Tady to podepište
Moje povídka, kterou jsem poslala do mé první soutěže!
Kniha přátel
Moje povídka, kterou jsem poslala do mé první soutěže!
Sevřel své zbraně pevně. Klouby na prstech mu zbělely a úzkost mu sevřela hrdlo i vnitřnosti. Ten nesnesitelný tlak mu znovu a znovu trhal žaludek na kusy a Eiirochi jen bolestivě polykal, suchý vzduch a štiplavou pachuť po zvratcích. Nedokázal se pohnout. Sám sebe se zbavoval
Vložila pouštní květiny do vázy a naznačením pokleknutím udělala na svých prsou znamení kříže. Jako každý den pronesla modlitbu za svého bratra. Nepočítala, kolikrát navštívila chrám Páně, a kolikrát tu prosbu tiše vyřkla. Přesto vše doufala, že bude vyslyšena. Vyšla ven těžkými
Smál jsem se zrovna nějakému vtipu svého otce, když jsem ho uviděl. Seděli jsme oba na kozlíku vozu taženým našim drobným hnědákem. V té chvíli jsme přejížděli přes řeku brodem, který byl jediný v okruhu 20 mil. „Co je to támhle?“ ukázal
Nebylo možné ho přehlédnout. Naklusal si na svém bílém koni do poklidného města Applegreen středem prázdné ulice. Několik minut po dvanácté, kdy všichni zasedli ke stolu, aby pojedli. Jejich cinkání příborů o bělostné talíře bylo narušeno klapáním koňských kopyt, vířící šedý prach
Nejnovější komentáře