Zámecká paní – Kapitola 5

Byla jsem ráda, že mě na zámek vzali na večerní brigádu. Potřebovala jsem každou korunu, když mě ten malý bastard obral o kabelku i nový mobil. Ne, nejsem náročná. Ale když už telefon, tak se všemi vymoženostmi, co dnešní doba nabízí. Zatáhla jsem břicho a snažila se nedýchat. Můj výraz v zrcadle byl plný utrpení, když jsem se snažila zafixovat smyčkou poslední dírku mučivého korzetu. Do háje, mám já tohle zapotřebí? Je fajn dostat peníze na ruku za každou večerní prohlídku v dobovém kostýmu, ale ty ženy musely opravdu trpět.

Naučit se text o historii zámku mi zabralo jen nějakou hodinku. Našla jsem si na internetu i pár pikantních historek, aby moje průvodcovství mělo hezkou večerní atmosféru. Nejspíš se to rozkřiklo a bylo tady opravdu hodně návštěvníků. Kdyby raději přišli k nám do hospody a dali si něco k pití nebo k jídlu. Napadlo mě udělat si takovou malou reklamu vždy na konci prohlídky, ale pak jsem to zavrhla. Není to moje restaurace a přidáno na platě za propagaci taky nedostanu.

Zamknula jsem za posledními návštěvníky, zhasla za nimi a vydala se dlouhou potemnělou chodbou zpět. Docela jsem si tuhle brigádu zamilovala. Zámecké zdi poskytovaly příjemný chládek. Otevřenými okny proudil dovnitř ještě teplý vzduch z venku a přinášel sebou opojnou vůni rozkvetlých růží ze zámecké zahrady. Zatímco těžké tmavě zelené závěsy s červenými květy růží se ani nepohnuly, průhledné voály se vznášely v oknech jako pavučiny „babího léta“ na podzim. I když venku svítil měsíc a ostražitě hlídal všechny své zářivé konkubíny, v dáli směrem k městu se na nebi ke slovu hlásily ostré záblesky přicházející bouřky. Proto byl tak vzduch těžký a květiny měly tak pronikavou vůni. Zavřená v chladné budově jsem to ani nepostřehla.

Zavírala jsem jedno okno po druhém, lehounké záclonky pomalu povadaly, smutně visely v oknech a tvářily se uraženě, že jsem je připravila o milenecké hrátky s vánkem. Chtěla jsem říct nahlas nějakou omluvu, jakoby to byly živoucí tvorové, ale pod podrážkou střevíců mi něco zapraskalo. Polilo mě horko, že jsem něco rozbila a opatrně nadzvedla napřed těžkou sukni a pak nohu a udělala krok dozadu.

Na zemi ležel zelený stonek s čerstvým poupětem žluté růže. Zohnout se v šatech skládající se z korzetu a vyztužené sukně mi dalo zabrat. Zarazila jsem ruku těsně nad květinou, když můj pohled padl na kamenné dlaždice, lesknoucí se v šeru. Hned vedle ležel další stonek s rudou růží a svým květem určoval směr mého následujícího pohledu. Narovnala jsem se a přimhouřila ostražitě oči. Jako drobky chleba od Mařenky a Jeníčka značily dlouhé růže cestu chodbou až k poslednímu oknu.

Vždycky se zjeví jako přízrak. Ovládá všechny přírodní živly. Tak jako právě teď. V moment, kdy jsem zvedla oči a podívala se do okna, vítr nadzvedl voál do chodby, blesk proťal oblohu a ozářil bledou postavu stojící ve vikýři. Opřený rukou o okenní rám, s jednou nohou pokrčenou a kyticí růží složenou na holém stehně s poupaty zakrývající jeho klín. Vánek si pohrával s jeho vlasy, olizoval mu tvář a celé jeho nahé tělo, které na několik vteřin pod výboji blesků dostalo magickou namodralou barvu. Připadala jsem si jako hromosvod, jak mě vlna statické elektřiny zasáhla někde na temeni hlavy, projela mi skrz srdce, nastartovala ho do zběsilých úderů a než se mrazivý výboj zaryl někam do podlahy, zanechal po celém těle zvláštní brnění a chvění, přeskakující zmateně sem tam těsně pod kůží.

„Má paní, chyběl jsem Vám?“ roznesl se jeho hlas do ticha a ladně seskočil na zem. „My na Vás myslíme neustále a nemůžeme vás dostat z hlavy.“

Šel pomalými kroky, tiše našlapujícími po chladivé dlažbě, jeho ruka odebírala jednu růži za druhou a nechal je při každém kroku dopadnout na zem. Ztrácel se ve stínu a pak se znovu zhmotnil v pásu světla, vrhající otevřená okna. Zastavil se těsně přede mnou, jediný růžový stonek, který mu zůstal v ruce, pozvedl před sebe, a otřel se poupětem o mé rty. Okvětní plátky mi hladily jemně ústa a dráždily mě svou opojnou vůní. Přestala jsem dýchat, i když moje ňadra sešněrována do korzetu říkala něco jiného. Vzdouvala se rychle nahoru a dolů a srdce se snažilo přehlušit hromy doprovázející světelnou show na noční obloze. Postupoval dolů přes bradu a kopíroval s ní můj krk, středem přes ohryzek. Nečekaně ulomil květ, stopka vydala praskavý zvuk do ticha, jakoby ji přelomil páteř a zasunul mi ji mezi ňadra.

„Bojíte se bouřky, má paní?“ zašeptal mi do ucha a otočil mě k oknu.

Položil mi obě ruce na parapet a přitiskl se na má záda. Cítila jsem jeho horký dech na zátylku. Moje vlasy vyčesané do drdolu, s jednou spuštěnou loknou na rameno, mu odhalovaly celý krk i ramena. Jemně je promasíroval a obtiskl své rty všude tam, kde se mě před tím dotkl. Přes jeho polibky, mapující kůži na mém krku, těsně nad lopatkami a jednotlivé obratle páteře, jsem ani nepostřehla, jak mé zpevnění břicha a hrudníku povoluje. Jen jsem hlasitě vydechla, když jsem se mohla svobodně nadechnout. Každé místo pod uvolněnou dírkou korzetu označkoval svými vlhkými rty, až se dostal opět mezi moje lopatky a korzet dopadl na zem. Jeho dlaně mi záhy poskytly pevnou oporu osvobozených ňader a prsty přejel po bradavkách. Zaryla jsem nehty do parapetu a nechtěně svým sténáním narušila chvilkové ticho.

„Nekřičte, má paní,“ zašeptal mi do ucha a ještě víc se na mě natiskl. Jeho hrudník mě hřál do zad a i přes několik vrstev spodniček jsem cítila jeho pevnost na svém zadečku. „Nechci Vám ublížit.“

Pustila jsem se parapetu a tvrdě se mu otřela o rozkrok, až překvapením vykřikl. Nečekala jsem na nic a naučenými pohyby ze sebe dostala sukni. Položil ruce na odhalené místo, mazlil se s mými boky, vjel prsty pod kalhotky a začal je pomalu stahovat. Rty rozsévaly polibky po zádech dolů, tak jak jely jeho ruce dolů po mých stehnech. Můj jediný kousek oděvu nestačil dopadnout ani na zem a on si mě k sobě prudce otočil, hlubokým polibkem mě připravil o slova, která jsem na něj chtěla vychrlit. Obě ruce uvězněné v jeho sevření za zápěstí, nutící mě položit si své dlaně na jeho prsa. Mezi prsty jsem cítila jemné chloupky kopírující okraje tmavých drobných dvorců. Nechal mi pocítit pár tvrdých úderů jeho srdce přejetím prostředkem hrudníku až se s nimi dostal tam, kde jeho vzrušení bylo nejvíc hmatatelné. Několikrát se mi pohyby pánve vetřel mezi ruce, abych si uvědomila, jak moc po mě touží. Dostane mě svými náznaky vždy do stavu, že kašlu na nějakou předehru a chci ho hned. Jako právě teď.

Chytil mě za boky a vyzvedl na parapet, sebral mi během sekundy jeho vzrušení z rukou, zakousl se mi do krku, přímo do tepny, jako nějaký krve žroutský bastard a obě nohy mi pokrčil tak rychle, že jsem málem vypadla z okna. Jeho dávka polibků na mé kůži byla jako tornádo, doprovázena hřměním a blesky doléhající z venku. Každé místo, kde se dotkl svými horkými rty, vzplanulo a lehlo popelem. Nestačila jsem při té rychlosti ani plně využít rozkoše, kterou mi na těch místech zanechal. Bouchla jsem se hlavou do rámu okna, jak jsem sebou ohromeně trhla a vykřikla, když mi drsně nasál můj vzrušivý vrcholek mezi stehny. Přišlo mi, že jsem na moment zapomněla kde jsem, co jsem zač, a jestli vůbec žiji. Zaslepil mi ústa polibkem a jazykem prošmejdil dutinu ústní zase tak rychle, že mě připravil o možnost dýchání a já jen zalapala těžce po vzduchu, když mě konečně propustil.

„Dýchejte, má paní,“ vdechl mi ta slova na rty a sklonil se zpět do mého klína.

Vyplnil mě hned dvěma prsty a jazykem plenil všechna místečka, která měl na dosah. Pevně jsem se zapřela patami o hranu parapetu a sevřela jeho vlasy v hrsti. Byla jsem ještě chvíli schopna vnímat okolní svět, první kapky deště dopadající na zem. Doléhalo ke mně tiché sténání trávy, když začala dychtivě pít osvěžující krůpěje vody. Prohrabávala jsem se jednotlivými prameny a přivírala oči pod vlnami slasti, kterou mi způsoboval jeho dráždivý jazyk. Moje sevření zesilovalo, stupňovalo se s přicházející křečí, která mě celou ochromila. Jako při zásahu bleskem se mé tělo napjalo, prohnulo v pánvi drsně proti jeho obličeji a nic a nikdo mi nedokázal zabránit v tom, vykřičet svůj orgasmus do tmy.

Chtěla jsem ho obejmout a přitisknout se na něj, ale on mi jen lehce objel dvorce a horními zuby neznatelně zavadil o rozrušené tvrdé bradavky. Hladově jsem mu nabídla své rty spolu s překotným lapáním po vzduchu, ale on je jen sprostě ignoroval s úsměvem na tváři. Olízl si své prsty, kterými mě dráždil a pak je zaháknul za mé spodní zuby, aby si mě stáhnul k sobě na zem. Moje roztřesená kolena měla co dělat, udržet nohy narovnané a ustát je pevně na podlaze.

„Chci Vás,“ vydechl mi do ucha a přes horký vzduch, který se mi otřel o ušní lalůček, vyslal mírné chvění skrz moje tělo do místa, po kterém toužil a ono toužilo po něm.

„Vezmi si mě, můj pane,“ řekla jsem a sjela rukou mezi jeho stehna, abych se přesvědčila o tom, jak moc je to naléhavé.

Zachytil mou ruku za zápěstí, a aniž bych se ho stačila dotknout, otočil si mě k sobě zády. Položil mi ruku spolu se svou na mé břicho a druhou mi položil na okraj parapetu, propletl své prsty s mými a políbil mě na krk. Protáhl mými k sobě přitisknutými stehny svou rychle tvrdnoucí součást svého těla, několikrát se mezi nimi otřel a každým tím pohybem mě jemným stiskem na můj bok tlačil dolů a odtahoval dál od okna, aniž by naše ruce opustily okraj parapetu. Jeho pevný penis se mi už otíral mezi hýžděmi, o zakázanou dírku, přes hráz až mezi mé podrážděné a stále vlhká růžová dvojčata. Byla jsem tak roztoužená a netrpělivá, že jsem se ještě víc prohnula a připravila ho náhle o možnost mě dále trápit. Vklouzl do mě nepřipraven a překvapením vykřikl. Položil se hrudníkem na moje záda a vychutnával si jen nepatrnými pohyby pánve to pevné objetí, co jsem mu uvnitř nabízela. Doslova jsem cítila, jak ho to silně vzrušuje, jak ve mně roste a tichým sténáním mi to dával těsně u ucha zřetelně najevo.

Nikam jsme nespěchali. Naše těla splývala v těsném objetí, jeho srdce mi tlouklo mezi lopatkami a každý jeho úder byl citelný v pulzujících žilkách na jeho horké tvrdosti, kterou mě celou vyplňoval. Kapky deště dopadaly do otevřeného okna, hledaly si cestu k sobě a v tenkých pramíncích se spouštěly po lakovaném dřevě k našim propleteným prstům.

Přivírala jsem oči před slastí, která bez studu přebírala nad mým tělem kontrolu.

Před oslnivou světelnou show, odehrávající se na obloze, v podobě divoce kvetoucích květin odstínů fialové, žluté a bílé.

Před jeho polibky, nenechávající na mém krku a ramenou jediné suché místečko.

Myslela jsem, že už mě nic nepřekvapí, že to takhle ukončíme. Nepostřehla jsem, že se naše ruce začaly pohybovat po mém břiše dolů. Moje tělo zareagovalo samo náhlou strnulostí, když mi položil moje konečky prstů na vrcholek, který před chvíli obšťastňoval svými ústy. Chtěla jsem ho zastavit, zabránit mu v něčem, čeho bych později litovala, ale jeho sevření nepovolilo a donutil mé prsty pokračovat v dráždění. Neměla jsem už sílu a uvítala jeho pomoc. Mohla jsem si vychutnávat jeho krátké smyslné otírání o vnitřní stěny mého lůna a laskání na povrchu mými prsty. Nedovolil mi poklesnout v kolenou, když se všechno to vzrušení shromáždilo na jednom místě. Pustili jsme parapet a dešťové kapky rozetřel po mém nahém těle, jak si mě k sobě přitiskl, přestal se pohybovat a jen ve mně strnule zůstal, aby nerušil můj třas a tlumené výkřiky, odrážející se od stěn dlouhé zámecké chodby. Nebe proťalo několik nebezpečně vypadajících blesků, zároveň rozťaly jak noční oblohu napůl, tak i vpíjely své klikaté dlouhé světelné pařáty do země. Otřepala jsem se.

„Bojíte se bouřky, má paní?“ zeptal se a několikrát se proti mně prohnul, abych pocítila, že on ještě neskončil.

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se popadnout dech, nasát aspoň trochu čerstvého vzduchu, který voněl po mokré trávě a hlíně.

„Prší,“ vysoukala jsem ze sebe. „Déšť….“

„Máte ráda déšť, má paní?“ pokračoval ve svých otázkách a opatrně se ze mě vysunul.

Přepadl mě smutek z té náhlé prázdnoty. Vyskočil na okno a podal mi ruku, abych vylezla za ním. Nohy se mi ještě třásly, ale natáhla jsem k němu své ruce a nechala se vytáhnout nahoru. Jeho bosé nohy dopadly do mokré trávy, jemný déšť se mu usazoval do kaštanových vlasů a tvořil mu korálkový třpytivý závoj na hlavě. Chytl mě za boky a stáhl si mě k sobě tak, abych ho mohla svými stehny obejmout kolem pasu. Otíral se mi svou erekcí o břicho a polibky kropil můj krk, až jsem musela zaklonit hlavu. Stíral mi jazykem vlhké cestičky, které se ihned začaly tvořit na mém obličeji, kopírovaly lícní kosti, přes rty a bradu na krk.

Udělal několik kroků dokola, až se semnou zatočil celý svět, těch pár viditelných hvězd se smrštily do jedné velké čmouhy a já musela zavřít oči, aby ten pád hvězdného nebe na moji tvář tak nebolel. I přes zavřené oči mě však jeho tíha neminula, dopadla jsem na záda, do mokré na krátko střižené trávy a překvapením prudce vydechla. Vydechla jsem i poté, když mě pocit plnosti zaplavil všude, kde jsem to potřebovala.

