Poslední host – Kapitola 1

Už jsem toho měla za dnešek plné zuby. Těšila jsem se, jak sundám boty na podpatku a vyměním je za pohodlné tenisky. Měla jsem i uzavřenou kasu a byla jsem v podniku sama. Poslední host seděl u stolu pro dva pod oknem s červenými baldachýnovými závěsy. Stála jsem za pultem baru a ještě vypláchla sklenice. Vytiskla jsem si jeho účet a vyrazila k němu. Cestou jsem zhasnula světla v polovině místnosti, abych mu dala jasně najevo, že už je dávno po zavíračce a že by měl už jít domů. Nebylo mu vidět do tváře, kaštanové vlasy mu splývaly na ramena a zahalovaly jeho tvář.

„Zavíráme!” řeknu naučeným nezaujatým hlasem. „Tady je účet.“

Položím to před něj. Přidrží ho dvěma prsty. Malíček mu zdobí kroužek z chirurgické oceli. Není na něm nic vyryto, je čistě hladký. Nevím, jestli se ujišťuje, že vše souhlasí, nebo přemýšlí, jestli bude platit hotově nebo kreditkou.

„Není něco v pořádku?“ zeptám se ho a ukážu na cifru. „Dal jste si steak ze sumce s cibulovým zelím, slaninou a pažitkovou remuládou…!

Chytne mě za ruku. Jeho teplé sevření mi vnutí podivné mravenčení přímo pod kůži a neuvěřitelně rychle se rozlévá do celého mého těla. Ucuknu a to místo si třu, jako by mě tam požahala kopřiva. Otevírám pusu, když promluví do ticha, které narušuje jen vrčení ledničky a prosklené vitríny na víno.

„Co když nemám čím zaplatit?“ jeho hlas, tichý, mazlící se s mou pokožkou a zahalující mě do mlžného pláště nevědomí. Zvedne hlavu a podívá se přímo na mě.

Jen nehnutě stojím, topím se v hlubokých čokoládových očích jako v lesní tůňce, obklopené vysokým rákosím, jenž se podobá těm dlouhým řasám, které na moment ukrývají jeho oči, když mrkne.

„…něčím jiným?“ doléhají ke mě jeho slova jakoby z dálky.

„Prosím?“ zeptám se nechápavě.

„Přestanu, jakmile řekneš, že jsme vyrovnáni.“

Nemůžu si vybavit, co mi vlastně řekl. Najednou přede mnou stojí, musím zaklonit mírně hlavu, abych mu mohla vidět do obličeje. Jeho ruce na mých bocích, tisknoucí mě na okraj vedlejšího stolu. Jemným tahem mě vysadí nahoru a chytne mezi prsty pramen mých dlouhých vlasů a odhrnuje mi je z čela, zahákne za ucho a přejede s nimi lehce po okraji ucha. Zachvěji se.

„Nerozumím,“ vysoukám ze sebe.

Moje pozice odhalí krajku samo držících punčocháčů pod krátkou černou sukní. Podsune pod ni dva prsty a začne ji pomalu rolovat dolů. Chytím ho na protest za zápěstí.

„Přestaň!“ vykřiknu.

„Takže jsme vyrovnáni?“ zeptá se tiše.

Jeho prsty, stále vyčkávající na lemu punčoch. Proč váhám s odpovědí? Je přece jasné, že to nechci. Ale moje ústa mlčí. Jen ho sleduji očima s rozšířenými zorničkami v očekávání pokračování. Jeho ruce se opět pohnou, svlékají ten titěrný doplněk mého oblečení dolů po stehně a každý kousek postupně se odhalující se kůže skropí vlhkým polibkem. Zavřu oči a jen tiše zasténám, když mi přejede jazykem po nártu a promne unavené chodidla, políbí postupně všechny prsty u nohou a jen lehce o ně zavadí svými zuby.

