Kniha přátel
V této rubrice najdete krátké jednorázové povídky.
Upozornění: Tento příběh obsahuje ponížení lidské důstojnosti. Zvedl jsem udiveně hlavu, když jsem zaslechl cvaknout dveře. Můj pán se vrátil brzy. Nejsem připraven! Posadil jsem si, abych si záhy uvědomil, jak zem, na které jsem byl schoulený do klubíčka, studí.
„Potřebujeme posily!“ Zrychleně dýchal a drtil sluchátko vysílačky v ruce, která se mu viditelně chvěla. I když měl zakázáno dívat se okolo sebe, jeho zrak vyděšeně těkal z místa na místo. Nedaleko vybuchl granát a modré světlo před sebou hrnulo směs hlíny a vytrhaných trsů trávy.
Věnováno jedné mladé duši, příteli, ztracené v pocitech a v sobě samém – Willovi… „Nechceš si zahrát basket?“ Díval jsem se na oranžový míč a snažil se skrýt svoje zrychlené dýchání. „Musím se učit,“ usmál jsem se, aniž bych se přesvědčil, zda má pořád
Tichým kostelem se rozlehl skřípavý zvuk stoletého dřeva, když Clark Hamill zaklekl před zamřížované okénko zpovědnice. Položil volně ruce na červený samet a přivřel oči. „Potřeboval bych vyslechnout, otče,“ zašeptal a sklonil hlavu. Světlé kadeře mu zakryly obličej a úzký proužek světla odhalil
Povytáhl si límec cestovního kabátu k bradě a klopou klobouku vrhl ještě temnější stín na svůj hladce oholený obličej. Nechtěl na sebe v ulicích Paříže příliš upozorňovat, ale připravit se o komfort při cestování, který mu dopřával jeho kůň i pohodlné, jezdecké boty, také ne .
Seděl na studeném kusu železa, tvořící zlomek mohutného mostu. Převaloval cigaretu mezi prsty, jen nevědomky vnímal pach tabáku, a pozoroval západ slunce. Takové romantické klišé, rudý kotouč roztékající se do hladiny špinavé řeky. Svět byl zkažený. On možná také. Chtěl být
Chtěl jsem mu říct, že nemám rád hřbitovy ve dne, natož v noci, ale jeho prsty mi zrovna masírovaly prostatu a roztahovaly můj úzký anál. Chytil jsem se pevně rezavých tyček a neudržel své hlasité zasténání. Stejně jako já vyluzovaly naříkavé táhlé zvuky,
Korosu Hisoka zaklonil hlavu a přivřel šedomodré oči. Převaloval chuť whisky v ústech, a pak polknul. Aniž by se na ni podíval, vjel ji prsty do těžkých černých vlasů a přitáhl si ji blíž. Poslušně si ho vzala hlouběji a několikrát přejela zuby. Usrkl si
„Jean! Jean!“ ženský hlas rozechvěl míšenský porcelán za prosklenými dvířky bohatě zdobené zlatem. „Kde se couráš s tím vínem? Chceš, abych tu uhynula žízní? Nebo aby mě postihly souchotiny? Jean!“ „Madam Jeannine nedostala svou denní dávku mužského proteinu přímo do krku?“
Ten den patřil pouze jim. Den, kdy se jejich ruce mohly beztrestně a bez povšimnutí proplést. Den, který prožívali všichni, ale každý po svém. Rušné ulice. Davy lidí, kteří se na poslední chvíli snažili sehnat nějaký dárek. Oni dva ne. Ten den
| Name: | |
| Email: | |
| For: |  |
|
Mail will not be published
(but it's required) |
Povídkový blog Amzone
Bleška
Danny
Nejnovější komentáře