Hard life

Je to už dávno.
Hodně dávno.
A když říkám hodně dávno, myslím tím, že už si tuto slavnou autorku už ani nikdo nepamatuje.
Ale to kecám. Jak by mohl někdo zapomenout na spoustu ukoušů, kteří to nikdy neměli lehké. Na fiata Bobana a na Maradameho, Nezumiho a Ryuujiho a především jejich kočky…
Takže jsem použila veškerý svůj šarm, trochu násilí, vydírání a manipulace a tadá….!

Dámy a pánové,  drsný příběh bez okras od drahé Girrafey!!!

Je to už celkem dlouho, co jsem sám. Posledního hajzla jsem vyhodil, když jsem zjistil, že mě podvádí. Volný čas zaháním prací, spoustou práce, mořem práce. Bohužel výsledek ale nikde není vidět. K čemu je taky „spisovatel“, co má spoustu práce, ale za tu dlouhou dobu ještě nenapsal ani řádek? Inspirace vyšuměla jako tabletka ve sklenici vody. Až jednou… Udělal jsem si profil na seznamce a chtěl zkusit štěstí. Psala mi spousta úchyláků a kokotů. Nic, z čeho by se dalo vybírat. Až na něj. Byl jinej. Ani nudnej, ani zabavnej, ani hezkej, ani ošklivej. Souhlasil jsem se schůzkou. Dorazil jsem na ní jako klubíčko nervů. Takový to zacuchaný klubíčko, co nejde rozmotat ať se vztekáte sebevíc. No on rozmotávat evidentně uměl. Po čtyřech pivech se mi jazyk rozmotal dokonale a po dalších dvou jsem mu vyklopil celou historii svého milostného života. To byla přesně ta doba, kdy se zarazil.
„Ty jsi gay?“ Zaznělo od něj nevěřícně.
„Nooo, ano?“ Reagoval jsem trochu překvapeně.
„Aha no, ja původně myslel, že hledáš parťáka na pivo…“
„No to taky, ale rád bych….víc…“
Začal se pomalu zvedat.
„Hele, nevím. Potřebuju čas, abych to nějak vstřebal.“ A odešel.
Zůstal jsem sedět u stolu a nechápal. Měl jsem přeci na profilu, že mám zájem o muže. S povzdechem jsem se zvedl a vydal se na cestu domů. Na přechodu mě málem srazilo luxusní auto.
„Nemůžeš dávat pozor, ty debile?!“ Hučel na mě řidič z otevřeného okénka.
„No, hlavně, že ty čumíš na cestu, co…“
Toho dne se mi ani nechtělo na online seznamku. Prostě jsem přišel domů, vykoupal, lehnul a spal.
Měl jsem neklidný spánek plný nočních můr. Ráno jsem se do práce ploužil tempem závodního hlemýždě.
Vešel jsem do budovy všude ruch jako v mraveništi.
„Co se děje?“
Zeptal jsem se nejbližšího mravence.
„Ty to nevíš?! Dneska nastupuje ten novej generální ředitel!“
Sakra, ještě toho trochu. Nálada se mi propadla o dalších 100%.  Novej generální, no ještě toho trochu, vždyť ten starej byl super a na Vánoce dával prémie!
Přesně jsem věděl, kdy vešel. Protože s ním přišla TA aura.
Přesně ta aura toho pitomce, co mě včera málem přejel.
Vysoký, osvalený, modré oči, tmavohnědé vlasy trochu spadající do obličeje. Plné rty a dost nabručenej výraz.
No nazdar. Můj typ a zrovna takovej debil. Už teď jsem ho neměl rád. Prošel kolem mě a ani nezaznamenal mojí existenci. Super, to možná půjde! Sedl jsem si v kanceláři ke svému stolu, když se ozval interkom. Naštvaně jsem zmáčkl tlačítko.
„Ano?“
„Pane Teryaki, okamžitě do mojí kanceláře!“ Oznámil mi hlas příkře.