Otevřela jsem oči opatrně a nevěřícně. Propustil mé rty z polibku a svým tělem mi poskytoval před deštěm úkryt. Moje ruce se začaly samy pohybovat po jeho zádech, hladily jeho mokrou kůži od ramen až po boky, na zatnuté hýždě, na kterých byl cítit každý sval, jak se jeho pánev vlnila v pravidelných pohybech.
Bouřka ustoupila někam do pozadí, jakoby pochopila, že se nemůže srovnávat svými chabými záblesky a ohlušujícími hromy s intenzitou projevů lidských propletených těl, jejich vášně a vzrušení. Bylo slyšet jen šumění deště, tiché sténání stromů a okrasně zastřižených keřů do kuželovitých tvarů, které se opíjely jeho chladnými kapkami.

V okamžik, kdy se mé tělo začalo třást, podebral mě pod zády a zvedl mě ze země jako pírko, na kterém ihned ulpívaly krůpěje deště a rozeběhly se do stran dychtivě prozkoumat moji horkou kůži. Dosedl na paty a já se k němu co nejvíce přitiskla, abych ještě víc prožila ten okamžik právě probíhajícího opojení. Jako pramínky vody na pokožce mi projely celým tělem všechny ty vědomí beroucí impulsy. Horkost mě spalovala uvnitř i na povrchu, jako kdybych byla jeden ze stromů v zámecké zahradě, do kterého udeřil blesk a on vzplál a nebýt vydatného deště, uhořela bych. Dešťové kapky hasily plameny tancující mi na kůži a jeho vyvrcholení zase uvnitř mě.

Pramen vlasů mi těžce dopadal na ramena, když mi uvolnil sponky a rozpustil můj účes zámecké paní. Propustil ho pomalu a pak tahem hřbetu ruky dál pokračoval přes klíční kost na moje prsa, kde rozmazával prsty kapky deště a dopřával lehkou koupel mým bradavkám.

Nechala bych se od něj laskat celou noc. Zvedl mě do náruče a chvíli mě jen tak pozoroval, jak si déšť bez ptaní bere mé tělo. Posadil mě na parapet do otevřeného okna a strhl z něj těžký závěs zdobený pěticípými růžemi.

„Jste celá mokrá, má paní a venku se ochladilo,“ řekl tiše a přehodil mi jej přes ramena a pokrčená kolena.

Přitiskl mě k sobě a probíral se mými mokrými vlasy a prsty je rozčesával na jednotlivé prameny. Polibky zahříval tvář a pak je přenesl na víčka, která pod jeho rty náhle ztěžkla. Když jsem opět otevřela oči, seděla jsem v okně sama, zamuchlaná v ručně vyšívaném závěsu. Nebe bylo čisté, plné hvězd, které se zrcadlily v milionech kapkách, rozsetých na zemi a ve větvích na listech stromů. U nohou mi ležela kytice růží a svou vůní prosycovaly bouřkou vyčištěný vzduch. Stáhla jsem si závěs z ramen a nechala ho volně dopadnout na parapet. Vzala jsem květiny do ruky a přitiskla je na svoje nahé tělo. Pálily mě na kůži, jakoby v nich zanechal kus sebe, svého žáru, své touhy.

Zmizel. Tak jako vždy. Nezanechal ani otisky svých bosých chodidel v trávě či na pískem vysypané cestě. Vzal si sebou všechny ty přírodní živly a nechal mě tu samotnou. Zámeckou paní mezi zdmi prázdného hradu.

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Zámecká paní – Kapitola 5
Tagged on:

2 thoughts on “Zámecká paní – Kapitola 5

  • 5.11.2017 at 20:21
    Permalink

    Keď tak nad tým premýšľam, tajomný neznámy krásavec je ako väčšina dnešných mužov. Prídu iba vtedy keď si chcú zašukať 😀 Potom zmiznú, a nepočuť o nich kým im zase nehučí v…:D Som zvedavá či bude aj pokračovanie, rada by som si prečítala o tom ako sa dvaja mladí ľudia zmietaní vášňou stretnú aj pri inej činnosti ako pri sexe a padnú si zamilovane do náručia <3
    Ďakujem za krásne poviedky, veľmi rada trávim voľný čas ich čítaním …

    Reply
    • 6.11.2017 at 6:06
      Permalink

      To abych vymyslela příběh, ve kterém dotyčný nechodí z důvodu si jen zašukat, co? 😀

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *