Takové, jako jsi ty, zabíjím!

Takové, jako jsi ty, zabíjím!

 

 

Velké kapky deště dopadaly na zem a plnily hluboké otisky bot v rozmáčené hlíně.  Jeho kroky se zastavily a zároveň s nimi ustal i déšť. Jakoby sám patřil mezi vládce přírodních živlů a dokázal jim poroučet. Neviditelné mraky, splývající s černou noční oblohou, se rozplynuly a dovolily stříbrnému kotouči Měsíce, aby svým svitem ozářil mýtinu před ním. Muž stál tiše a neprozradil se ani táhnutím dvou dlouhých dýk z kožených pochev. Naslouchal táhlé skřehotavé písni, rozlézající se mu po těle jako studená mlha. Kdyby byl obyčejný člověk nazval by tento zvláštní pocit strachem. Ale on neměl strach. Nebyl obyčejný člověk. Přišel na tohle místo z jediného důvodu – zabíjet.

Na kamenných stěnách oltáře tancovaly stíny šesti postav, stojící kolem a pohupující se v rytmu zpěvných slov. Zelená stébla trávy naříkala pod každým došlápnutím jeho těžkých bot a bílé chmýří pampelišek, které si i přes vydatný déšť uchovaly svou lehkost, se vzneslo do vzduchu, aby záhy pokorně sledovalo rázné kroky lovce. Všimly si ho v momentě, kdy vzduch svým ostřím rozťala dlouhá dýka a prořízla hrdlo jedné z nich. Šest čarodějnic, které unesly lidské dítě, aby jej mohly obětovat svému pánovi.

„Zabte ho!“

Ostrý povel se rozlehl krajinou a smetl vznášející se květinové padáčky do trávy.

Dvě zahalené ženy v dlouhých rudých sutanách roztáhly své ruce a přeměnily je v černá křídla, aby se mohly vznést a zaclonit svými těly oko Měsíce. Lovec cítil, jak se mu jejich křik dostává do hlavy a mučí jeho mysl strašlivými obrazci vlastní smrti.  Pevně stiskl svou dýku a máchl s ní velkým obloukem. Úder rozpáral nejblíže stojící čarodějnici kapuci a odhalil bílou tvář s velkýma očima, zasazenýma do kostěných důlků. Vlasy šedivé jako popel utvořily kolem její hlavy divoce vlající závoj a zdůraznily její nelidskou ohavnost. Muž byl neuvěřitelně rychlý a jeho pohyby lidským okem nepostřehnutelné. V levé ruce se mu objevila další zbraň, kterou vnořil bytosti doprostřed hrudníku. Smála se mu tím svým havraním krákáním pouze do okamžiku, kdy útočník stlačil rukojeť a tenká zbraň se uvnitř prohnilé masy rozevřela do paprskovitého vějíře, rozsekávajíc srdce na krvavou břečku. Přisluhovačka ďábla jen nevěřícně zkřivila tvář a v rudých plamenech, olizující její tělo, se sesula na zem. Její družky na něj útočily ze vzduchu a sekaly po jeho obličeji dlouhými drápy. Jediný stisk na zbrani dlouhou dýku prodloužil o tu samou délku a proměnil ho v meč, kterým záhy překvapil dotírající létající stvůru. Přišla ostrým švihem o svá křídla a dopadla tvrdě na zem. Nestačila ani ustálit svou pozici na pevné půdě a vstřebat měkkou hlínu pod nohama, když se mýtinou ozval tichý svist a pak jen duté žuchnutí. Dlouhé bílé vlasy se při každém překulení namotávaly na odťatou hlavu a barvily se do ruda, až se zastavila o kamennou stěnu obětního oltáře, na kterém ležel přivázaný mladík. Ten sebou několikrát trhl, aby se zbavil provazů, které se mu zařezávaly do kůže na zápěstích i kolem kotníků. Ale několikadenní vězení v chladném tmavém sklepení bez jídla ho vyčerpalo. Bolest, kterou cítil na nahém hrudníku, už se zvrátila v otupělost. Ornament, vyřezaný do pokožky, se stále ale plnil jeho vlastní krví, která se pomalu vsakovala do žíznivého a nenasytného povrchu kamene.

Čarodějnice  se se zděšeným jekotem několika údery křídel dostala do bezpečné vzdálenosti od lovce a přemýšlela, zda je lepší znovu zaútočit nebo zmizet. Muž však její výběr určil sám. Natáhl svou ruku za hlavu a z pouzdra vytáhl dřevěnou kuši, zavěšenou na zádech. Skoro neviditelná struna svorně doprovodila střelu, nořící se mezi žebra létajícího tvora, uvnitř se rozevřela a svými čtyřmi drápy se zachytila jako kotva za kostěné mříže hrudního koše. Lovec jediným prudkým trhnutím k sobě přitáhl čarodějnici a další škubnutí znamenalo její prudký pád na zem. Svalila se na záda s děsivým křikem a ústy plnými nadávek.  Kožená křídla zmizela a proměnila se na dlouhé bílé paže. Muž se u ní zjevil jako její vlastní stín a než stačila údivem vykřiknout, projel jí zápěstím tenký hřeb a ukřižoval k zemi. Levou paži, kterou se snažila bránit, pevně stiskl a znehybnil ji dalším stříbrným trnem. Nemohla se pohnout a věděla, že její osud byl právě zpečetěn.

„Přece bys neublížil své Aishi,“ usmála se a tvář se měnila v dívčí obličej, s plnými rty a dlouhými řasami cudně zakrývala velké černé oči. Vlasy měla náhle zlatavé jako chmýří právě narozeného housete. „Propusť mě… Yoshiaki…“

Nikdo neznal jeho jméno, a nikdo ho už nevyslovoval s takovou něhou, jako právě ta prolhaná čuba, snažící se ho omámit lacinými triky a vyvolat v něm pocit lítosti. Jeho milovanou Aishi už mu nikdo nevrátí. Ta bolest na srdci trvala pár vteřin. Škrtl sirkou a nechal si popálit prsty, aby bolest přebil bolestí. Neřekl nic. Jen propustil ze sevření ten kousek hořícího dřeva a bez jediného náznaku emocí pozoroval, jak se plameny živí nitkami bavlněné haleny.  Pak celé tělo náhle vzplanulo a oheň sebral svým žhavým dechem další slova z úst křičící pekelnice.

Kněžka byla rudá vzteky. Stíny kolem ní prchaly a hledaly bezpečný úkryt před jejím hněvem v korunách stromů. Ruce měla od lidské krve a lovec zřetelně viděl všechny duše, které násilím oddělila od těla. Připoutala je k sobě, aby jí sloužily a trpěly za její hříchy. Čarodějnická služka se schovávala za svou paní a jen planými gesty, jako když pes štěká za plotem, sama sebe ubezpečovala o své moci a síle. Nebe se opět zatáhlo a měsíc se spolu se svými zářivými družkami schoval za temné mraky. K zemi se začaly spouštět dešťové kapky. Jedna po druhé, s nevyřčeným přáním, aby je člověk počítal. Sklouzávaly po lesklé ostré čepeli meče a zůstaly viset na jeho špičce, aby nemusely upadnout do špinavého bláta. Lovec i čarodějnice se dlouze pozorovali, nehnutě a tiše. Pak oblohu rozťal bílý pařát blesku, ozářil místo, kde staly obě ženy a v té chvíli muž zaútočil. Jeho postava se mihotala v oslňujícím světle a meč se podobal jedné z odnoží rozeklaného blesku. Do vzduchu se rozletěly rudé, krví zakalené perly, když se ostří zakouslo do bledého krku. Mísily se s průhlednými korálky čisté vody padající z nebe a neviditelné prsty je navlékaly za sebe jednu po druhé. S tichým chroptěním se tělo čarodějnice kácelo k zemi. Bezděčným máchnutím ochabujících paží roztrhla šňůru perliček, tvořené z její vlastní krve, ve snaze vzít zpět život, který z ní právě vyprchal. Pak vše zmizelo ve vodopádu prudkého deště a bylo slyšet jen jeho ševelení.

Lovec stál se skloněnou hlavou a věděl, že mu kněžka unikla. Necítil její přítomnost, ani nikoho jiného. Jen tělo ležící u jeho nohou se pomalu měnilo v hromadu doutnajícího zčernalého ošacení. Naučeným pohybem složil meč do velikosti dlouhé dýky a pomalu kráčel k obětnímu oltáři. Lidská oběť. Mladík. Ještě stále dítě. Ležel tam, se zavřenýma očima a jeho bílé nahé tělo bičovaly průhledné důtky. Muž se zamračeně díval na jeho ruce, na kůži, která stále krvácela pod pouty z provazu, do něhož byly vetkané stříbrné struny.

Ta žena neměla čím zaplatit. Stáhla si z ramen bílou halenu a odhalila krásná pevná ňadra.  Stále prosila, aby zachránil její dítě, kterého se zmocnily přisluhovačky zla. Klekla si mu k nohám a zahákla své bledé ruce za kožený opasek. Měla vlasy černé stejně jako noc roztahující svůj kabát právě teď kolem něj. Slané krůpěje slz se jí hromadily na jemné bradě a pak mu dopadly na boty.
„Nedělejte to. Už nikdy a pro nikoho,“ řekl jí a pomohl ji vstát. Opatrně jí zahalil útlá ramena a zamířil ke dveřím hostince, kde se spolu poprvé a naposledy setkali. „O vašeho syna se postarám. Bude v bezpečí.“

Zaskřípal zuby a podebral dýkou provaz. Zabil monstra, aby ochránil druhé? Jak si ta žena mohla povolat lovce nelidí, když její syn je sám… stvůra? Zbavil mladíkovo tělo okovů, které ho připravovalo o poslední zbytky sil. Pozoroval, jak se řezné rány na jeho hrudníku zacelují a zanechávají na kůži jen jizvy v podobě velkého kruhu s obráceným pentagramem, mířící jedním cípem hvězdy k hochovu rozkroku. Oběť pohnula hlavou a mokré těžké dlouhé stříbrné vlasy jí sklouzly z bílého obličeje. Muž si uvědomil tu neuvěřitelnou podobu s ženou, která ho na kolenou prosila, aby jej našel. Ta stejně bledá tvář a drobná ramena. Štíhlý krk a jemná brada, bez jediného náznaku vousů. Krásný jako dívka, jako jeho matka a přesto působil mužně. Lovec cítil, jak mu nepříjemné chvění vibruje v místě, kde se mu křížily kožené široké řemeny na břiše, držící pochvy zbraní. Sevřel pevně rukojeť dýky a zahnal touhu se ho dotknout nebo ho zabít.

Co jsi zač? Proč tě musely čarodějnice držet stříbrem přikovaného na oltáři? A proč chtěly právě tebe?

Měsíc jakoby vyslyšel jeho otázky a právě se rozhodl, že mu na něj zodpoví. Poručil větru, aby rozehnal těžké mraky, nechal vodní kapky rozplynout se uprostřed cesty na zem a sám spustil své stříbrné nitky na bílé mladíkovo tělo. Lovec se ještě víc zamračil a své čelo zvrásněné hlubokými rýhami skryl za prameny vlnitých hnědých vlasů. Roztáhl prsty nad místem, kde se měsíční paprsky dotýkaly chlapce, ve snaze zabránit jim probuzení skryté moci.

„Matko!“ vykřikl náhle mladík, prudce se posadil a položil si dlaně na prsa. Rychle dýchal a až po pár vteřinách se podíval vyděšeně na lovce. „Já… pomozte mi!“ zachroptěl a táhl rozechvěle své nehty po kůži. Zanechával na ni krvavé brázdy, jak se jeho prsty měnily v ostré drápy. „Pomozte mi…“

Lovec udělal krok dozadu a zastrčil dýku do pochvy. Srdce mu bušilo vzrušením, když pozoroval, jak se mladíkovo tělo chvěje a uprostřed hrudníku mu raší bílé chlupy. Tak silná touha tu tvořící se zrůdu zabít. A přesto schoval zbraň. Nedokázal odtrhnout zrak od vyděšených zelených očí, velkých a průzračných jak mechové tůňky ukrývající se hluboko v lesích.

„V tomhle ti nemohu pomoci,“ zašeptal tiše lovec a konečně se k němu otočil zády. Vzdaloval se pomalými kroky od obětního oltáře, zanechávající opět své otisky kožených bot v rozmáčené půdě. Dlouhá léta byl živen nenávistí právě k nim. K hříčkám přírody, obětím magie a kouzel, ke všem, kteří by byli rádi lidmi, ale osud jim nepřál. Bez rozmyšlení, pocitu viny či lítosti, by mu podřízl hrdlo a jeho srdce by se naplnilo zadostiučiněním.

Slyšel za sebou naříkání, skučení a dětský pláč, měnící se pozvolna na vlčí vytí. Pak se celá mýtina ponořila opět do tmy, vše utichlo a na lovcův obličej dopadla dešťová kapka. Zastavil se a pozoroval špičky svých zablácených bot. Pozvedl ruce a přetáhl si přes mokré vlasy kapuci, aby je uchránil před další sprškou vlezlé vody. Zavřel oči a snažil se vytěsnit ze své mysli bledé tělo, ležící bezmocně na kamenném povrchu. Přes všechno své sebeovládání se mu zrychlil dech a krev se mu splašila v žilách. Snažil se nevnímat tesklivé kňučení, které patřilo pouze jemu. Volání o pomoc, bolestivé a plné samoty. Otočil se s tichým povzdechnutím a rezignovaně pozvedl víčka. Stál pár kroků od něj, stříbrný vlk s očima lesních studánek. Chvíli se pozorovali, oba zklamaní situací, ve které se právě nacházeli. Vlk se rozhodl udělat první krok, nesmělý a neochotný vtlačit své hedvábné polštářky tlapek do bláta. Kráčel pomalu a opatrně, aniž by zašpinil svůj sněhobílý kožich. Přes veškerou snahu udržet si svou důstojnost ho lidská slabost, z které se zrodil, zradila. Zůstal stát, vyslal omluvný pohled směrem k lovci a nechal své tělo dopadnout do vodou nasáklých stébel trávy. Lovec se prudce nadechl, jakoby mu právě došel vzduch. Vyděsil ho tlak na prsou, který ho sevřel a znovu se ho snažil rozdýchat hlubokým nádechem. Tak náhlý útok strachu nikdy nepoznal.

„Samueli!“ vykřikl, a aniž by si uvědomil jméno, které tolikrát při svých prosbách vyslovila ona žena,  se rozeběhl k ležícímu zvířeti. Bez přemýšlení dopadl na kolena a vsunul mu dlaně pod hlavu, aby ji nadzvedl. „Samueli… Slíbil jsem…,“ slova se mu zadrhla v hrdle a on schoval svou tvář do mokré stříbrné srsti. Vnímal vůni deště. Mokré hlíny. Cítil teplo. Hřejivou kůži skrývající se pod hustou srstí. Záchvěvy, které se roznášely tlukotem mladíkova srdce. Neuvěřitelná vlna pocitů a emocí se prohnala jako tsunami přes celé lovcovo tělo. Zůstal otřesený a pevně objal vlčí bytost. Slyšel Samuelův hlas uvnitř své hlavy, jak ho prosí, aby ho neopouštěl. Srdce lovce změnilo frekvenci úderů a on si uvědomil, že bije mnohem rychleji. Stejně rychle, jako srdce divokého vlka. Vnořil ruce pod bezvládné tělo a zvedl ho k sobě do náruče. Postavil se a nechal sám sobě pár okamžiků, aby se uklidnil. Na poprvé byl schopen učinit jen jeden krok. Držel pevně vlčí mládě natisknuté ke svému hrudníku, než se odhodlal k dalšímu kroku.

Tohle jsem nechtěl! Tohle se nemělo stát! Takové, jako jsi ty, zabíjím!

Dešťové kapky se seskupily do neprůhledné clony a poskytly podivné dvojici svůj mokrý ochranný plášť, aby se mohla skrýt před světem.

***

Pozoroval mihotající se plameny a vypustil z úst tenký proužek tabákového dýmu. Pohrával si s hladkým povrchem své dýmky a snažil se nevzpomínat. Jeho noční můry mu už několik let znepříjemňovaly život a dávaly o sobě znát bílými proužky v lovcových hnědých vlasech. Probouzel se svým vlastním křikem, s živou vidinou zlatovlasé dívky, jak se ohání mečem a noří ho do těla obrovské chlupaté stvůry. Ve stejné chvíli, kdy ji zalehl a zaťal své ostré zuby do bílého krku a drápy páraly oblečení i kůži na krvavé cáry. Nikdy si na ten sen nemohl zvyknout. Na ten okamžik, kdy se poprvé setkal se smrtí.

Zachvěl se.

Vždycky kolem něj procházel chladný stín, který se ho držel celou dobu. Stále čekal na svou příležitost, že si vezme to, o co byl před patnácti lety připraven – získat život mladého lovce se jménem Yoshiaki.

Přihodil do ohně další kousek dřeva, i když se slunce už pomalu protahovalo a několikrát vykouklo ze svých oblakových peřin. Potřeboval, aby mu uschlo oblečení a také musel jíst. Seděl jen ve dlouhých spodkách a vlasy, které mu dnešní noc zvlhly, byly zkroucené na koncích do drobných prstýnků a zdobily jeho široká holá ramena. Chystal se vyklepat zbytek tabáku ze své dýmky, když za sebou uslyšel tiché kroky. Neotočil se. Jen si uvědomil ten divný pocit, který se mu rozlezl po kůži pokaždé, když bylo na blízku něco, co toužil zabít.

„Pane…“

Hlas měl chraplavý, zvířecí a přesto neútočný. Yoshiaki sebou cukl, když ucítil dotek na svých zádech. Jeho noční můra jakoby ožila. Rozechvěla se mu brada a prudce vydechl. Pět prstů se mu opřelo o pokožku a se zájmem a opatrností mu projíždělo v pěti zacelených rýhách, táhnoucí se od pravého ramene až k lemu kalhot. Bolestivá vzpomínka na den, kdy selhal a kdy na sebe Aishi upoutala pozornost, aby ho ochránila.

„Dej ty ruce…,“ zaskřípal zuby lovec.

Prsty se zastavily a muž vnímal zvláštní teplo, které sálalo z mladíkovy dlaně. Na odhalená ramena mu dopadly jemné prameny stříbrných vlasů a pokračovaly v jemném hlazení Yoshiakovy pokožky.

„Ta vůně… je to dávno… něco… někoho…,“ slyšel tichá slova, která se mu spolu s krátkými nádechy nosem, otírala o krk a odhrnovala mu vlasy stranou.

„Přestaň mě očichávat,“ zavrčel lovec a prudce vstal.

Otočil se rázně s úmyslem ho chytit pod krkem a ujasnit si několik pravidel. Náhlá změna tlaku mu na pár vteřin sebrala rovnováhu a jeho dlaň se zapřela těsně vedle růžového dvorce. Palcem nechtěně zavadil o nepatrný výstupek a dopad dotyku se ihned viditelně dostavil. Oba ke svému zděšení vzrušeně vydechly a mladík o krok ustoupil, zorničky se mu rozšířily do černých kotoučů a pak začal couvat. Yoshiaki zůstal nechápavě stát a snažil se uklidnit srdce, které se mu zbláznilo mnohem rychleji, než kdyby se právě chystal sprovodit ze světa některou z nelidských bytostí.

Samuel nedokázal ovládnout chvění, ani napětí, které ho svíralo. Neviditelnou rukou na krku, která mu bránila dýchat. Těžký balvan na prsou, kde stále cítil horkou dlaň lovce, propalující se mu skrz kůži až k splašenému srdci. Narazil zády na chladnou kamennou stěnu jeskyně, ve které se před chvílí probudil úplně nahý. Vzpomínky na dnešní noc se mu vybavovaly pomalu a se svou zvířecí stránkou se nedokázal smířit. Bylo to poprvé, kdy si ji uvědomoval takhle bolestivě. Většinou si ze své vlčí podoby nic nepamatoval a přeměna netížila jeho mysl. Až doposud. Ponížen před lovcem, jenž poslouchal jeho nářek a volání o pomoc. Musel se dívat, jak je v lidské podobě slabý a pak ho zradilo i zvíře v něm. Přesto vše se před ním nijak nestyděl. Byl jen neuvěřitelně zmatený svými pocity. Blízkost toho muže v Samuelovi vyvolávalo vzrušení a touhu. Měl chuť ochutnat jeho krev a pocítit silné paže, držící ho kolem boků. Stál před ním ve své nahotě, první sluneční paprsky mu na hrudníku, kde se ho před chvílí lovec dotkl, vykreslovaly narudlé obrazce. Nedokázal odtrhnout svůj zrak od tmavých očí, které ho pozorovaly a s každým krokem byly blíž a uhrančivější. Samuel prudce vydechl a vydal z hrdla přidušený sten. Přejel si rukou instinktivně po vypracovaném břiše a s dalším hlasitým vzdechem se v dlani snažil skrýt své vzrušení. Yoshiaki se zastavil těsně u něj. Tak těsně, že mu svým stehnem znehybnil ruku, přitiskl ji silněji k údu a vjel svými prsty do dlouhé stříbrné hřívy lidského vlka. Odhrnul mu cípy z obličeje, pevně je sevřel a přitáhl mu hlavu blíž k sobě. Jeho zvířecí čich zdvojnásobil divokou vůni lovce a Samuel pocítil slabost v kolenou. Jakoby měla podobu koženého řemenu, utahující se mu kolem hrdla, říkajíc mu jasně, kdo je tady lovec, a kdo kořist. Nepatrně sykl, když se mu Yoshiaki otřel svou bradou, pokrytou ostrým strništěm o hladkou bílou pleť. Znovu mu dával najevo, tenkými provazci biče, nechávajíc mu na těle nepatrné zarudlé proužky, kde je jeho místo. Mysl mladého vlka se rozsypala do směsi neznámých pocitů, když mu lovec škubnul hlavou na stranu a zakousl se rozrušeně do štíhlého krku. Krev v tom místě se mu vzbouřila a srdce svými rychlými údery vehnalo rudou tekutinu do tepny drancované polibky. Samuel nevědomky roztáhl nohy od sebe, jakmile povolil stisk mužova stehna a potupně nabídl své napětí jeho horké velké dlani.  Otíral svá záda o tvrdý povrch kamene a drásal si jednotlivé obratle páteře. Nevnímal však palčivou bolest porušené kůže. Jen skrz své rty propouštěl tiché výkřiky a sténání s každou omamující vlnou, kterou mu způsobovaly tahy lovcovy dlaně. Ucítil zvláštní tlak mezi stehny a s táhlým zavytím jej uvolnil v podobě  bílých provazců, bičující vlastní břicho a proplétající se mezi prsty Yoshiakiho.

Vytí nelidských bytostí.

Yoshiaki se k němu přitiskl a přitlačil ho celou svou vahou ke chladné stěně jeskyně. Tenhle zvuk mu připomněl bezmocnost a nenávist. Viděl sám sebe dopadnout na rozdupanou zem a znovu pocítil bolest rozpáraného svalstva. Srdce mu bilo stejně hlučně jako tenkrát. Teď měl příležitost se pomstít. Všichni jsou stejní. Kvůli nim musela zemřít Aishi. Jeho krásná sestra, která ho naučila vše. Vybavil si její bělostnou paži, potřísněnou krví. Prsty, které sebou škubaly v poslední křeči a pak se náhle přestaly hýbat. V tom samém okamžiku se mu o obličej otřela jemná kůže a vlhká ústa mu stiskla spodní ret. Stříbrné vlasy vlka mu dopadaly na odhalená ramena, když se k němu nahnul a něžně ho okusoval. Ta bolest i nenávist se pomalu rozplývala, mizela v mlze, která ho náhle obklopila. Vybavil se mu jiný sen. Jenž mohl být snem, ale i skutečností. Uvědomil si, jak jsou Samuelovy vlasy stejně hebké, jako srst zvířete, které se z mlhy vynořilo. Jazyk navlhčil jeho vyprahlé rty a mladík ho znovu políbil. Ucítil jeho ruce, jak se mu prohrabují chloupky na břiše a stahují jeho spodky dolů. Lem se mu zadrhl o bederní kosti a o napnutou erekci. Jen tiše vydechl, když mu Samuel pronikl jazykem do úst a plnil je svými slinami. Lovec tlumeně zasýpal a snažil se nabrat dech, který se mu opět zkrátil na prudké výdechy. Tak jako ústa dostávala pít, tak si i jeho vzrušený úd dopřával vlhkou péči v podobě mladíkova uspokojení a klouzal po hladkém povrchu vypracovaného Samuelova břicha. Yoshiaki chytil mladíka pevně za boky, dlaní mu kopíroval sval na stehně ke kolenu a donutil ho pokrčit nohu. Prudce si ho k sobě přitáhl. Mladý vlk ovinul své paže kolem svalnatého krku a zároveň i své nohy kolem lovcových boků.

Jejich tváře se zkřivily do strnulých masek překvapení. Ústa se rozpojila, aby mohla nabrat vzduch do plic a rozdýchávat prvotní vzrušení. Lovec jen povolil v kolenou, aby se zakulacená záda nahého Samuela mohla lépe zapřít o skálu. Přesto ho vlastní váha zrazovala a Yoshiaki jen zaskřípal zuby, když ho to panické, nikým neposkvrněné místo, pohltilo a pevně sevřelo.

„Samueli,“ zašeptal a nadzvedl jeho tělo, o nějž se začalo opírat vycházející slunce, zabarvilo jeho bílou kůži do ruda a zároveň i jeho stříbrné vlasy na tekuté rozžhavené zlato, měnící každým pohybem lovcovi pánve svou barvu.

Praskající kousky dřeva v dohořívajícím ohništi doprovázely svým šelestem tiché sténání obou mužů. Yoshiaki ukrýval své tmavé oči pod vlnitými vlasy, které mu dopadaly nezvladatelně do pokřivené tváře. Pak náhle povolil svoje sevření a spustil zesláblého a omámeného Samuela na zem. Stáhl jeho dlouhé vlasy na zátylku a strhl ho na kolena. Dýchání ho bolelo. Bylo to omamující více než boj. Než sevření rukojeti jeho nožů, či nehybně spočívající ukazováček na spoušti kuše. Než teplá krev stékající mu pažích. Dlaň nechal položenou na mladíkových hýždích, špinavých od rozdrceného mechu jen na pár vteřin. Rozmazával tu podivnou směs zeminy a zelené mazlavé hmoty přes jeho bok, tlačil na jeho odřenou zarudlou páteř mezi lopatky a donutil ho poklesnout na všechny čtyři. Tak jak přísluší zvířeti. Vnikl do něj netrpělivě a nedočkavě, aby mohl ihned tvrdě a hluboko přirazit. Nevnímal, jak pod ním těžce Samuel sténá, snaží se vyrovnat jeho útokům a pokaždé se dostat zpět na lokty, aby se hrudníkem nedotýkal studené země…

Pozoroval svou vlastní krev, chládnoucí v podzimním sychravém vzduchu. Vpíjela se do seschlých stébel trávy a barvila je do ruda. Ta mlha, která ho obklopila, se rozestoupila jen kolem přicházejícího tvora. Stříbrného štěněte, našlapující opatrně tlapkami v trávě, sežehnutými prvními mrazíky. Studeným čumákem se mu otíralo o tvář a pak olízlo jeho tvář. Přivřel oči a jeho srdce, sevřené strachem, začalo v poklidu bít. Pomalu. Ne jakoby byl smířený se smrtí. Byl to pocit důvěry a ochrany. Teplo se mu rozlévalo do těla, když se drsným jazykem otřel poprvé v jeho krvavých ranách, které zanechal vlčí démon na jeho zádech. Cítil jeho teplou hebkou srst pokaždé, když otevřel oči, splavené horečkou. Neudeřilo ho slunce do tváře, ani nenapínal zrak do tmy. Hleděly na něj oči bez falše, strachu a výčitek. Vzpomněl si na tu noc, černou a zrakem neproniknutelnou. Plnou podivným nepřátelských zvuků. Jeho tělo se chvělo v záplavě vlastního horečného potu a myšlenek ztracených v temnotě. To malé stvoření, s dlouhou bělostně stříbrnou srstí, stálo na všech čtyřech, vrčelo a pak se mu ztratilo ve tmě. Slyšel zvířecí skřeky, vytí a bolestivé nářky. To vše ho donutilo postavit se na nohy. Chtěl na něj zavolat jménem, ale neznal jej. Pak vše utichlo, na nebi se zjevilo milion hvězd, a jejich pastýř jim dodal ještě větší třpyt a lesk. Yoshiaki mu vyšel vrávoravými kroky vstříc. Netušil, jak je ten stříbrný vlk starý. On sám se blížil patnáctému roku, ale tohle bylo ještě dítě. Přesto ho ošetřilo a chránilo. Nepřemýšlel nad tím, kde se vzal a proč to udělal. Dopadl na kolena vysílením a vjel mu do krví zbrocené srsti. Hluboké rány na jeho krku se snažil zastavit pouhým slabým stiskem…

Yoshiaki prudce vydechl a na kůži svého milence svým dechem vykrystalizoval vlhké kolečko. Přestal se hýbat a nechápavě zíral mezi jeho lopatky. Třásl se a pomalu povolil své zaryté prsty do Samuelova zadku. Díval se, jak se mu ruka chvěje, když s ní neochotně mířil k vlasům, splývající na mladíkových ramenou. Odhrnul je stranou, aby se přesvědčil o náhlém prozření. Bílé ošklivé jizvy se skrývaly pod hustou hřívou, hyzdily jinak perfektní pokožku mladého vlka na celém krku a částečně ramenou.

„Samueli?“ zachrčel Yoshiaki a svými svalnatými pažemi objal třesoucí se tělo pod sebou. Pevně ho sevřel kolem hrudníku, otřásajícím se pod rychlým dýcháním, a přitáhl si ho k sobě na klín. Ošetřoval svými polibky viditelné jizvy na mladíkově krku a uvědomoval si, jak ho ty polibky pálí do rozdrásaných rtů. Cítil své vlastní horké slzy, které mu stékaly po tváři a usazovaly se v koutku úst.

Znovu ho opustil a obrátil si ho k sobě. Chtěl se mu dívat do očí a přesvědčit se, že už je viděl mnohokrát. Samuel vpletl své prsty do propocených tmavých vlasů a odevzdaně složil své tělo do pošlapaných stébel trávy. Prohnul svou páteř v hlubokém záklonu, aby ho Yoshiakyho ruce mohly podepřít a ústa měly volnou cestu k polibkům na jeho krku. Pudy lovce opět nabraly na síle a on tvrdě přirazil. Bral si ho netrpělivě a se zatnutými zuby. Nedokázal své vzrušení už ovládat. Hlasité sténání a horké dlaně hladící ho po hrudníku, mu braly veškerou snahu držet se zpět.

Yoshiaki ze sebe vydral tiché zachroptění a několikrát se zhoupl v bocích. Samuelovo tělo se mu třáslo pod dlaněmi, slabě vibrovalo pod jednotlivými záškuby a výkřiky uvolnění se lovci vrývaly do vzrušeného obličeje. Snažil se zastavit mladíkovo chvění a pevně ho obejmul.

Zabíjím takové, jako jsi ty!

„Odpusť mi,“ zašeptal Yoshiaki do stříbrných vlasů. V návalu pocitů, které nikdy nepoznal, si náhle uvědomoval spoustu věcí. Na povrch mu vyplouvaly vzpomínky, které dávno zapomněl. Byl živen jen nenávistí k nelidským stvořením.

Ta žena ho požádala o ochranu. Poprvé někoho chránil. Poprvé mu někdo řekl, aby nezabíjel. Tlak na prsou byl ještě bolestivější než před tím. Chránit…

„Odpusť mi,“ lovec zesílil své objetí.

Bylo to mládě. V jeho blízkosti někdo mocný, velký a ochotný za něj položit svůj život. Na straně druhé dva lovci, dívka a chlapec, kteří přišli tyto životy naopak brát.

Chránit.

„Odpusť mi.“

„Jsi to ty…,“ promluvil tiše Samuel a otřel se mu rozechvělými rty o bradu. „Tu vůni si pamatuji.“

„Odpusť mi…,“ nadechl se Yoshiaki. Zabili jsme tvého otce a on tě přitom jen chránil, uvědomil si.

Vlhkým jazykem ho mladý vlk umlčel. Svou vahou převrátil lovce na záda a přikryl ho svým tělem. Tak jako tenkrát. Hřál ho jemnou kůží, tak jako huňatým stříbrným kožichem. Otíral se mu nosem ve vlasech a díval se na něj těma stejnýma očima vlka, jenž mu nic nevyčítal a vybral si ho jako svou druhou polovinu srdce. Už tenkrát. Kdy se krev lovců a jeho otce mísila v zemi dohromady.

„Není co odpouštět,“ usmál se Samuel a položil si hlavu na Yoshiakiho rameno.

Slunce rozlilo své horké paprsky do údolí a lehký vánek uhasil poslední doutnající polena. Listy ve větvích staletých stromů mezi sebou tiše ševelily a láskyplně se o sebe otíraly, jako dva milenci, choulící se k sobě pod nimi. Kdysi dávno každý z nich o někoho přišel. Kdysi dávno je spojila nenávist a láska. Kdysi dávno… se potkali…