Zkus ten den vrátit – Kapitola 1

Neusmíval se. Úsměv mu byl vždy cizí. Snažil se vnímat, co mu žena v červených hedvábných šatech povídá. Soustředil se na její bradavky, prosvítající skrz tenkou látku, aby zaplašil hlas plný výčitek, který ho před pár vteřinami v telefonu přesvědčoval, aby se vrátil domů.

„…vaše poslední reportáž byla velmi odvážná. Imponují mi muži, kteří se nebojí říct světu, co si myslí,“ zašeptala mu těsně u ucha a ledabyle mu položila ruku na břicho. Cítil, jak mu jazykem přejela přes boltec a jemně ho stiskla mezi zuby. „Povíte mi o tom něco bližšího…,“ sjela dlaní dolů a přes kalhoty ho vyzývavě stiskla mezi stehny, „…v soukromí?“

Její ruce a tichá slova, podobající se předení kočky, mu dokonale vymetla hlavu. Nebyl z těch, co hned odhalí, jak moc je nadržený, ale měl už dost vypito. Mozek mu už několikrát promítl představu ženiny tváře, zkřivené orgasmem a dokonce i zřetelně slyšel, jak sténá a křičí při každém jeho prudkém přírazu. Vize tvrdé šukačky, kdy si ani nerozepl pásek od kalhot a jen ho prostě vrazil do její vlhké kundičky, ho vzrušila. Přesto jen nenuceně pokrčil koutek úst a i přes zákaz kouření si vytáhl krabičku camelek a zapálil si.

„A v jaké poloze byste to ráda chtěla slyšet?“ zeptal se a vyfoukl cigaretový kouř přímo do jejího dokonalého obličeje.

Ani nemrkla, jen ještě víc stiskla tvrdnoucí penis, ukrývající se za zipem. Čekal na odpověď a vychutnával si nejenom nikotin v ústech, ale i pozornost, které se dostávalo jeho erekci. Nedíval se jí do tváře. Svlékal ženu beze jména pohledem a v podbřišku ho jemně zašimralo, když si všiml, jak na sebe bradavky pod rudým hedvábím upozornily a ještě víc napjaly látku, stejně jako jeho úd.

„Můžete si vybrat sám, pane Barkley,“ zavrněla a ramínko šatů jí sklouzlo po paži. Odhalila tak znaménko na pravém ňadru. „Jsem pro každou špatnost…“

„Chci vaši prdelku,“ odpověděl bez známky jakýchkoliv emocí a nepatrným gestem zastavil číšníka, který procházel kolem. Sebral z tácku celou láhev červeného vína a o prázdné místo na lesklém povrchu típl svou cigaretu.

Nečekal, jestli ho bude ta rudá kočička následovat a vyrazil k výtahu. Jeho kroky doprovázela píseň Summer wind, kterou pronajatá kapela i zpěvák na dnešní párty pro novináře a hosty, zvládala stejně dobře, jako samotný Sinatra. Všechno tu bylo dokonalé, jako obvykle. John Barkley si vybíral vždy exsklusivní večírky, na kterých nesměl chybět. Prvním douškem vína si vypláchl ústa, a aniž by zvolnil krok, vyplivl směs chutí třešní, švestek, hřebíčku a nikotinu do obrovského květináče z mramoru, hlídající dveře výtahu. Muž v uniformě, který ho záhy přivolal jediným stisknutím knoflíku, nehnul jediným svalem v obličeji.

John Bakley si stačil dát tři hlty, než dáma v červeném vplula na vysokých podpatcích do zrcadly vykládaného prostorného výtahu.

„Co takhle malý předkrm?“ vyhnul se otázkou polibku a dřív, než se dveře s cinknutím zavřely, hrábl jí do blonďatých kadeří svázaných do složitého účesu a pohybem pánve naznačil, o čem je řeč.

Byla vnímavá a pochopila. Třemi pohyby, v pořadí pásek, zip a pak knoflík, ho zbavila těsnosti kolem pasu. Teplá dlaň prozkoumala pevnost břišních svalů, na jejichž pěstění si Barkley dával obzvlášť záležet, a pak vklouzla za lem prádla.

„Nemáš moc času, kotě,“ zavrčel a stlačil její blonďatou hlavu k rozkroku. Dopadla na kolena. Znovu se napil a zapřel se lopatkami o stěnu. Slastně vydechl, když se mu vlhký jazyk otřel o kůži a schladil krví nalité žilky na penisu. Ze sálu sem tlumeně doléhaly tesknivé tóny Elvise Presleyho a jeho Can´t help falling in love. Natáhl ruku s lahví a uvolnil jeden prst, aby zastavil výtah. Světla nelibě zablikala a Barkley přimhouřil oči. Sledoval v zrcadle svůj odraz, jak se jeho penis noří mezi rudé rty. Krátkým škubnutím za vlasy ji přinutil zvednout zrak. Rád se díval do obličeje těm, kteří ho kouřili. Měla modré oči, ale lem na duhovkách prozrazoval, že má kontaktní čočky. Ten fakt ho trochu zklamal a své zklamání dal najevo prudkým přiražením hluboko do jejich úst. Viděl, jak se jí ohryzek rychle rozkmital nahoru dolů. Vnitřně se usmál a rozhodl se nikoho nešetřit. Ani sebe, ani ji. Útočil na její mandle krátkými přírazy a pevným sevřením zlatých pramenů ji nedovolil polevit. Slyšel své tlumené vzdechy a cítil přicházející orgasmus, když se mu náhle rozezvučel telefon. Zlostně si odfrkl. Mezi prsty měl namotaná světlá vlákna, když sahal do kapsy od saka. Žena využila chvilky a nabrala vzduch do plic. Barkley se na ni usmál, poprvé za celý večer, a zatímco jednou rukou přijímal hovor, druhá naklonila láhev s vínem a kropila bílou kůži na ženiných ramenou. Pozoroval, jak se tekutina vpíjí do hedvábí a zviditelňuje pevná prsa.

„Barkley,“ řekl automaticky a prohnul pánev směrem k zlatovlásce, aby pokračovala v očistě. Sledoval růžový jazyk, jak ho zkoumá a líže mezi varlaty. Rudě nalakované nehty ho jemně škrábaly v chloupcích ve slabinách.

„Kde jsi, Johne?“ ozval se naštvaný hlas. „Tvrdil jsi, že budeš v deset doma. Je skoro půlnoc!“

Barkleyovi přeběhl mráz mezi lopatkami, přeskočil na páteř a pak se uzemnil někde na okraji kalhot. Žena ho právě znovu vzala pod tlakem až na mandle.

„Nejsi moje matka,“ zachrčel Barkley a spustil ruku s telefonem podél těla. Přestože držel hrdlo lahve, dokázaly jeho prsty znovu sevřít zlaté prameny a zafixovat v nehybné poloze její majitelku. Při každém prudkém přírazu zatnul své hýždě a z hrdla vyloudil přidušený výkřik. V těch několika vteřinách přestal vnímat okolí, i svůj roztrojený obraz ve výtahu. Soustředil se jen na své uvolnění, na záškuby a na bílou tekutinu, kterou se žena dávila, ale on nepolevil.

Chtěla to, má to mít, blesklo mu hlavou. Slabé trhnutí výtahu ho vrátilo zpět do reality. Někomu došla trpělivost. Barkley znal tenhle hotel jako svý boty a znal i toho chlapíka s brýlemi bez obrouček, který je nejspíš celou dobu pozoroval přes bezpečnostní kameru. Měl dobrou paměť na tváře, v jeho novinářské branži to byla nutnost.

„Dobře načasováno,“ konstatoval jen a počkal, až ho žena zbaví veškerého spermatu. Při zapínaní poklopce se zadíval přímo do oka kamery a olízl si sténáním vyprahlé rty. Vzpomněl si na obličej, který se odrážel ve sledovacích monitorech a zatnutých rukou, opírající se o počítačovou klávesnici. Vybavil si slanost kapky potu, která mladému hlídači stékala po kůži, když se mu vysemenil do análu a přidusil výkřik hrubým stiskem zubů na krku. Na jména se nikdy neptal.

Naznačil lahví směrem ke kameře přípitek, telefon strčil do zadní kapsy u kalhot a překročil práh výtahu. Než došel ke dveřím svého pokoje, byla sklenice prázdná. Tiše zacinkala o bílé kamínky, kterými byl vyložen velký květináč s fíkusem, když si jej Barkley buď úmyslně či neúmyslně spletl s odpadkovým košem. Přejel čipovou kartou přes zámek a vešel do pokoje. Žena se mu záhy přitiskla na záda a stáhla mu sako z ramen.

„Tvoje prdelka nebude jen tak zadarmo, co?“ Jeho novinářský smysl byl stále ve střehu. Nikdo mu nelezl do postele jen tak. Z lásky.

„Napřed zábava, potom práce,“ zašeptala mu do ucha a ruce jí sjely opět do rozkroku. Byly zručné a několika tahy ho opět připravily k akci.

Nehodlal to nijak prodlužovat. Otočil ji zády k sobě a rozškrtl zip na šatech. Odhalil její štíhlou šíji a opálenou kůži na zádech. Hedvábí sklouzlo po dokonalém těle na podlahu a ona před ním zůstala jen v krajkových kalhotkách a červených lodičkách. Prudce si ji k sobě přirazil a vplul penisem mezi její stehna. Drsně masíroval pevná ňadra a na krku zanechával rudé obtisky. Cítil, jak má kalhotky úplně promáčené a bradavky mezi jeho prsty tvrdé jako lískové oříšky. Donutil ji udělat pár kroků směrem k posteli a ona poslušně zaklekla na její okraj. Nezdržoval se svlékáním posledního kusu oděvu a vlhkou cestičkou se nechal navést dovnitř. Vychutnával si horké lůno jen pár tahů a pak ji pevně chytil za zadeček, který mu slíbila.

Vyzvánění mobilu ho nedokázalo rozhodit. Byl dostatečně tvrdý na to, aby zasunul lehce i tam. Žena se mu snažila rukou zabránit v naléhavosti, ale on ji chytil za zápěstí a zkroutil mezi lopatky. Hlasitě vyhekla a ňadry se otřela o pokrývky, když do ní prudce vniknul a ona ztratila rovnováhu.

Polilo ho horko. Možná z rychlého přísunu krve do hlavy nebo z množství alkoholu, které v ní kolovalo. Až po několika pomalých průniků sáhl do kapsy kalhot a vytáhl stále zvonící mobil.

„Barkley…,“ zasýpal a začal zrychlovat tempo.

„Znáš ten pocit, když jsi něco udělal špatně a chtěl bys tu chvíli nebo dokonce celý den, vrátit? Ta chvíle je právě teď. Doufám, že tě ten pocit bude pronásledovat do konce tvýho zkurvenýho života…“

Byla zatraceně těsná. Slova, která pro někoho mohla být důležitá, se kolem jeho ucha protáhla jen jako slabý závan vzduchu. Neměl chuť poslouchat, natož potřebu i rozumět. Naučeným pohybem zmáčkl tlačítko „off“ a mobil odhodil na postel. Uvolnil i stiskem odumřelé ženino zápěstí a sevřel její hýždě.

V bílé keramické váze bylo pět rudých růží. Hotelový personál si vždy potrpěl na čerstvé květiny. Vypadaly stejně dokonale jako rudé nehty, lesklé lodičky s jehlovým podpatkem a kůže na pěstěném zadečku, na kterém zanechal otisky svých dlaní. Zhluboka se nadechl a nevědomky kopíroval ochablým penisem fialové jizvy a maskoval je zbytky spermatu. Nemohl si vzpomenout, zda se žena před ním klečící na kolenou udělala a bylo mu to jedno.

„Johne?“

Svému jménu nevěnoval žádnou pozornost. Upravil se cestou k baru. Sáhl po první skleněné miniaturní lahvičce a naučeným pohybem odšrouboval její vršek. Vypil ji na jeden zátah. Nevěděl proč, ale v ústech měl podivnou pachuť hořkosti a potřeboval se jí zbavit. Civěl na svůj neúplný obraz v lakovaném povrchu skříňky plné drobných alkoholových pokladů.

„Stalo se něco?“ vytrhl ho ženský hlas z transu.

Otočil se a sjel jí pohledem bez viditelných emocí. Ležela nahá na zádech v bělostných peřinách, rozcuchané zlaté kadeře kolem hlavy a červeně nalakovanými nehty si přejížděla po ňadrech. Jako by se ho snažila svést k dalším hrátkám.

„Musím jít,“ řekl duchem nepřítomně a zamířil ke dveřím.

„Johne, mám pro vás opravdu zajímavé informace!“ zvedla se z postele a následovala jeho kroky. „A taky jste opilý, neměl byste…,“ vztáhla k němu ruku, aby ho zadržela.

„Moje číslo je v telefonním seznamu,“ odbyl ji a ohnul se pro sako, které z něj při příchodu svlékla. „Zítra mi zavolej. Můžeš tu přespat, jestli chceš.“

Nevěnoval jí už ani jediný krátký pohled. Nečekal ani na výtah. Neodpověděl ani na pozdravy, které ho doprovázely k východu z hotelové budovy. Nepamatoval si jejich jména a nehodlal jim podat ruku na rozloučenou. Několikrát po sobě polkl, aby zahnal znovu hořkost v ústech, ale nepomáhalo to.

Čerstvý vzduch ho udeřil do tváře. Čistý, nasycený kapkami deště. Vlastně ne. Nepršelo. Venku byla hustá mlha, hutná a mokrá. Taková, která se zhmotňuje z miliardy droboučkých krůpějí a jsou tak těžké, že se snáší v jemňoučkém mrholení. Světla pouličních lamp byla rozmazána a slabě osvětlovala vlákna pavoučích sítí, která vypadala jako smuteční závoje světelných vdov.

Naštěstí nemusel jít daleko. Jeho Chavrolet Camero ZL1 ho přivítalo zamrkáním předních světlometů a on do něj s tichým oddechnutím nastoupil. Než otočil klíčkem v zapalování, svíral několik minut volant a pozoroval vodní malby na předním skle auta. Nikdy se mu nestalo, že by mu alkohol tak stoupl do hlavy, aby nedokázal vnímat okolí a ovládat své tělo. Nebo to bylo tím telefonátem?

Blbost! Takových telefonátů jsem měl mraky! Plné výčitek a výhružek! Za těch pár let jsem si už zvykl.

Sporťák zavrněl a John Barkley vyhodil blinkr. Ulice Chicaga byly skoro prázdné a mlha jim dodávala vzhledu z doby prohibice. Přistihl se, jak hlasitě a těžce dýchá. Jak jeho prsty nervózně bubnují o kožený potah volantu, když zastavil na křižovatce a respektoval červené světlo semaforu. V duchu si položil otázku, proč se vlastně rozhodl opustit hotelový pokoj, nadrženou blondýnu a záruku kvalitního sexu po celou noc.

Mlha houstla a nebylo vidět skoro na krok. Ale on znal cestu nazpaměť. Nějaký výmysl matky přírody ho nedokázal zastavit, ani rozhodit. Přesto měl pocit, jako by ho někdo sledoval. Nebo s ním někdo seděl v autě. Měl nutkání se otočit, i když zpětné zrcátko neprozrazovalo ničí přítomnost. Několikrát se poškrábal na zápěstí.

Znáš ten pocit, když jsi něco udělal špatně a chtěl bys tu chvíli nebo dokonce celý den, vrátit?

Dupl prudce na brzdu a zůstal nehybně zírat do bílé tmy.

„Whitey?“ zašeptal Barkley.

Stěrače nepomáhaly k lepší viditelnosti. Naslouchal tichému šepotu deště a vrnění motoru. Tlukotu svého srdce přímo v hlavě. Slyšel každý jeho zrychlený úder. A pak náhle vše utichlo. Palubní deska pohasla a stěrač se zastavil v půli okna. Místo něj se na skle objevil hlouček pěti drobných skvrn a John Barkley si hned záhy uvědomil, že jsou to prsty. Pohybovaly se pomalu a pramínky vody se pod nimi barvily do ruda. Přední sklo vypadalo stejně jako kůže na ženiných ňadrech, po kterých rozléval před pár minutami červené víno.

Ta chvíle je právě teď.

Pocítil slabou nevolnost, vyschlo mu v ústech a ruce svírající volant ho neuvěřitelně bolely a svěděly

Doufám, že tě ten pocit bude pronásledovat do konce tvýho zkurvenýho života!

Motor najednou naskočil a modře podsvícená číslice na tachometru, ukazující 100 MPH, ho překvapila. Celou dobu si byl jist, že se nehýbe ani on, ani jeho sportovní auto. Automaticky povolil křeč v noze, která drtila pedál plynu až k podlaze. Sluch se mu vrátil v momentě, když se na levé straně, v tónovaném skle dveří ze samotné temnoty pekla, zhmotnila dvě světla podtržená mlhovkami a řidič náklaďáku dlaní zmáčkl výstražný klakson.

Slova, která naposledy slyšel v telefonu, se mu opakovala jako píseň z poškrábané staré gramofonové desky. Stěrače rozmazávaly krev po předním skle a vydávaly stejné zvuky, jako on, když sténal při píchání té děvky v červené.

Zase ta divná pachuť v ústech. Polkl a pak znovu. Zavřel oči a doufal, že je to jen sen. Zrovna teď se mu nehodilo poznání, co vlastně cítí. Ta zvláštní sladko železitá chuť. Vždycky tomu přirovnání věnoval pochybovačný úšklebek, ale nezbylo mu nic jiného, než souhlasit. Stejná chuť, jako když měl mezi rty dva hřebíky a na zeď, potaženou zelenou tapetou, připevňoval fotografie v bílých dřevěných rámečcích a ON se mu smál…

ON se smál… Neskutečně modré oči plné nesobecké lásky…

Náraz s ním smýkl jako s hadrovou panenkou. Bezpečnostní pásy ho stále držely v sedadle potaženém pravou hovězí kůží, ale přesto mu ta chvíle připadala jako volný pád na bungee jumpingu, ke kterému se nechal jednou ukecat na podnikovém večírku. Stěrače v jeho očích přestaly plnit svou funkci. Připadalo mu to jako věčnost, než si uvědomil, že se stále hýbou a rozmazávají vodní kapky na skle. Krvavé pramínky se nejspíš propily skrz a stékaly v bezpečné vzdálenosti na opačné straně. Uvnitř.

Nemohl dýchat. Pud sebezáchovy mu ovládaly ruce, které kroutily volantem deformujícího se auta. Pryč od nekompromisní definice smrti. Zvuky, které ještě před chvílí připomínaly přicházející orgasmus, se změnily na skřípot hroutícího se kovu. Kovu, který se mu nořil mezi žebra jako ocel katan nejlepších japonských samurajů a z vnitřností připravoval kvalitní materiál pro lahodný tatarák.

„Whitey,“ procedil skrz zuby plné vlastní krve a natáhl ruku před sebe. „Omlou…“

Umíš vrátit čas?

Co bys udělal, kdybys mohl napravit to, co jsi zkurvil?

Chtěl bys to vůbec napravit?

Víš vůbec, kolik životů jsi zničil?

Máš výčitky svědomí?

Máš vůbec nějaké svědomí?

Lituješ…? Johne Barkley?