„Musíš mít za celý den unavené nohy,“ objeví se náhle před mým obličejem a já vyděšeně otevřu oči.

Jako ta nejhustší čokoláda, odrážející poslední světlo na stropě v této části místnosti. Opravdu má nádherné oči, pohlcující všechno světlo jako červí díra planety.

„A co ruce?“ položí tichou otázku a chytne mě za zápěstí.

„Ruce…,“ vydechnu a podívám se na ně s otazníkem v očích, jako bych nikdy svoje ruce neviděla.

Plné horké rty, předávající teplo do viditelných žilek na mém zápěstí. Cítím svůj tep, jak se odráží od jeho rtů a vrací se zpět do krve, dál do srdce, které je najednou tak hlučné a úplně na jiném místě, než jsem zvyklá ho cítit. Buší někde v krku, nemůžu dýchat a všechno se ve mně sevře. Umí číst z dlaně, jazyk kopíruje čáru života, čáru osudu, zdraví, lásky a ústa počítají všechny prsty, po jejich konečky, vychutnávající si je mlsně, jako bych na nic ulpělo něco sladkého a lepkavého a potřebovaly očistit. Položí svou dlaň na mou, propleteme svoje prsty a já vidím jeho kroužek na malíčku z chirurgické oceli, bez jediné ozdoby, jediného zářezu. Druhá dlaň na mé dlani, hřejivá, propletená jako kořeny dlouhověkých stromů. Tiše dýchám, víčka se mi chvějí vzrušením a jen se nechávám odevzdaně pokládat na hladkou desku stolu. Sune pomalu naše spojené ruce kolem mých ramen, prodírá se mými vlasy rozprostřenými kolem hlavy, až se spojí a on je náhle tak blízko, že vidím svůj odraz v jeho očích.

„Mluvíš hodně?“ zeptá se tak tiše, že ho sotva slyším.

Nejspíš mluví úplně normálně, jen moje srdce se přemístilo do hlavy, tepe mi ve spáncích a můj sluch vypovídá službu.

„Hodně,“ kývnu neznatelně hlavou.

„Unavená ústa,“ dotek na horním rtu. „Unavená a vyprahlá ústa,“ opraví se a zvláční ho svým jazykem.

Jemný, dodávající vláhu a lesk, po celé kontuře horního rtu. Spodní ret v jeho ústech, rozmělňující ho opatrně mezi zuby, dávající mu příjemnou masáž. Pak se naše rty spojí v jedny, jen nehybně přijímám jeho doteky, naše rty jsou najednou jako namazané medem, nechtějí se od sebe oddělit, každý nádech slabě napne kůži, jak drží při sobě.

Opouští moje ruce, hladí přes bílou halenku paže, vnější stranu hrudníku, vjíždí svými dlaněmi pod záda, aby je mírně nadzvedl a přes bradu se ústy přesune na můj krk, zkoumající ho polibky až na klíční kost. Jedna ruka ohýbající mou páteř do oblouku a nutící vystavovat svůj krk na odiv jeho lačným rtům. Hrnu si své vlasy do dlaní a svírám je do pěsti, když ucítím jeho druhou ruku na lemu sukně, odkud vytahuje halenku, kde ukořisťuje první knoflík a propouští ho z vězení knoflíkové dírky. Polštářky prstů na mé rozpálené kůži. Ani jsem si nevšimla, kdy jeho rty opustily krk. Najednou jsou na mém břiše, sledují pozorně postupně odhalující pokožku pod bílou blůzkou. Postupují směrem nahoru, přesně ve dráze rozepínajících knoflíků. Zatlačí rukou pod mými zády a prohýbá mé tělo blíž k jeho rtům, zastavující se na malé bílé mašličce, spojující dva krajkové košíčky. Moje srdce se vrací zpět doprostřed hrudníku a cloumá mřížemi tvořené z pružných žeberních kostí. Náhle je v tom místě tak málo místa, pro srdce i pro plíce, neschopné pobrat dostatečné množství vzduchu, aby můj mozek udržely při vědomí.

V tom místě mám znamínko. Přesně tam, kde se jeho rty zastavily. Je vždy viditelné, jen několik milimetrů od kraje podprsenky. Přeji si, abych přestala dýchat, protože moje rychle se zvedající hruď v této chvíli vypadá jak laciná děv.ka, neustále dorážející v krátkých zběsilých pohybech na jeho ústa. Polibky se drží těsně linie krajkových okrajů až po začátek hedvábného ramínka, odhrnujícího ho nosem z ramene. Vrací se zpět, ke středu, jazyk zkoumající kůži na mých ňadrech, sevřený mezi drsnou krajkou a rozpálenou pokožkou. Moje tělo je v plamenech, prsty už mám zamotané ve svých vlasech a rty opět vyprahlá. Jakoby četl myšlenky, otře se o má popraskaná místa hřejivý dech a jazyk zanechává vlhkou cestičku, dobývající se dovnitř, jako by doufal, že má ústa jsou studna a on tak nalezne trochu vláhy. Nechávám ho zkoumat, aby se sám přesvědčil, že se mílí.

Chci ho obejmout, ale nedokáži rozmotat svoje ruce, jsou v absolutní moci pramenů mých vlasů. Nakloní se blíž, cítím tvrdost na svých bocích, až vykřiknu.

„Stačí! Máš zaplaceno.“

Otevírám oči, tupě zírám do tmy a svírám ve svém klíně svou velkou koženou kasírku. Sedím na židli uprostřed prázdné restaurace, s jediným rozsvíceným světlem, vrhající strašidelné stíny na zeď. Zatraceně, už jsem měla být dávno doma. Jsem tak utahaná, že si tu spím na stole. Zvednu se. Studená podlaha pod mýma bosýma nohama. Chvíli se dívám na své prsty u nohou a přemýšlím, kde jsem nechala boty. Divné. A ještě divnější sen.

Někdy mi připadá, že ani neodejdu. Protože jsem tu znova. Restaurace plná lidí. A taky on. U stolu u okna pro dva. Kaštanové vlasy halící mu tvář. Takové deja-vu. Stojím mezi stoly nehybně a svírám bloček s papírky. Měla jsem sen. Z kterého si nic nepamatuji.

„Máte vybráno?“ dodám si odvahy a oslovím ho.

Otočí ke mně jídelní lístek.

„Dal bych si….“

„…steak ze sumce s cibulovým zelím, slaninou a pažitkovou remuládou,“ pohybují se mé rty, aniž bych chtěla.

Zvedne ke mně udiveně hlavu. Čokoládově hnědé oči si mě nevěřícně prohlíží.

„Máš čím zaplatit? Chci vidět peníze,“ zavrčím.

Vstane a začne se hrabat v zadní kapse od kalhot.

„Jasně,“ vyhrkne a otevírá mi před nosem svou peněženku.

Hladký prsten na jeho malíčku, z chirurgické oceli, bez jediné ozdoby.

„Končím za hodinu,“ řeknu na rovinu.

Potřebuji totiž vysvětlit pár věcí. Kde mám svoje podvazky a kam se mi ztratily boty.

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]
Poslední host – Kapitola 1
Tagged on:

One thought on “Poslední host – Kapitola 1

  • 4.11.2017 at 20:28
    Permalink

    Túto poviedku čítam už druhý krát a stále nedokážem pochopiť ako môžeš tak dokonale opísať tú nikdy nevyhasínajúcu túžbu po ľudskom dotyku. Ako môžeš tak bravúrne zvládnuť opis toho otravného chtíča, ktorý z nás niekedy robí zvery. Ako môžeš opísať tie plamene vášne kvôli ktorým robíme veci, ktoré sa vymykajú zdravému úsudku… Ach…vášeň…túžba…chtíč… načo to kvo vymyslel?!

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *