Stát se tím, co ve mně vidíš

Seděl na studeném kusu železa, tvořící zlomek mohutného mostu. Převaloval cigaretu mezi prsty, jen nevědomky vnímal pach tabáku, a pozoroval západ slunce. Takové romantické klišé, rudý kotouč roztékající se do hladiny špinavé řeky. Svět byl zkažený. On možná také. Chtěl být vždy hrozně cool a chtěl, aby se ho všichni báli. Neměl rád, když se viděl v knihách vyobrazený jako někdo bez tváře, schovanou bez fantazie pod černou kápí. V dnešní době musel podle představ lidí přesouvat dohasínající žváro v hubě, z pravého koutku do levého. Mít na sobě oděv z černé matné kůže. Podíval se na rozmačkanou cigaretu a jeho tvář posmutněla. Nebyl cool. Neměl na sobě ani mnichovskou kápi, ani černý kožený ohoz drsňáka. Neměl ani křídla a pach tabáku mu byl nepříjemný. Věnoval jen krátký pohled dlouhé štíhlé bílé věci mezi svými prsty a odcvrnknul ji do ohnivého oka zapadajícího Slunce.

„Máš s tím nějaký problém?“ ušklíbl se a opřel se o nosník mostu. Stáhl nohy pod bradu a ještě víc přimhouřil své oči, bílé jako sníh, jako smetana na horkých palačinkách. „Nejsem tvůj sluha. Chci žít, jako ostatní. Nenávidíš všechny, co se ti postaví, že?“ pokračoval ve svém monologu a prohlížel si oblohu, pomalu se nořící do nočního roucha. „Proto jsi zavrhl svého syna, který tě miloval… Já… nejsem tvoje hračka.“

Přejel svými dlaněmi po odhalené kůži. Nechtěl být cool. Ani démon. Někdo, koho se bojí. Měl mladou tvář. Krásnou, s lehkým nádechem bronzu, a oči odrážející cokoliv, co ten druhý, stojící proti němu, právě v tu chvíli chtěl vidět. Jako zrcadlo, posledního přání. Oni… viděli…

„Jsi krutý. Vůči nim. Vůči mně. Uvědomuješ si to, vůbec? Proč po mě chceš, abych jim dal tuhle možnost? Trápíš je tím. Není to nic, co je udělá šťastnými. Stvořil jsi mě, abych převzal jejich sny? Sny, jenž se mi honí hlavou, ale které mi neumožní zamhouřit oči? Bože? Je to trest? Nic… nic jsem ti přece neudělal.“

Ještě víc přivřel oči, aby zabránil posledním paprskům slunce vloudit se mu do duše. Moc dobře věděl, že jsou to oddaní služebníci, slídiči toho Nejvyššího. Člověk na ně odevzdaně zíral, kochal se jejich krásou, ale místo toho jim dával možnost pátrat v jejich pocitu radosti či smutku.

„Kradeš jejich sny. Nejsi schopen sám milovat, tak se živíš jejich láskou. Ale ta ti nepatří. Proto … proto jsi to udělal?“

Najednou jakoby mu do žil někdo vpíchnul dávku adrenalinu.

„Zkoušíš mě?“ zeptal se s udiveným výrazem ve tváři. Pustil svoje kolena a otevřel oči. Podíval se zpříma do oslepujícího zapadajícího slunce a pomalu se zvedl. „Ty… mě zkoušíš?“

„Miluju ho. Nedovolím ti, abys mi ho vzal. Nedovolím, abys mě nechal… nedovolím to! Slyšíš!“ jeho hlas se odrazil od nosníku mostu, táhnoucí se přes mohutnou řeku a jeho drobná dlaň udeřila rozhodně do lesknoucího se kovu. „Nedovolím… najdi si někoho jiného… prosím…“

Nečekal na odpověď. Nikdy ji nedostal. Vedl své dlouhé monology už několik tisíc let. Roztáhl paže od sebe a podíval se dolů. Nevnímal troubení aut a křik někoho, kdo si všiml mladíka, stojícího na zábradlí mostu. Neměl křídla. Nikdy nepochopil, proč si to lidé o něm myslí. Usmál se těsně před tím, než se jeho chodidla odlepila od studeného podkladu. Byl anděl smrti. Smrt bylo to poslední, čeho se bál.

***

Dotkl se jemně prsty jeho bledé tváře. Prohrábl se hebkými vlasy a opatrně si je namotal kolem ukazováčku. Lidské teplo. Je to pár týdnů, kdy ho začal vnímat takhle. Ten muž ho viděl. Vnímal. Říkal mu jménem. Neměl nikdy jméno.

„Ai,“ oslovil ho tenkrát a jako on teď, mu přejel polštářky prstů po obličeji. „Vrátil ses. Myslel jsem si, že… Neměl jsi bílé růže…? Prší…“

Přesně před padesátidevíti dny mu tohle řekl. Ty růže si pamatoval. I ten déšť. Intimně halil pod svým závojem šedivé kousky mramorů, zdobící se zlatavým písmem. Poprvé se chladné kapky dotkly jeho tváře. Zamrkal očima a nevěřícně pozvedl ruku, aby si setřel ten nepříjemný pocit z obličeje. Olízl si rty, na kterých krůpěje vody zůstaly viset. Nechápal. Poprvé se mu po těle rozeběhlo podivné mravenčení, kůže se mu chvěla zimou a on se otřepal. Měl na sobě dlouhý kabát a instinktivně si zvedl límec, aby ho déšť nestudil na krku. Nemohl cítit zimu.

„Budeš nemocný…“

Průhledný deštník převzal roli ochránce a zabránil studeným kapkám v nepříjemném pocitu. Otočil mírně hlavou a nechápavě se podíval na neznámého. Stál vedle něj, zíral nepřítomně před sebe a pevně svíral černou rukojeť deštníku. Zem se pod nimi dusila vodou, stébla trávy se bezmocně opilá skláněla do hnědé půdy a kapky vody bubnovaly hlasitě do umělého povrchu. V druhé ruce drtil stonek s pomuchlanými zelenými listy a těžké průhledné slzy podzimního deště smáčely a odtrhávaly jednotlivé bílé listy růžového poupěte. Znovu se otřepal. Tentokrát ne zimou, ale teplem, které se mu otřelo o pokožku, schovanou pod kabátem. Byl ten den na tomto místě z jednoho prostého důvodu. Vyzvednout si majitele toho jména, které mu rezonovalo v hlavě. Ai…

„Já…,“ snažil se zaprotestovat a nepochopitelně zvedl ruku. Obejmul prsty společníka a rozhodl se držet deštník s ním. Sklopil hlavu a podíval se na svou ruku. Proč to udělal? Přejel jemně po pokožce dlouhých teplých prstů, aby se ujistil, že ho to gesto… Tlouklo mu srdce, které neměl? Dýchal rychle, když nic tak titěrného, jako vzduch nepotřeboval?

„Půjdeme?“ zeptal se ho náhle neznámý majitel deštníku a otočil se. „Vůbec nechápu, co tu dělám.“

Neodpověděl. Ten den zapomněl na duši, která nesměle čekala u brány, zda ji doprovodí. Nechápavě následoval muže, o hlavu vyššího než on sám, s vlasy střiženými na krátko, úplně obyčejnými, v barvě mléčné čokolády.

„Myslel jsem si, že jsem tě ztratil!“ vykřikl najednou a dostal tvrdý úder doprostřed hrudníku. Zalapal zmateně po dechu a pustil jeho ruku. I on povolil sevření a deštník dopadl na zem. Jeho řasy rychle zakmitaly, aby se zbavily dotěrných kapek vody, usedající mu na řasy.

„Co?“ vydechl těžce a sevřel jeho zápěstí, způsobující mu náhlou bolest. Necítil bolest. Ani fyzickou, ani duševní. Tak proč?

„Už mi takové fórky nedělej!“ slyšel ho znovu. „Měl jsem strach… že jsem tě navždy ztratil!“

Zavrávoral pod dalším náporem tvrdých úderů mezi jeho prsa.

„Nenávidím tě!“ křičel a dlaň, která se mu nejspíš snažila rozdrtit kosti v těle, se náhle zastavila, jen tak spočinula mezi klopami kabátu a naslouchala jeho splašenému srdci. „Myslel jsem… že…“

Pozvedl své oči. Jako jeho vlasy, tmavě hnědé, čokoládové. Nevěděl, jak chutná čokoláda.

„Promiň,“ vyhrknul zmateně. „Nechtěl jsem tě vyděsit…“

„Ai..,“ zašeptal cizinec a při vyslovení toho jména se mu otřel o rty. „Ai…“

Začal se dusit tím, jak rychle dýchal. Bral… Vždy jen bral… Vzpomínky… přání. Tohle bylo…

Nechal se povalit na zem a slyšel, jak polámané stvoly trávy zasténaly. Uměl vnímat přírodu, vše, co jeho Pán stvořil. Vedl s nimi dlouhé dialogy, když si připadal sám. Naslouchali a odpovídali mu. Teď se k němu v ozvěně vrátil jen jejich tichý vzdech.

„Ai…,“ zašeptal mu těsně do ucha a on přivřel oči, aby ho dešťové kapky neštípaly do očí. „Myslel jsem…že…“

„Jsem tu… neodešel jsem… Byla to jen noční můra, Kiochi,“ zasténal a prsty dychtivě vjel do jeho mokrých vlasů. Nevěděl, kde vzal jeho jméno. Najednou se mu zjevilo v mysli a on ho vyřkl nahlas.

„Ai… chyběl jsi mi… bál jsem se, že naše hádka…,“ omlouval se ten, co ho viděl a obtiskl své rty na jeho. Nestačil se nadechnout. Pocit, který ho donutil zhluboka nabrat vzduch do plic, ho vyděsil. Údery, jenž ho bolestivě tlačily na prsou. Chvějící se ruce, kterými mu přejížděl po tváři. Oči, jenž se do něj vpíjely a předávaly mu pocit života.

Horké polibky mu vysoušely rty. Zmateně zamrkal a jeho vlastní pocity ho zrazovaly. S každým polibkem se mu vybavovaly okamžiky a vzpomínky, které nikdy neprožil. O to víc to bylo silné a živé.

„Chci tě… tady a teď,“ zašeptal Kiochi a jeho ruce netrpělivě sjeli dolů, jedním tahem jezdce zipu utvořil skulinu jen pro svou dlaň a vetřel se do tepla.

Byl pouhý výplod lidské fantazie. Nepotřeboval tělo k tomu, aby plnil svůj Pánem přidělený úděl. Přesto měl tuhle tvář a tuhle podobu už stovky let. Vyděsilo ho jeho vlastní zasténání, výkřik nepodobající se výkřiku bolesti, který tak často slýchával. Věřil, že mu v žilách proudí krev, ale nikdy ji neviděl. Teď cítil každou její buňku, horkou a rozhánějící pomocí splašeného srdce do všech koutů slastné mravenčení. V duchu se omlouval trávě i květinám, když je trhal z mokré půdy v křečovitém sevření. Tiskl pevně k sobě víčka, aby náhodou neshledal na šedivém nebi některého z pátračů svého Pána. Pootevřel rty, chtěl znovu vykřiknout, ale Kiochi ho umlčel. Opět něco, co nikdy nepoznal, co neměl k čemu přirovnat, ale jeho jazyk vyšel tím pocitům vstříc, seznamoval se s drsným a přitom jemným povrchem, který mu zkoumal ústa.

„Ai…,“ uslyšel to jméno spolu s mírným tlakem, jak si ho Kiochi opatrně, ale naléhavě vzal. Prohnul svou páteř do bolestivého oblouku a otevřel vyděšeně oči. Kiochi se nad ním skláněl, bránil provazcům vody, aby se dotýkaly jeho andělské tváře a s každým pomalým pohnutím své pánve zkřivil svůj obličej drtivého vzrušení.

Jinou podobu tváří vždy vídával. Zcela odlišné pocity mu okupovaly mysl. Jiné. Bylo to JINÉ. Lapal po vzduchu, a přesto se ho dobrovolně vzdával, aby si mohl hladově brát Kiochiho ústa v polibcích. Spojení nadpřirozené moci a lidské duše, která obsadila jeho tělo, mu dalo na síle. Cítil, jak se začíná třást pod návaly napětí, jak přestává sám sebe vnímat a uvolňuje se z něj ničivá aura uspolojení. Přidušený výkřik doprovázel neviditelnou vlnu, rozmetající dešťové kapky dopadající na Kioshiho záda. Zůstaly viset ve vzduchoprázdnu, jako křišťálové korálky a tiše o sebe cinkaly. Cukal sebou a nedokázal se ovládnout. Ani to, co s úlevou vypouštěl, ani stahy, kterými v sobě drtil Kioshiho úd. Vstřebával vzrůstající tlak a vlhko, a s úžasem, vepsaným do tváře, pozoroval svého milence, jak zůstal na pár vteřin nehybně přitištěn mezi jeho stehny. Slyšel jeho chraplavé sténání, jednotlivé údery srdce a cítil, jak se celý chvěje.

Zavřel oči a propustil dešťové krůpěje ze svého vězení. Bezmocně dopadaly na mokrou zem a skleněné kuličky se zpět proměnily v pouhou vodní tříšť. Pevně Kioshiho objal a tisknul ho ve své náruči po celou dobu, než se obě jejich těla uklidnila.

„Už mě nikdy Ai neopouštěj!“ zašeptala ta lidská duše a celá se uvolnila.

Vykroutil se z jeho sevření, poklekl vedle něj a podebral ho. Vzal ho do náruče, vysíleného a unaveného jako malé dítě po celodenním hraní na dětském hřišti. Nikdy ze sebe necítil teplo, byl přece označován po staletí jako studená náruč. Bytost bez srdce, s chladnými prsty…

„Nikdy tě neopustím,“ řekl rozhodně a těžce se nadechl. „Půjdeme domů, Kioshi.“

Jeho rázné kroky nezanechávaly otisky v trávě, jakoby tudy nikdo nešel. Sálala z něj taková energie, tolik tepla, že se kapky měnily těsně nad jeho kabátem na přízračné mlžné obláčky. Díval se na jeho bílou tvář, jak tiše oddychuje, na lehce pootevřená ústa a víčka, která se mu jemně chvěla, pod špatným snem. Jako anděl smrti ten sen viděl, byl jeho součástí, ale nedokázal si ho vybavit. Něco se stalo a on na něj zapomněl. Jakoby se to nikdy nestalo.

Uvěřil tomu. Cizímu životu, který mu nepatřil. Proto se vracel. Znovu a znovu. Tak jak slíbil. Bylo mu jedno, jak ho ON potrestá. Zda mu sebere křídla. Miloval. A nehodlal se toho pocitu vzdát. Už nikdy.

„Ai..,“ zašeptala ta ústa dřív, než otevřel oči, aby se přesvědčil, zda doteky a vůně patří někomu, koho chce.

Sedl si na okraj postele a položil si hlavu na Kioshiho pomalu se pohybující hrudník. Nechal se teplými prsty prohrabávat ve vlasech a kolébat na vlnách nádechů a výdechů. Poslouchal srdce, které tepalo tiše a skoro neznatelně. Mírně se nadzvedl a políbil ho.

„Nemusíš se bát… se mnou se bát nemusíš…“