své teplé ruce na stehna, která už potřebují zahřát a silně je promne, dostane se až na moje hýždě a v mých nevědomých pohybech pánví mi několikrát pomůže.

„Můžeš si sama zjistit, co před tebou skrývám,“ zašeptá a jeho slova mi kladou ruce na tričko, hrnou ho nahoru a odhalují pevné břicho, které zatíná své svaly pod mými pátravými doteky. Jen nepatrné chmíří začínající u pupíku, postupující středem, mezi žebry, zvedající se v rychlém tempu nahoru a dolů.

Horká kůže na omak. Pálí do rtů, které mu obtisknu těsně pod bradavku. Dává najevo své vzrušení zvednutím pánve a zatlačí na mě svou probouzející se věcičkou v rozkroku. Vzrušuje mě, když pod pouhými doteky, začne vše tvrdnout a hlásit se o slovo. Objedu jeho dvorec jazykem a stáhnu mu jednu ruku ze svého stehna, přitisknu na zem a táhlým drtícím pohybem mu svým břichem přejedu po jeho uvězněném ztopoření. Tichý nářek deroucí se z jeho úst, narušuje klid v uličce za naší restaurací. Vjede mi rukou do vlasů a snaží se mě stáhnout na své bradavky.

Zvednu se do sedu a pohodím hlavou, aby se vlasy vrátily do původního stavu. Přitáhnu si ho k sobě do sedu a pod pláštíkem vášnivých polibků na jeho krk mu stahuji svetr z ramen, nechávám ho sjet pouze k loktům a pak se mu zapřu do hrudníku a znovu udělám výlisek jeho zad do papírových krabic.

„Chci si tě prohlídnout podrobně…každý kousek tvého těla,“ přivřu oči a prsty zkoumám opět jeho hrudník, v obráceném pořadí, od bradavek, zanechávající kolem těch vztyčených růžových hrbolků viditelné rýhy, které zanechávají mé akrylové nehty ve třech odstínech zelené.

Sbíhám ty dvě cesty doprostřed, na hrudní kost, dolů k pupíku a pak se zastavím na knoflíku jeho kalhot.

„Každý kousek těla,“ zopakuji svůj záměr a vyprostím kovový knoflík z dírky.

Můj nehet vydává klapkavé zvuky, jak přejíždí po zipu, zoubek po zoubku, jako předvoj jezdce, který druhá ruka táhne dolů.

„Ehm…,“ snaží se mi něco říct moje oběť, kterou hned stisknu víc mezi svá stehna.

„Neznáš moje jméno, co?“ usměji se na něj a nadzvednu se.

Zbavuji ho jeho kalhot velice rychle. Žádné stáhnutí po kotníky. Jeho DC odlítnou vysokým obloukem někam za mě, do tmy, která je ihned pohltí, protože nenosí tkaničky žádné vyzývavě neonové barvy. Je mi jedno, že mu stouply chloupky na nohách zimou, která se hned přitulí k jeho teplé kůži a snaží se zahřát. Nechávám napřed paní zimě ochutnat jeho ozdobu mezi nohama.

„Je kosa,“ zaskřípe zuby a pokrčí nohy. „Co chceš dělat?“

Schovám jeho penis do ruky, zahřívám ho dlouhými tahy ve své dlani a otírám se svým rozkrokem o jeho studené stehno.

„Neboj, za chvilku tě zahřeji,“ promnu ještě několikrát jeho erekci.

Moje ústa jsou zvědavá, jak chutná. První ochutnávka jen letmým polibkem na straně, postupující nahoru ke špičce. Zasténá a prohne se proti mě. Závistivý jazyk hned záhy za ústy zkoumá tu horkost, jemné chvění tepajících žilek a vstřícné pohyby ke každému polibku.

Vzrušuje mě, že se nebrání, že mě nechává si beztrestně prohlížet jeho tělo a dopřávat si gastronomickou hostinu. Nadzvednu se mírně v kolenou a nahnu se nad něj. Prsty prohrábnu jeho ofinu a odhrnu jeho vlasy na bok, z čela, abych aspoň trochu viděla do jeho očí. Druhá ruka stále zpracovává jeho penis, třu si ho mezi stehna, pomalu odhaluji svou kůži obepínající krajkové kalhotky. Okusuji jeho spodní ret, nasávám ho do úst a jazykem se dobývám dovnitř. Oplácí mi polibky. Mám jeho jazyka plná ústa, že už nejsem schopna mu to ani oplácet, protože je mnohem chamtivější a dychtivější.