Sakra, zapomněl jsem, že jsem osobní asistent big bosse. No, tak moje existence nezůstala utajená dlouho…
Zaklepal jsem a na vyzvání vešel. Seděl tam v celé své kráse. A nabručenosti.
„Pane Teryaki, můžete mi laskavě říct, kde jsou podklady k dnešní schůzi zaměstnanců?!“
Jo aha, vlastně ty podklady…
„ U mě v počítači“, vyhrkl jsem.
Sakra, sakra, sakra. Neuvážený krok.
Vyskočil z křesla, chytil mě za kravatu a můj obličej si přitáhl k tomu svému.
„Ocenil bych, kdyby takové důležité dokumenty radši byly na MÉM stole, než ve vašem počítači!“ Zasyčel mi do obličeje a pustil moji kravatu. Honem jsem si jí upravil, abych ještě nedostal pojeb, že jí mám nakřivo. Sklopil jsem pohled.
„No, ehm, tak já je asi radši hned půjdu vytisknout, pane…“ Vycouval jsem s kanceláře a dveře za mnou až příliš hlasitě cvakly.
Na chodbě jsem si hlasitě oddechl. Nepoznal mě. No, tohle bude ještě zajímavý. Letěl jsem vytisknout ty papíry ať je na tu schůzi má. Zrovna se to tisklo neskutečně dlouho, když se po chodbě rozlehly kroky. Kolegyně div nezačaly omdlévat, ale já ani nevytáhl hlavu od tiskárny. Jen jsem zaslechl, jak jedna říká, že šéfův brácha je taky cool. Jo tak naše nabručený monstrum má bratra? Dotiskl jsem a nesl papíry do kanceláře. Zaklepal jsem a na vyzvání vešel. Stáli tam oba vedle sebe a já byl zmatený. Stejně vysocí, stejné oči, ale bratr byl blond. Ne přírodní blond, Absolutně peroxid blond! No čuměl jsem, nepopírám. Doufal jsem, že mi neteče slina. Snad ne…
Rozklepanou rukou sem tomu netvorovi s andělskou tvářičkou předal papíry a měl jsem se k hodně rychlému odchodu.
„Stůj!“
Poslušně jsem zastavil.
„Pojď sem!“
To velel ten blondýn. A já šel.
Drapnul mě za kravatu. To mají tenhle zvyk v rodině? No jako nijak extra se mi teda nelíbí…
„Hmm, bratře, držíš si tu takový hezounky a neřekneš?!
To jako mluví o mě?
Haloo, pusť mi nejdřív tu kravatu, chtělo se mi řvát, ale on jako by to tušil a ještě mi ubral kyslíku.
„Dej od něj pracky pryč, Hide, je to můj zaměstnanec.“ Odkašlal si big boss. Hide pustil mojí kravatu a odfrknul si.
„Aby ses neposral, brácha… vsadím se, že ho sbalím dřív než ty“!
Ehm, moment, COŽE?! To se mluví o mě?
„Moc si tu nevyskakuj, Hide. Navíc myslím, že je čas, abys šel.“
Hide hodil xicht, ale poslechl. Já stál jak solnej sloup a měl jsem nepřekonatelnou chuť se vsáknout do koberce jako kapičky mého nervózního potu. No, nebylo mi dopřáno.
Domů jsem přišel úplně vycucanej. Opravdu jsem nechtěl další den do práce. Pustil jsem počítač a nechal nabíhat pornostránky, tohle žádalo akutní uvolnění přetlaku. Najel jsem na svoji oblíbenou gay kategorii a projížděl jednotlivá videa. Zaujalo mě jedno. Název hlásal „first time anal“ a na videu byl ten kluk z chatu! A já koukal na jeho první anál! A soudě podle mimiky se mu moc nelíbil. Tak proto se vyděsil, když jsem přiznal, že jsem gay! Záhada vyřešena…
No a tak jsem si ho s klidným svědomím vyhonil a zapnul si seznamku, přeci jen, co kdyby náhodou…
A byla tam! Zpráva od něj. Omlouval se mi, že mě tam nechal tak samotnýho a navrhl další schůzku. V to jsem snad ani nedoufal.
