„Jean! Jean!“ ženský hlas rozechvěl míšenský porcelán za prosklenými dvířky bohatě zdobené zlatem. „Kde se couráš s tím vínem? Chceš, abych tu uhynula žízní? Nebo aby mě postihly souchotiny? Jean!“
„Madam Jeannine nedostala svou denní dávku mužského proteinu přímo do krku?“ přišla ji ode dveří jízlivá odpověď.
Žena středního věku, s pletí bělostnější než list papíru a stejně tak hrubou, svraštila obočí. Znaménko krásy, které krášlilo pravé ňadro, dmoucí se v lemu světle modré krajky, lemující výstřih šatů, se několikrát zachvělo v prudkých nádeších.
„Závidíš té vídeňské děvce špalek, Jean?“ odfrkla si madam Jeannine a jediným pohybem zvětšila objem svého poprsí o dvě čísla. „Mám dnes chuť na něco mladého. Něco, co bych mohla rozmazlovat, plácat po pevném zadečku a pak na něm rajtovat celé odpoledne…“
„Ten kůň, na kterém přijel před třemi dny markýz René Héber, se z toho dodnes nevzpamatoval, madam…“
„Nebojte se madam,“ přerušila jeho slova nejvěrnější služka madam Jeannine a několika ráznými údery svých baculatých rukou vystrnadila Jeana za práh dveří. „Jean si už několik měsíců nevrznul ani s tím stupidním zvířetem a mluví z něj jen pouhá závist.“
„Drahá Josette, modlím se za vaši duši každý den,“ usmála se markýza a donutila prudkými pohyby vějíře umírající vzduch v paláci hýbnout zadkem. Těžce dosedla do vyšívaného křesílka a natáhla unavené nohy, které za dnešní den čítaly přesně 20 kroků, kdyby měly ve střevících zabudovaný krokoměr. Znovu vrhla vražedný pohled na svého komorníka, který si netečně uhladil látku v rozkroku. Člověka, který navrhoval mužskou módu tohoto století a nechal na kalhotách dostatečný prostor pro penis, vypadající stejně jako batoh pytláka, měla jednou v posteli. Nudila se a musela do sebe hodit celou láhev ze své zásoby vinařství Château Carbonnieux, aby se trochu rozparádila. Aspoň natolik, aby si nic nepamatovala a ráno podle roztrhané spodničky usoudila, že noc byla plná vášně a romantiky.
Josette nabrala na vatový tampon vrstvu pudru, zahladila jim napřed stopy po kousancích jednoho z nových branců do palácové stráže a až pak se snažila zahladit vrásky své paní.
„Doporučovala bych na snídani pár hroznů a skrojek jablka,“ navrhla Josette a snažila se zkrotit dvě divoké ovce ve výstřihu své paní. „Mladý markýz Charles Le Normat přijde na pozdní večeři a rád by vás…“
„Není na mě příliš starý?“ odfrkla si madam Jeannine a pleskla po nenechavých rukou služebné, které jí bránily ukázat jedny ze svých dokonalých předností, na které byla právem hrdá.
„Zda-li madam považuje chlapce, kterému před pár měsíci vyrašil první chlup na hladké dětské pokožce za starého, tak by si měla povolat do svých komnat panského funebráka Jean Clouda, aby jí nabral míry na rakev…,“ ozval se výsměšný hlas komorníka z vedlejší místnosti. Váza z čínského porcelánu, plná růžových pivoněk ladným obloukem prolétla mezi vysokými dřevěnými zárubněmi a těsně minula úsměv Jeana.
„Sežeňte drahá Josette nějaké osvědčené uspávadlo, po kterých se ten starý budižkničemu už nikdy nevzbudí,“ zanaříkala madam a naplnila svá ústa bobulemi sladkého hroznu.
„Myslí madam to, kterým vypravila svého chotě na onen svět…?“ pozvedla udiveně černé obočí služebná, které se jí na kořeni nosu spojilo do nepřerušované linky.
Madam Jeannine v záchvatu nedostatečného přívodu vzduchu do svých plic, jehož příčinou byla drobná nafialovělá kulička zpříčená v krku, chytila široké zápěstí služebné a přitáhla si je k sobě. Vraždila jí pohledem, když ta pitomá nána nahodila nechápavý výraz ve tváři, cože to její paní s modrající kůží v obličeji a vyluzující nesrozumitelné zvuky, po ní vlastně žádá.
