Jen stíny školních lavic – Kapitola 1

Slastně vydechl a zaryl nehty do jemné kůže. Olízl kapku potu, která mu utkvěla v koutku úst a začal krátce přirážet. Vzrušoval ho pohled na řetěz kůstek, skrývající se pod pokožkou a dělící záda na dvě rovnocenné poloviny. Povolil stisk a vyhrnul mladíkovi, který ležel na dubové desce stolu mezi třemi hromádkami školních sešitů, košili. Nahnul se nad něj a zatnul zuby do bílé kůže. Jen natolik, aby to dotyčného bolelo, jemu nastavilo další stupeň vzrušení a přitom po sobě nezanechal jedinou stopu. Pohladil ho po chvějícím se zadku a sjel dopředu na odhalený penis. Mezi prsty se mu propletlo nepatrné chmýří ochlupení a pak mu do dlaně vklouzl horký úd. Promnul ho několika zkušenými tahy a palcem rozetřel průhledné sperma po vrásčitém žaludu. Usmál se.

Mysl může vzdorovat a nenávidět, ale tělo vždy prohraje.

Akuzino Orichie sklouzl pohledem na zatnuté ruce v pěst, které ještě před pár vteřinami ryli do tvrdého dřeva protestující vzkazy. Znal ho moc dobře. Naběhnuté žíly vlnící se přes bílé kůstky a výkřik oběti, který unikl přes rozedrané a krví pokryté rty, byly posledním impulsem a on se přestal hýbat. Plnil ten těsný prostor vzdoru svým spermatem a donutil mladíka, aby se udělal spolu s ním. Hlasitý smích narušil tiché skřípání zubů a skoro neslyšná nadávka, která ho posílala do horoucích pekel a ještě níž. Udělal tři prudké pohyby pánví, aby si tu cestu zasloužil. Když se z něj ještě s cukajícím údem vysunul, spokojeně zachroptěl, při pohledu na své husté semeno, obohacené růžovým nádech způsobené krvácením, které líně vytékalo z podrážděného konečníku studenta.

„Vidíš, ani to nebolelo. Trvalo to pár minut a ty za to dostaneš propustku na lepší život,“ řekl chladným hlasem a setřel si papírovým kapesníkem zbytky vlastního uspokojení, které mu ulpělo na fialovém žaludu. Až pak, bez jediné známky spermatu si natáhl kalhoty. „Ještě jednou. Zítra, před tělesnou výchovou. Nemám rád pach potu…“

Otočil se nenuceně, jakoby ho stav studenta vůbec nezajímal a zamířil k umyvadlu. Teplý proud vody smýval další důkazy. Přesto pečlivě naslouchal a pozoroval mladíka v zrcadle, zavěšeném na zdi. Usmíval se při pohledu na roztřesené ruce, které se snažily setřít ponížení mezi půlkami a pak zakrýt bělostné hýždě kostkovanými školními kalhotami. Slyšel ho, jak rychle dýchá a naopak krátkými nádechy brání hlasitému vzdychání. Čekal jen na moment, kdy za sebou mladík bez jediného slova práskne dveřmi od kabinetu. Tak jako před tím. Tolikrát. Zítra naposledy.

„Ale já ještě neskončil,“ usmál se na svůj odraz v zrcadle a osušil si ruce. „Tohle mi nestačí…“

***

Shasu Matsuda se ještě chvíli díval na displej mobilu, dokud nezhasl. Věděl, že jeho syn Keshita má ve škole problémy, ale žádný učitel si ho nikdy do školy nepovolal. Svraštil světlé obočí, když si vybavil podivný tón hlasu. S takovým typem lidí se už setkal. Cítil tu ironii, pohrdání a výsměch. Uměl číst mezi řádky. Když si oblékal sako a na druhou stranu sundával vázanku, aby nebudil vzhled váženého občana, věděl, jak tahle schůzka skončí. Chvíli váhal, jestli si má vzít kontaktní čočky nebo si nechat brýle. Pozoroval svůj obličej v zrcadle a řádkou bílých zubů ničil bezvědomky růžový ret. Dokázal se ponížit kvůli práci, kvůli lepším penězům a doufal, že se to nikdy nedotkne vzdělání jeho syna, kterého nade vše miloval. Ale jakoby mu každý dokázal číst ve tváři a mohl ho zneužít. Náhle si připadal jako ubožák, že ani před profesorem, se kterým se setkal již dvakrát, nedokázal skrýt svou slabinu.

V té místnosti se necítil dobře. Vzduch lpěl zvláštní směsí potu a zatuchliny. Možná za to mohl těžký závěs bránící slunečním paprskům proniknout skrz okenní tabule. Nebo starobylý dřevěný stůl. Všiml si hlubokých rýh v podlaze, které za sebou zanechaly okované nohy. Ve vzduchu však bylo cítit i něco jiného, co Shasu Matsuda poznával.

„Rád vás poznávám, pane Shasu!“

Sevřel podávanou ruku s nedůvěrou.  Stisk měl pevný a ruce horké. Nejspíš byli stejně staří a dokonce i stejně vysocí. I když se profesor tvářil mile, jeho oči ho skenovaly až příliš lačně a Matsuda ještě víc zbystřil.

„Nemám moc času, takže půjdeme hned k věci. Jak jistě víte, váš syn by rád studoval na kjótské umělecké akademii, ale k tomu potřebuje nejenomže skvělé známky, ale i mé slovní doporučení,“ řekl Akuzino Orichie.

„Také nehodlám chodit kolem horké kaše a obírat vás o váš čas,“ odsekl Matsuda a sjel pohledem na kresby, rozložené na stole. Keshita maloval už od svých třech let a po smrti matky se do barevného světa doslova uzavřel a malování věnoval veškerý svůj čas. „Můj syn, předpokládám, žádný problém nemá, jen tu někdo stojí v cestě za jeho snem.“

„To jsou odvážná slova,“ usmál se profesor.

„Co chcete? Peníze? Řekněte kolik a nechte Keshita být.“

„Peníze? Ty, které vyděláváte ve firmě pana Yakuzikohi, nebo ty-“ odmlčel se a vychutnal si skoro neviditelnou reakci, jak sebou otec mladíka škubl.

„Co chcete?“ Matsuda se zamračil.

„Jste si tak se synem podobní. Hodně podobní. Ve tváři. Stejná barva očí a dokonce tu pigmentovou skvrnu na krku…“

„Co chcete?“

„Jste přece chytrý muž,“ odmítal nadále říct nahlas své podmínky Orichie. Na místo slov se opřel o hranu stolu, mírně se rozkročil a dlaní si přejel po poklopci. Vzrušil se hned, jak viděl otce mladíka oknem, přicházet po betonovém chodníku ke škole. Vzpomněl si na návštěvu večerního podniku, kde každý pátek majitel pořádal úžasnou show a on ho tam poprvé viděl.

„Zapomeňte!“ zaskřípal zuby Matsuda a otočil se ke dveřím. „Tohle nikdy neudělám!“

„Ale já nesmlouvám, pane Shasu,“ napomenul ho mlaskavý zvuk. „Nic vás to nestojí. Jen pár minut volného času. Výměnou za budoucnost vašeho dítěte.“

„Ne!“

„Raději byste chtěl, aby se Keshita dověděl o tom, jak každý pátek klečíte na kolenou, svázaný hrubým provazem a necháváte ty všechny… muže…“

Matsuda Shasu se pomalu otočil. Pohled na svraštělou tvář způsobil profesorovi příjemné šimrání v podbřišku. Ruka položená v rozkroku reflexivně stiskla erekci, která tlačila na dvě vrstvy ošacení. Duhovky návštěvníka ještě před chvílí zabarvené do nádherné modré, působící jako neodolatelné lákadlo do exotických krajin s čistými plážemi, se zakalily stejně, jako moře po havárii tankeru.

„Pár minut,“ usmál se Orichie a povolil si pásek. „Vždyť o nic nejde. Dělal jste to tolikrát.“

„Ne…“

Profesorův úsměv byl stále na místě. Jedna ruka pokračovala v rozepínání kalhot a druhá pod sebou hrnula jeden z výkresů a mačkala ho do neforemné hrudky. Matsuda na sucho polkl. Práce jeho syna, které si připravil jako prezentaci na přijímací zkoušky.

Se stálým vzdorem a odporem v obličeji k němu přistoupil. Díval se mu zpříma do očí, když levačka přestala likvidovat kresby a hrábla mu do plavých vlasů, aby je pevně sevřela. Jediné trhnutí ukončilo protest chlapcova otce a donutilo ho pokleknout.

O tomhle se panu Orichie těsně nad ránem zdálo. Ale tohle byla skutečnost. Konečně mohl svůj penis někomu vrazit hluboko na mandle. Zkoušel to dvakrát a poté, co se mu mladý Renji vyzvracel na kalhoty, sotva se mu otřel o zuby, na kuřbu zanevřel. Slast, která mu spokojeně projížděla celým tělem, ho nutila přivírat oči, ale on se chtěl dívat. Nedržel se zpátky, ani nebyl jemný. Brousil si žalud o hrubé vrásnění v krku klečícího muže a zrychloval své krátké tvrdé přírazy. Orgasmus přišel náhle. Prsty zamotané do blonďatých vlasů se zkřivily v křeči a pohyby na pár vteřin ustaly. Pozoroval obličej pod sebou, stále s výrazem odporu a čekal, až se chrupavka pod kůži pohne. Pohyb, který znamenal poslušné polykání, profesora vzrušilo a on sebou zacukal. Nepatrné přitisknutí k jeho rtům, až se dotýkaly svraštělých varlat, ucpalo hrtan a Matsuda musel pootevřít ústa. Chuchvalce semene rozředěné slinami mu líně stékaly po horké tváři, přes napnutou žílu na krku a pak se vsákly do bílého límečku košile.

Matsuda Shasu mlčel. Nechal si po kůži malovat vodnaté čáry, dokud se profesor nezbavil všech zbytků. Srdce mu bušilo napětím a mozek bombardovaly myšlenky, zda bude tohle stačit. Blonďák mlčky pozoroval, jak se úd opět skryl za zip a až pak vstal.

„Takže jsme vyrovnáni?“ zeptal se přiškrceným hlasem Matsuda. Mandle měl v jednom ohni a mluvení mu dělalo problémy. Nehty si pomalu sloupával zaschlé proužky spermatu ze svého obličeje a přes rameno sledoval výkresy na psacím stole.

„Vyrovnáni?“ pousmál se učitel a nečekaně chytil muže za vlasy a zvrátil mu hlavu. Jazykem zkopíroval viditelnou slanou cestičku, táhnoucí se od spánku až po bradu. Po celou dobu ty maličké kapky potu pozoroval, jak se hromadí a s každým přírazem se oddělují od pokožky a dopadají na stehno. Otec Keshita měl právě na tomto místě kalhot mokrý flek. Zhluboka se nadechl, vstřebával vůni vzdoru a pak slastně vydechl. „Tohle byl jen začátek. Zbytek chci zítra v 10h,“ zašeptal mu přímo do ucha a povolil sevření.

Matsuda zavrávoral. Klouby na prstech prosvítaly skrz kůži na zatnuté pěsti. Zaskřípal zuby a zamračil se.

„Jsme vyrovnáni!“ trval na svém. „Necháte mého syna na pokoji!“

Nečekal na odpověď a vypotácel se ze dveří do potemnělé chodby školní budovy. Orichie poslouchal vzdalující se kroky a pak, když utichly, přistoupil k oknu. Venku už se smrákalo. Pouliční lampy pomalu žhavily vlákna a chystaly se na večerní hmyzí hostinu. Sněhové vločky se zimou začaly k sobě choulit a utvořily nepropustnou clonu, zasypávající nejen otisky bot ve sněhu, ale i zamyšlenou postavu.

Orichie vylovil krabičku cigaret ze saka a zapálil si. Ve svém kabinetu si nechal odstranit hlásič požáru a porušovat školní řád si mohl dovolit. Úsměv mu vytvářel rýhu těsně vedle pravého koutku úst, když zasedl ke stolu. Doplnil známky mladému Keshitovi na výborné a přiložil soubor k mejlu. S prezentací si dal obzvlášť záležet. Předělat ji po studentovi mu trvalo skoro celou hodinu. Nebylo to tím, že nahradit obrázky za obrázky, je nějak složité. Obsah fotografií, které vyměnil za Keshitovi kresby, ho několikrát vzrušil. Ve večerním klubu bylo zakázané fotit, ale nikdo nebyl schopen uhlídat vše. Orichie si mobilem pořídil moc hezké záběry. I když měl muž na obličeji latexovou masku a v ústech koňské udidlo, tetování tvořeno z výjevů z Bible, ho dokázalo jednoduše usvědčit. Jednotlivé příběhy podle křížové cesty, propletené postavy s utrpením ve tváři, táhnoucí se od kotníku přes lýtko a stehno, a končící na zádech dvanáctým zastavením. Akuzino Orichie by mohl celou prezentaci nazvat „12 důvodů, proč zítra přijít na desátou“, ale dal jen odeslat bez vyplnění předmětu zprávy.

Pohodlně se opřel a roztáhl nohy. Zavřel oči a vychutnal si poslední šluk. Napětí bylo nesnesitelné. Představa, že je bude mít zítra oba, byla až moc živá a profesor podlehl pokušení. Se skoro posvátnou úctou pozoroval penis, který mu vklouzl do dlaně a s tichým sténáním, naplňující potemnělou místnost, začal masturbovat.