Hned jsem mu odepsal. Byl online, tak jsme si před spaním vyměnili pár řádků. Druhý den jsem se plížil do práce, v ruce třímal kafe ze Starbucks a doufal, že si mě nikdo nevšimne.
Jen moje noha překročila práh kanceláře, začal řvát interkom. Protočil jsem oči, to mi ještě chybělo. Položil jsem si kafe na stůl a zmáčkl tlačítko.
„Ano?“
„Člověče, kde jste?! Nemůžu tu najít podklady k důležité služební cestě! Okamžitě sem přijďte!“
No, super ráno. Jedním hltem jsem dosrkl své kafe a jako zpráskaný pes se ploužil do vedlejší kanceláře. Byli tam oba. Schoval jsem hlavu co nejvíc mezi ramena, přešel k šanonu a vytáhl vcelku tlustou složku.
„Tady to je“, pípl jsem o pár oktáv výš, než jsem původně zamýšlel.
„Áááá, takový pískle si tu držíš, bratře.“ Zahihňal se blonďák. Šéf po něm jen hodil zlej pohled, vzal si složku a zavrčel, ať mu udělám sakra dobrý kafe jako omluvu.
Kafe jsem udělal, měl jsem nepřekonatelnou chuť mu do něj plivnout, no ale ovládl jsem se.
Když jsem se otočil, že vyjdu z kuchyňky s horkým životabudičem pro šéfa, stál mezi dveřmi on. Blonďaté vlasy mu padaly do čela stejně jako hnědé padaly do obličeje big bossovi. Naprázdno jsem polkl a chtěl co nejméně nápadně projít, ale zarazila mě jeho ruka, která vystřelila rychlostí blesku a zapřela se o futro. Dobře, tudy prej neprojdu. Zvedl jsem hlavu.
„Co ode mě potřebujete?“
„Jen si vezmu, co chci.“ Špitl a už jsem měl jeho jazyk ve svý puse. Oh, uměl skvěle líbat. Tak skvěle, že jsem kafe vylil na sebe, opařil se a vlastně mi to ani nevadilo.
Jen co ukončil polibek, odešel. A já, zlitý kafem, jsem v kuchyňce supěl ještě dlouho po tom.

Se špinavou košilí jsem vešel k big bossovi a nesl mu to jeho kafe, které jsem musel uvařit znovu, protože to první vsákla moje košile a koberec v kuchyňce. Musel sem mít výraz totálního hňupa, protože šéf jen vzal kafe, řekl mi, že vypadám hrozně a ať jdu domů. No, rád jsem šel domů, večer jsem měl rande, tak jsem se alespoň stihl připravit. Košile letěla okamžitě do prádelního koše a já k počítačí, abych se ujistil, že dnešní rande s Toumou opravdu platí. Jo, platí. Super, tak nejdřív vykoupat, smrdim jak …no, smrdim. Už byl čas jít, tak jsem vypadl z bytu a letěl do „naší“ hospůdky, kde mě minule nechal sedět samotnýho. On už tam čekal. Měl jsem hroznou radost, že se na mě usmívá a usmíval jsem se taky. No, ale jen chvíli. Vedle něj seděla nějaká černovláska. Zmateně jsem přisedl.
„Teryaki, tohle je Minami, moje snoubenka.“
Snoubenka?!
„Víš, ráda by se dívala na to, jak ti píchám zadek.“
Cože?
„Tak jestli bys souhlasil?“
No to moment, tohle je na mě asi trochu moc.
„Po-po-po-počkej, na tohle jsem asi moc střízlivej.“ Vyblekotal jsem, doufajíc, že tím získám pár cenných vteřin rozmýšlení navíc. Moc vteřin to nebylo… Číšník přišel pro naši objednávku a já si hned poručil jedno velký pivo a tři vodky. Ne, radši čtyři. Dvojitý, Koukali na mě všichni trochu podezíravě. Jen číšník nehnul ani brvou a objednávku donesl. Popadl jsem první vodku a kopl jí tam. Byla dost hnusná, tak jsem ji zapil pivem a natáhl se pro druhou. Postup byl stejný se všema čtyřma vodkama. S opičkou na svých ramenou jsem jejich návrhu kývl a šlo se k nim domů. No, co dodat, jsem přece debil. A tak jsem si nechal projet zadek nějakým maníkem, zatímco na nás čučela jeho přítelkyně. Alespoň, že ho neměl velkýho a tak mě nebolel zadek.

Další den v práci byl stejně ubíjející jako ty předchozí. S tím rozdílem, že šéfovi zachutnalo moje kafe a tak jsem několikrát denně lítal do kuchyňky. Co chvíli jsem překračoval ten flek na koberci, kterej ani při vší snaze uklízečky nešel vyčistit a který mi připomínal, jak moc dobře šéfův bratr líbá. A že dobře líbá… Zrovna jsem nesl další kafe, ten den už asi osmý, když jsem ho na chodbě potkal. Hodil po mě nic neříkající úsměv a podržel mi dveře, abych mohl vejít do šéfovy kanceláře a předat mu jeho kafe. Kafe, který jsem vylil. Další flek na koberci.
„Pane Teryaki, vy jste neskutečnej! Proč všude vylejváte kafe?!“
Za mnou se blonďák jen tiše usmíval.
„Podívejte se, zůstane tu flek jako je v kuchyňce. A pobryndal jste si sako! Jak teď vypadáte před naším obchodním partnerem?!“
Eh, jistě, obchodní partner.
V hlavě mi hučelo. Obchodní partner byl totiž Touma. V obleku jsem ho málem nepoznal, ale i tak jsem si byl jistý, přeci proto jsem vylil to kafe. Zablekotal jsem omluvu a vycouval z kanceláře. Tohle je další den blbec.

Ale k mojí smůle bohužel neskončil.  Vycouval jsem ukázkově, ale pořád jsem zapomněl, že za mnou stojí blond verze šéfa. A tomu jsem právě nacouval do náruče.
„Brácha, zajdu s ním pro jedno z mých sak, ať nejde domu jak prase, tak na mě prosím počkej s tím jednáním.“
Cože? Asi jsem špatně rozuměl.
Blonďák mě chytil a táhl dlouhou chodbou do míst, kam fakt nechodím, a to do soukromých kanceláří, kde se vysoce postavení hlavouni převlékají a odpočívají.
Poté, co jsem byl násilně a proti své vůli vtažen do jedné z místností jsem byl vyděšený, co se bude dít. Dveře za mnou tiše klaply, ale o to hlasitěji mi bušilo srdce, které jsem měl asi v krku.
„Svlíkat!“  Jasný a stručný povel.  Poslechl jsem a sundal jsem sako. Špinavá byla ale i košile, protože kafe sakem prosáklo. Podíval se na mě zpod dlouhých řas.
„Košili taky!“ Zahučel.
No super, striptýz naživo, haloo, všichni se pojďte podívat…
On koukal. A koukal pozorně. Hodně pozorně. Důkladně skenoval každý kousek mojí nahý kůže. Až jsem z toho dostal husinu a postavily se mi zimou i bradavky.
Pavlovův reflex – rozsvítíte žárovku a psi začnou slintat v očekávání krmení. Tady to fungovalo podobně, jen teda sliny mu netekly. Ale mlsně se olízl. Svým přímým pohledem mě dokonale zafixoval, abych se nemohl pohnout. Nehýbal jsem se a jako ubohá oslepená kořist jsem sledoval, jak se blíží predátor. Šel ladně, jako kočkovitá šelma. Když byl těsně u mě, chytil mě za zátylek, sevřel tam moje vlasy a políbil mě. Jen cudně a lehce. O to brutálněji ale trhl mými vlasy a donutil mě kleknout.
„Vyjasníme si to, brouku. Já ti půjčím košili a sako a ty mi půjčíš tu svojí sakra roztomilou pusinku, ano? Ani necekni, i když tady tě stejně nikdo neuslyší. A opovaž se kousat!“
Vysvětloval mi, zatímco si rozepínal poklopec. Měl jsem oči přímo v úrovni poklopce a tak jsem hned viděl, jaké nadělení mě čeká za trenkama calvin klein.
Jaj, to mě budou bolet čelisti, jak je budu muset mít otevřený…
Už mu stál. Neměl jsem ani čas zamáčknout pomyslnou slzičku a už jsem měl plnou pusu. Olizoval jsem ho jazykem a jemně sál, snažil jsem se polykat sliny. Ale přes jeho velikost to nešlo a já slintal na koberec pod sebe. Vypadal, že ho to uspokojuje, protože zavřel oči, víc sevřel moje vlasy a určoval tempo, kterému jsem se musel přizpůsobit i kdybych nechtěl.
Trvalo to snad celou věčnost, než jsem ucítil tepání a hořká chuť se mi rozlila v ústech. Přemýšlel jsem, že polknu, ale chuť mě přesvědčila, ať to nedělám, že by mě jinak bolel žaludek.
A tak jsem všechno semeno pěkně vyslintal společně s přebytečnými slinami.
„Ježiš, ty si prase, tos nemohl polknout jako normální chlap?“
Moment jako? Normální chlapi polykají? Aha no, tak jsem nenormální.
Zatímco si zapínal poklopec, já jsem se sbíral ze země. Pode mnou fakt pěkná loužička slin a semene. Uklizečka bude mít o čem přemýšlet.
Na hlavě mi přistála čistá a voňavá košile a hned za ní letělo sako.
„Snaž se to nepobryndat, než dojdeš domů, je to celkem drahý oblečení.“ Vrčel na mě.
No a tak můj den blbec skončil, říkal jsem si. To, že cestou domů začalo pršet, počítat nebudeme.

Druhý den, když zazvonil budík, měl jsem chuť ho prohodit oknem. Nesnáším ten protivnej zvuk a to můžu mít sebelepší melodii a stejně mě jednou vzbudí a už ji nemůžu ani cítit. Takže můj budík má vlastně těžkej život. A já ho mám o to těžší, že můj budík je vlastně můj telefon. Ne, že bych neměl na novej, to mám, jako zástupce ředitele si nevedu zle, ale jsem hroznej skrblík. I mobil mám levnej.
Věci od blond verze šéfa jsem dal do čistírny ještě večer, takže ráno jsem si je mohl cestou do práce pohodlně vyzvednout.
V práci bylo podežřele ticho. Až moc ticho. Všichni chodili divže ne po špičkách.
Šel jsem chodbou a všichni na mě divně koukali. Tiše jsem kráčel ke své kanceláři, když jsem potkal blonďáka.
„Čau hulibrku, viděls ty super fotky na firemní síti?“ Usmíval se.
Nechápal jsem jaké fotky myslel, ale letěl jsem do kanclu zapnout počítač a přihlásit se na firemní web.
Polil mě ledovej pot a zacloumala mnou zimnice, když jsem viděl fotky, jak klečím v šatně na kolenou a hlavu mam jasně a zřetelně u rozkroku někoho, kdo má místo hlavy smajlíka a rukama ho držím za zadek. Tohle je můj konec, blesklo mi hlavou. A ještě do toho začal řvát interkom.
„Teryaki, kde sakra ste?! Nemám svoje ranní kafe a chci s vámi mluvit!” Zahučel šéf a odpojil se. S povzdechem jsem se sunul do kuchyňky, udělat mu kafe. Cestou jsem překročil flek, co zůstal po kafi. Do háje tak s blonďákem.
Lehce jsem zaklepal na dveře a podrážděné „Dále!” mi dalo tušit, že mě asi nic pěkného nečeká.
Kafe jsem položil na stůl z masivu a koukal na šéfa, co teda jako bude. Zhluboka se nadechl.
„Podívejte, Teryaki, vím, že do vašeho života mi nic není, ale jsou… ehm… činnosti, které byste zde v budově vykonávat neměl, naše ostraha pak z toho má dobrej den.”
Jistě, to jsem mohl tušit, že někdo ze slídivých securiťáků sledoval naše malý divadýlko, ale ze strachu o místo zakryl tvář blonďákovi. Ovšem komu jsem ho kouřil, bylo šéfovi víc než jasné. Jak bych se taky jinak ocitl v jejich šatně…
Z přemýšlení mě vytrhla další věta.
„Víte, nemáme se nijak zvlášť v lásce, ale pokud takovou službu můžete prokázat mému bratrovi téměř veřejně, ocenil bych jako odškodné stejnou službu. Ovšem ne zde.”
COŽE?! Moment, co mi to tu nabízí? To ho mám jako přeblafnout i jemu?!
„Samozřejmě to po vás nechci tady, jelikož tu máme voyery, to bych vám poslal zprávu, kde se sejdeme, počítejte dnes navečer. Můžete jít.”
V mrákotách jsem opustil kancelář nedívajíc se před sebe a srazil jsem blonďáka. Resp. já se o něj srazil, on stál pevně jako skála a já si sedl tou ranou na zadek a viděl hvězdičky.
Promnul jsem si naražený nos a vzhlédl. On se jen culil. Hodil jsem po něm hodně nasranej pohled a chtěl jsem se začít zvedat, ale on ke mě přidřepl, chytil moji bradu do svých dlouhých prstů a do ucha mi zašeptal:
„Někdy to zopakujeme, tvoje pusinka je moc šikovná.” Pak se zvedl a beze slova odešel, zatímco já zůstal sedět uprostřed chodby aniž bych jen tušil, že big boss se mezitím zasloužil o stažení fotek z webu. Díky mu!
Seděl jsem večer u skleničky whisky, když mi zazvonil telefon. Přečetl jsem si smsku, byla od big bosse. V sedm v olympiku, pokoj 111.
Aha? Už je to tady.
Oblékl jsem si co nejpohodlnější oblečení, vzal si žvýkačku a vydal se na cestu. Nesnáším přeplněné MHD, měl jsem jet radši autem. Ale pil jsem, takže smůla.
Na místo určení jsem na svůj vkus dojel až moc rychle. Poptal jsem se po pokoji 111 a zamířil k výtahu. Můj tlak vyletěl do závratných výšin, když výtah s cinknutím zastavil a dveře se otevřely. Vystoupil jsem a hledal pokoj 111. Byl až na konci chodby. Nesměle jsem zaklepal a hlasité „Dále” mě pozvalo dovnitř.
Pokoj byl osvětlený pouze jednou lampičkou u postele. A na posteli on. V županu. Naprázdno jsem polkl a začal si uvědomovat tu whisky v těle. Alespoň něco málo na kuráž.
„Pojď sem!”
Sakra, rozkazuje mi jako v práci. Ale šel jsem. Stále ležel na posteli, jen poodhalil župan.
„Dej se do práce.”
A tak jsem se do práce dal. Malý nebyl a já byl rád, že mi nechce ojet zadek. Pracoval jsem svědomitě, kroužil jsem jazykem a trochu dráždil zubama. Vzdychal nádherně a mě se taky postavil.
„Lehnout!”
Cože?!
Ale lehl jsem. Šéf si kleknul a v tom županu vypadal velmi eroticky. Začal mi rozepínat kalhoty.
Ne, nedojde na můj zadek, ne ne ne.
Moje obavy se rozplynuly ve chvíli, kdy mi začal rolovat kondom?
Moment?! Kondom?!! Jistě, kondom.
Než jsem se nadál, seděl na mě. Nejsem nejmenší, ale i tak mě přijal celkem bez problémů. Asi se roztahoval, než jsem přišel, takže to plánoval!
Byl to tak super pocit v někom být. Zhoupl jsem pánví a on zavzdychal. Jo, to půjde. Našli jsme společné tempo a on krásně vysedával, hlavu zakloněnou. Chytil jsem ho za vztyčený penis a začal ho u toho honit. Vystříkal se brzy a mě udělaly stahy jeho svěračů. Oba jsme funěli, ale já chtěl víc. Shodil jsem plný kondom, otočil jsem se zadkem k němu a zakňoural.
„Já taky, prosím.”
Pochopil velice rychle, naroloval si kondom na znovu připravený penis a bez varování ho do mě vrazil. Na rozdíl od něj já roztažený nebyl a po tváři mi sjela malá slzička, okamžitě ale zahnaná úžasným pocitem plného zadku. Nechal jsem se píchat pěkně zezadu jako děvka. Pot stékal po nás obou a oba jsme napnuli svaly, když nás zmohl další orgasmus. Oba jsme padli na bok. Vytáhl ho ze mě a zahodil kondom na zem. Beze slova se zvednul a odešel do koupelny. A já zůstal sám a nahý na posteli. Přemýšlel jsem, co mám dělat, ale nakonec jsem se za zvuku sprchy oblékl a pěkně potichu zmizel.
Domů jsem se dopotácel s bolavým zadkem a hned si dal sprchu. Tohle je na mě moc hektickej život. Zavolal jsem takhle pozdě večer na personální a vyžádal si volno na zítra, potřebuju přemýšlet.
Do postele jsem padl jako střelený voják a okamžitě usnul. Nevzbudilo mě tu noc nic, až ráno bouchání na dveře.
Kterej necita?
Jen v trenkách jsem se vypotácel z postele a šel otevřít. Stál tam blonďák.
„Ale, ale, tady se nám někdo fláká…” Zašveholil a hladovým pohledem mě sjel od hlavy až po paty, přičemž v okolí trenek pohled trochu zpomalil. Přeběhla mi po zádech husina. Ještě mě bolel zadek ze včera.
On evidentně přijel s nějakým úmyslem, bylo mu to vidět na očích. Chytil mě za ruku a vtáhl do mého, MÉHO bytu, ani se nezul.
Halooo, já vytíral!
„Kde máš ložnici?” Zeptal se příkře. Jen jsem beze slova ukázal rukou směr a on tam zamířil. Hodil mě na postel a zkopl si z nohou boty.
Skočil po mě ladně jako hladová kočkovitá šelma a hned mi začal stahovat trenky.
No super, kde je moje volno?!
Než jsem se nadál, měl jsem plnej zadek. Bez polibku, bez pohlazení, bez přípravy. Prostě ho jen do mě brutálně vrazil.
„Koukám, že tady někdo byl. Kdopak asi?” Zašeptal mi do ucha. Pak mě do něj kousl, až mi zčervenalo a nasadil brutální, bolestivé tempo. Přijímal jsem ho, ale každý příraz byl utrpení.
Udělal se rychle a vyklouzl ze mě. Společně s ním odešla i trocha jeho nadílky.
Super, čeká mě sprcha.
Zvednul jsem se a chtěl odejít, ale on mě chytil za ruku a strhl zpět na postel pod sebe.
Boky mě přišpendlil k posteli, podíval se mi do očí, rukou mě chytil za vlasy a bolestivě mi zavrátil hlavu.
„Aby jsme si to ujasnili, jsi moje hračka, je to jasný? To zadku si mýho bratra nepustíš, jasný?!” Zavrčel mi přímo do obličeje.
Netuším, kde se ve mě ta troufalost vzala, ale zasyčel jsem:
„Už se stalo.”
Vypadal, jako bych mu dal facku. Povolil stisk, zvedl se a koukal na mě raněným výrazem.
„Ale to přece… proč? Vždyť jsem tě dostal první v té šatně! Jsi můj!” Začal na mě ječet.
„Nejsem nikoho!” Zvedl jsem hlas já. „A dveře jsou támhle!” Mávl jsem rukou a odebral se do sprchy. Přes proud vody jsem slyšel klapnutí dveří.
Tak, to by bylo.
Zbytek dne jsem prospal. Zasloužený odpočinek, ti bratři mi dávali zabrat.
Další den v práci už byl pohodový. Šéf se choval stále stejně s tou jeho kamennou tváří a arogantním postojem, vyžadujícím pravidelně moje kafe.
Blonďák se mi vyhýbal, co to šlo a mě to vyhovovalo.
Čekalo nás velké jednání se společností, kterou zastupoval Touma, ale jak jsem zjistil, je celkem uzavřený a nedal na sobě nic znát, jen jsme si kývli na pozdrav. Kdyby všechno bylo tak jednoduché!
Dny ubíhaly a já zapadl do své rutiny. Až mi jeden večer přišla zpráva od šéfa. Olympik v sedm, pokoj 111.
Teda, ten pokoj on má evidentně rád…
Dostavil jsem se ale na čas. On seděl v křesle a v ruce svíral malou sklenku s nějakým pitím. Kostky ledu zacinkaly, jak položil skleničku.
„Pojď.” Natáhl ke mně ruku a vedl mě směrem ke koupelně. Tak se začal svlékat a to samé chtěl po mě. Trochu jsem váhal, ale když on sám mi sundal kravatu, neváhal jsem.
Dali jsme společně sprchu, svá těla jsme si navzájem drhli měkkou houbou i jen holýma rukama. Umýval mě tak důkladně, až jeden z jeho prstů skončil v mém zadku.
Aha, už je to tady.
Otočil mě směrem ke zdi a já se rukama zapřel o studené obklady. Roztahoval mě pomalu, prst po prstu. Když jsem byl připravený, opřel se mi špičkou o vstup a chvíli setrval. Ale já už byl tak nadrbanej, že jsem se napíchl sám. Pro něj to byl signál, aby mi vyšukal duši z těla. Užíval jsem si jeho dlouhé tahy, ale ty krátké a drsné přírazy měly také své kouzlo. Udělal se mi do zadku s lehkým zasténáním. Ale já uspokojený nebyl, takže tentokrát skončil na zdi on, zapřel jsem ho zády o studenou stěnu, nadzvedl si jednu jeho nohu a pohledem se zeptal, zda můžu. Neslyšně mi dal najevo, že je připravený a tak jsem začal pomalu zasouvat. Slastný pocit. Šukal jsem ho pěkně pomalu a u toho mu koukal do očí. Pro lepší stabilitu mě chytil rukama okolo krku a trochu stiskl. Nevadilo mi to. Orgasmus mě po chvíli přemohl. Chtěl jsem se oddálit a vytáhnout ho, ale on mě k sobě přitáhl blíž a políbil mě. Dokonce u toho zavřel oči! S radostí jsem mu polibek vrátil. Líbali jsme se pod proudem teplé vody a ani jeden z nás se neměl k ukončení polibku, dokud nás nebolely rty. Ten den se vše změnilo. Se šéfem jsem měl dostaveníčka pravidelně v hotelu olympik v pokoji 111. V práci zůstal tím protivou, co věčně vyžaduje kafe. Jeho bratr se mi vyhýbal, uznal, že prohrál.

Můj život byl konečně vyrovnaný a kdo ví, jak to s Rayem – protože tak se šéf jmenuje, dopadne. I já sám jsem zvědavý…