Jean ty dvě dámy nechal o samotě. Naklonil hlavu, aby přiblížil své slechy blíže k pootevřenému oknu, jenž právě propouštělo zvuk kopyt koně na nádvoří. Naslinil si prsty a upravil si neposedný pramen vlasů. Na svůj věk se mu kadeře vlnily kolem obličeje bez vrásek jako mořská pěna na rozbouřeném oceánu, narážející do mohutných skal, lemující pobřeží. Přistoupil nenápadně k parapetu proskleného pozorovatele a jen lehce sklopil zrak, aby se přesvědčil, že příchozím není nikdo jiný, než mladý markýz Charles Le Normat. Ten zrovna ladně opouštěl svého oře. Jen na pár okamžiků zůstal opřen nohou v třmenu, aby vyniklo jeho zatnuté pozadí a naběhly žíly plazící se přes prsty, svírající otěže. Komorník s tichým výdechem přirazil napnuté tělo k oknu a rozdrtil si roztouženého milovníka v kalhotách, který se tohoto vzrušivého divadélka účastnil jako slepec a ještě k tomu se zavázanýma očima, o jeho okraj. Sledoval mladíka, který měl pleť neposkvrněnou bílým pudrem a vlasy mu v záplavě slunce několik hodin před spánkem, házely všechny odstíny hnědé, od kaštanů, které se právě vylouply ze své pichlavé skořápky až po barvu jemného písku na pláži Estagnol u Bormes-les-Mimosas.
Jean čekal. Stál naproti dveří, s naučeným uvítacím výrazem ve tváři a rukami založenými přesně v místech, kde bylo těsno, nepříjemně vlhko a nezdravě horko.
„Markýz Charles Le Normat,“ ozvalo se za bílými dveřmi, na kterých zkušený rytec znázornil dva kentaury, kteří neměli daleko ke smilnosti.
„Nechť vstoupí,“ odpověděl Jean a několikrát si odkašlal, protože tón jeho hlasu mu nepřipadal dostatečně vážný.
Dveře se rozrazily neočekávaně rychle a hlučně. Mladík vstoupil rázně, ale nejistě. Pohledem během několika vteřin dokázal zmapovat nábytek, tapisérii, obrazy žijících či mrtvolně tlejících rodinných příslušníků a dokonce i rýhy nezamaskované včelím voskem v parketách.
„Přicházím na pozvání madam Lefebvre. Požádala mě, abych…“
Komorník mávl rukou, aby rozvířil vzduch kolem svého nosu. Byl těžký, nedýchatelný a čistě letní. Na něco to tíživé napětí musel svést. Mladý markýz byl v poloze, která ho nemohla nechat chladným. Jistě na omak hedvábné vlasy mu intimně ukryly krásnou tvář a nastavený pevný zadek, nedotknutý jedinou kapkou spermatu, byl nadmíru lákavý.
„Čas je drahý, pane Le Normat,“ utnul ten líbezný hlas Jean nekompromisním tvrdým tónem tyrana. „Nemusíme chodit kolem horké kaše. Oba víme, že si vás madam Jeannine pozvala z jediného důvodu.“
„Na sklenku kvalitního vína ze sklepů jejího nedávno zesnulého chotě…,“ bránil se nevinně a statečně mladík.
„Pierre Baptiste Cabernet Sauvignon,“ přerušil ho Jean a ladným pohybem ruky uchopil štíhlou stopku křišťálové sklenice. „Než vstoupíte do ložnice dravé šelmy, radil bych vám tenhle nápoj do sebe hodit pomalu, s jazykem jemně prozkoumávajícím dutinu ústní a zároveň trochu ulevit napětí ve slabinách.“
Charles Le Normat zůstal nehybně stát a nedůvěřivě převzal nabízenou skleničku.
„Nechápu,“ vysoukal ze sebe tiše a obtiskl růžové rty, které byly naposledy chlípně pošpiněny přilnutím k matčině bradavce v novorozeneckém období, aby nasály mateřské mléko.
Jean dalším hlubokým nádechem rozehnal chuť přidusit nevinnou oběť nekompromisním stiskem kolem jeho mladistvého krku a přefiknout ho uprostřed přijímacího salonku. Nasadil obličej profesionálního lokaje a přistoupil blíž. Feromony, nabité sexuálním pižmem, z něj přímo stříkaly proudem.
„Madam Jeannine je velice náruživá dáma. Jistě jste o ní slyšel velice zajímavé povídačky,“ mluvil tiše, slova se ovíjela kolem dychtivého boltce jako svlačec kolem plotu. „Sloužím jí už dvacet let a vím o ní vše. Chtěl byste získat její srdce? Jste ochoten obětovat vše? Nemyslím peníze…“
Ruka, která svírala broušený skvost mistra sklenáře, se zachvěla. I Jeana překvapilo, s jakou rychlostí rudá tekutina zmizela v útrobách mladíka. Červené víno bylo těžké a po jediné sklence dokázala majitele rozervat na kousky.
„Poslouchám,“ odpověděl krátce mladý markýz a jemným gestem pobídl komorníka, aby mu dolil.
„Madam Jeannine to má ráda… zezadu,“ vydechl přidušeně Jean. Horký vzduch, který mu vyplul z úst tak blízko dychtivě naslouchajícího ucha, se mu vrátil jako ozvěna zpět na rty.
„Rozumím,“ přikývl Charles Le Normat a znovu přisál ústa k rudým krůpějím bludiček, které dokázaly kohokoliv stáhnout na dno bažiny.
„Nerozumíte,“ vyvrátil jedním slovem Jean jeho pochopení. „Madam Jeannine to má ráda do zadečku. Když jí svůj penis strčíte do…“
Zvuk tříštícího se skla vyděsilo i Jeana.
„Ale já neměl žádnou ženu… Natož jsem nikdy… nestrkal…
Komorník fascinovaně sledoval roztřesenou ruku, která se neměla za co schovat. Zvedl zrak a živil svůj chtíč rozpaky mladého panice. Ta frustrace, která se mu dala snadno číst z obličeje, ho rajcovala.
„Aha,“ řekl jen zklamaně a otočil se k němu zády. „To je ovšem problém…“
„Pane!“
To slovo rozechvělo skla ve vitríně. Probudilo dokonce i kočku, která se vyhřívala za oknem a udiveně zastříhala ušima. Jean cítil naléhavost, kterou bylo „pane“ vyřčeno a už teď věděl, že má vrabce v hrsti, nikoliv na střeše.
„No, jsem muž, jak jistě víte a vidíte,“ odfrkl přehnaně uraženě komorník a přejel si po rozkroku, aby zdůraznil své mužství a zároveň zahladil stopy po vzrušení. „Na testovací jízdu bych vám musel stačit já. Což je asi u vašeho postavení nemyslitelné.“
„Udělal byste to pro mě, drahý Jeane? Jsem v koncích. Netušil jsem, že je tento skvost, madam Jeannine, takhle zaměřena.“
Hlas mladého markýze zněl tak rozkošně. Topil se v bažinách těžkého vína i v lepkavých sítích, která pro něj usoukal Jean.
„Máme na to jen pár minut. Madam Jeannine vás očekává na večeři,“ odpověděl rázně sluha a otevřel dveře na chodbu. „Tudy. Za výsledek však nemohu ručit…“
Proklouzl kolem něj jako tichá myška, poslušně a zanechal za sebou jen lehký závan omamného parfému. Jean byl komorník každou buňkou těla. Jeho komůrka byla útulná, dřevná truhlice plná pečlivě poskládaného prádla a postel ustlaná.
„Co mám dělat?“ zeptal se ho roztěkaný markýz dřív, než kovový jazyk zámku vklouzl do díry vydlabané v dřevěných zádveřích. „Nikdy jsem nelaskal ženskou pleť, natož dopřával těm křehkým květinám rozkoš, po které tolik touží.“
„Madam Jeannine má sukni, několik spodniček, ale je to jednoduché dostat se k jejím přednostem. Jak dobít pevnost vám snad nemusím vysvětlovat. Tuhle pasáž přeskočíme a vrhneme se na to nejdůležitější,“ smetl z pomyslného stolu všechny otázky Jean a rozvázal šňůrky, které pojily jeho halenu ke kalhotám. „Madam to má ráda tvrdě a bez přípravy. Hlavně nečekaně. I když bude vypadat, že se brání, musíte ji ovládnout a nedat ji šanci protestovat.“
„Cože?“ polkl nechápavě mladík a sklouzl pohledem na bílé pevné půlky komorníka, které před ním odhalil.
„Jak se cítíte? Jak je na tom vaše mužství?“ povzdechl si Jean a prsty hbitě zbavil markýze Charlese Le Normata kalhot. Uchopil ho něžně, aby to dítě příliš nevyděsil a notnou dávkou slin ho zahalil do klouzavého oděvu. Díval se mu do tváře, jak přivírá oči, neuvěřitelně modré, jakoby ukradl Bohu patentovanou modř, jenž vtiskl při zrodu světa obloze.
„Já nevím,“ vydechl přiškrceně Charles Le Normat. „Je to příjemné. Asi.“
„Tohle vám madam dopřávat nebude. V tomhle stavu už k ní musíte vstoupit do ložnice. Jaká myšlenka vám navodí tyhle příjemné pocity?“
„Cože? Vaše ruce jsou jemné,“ zasténal mladík a stiskl mezi zuby spodní ret.
„Moje ruce mě živí, markýzi,“ usmál se Jean a přestal ho trýznit právě v okamžiku, který by mu ruce, jenž ho živí, potřísnila bílá vrstva spermatu. „Tak si tuhle chvíli zapamatujte. Jste připraven, váš úd je tvrdý jako skála a schopná proniknout… do roztouženého zadečku. Pamatujte si. Jste muž. Drsný. Voják. Madam Jeannine je obyčejná děvka, která si nezaslouží něžnosti…“
Náhlé sevření boků, prudké otočení a naražení na hranu oprýskaného stolu překvapilo i samotného Jeana. Mezi půlky se mu vetřel horký žalud a našel si ihned cestu. Slyšel mladíka, jak hlasitě dýchá, jako kůň, který má za sebou celodenní hon na lišku v sychravém lese. Markýz musel trpět, když se snažil prorazil první zátaras. Komorník už neměl milence hodně dlouho.
„Děvka,“ zachroptěl mladík a přirazil. Po překonání první překážky už to šlo hladce. Svěrače vstřebávaly cizí těleso naučeným způsobem, přizpůsobily se jeho velikosti a několika stahy jej vcucly celé dovnitř.
„Charlesi,“ zaskučel komorník a zaryl pěstované nehty do dřevěné desky stolu. „Mohl byste tam dole, mě, teda madam Jeannine…“
Krátké výdechy panice napadaly jednotlivá vlákna vlasů, které po několika hodinách služby opustila jinak dokonale modrou mašlí svázaný culík. Jean věděl, že se mladík neovládá a proto jeho ruka pevně stiskla útlé zápěstí a přemístila v křeči sevřenou ruku do svého rozkroku.
„Madam Jeannine nemá nic takového,“ zavrčel skoro vztekle Le Normat. Když se mu však mezi prsty dostala jemná pokožka penisu, zarazil se.
„Je důležité umět si pohrát s přednostmi. Žena oplývá nádhernými ňadry, citlivými bradavkami. Musíte být něžný. Najít místa, která vám dají svolení zajít dále. Představte si, že můj… je…“
Mladý markýz Le Normat nepotřeboval delšího vysvětlování. Byl kupodivu chápavý na dnešní mládež. Zůstal nehybně zapuštěn v úzkém prostoru konečníku a teplými prsty zkoumal žilky na rozrušeném penisu sluhy. Jean nijak nešetřil svými hlasovými dispozicemi. Sténal nahlas, jako pornoherec v prestižním gayfilmu a vypustil pasáž, jak uspokojit ženská ňadra a lůno.
„Měl byste se hýbat,“ zahýkal komorník, když si uvědomil, že mladíkův penis se uvnitř něj podezřele chvěje a dech na zátylku se silně podobá okamžiku před orgasmem. Nechtěl zůstat na suchu a tvrdě zaútočil svým pozadím na jemné osrstění v rozkroku mladého markýze. „Hý… bat!“
Nenadálý bolestivý zkus zubů, pár milimetrů od naběhnuté tepny na krku, zažehnul u obou potřebný impuls k uvolnění. Markýz Le Normat líčil průhledným „vápnem“ stěny tenkého střeva, přesněji řečeno dvacet centimetrů za hranami jemného vrásnění vstupu do konečníku a Jean naopak jeho jemné, skoro dívčí ruce.
„Jaký jsem byl?“ zeptal se nesrozumitelně Charles Le Normat do rozkousané kůže na krku. Nehýbal se, jen těžce dýchal, svíral ochabující penis v hrsti a nechal si průhlednou břečku protékat těsným tunelem, tvořeným z prstů.
„Nejsem si jistý,“ zahuhňal věrný služebník madam Jeannine a narovnal se. Vzdal se teplé výplně svých útrob i stisku kolem již tvrdosti postrádajícího údu. Schoval jediným pohybem vše zakázané do neprůhledné tkáně lněného oděvu a otočil se. „Záleží jen na vás a na madam, jak si padnete do náruče. Nejsem žena, takže…“
Markýz Le Normat přerušil jeho slova náhlým stiskem kolem krku a přitažením k sobě. Polibek byl tvrdý, neforemný, drtil ústa nepříjemně a leklá ryba by v tomto okamžiku vyhrála titul Miss Ryba. Jean si ale i tak udržel podobu učitele a nenechal se tímhle chabým útokem vykolejit. Vjel prsty do jemných vlasů svého milence, které dokázaly na slunci měnit barvu stejně jako kůže chameleona a nedovolil mu ucuknout od výukové hodiny líbání. Stiskl lehce spodní ret a otřel se o něj špičky zubů. Zvláčnil jazykem růžovou konturu a pronikl mezi rty jen mělce, aniž by zavadil o bílou sklovinu. Masíroval pokožku na temeni hlavy krouživými pohyby a pak dravě trhnul. Sevřel prameny vlasů, nechal je sténat bolestí a zároveň si vyprosil odpuštění jazykem, který vnořil hluboko do úst roztěkaného markýze.
„Jsem připraven!“ vykřikl nabuzeně markýz a několikrát přešlápl, jako profesionální boxer v ringu. „Uveďte mě k madam Jeannine!“
Jean zůstal nevěřícně stát a pozoroval tu nadrženou kobylu ve svém pokoji. Snažil se nasoukat zpět do kalhot, aniž by si očistil potřísněný penis. Komorník si musel jen tiše povzdechnout, když viděl tu mladistvou krásu a velikost v dřímajícím stavu.
„Jistěže, mladý pane,“ uklonil se nepatrně Jean a vedl ho zpět chodbou do salonku pro hosty. Cítil pohled na zátylku a sám sobě přiznal, že ho takhle nerozrušila ani návštěva samotného Ludvíka.
„Počkejte zde, půjdu zjistit, zda je madam připravena,“ oznámil profesionálním hlasem, aniž by na sobě dal znát, že mu právě v této chvíli vazká tekutina smáčela bílé punčochy v místě mezi podivně staženými půlkami.
„Madam, máte tu svého hřebce. Vypadá, že měl dostatečně velký prostor pohybu na pastvinách a dobře živen. Postavu má pevnou, vzpřímenou, bradu hladce oholenou a prsty nervózně si pohrávající s okrajem vesty napovídají, že vás minimálně ke třem společenským uvítacím větám, než vás…“
„Jean! Je to večeře! Jak si dovoluješ mluvit tímhle tónem se svou paní?“ přerušila ho madam Jeannine a hrábla po vějíři, aby rozehnala náhlý příval horka, zaplavující její mysl i tělo. „Opravdu je tak nadržený?“
„Ano, madam. Být vámi, tak se už teď něčím promažu…“
„Jean!!! Jste opravdu nechutný. Vypadněte!“
Komorník se uklonil a zavřel za sebou dveře.
„Oh, madam Jeannine nevypadala v dobré náladě,“ posmutněl mladý markýz a jeho nadšení závodního koně náhle opadlo. „Najednou se nedokáži… no… vzpružit.“
„Myslete na její ňadra,“ povzbudil ho Jean a gestem před svým plochým hrudníkem naznačil, jak velikášsky se dmou prsa madam Jeannine.
Charles Le Normat sklíčeně pozoroval roztažené prsty ochotného komorníka, které naznačovaly objem ženských vnad. Sluha si uvědomil, že mladík tyhle „věci“ poprvé a naposledy nespíš viděl u své matky, nebo kojné, která ho krmila mlékem.
„Moje ruce, hebké, laskající váš úd, než se vnoří do mé… teda do lůna ženy, jenž milujete,“ změnil téma Jean a před svým rozkrokem naznačil několik uvolňujících tahů, které použil na jeho i svůj penis. Viditelná výduť mezi stehny mladého muže komorníka vzrušila a jen na ni zůstal fascinovaně viset zrakem.
„Fungujete to, drahý Jeane!“ zajásal Charles Le Normat a poplácal ho děkovně po ramenou. „Držte mi palce!“
Komorník sebou jen cukl, když za sebou hlučně zavřel dveře. Jeho skleslá nálada však netrvala dlouho. Přerušily ji výkřiky, nadávky, tříštící se jeden z keramických kousků o stěnu a pak tvář vyděšeného mladíka, který s kalhotami na půl žerdi, vycouval z pokoje madam Jeannine.
„Zklamal jsem, Jean! Byl jsem nejspíš moc tvrdý!“ padl mu přímo do náruče mladý markýz. „Byl jsem tak nervózní, nedokázal se mi zpevnit, když jsem ji uviděl. Přitom jsem byl tak nabuzený, prudce jsem ji otočil, plácl ji přes zadek, řekl jí, že je špinavá děcka a zajel jsem jí prsty do…!“
„Cože?!“ vyhrkl Jean. „Mluvíte moc rychle, mladý pane! Uklidněte se. Vrátíme se zpět do mé pracovny a vy mi o všem povyprávíte, nebo lépe, názorně mi to ukážete a já vám řeknu, kde jste udělal chybu.“
„Nevím, jak bych se vám za vaše velkorysé služby odvděčil,“ zamumlal Charles Le Normat do kůže na krku rozechvělého sluhy a nechal se jako poslušné dítě za ruku odvést do pokoje. „Co se událo u madam, konejte přesně, jako u ní v salonku…“ povzbudil ho, sotva se za nimi dveře zavřely a vzduch stále nasycený pižmem obou mužů, se unaveně pohnul ze strany na stranu.
„Vy špinavá děvko!“ vykřikl bez varování mladík, strhl z komorníka kalhoty, které mu sahaly do půl lýtek a pleskl ho tvrdě přes pravou polovinu hýždí. „Do zadečku se nechají šukat jen padlé děvy z té nejhorší části Paříže!“ navalil šokovaného Jeana na parapet malého okna a během vteřiny našel povolené oko v punčochách. Vjel do něj prstem a s podmračeným výrazem tyrana roztrhl nebohé prádlo v místě, které se před pár okamžiky chvělo rozkoší. „Vaše ňadra chlípně volají po barbarském plenění,“ teplá ruka hnětla divoce úd nebohého komorníka a druhá mu zvedla nohu do výše. „Vaše studna nemravnosti už přetéká nechutnými tekutinami,“ odfrkl si Charles Le Normat a setřel své vlastní sperma na rozechvělých stehnech sluhy. Pak nečekaně pronikl hned třemi prsty dovnitř a tvrdě přirazil, až Jean vyděšeně vykřikl. „Pak mě madam Jeannine praštila vějířem po hlavě…“
„Uh… byl jste slabý. Kdybyste zbaběle neutekl, jak byste pokračoval. Berte to jako další lekci,“ zachroptěl Jean a snažil se krátkými, hlubokými nádechy rozehnat orgasmus, protože mladý Le Normat na rozdíl u madam, nepřestal hluboce a rychle trýznit jeho anál.
„Oh… Opravdu mohu?“ zatvářil se nevinně markýz a bez varování navýšil počet prstů.
Madam Jeannine nahlas vydechla a odložila kukátko. Výjev přes dvůr do okna jejího sluhy ji nadmíru potěšil a zároveň vzrušil. Cítila, jak jí zvlhlo lůno a srdce zrychlilo své údery. Kdyby si otevřela okno, slyšela by jistě řinčení skleněných tabulí, jak do nich mužská záda prudce narážela. Stačil jí soustředěný výraz markýze Le Normata, který se svému milenci díval do tváře.
„Tak tohle bychom měli,“ usmála se a vyčerpaně se položila na postel. Stáhla si šaty mírně z ramen, aby se objevil ve výstřihu okraj růžových bradavek a pozvedla lem sukně, aby cudně vystavila na obdiv svůj bělostný kotník. Malý obchod, který uzavřela s markýzou Genevieve Le Normat, se zdárně podařilo završit. U mladého synáčka se bohužel projevil zájem o úplně jiné pohlaví, než ženské a matka si s ním nevěděla rady.
„Vstupte,“ pípla madam Jeannine, když se ozvalo tiché zaklepání.
Potřebovala se toho bručouna Jeana aspoň na hodinu zbavit. Aby jí nestál pořád za zadkem a nekazil okamžiky rozkoše, kterých se jí dostává tak málo. Rozehrála toto malé divadlo pouze pro svého komorníka, aby se chvilku dobře bavil.
„Není přece nic lepšího, než mít spokojené služebnictvo, že ano, drahý barone,“ přivítala s cudným úsměvem statného milence, který se po ní vrhl stejně rychle, jako kočka po neopatrné pěnkavě…