Slabě vykřikne, když si ho bez varování beru, svůj úmysl maskovaný pod dravými polibky. Jeho další výkřik tlumím do svých úst. Je to on, kdo najednou potřebuje pomoci vše rozdýchat a své vzrušení přede mnou ututlat.

Vstřebávám to teplo uvnitř sebe, seznamuji se s jeho velikostí, a pak se moje pánev začne pohybovat, aniž bych opustila jeho ústa. Osvobodí jednu ruku z rukávu a chytne mě za bok, masíruje mé hýždě a kopíruje pohyby pánve, jako by mi pomáhal. Zapojí i svoje boky a jen lehce mi vychází vstříc. Je to oboustranné pomalé seznamování, uvolnění a zároveň svazování rostoucí vášní a rozkoší. Srdce nestíhá vstřebávat všechny ty podněty, rozlévající se mi pod kůží. Taky neznám jeho jméno. Pan tajemný, který mi bere oblečení, jenž nezanechává žádné stopy a pár minut po té, co s ním nejspíš něco prožiji, si to nepamatuji. Třeba je i tohle sen. Příjemný sen.

Drtím pod svými prsty jeho bradavky, zatínám nehty do jeho kůže a přesně mířenými pohyby se doháním ke svému orgasmu. Moje dýchání se střídá s výpadky nádechů a výdechů, srdce i tělo se snaží s tím rozhozeným životním rytmem něco udělat. Buší divoce v hrudním koši a pak mě náhle, v jediném okamžiku, pošle do opojného bezvědomí, aby si udělalo ve schránce, kterou obývá, pořádek.

Tělo pode mnou se nepřestává hýbat. Zrychluje, zatímco moje pohyby ustávají ve strnulé křeči, drtící uvnitř sebe nástroj, který mě dohnal k šílenosti. Má najednou obě ruce volné, pátrající pod mou blůzkou, hrnou košíčky podprsenky nahoru, aby se mohl dotýkat těch dvou zajatců, trpící v celodenním uvěznění kosticových mříží.

Provázím své opojné vzrušení tlumeným sténáním a pak ho propouštím, v touze vidět všechno, co k němu patří. Zanechávám vlhkou cestičku na jeho chladném stehně, jak se sunu níž, aby moje ruce měly lepší přístup k jeho erekci. Stačí mu pár tahů v teplých dlaních, můj horký dech na mokrý vršek a předkládá na své ploché břicho hostinu hodnou krále. Rozmáznu jednou rukou jeho nadílku, vmasíruji mu ji do kůže a druhou se mazlím s jeho ochabující chloubou.

Když se ujistím, že jsem zahladila všechny stopy po tom, co se právě odehrálo, putuji rukou středem jeho hrudníku, přes rameno a zapřu se o zem vedle jeho hlavy. Moje vlasy zahalí jeho tvář, utvoří kolem našeho spojení rtů neprůsvitný závoj a potichu šeptám, jak to bylo nádherné.

Jeho ruce by se mě tak rády dotýkaly, ale během několika okamžiků už na mě nedosáhne, zvedám se a táhnu jeho svetr z pod jeho těla. Přehodím si přes paži jeho kalhoty a usměji se. Můj úsměv je to poslední, co vidí při skomírající žárovce. Jako můj tajný spiklenecký spojenec ještě jednou zabliká a pak se celá ulička noří do tmy.

Klapot podpatků vysokých kozaček se odráží od stěn sousedících domů, až utichnou a on jen zírá nevěřícně do tmy, stahující si jediný kousek oblečení mezi nohy, aby ochránil své tělo před vlezlým chladem, osahávající ho studenýma rukama a vysávající z něj zbytek lidského tepla.

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Pod skomírající žárovkou – Kapitola 3
Tagged on:

One thought on “Pod skomírající žárovkou – Kapitola 3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *