Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 1

Pro Hachiko ♥

Osud ke mně nebyl nikdy milý. Nikdy jsem nedostal to, po čem jsem toužil. Například svou vysněnou lásku, kterou jsem miloval od svých sedmi let. Nikdy jsem mu to neřekl a nikdy se to nedozvěděl. Vzal si krásnou Američanku a zmizel mi na několik let z očí. Svou šanci jsem propásl. I jeho pohřeb. Než mi došlo oznámení, bylo dávno po něm. Kouki zemřel, aniž bych se s ním mohl rozloučit a dát mu alespoň letmý polibek na tvář. Na chvíli cítit na rtech jeho horkou kůži a slyšet jeho hlas, který mi každý večer řekl: Dobrou noc, malý bráško.

Zastavil jsem se a bezcílně zíral betonové kostky chodníku. Před měsícem jsem přišel o práci. Peníze jsem rozdělil na dva díly. Na nájem v činžáku na kraji Tokia a zbytek jsem poslal Chise.

Potřeboval jsem peníze. Ne pro sebe, ne abych zaplatil činži. Potřeboval jsem je nutně pro Chise.

Kdo je Chise?

Nikdy jsem se jí nedotkl. Slyšel jsem její hlas přes skype a na hraně monitoru notebooku jsem měl připevněnou její fotku, když se narodila. Podoba… nulová. Myslím tím, jak vypadala v době, kdy ji v porodnici zbavili pupeční šňůry a kdy vypadala teď. Studentka na univerzitě Yale bez podpory rodičů. Závislá na svém strýci v Japonsku. Na mně. Byla krásná. Usměvavá, na Američanku nízkého vzrůstu, ale štíhlá, s černými lesklými vlasy a nádherným úsměvem. Očima připomínajícího svého otce. Mého bratra. Pokaždé, když mi volala online přes skype a usmívala se pohledem mého staršího bratra Koukiho, bodalo mě u srdce. Nehodlal jsem si připustit, že vypadá jako on.

Zatřepal jsem hlavou a zohnul se pro papírek od jahodové tyčinky Hello Kitty. Stiskl ho do svěracích kleští na dlouhé tyči a vložil do igelitového pytle. Neřekl jsem jí, že jsem nezaměstnaný a že jsem si přes jistou ponižující situaci u starosty „vyprosil“ místo uklízeče. S reflexivní vestou na svých ramenou a dřevěným vozíkem po boku jsem brázdil ulice.

Někdy na sklonku léta, když jsem stoupal po schodech do svého bytu s igelitovou taškou obsahující chleba, brokolici, svazek pórku a krabičkou s deseti vejci, mě zastavila moje bytná. Na Japonku nebyla drobná. Měla velká prsa, přetékající ji přes krajkovou halenku a na okraji plátěných rudých kalhot dala znát, že nosí tanga.

„Dlužíte mi za nájem, Hideki,“ zamračila se. „Já nejsem žádná charita, chci to mít zítra ráno na stole nebo padáte.“

„Ale to nemám…,“ vůbec jsem si nedokázal představit, kde tak narychlo seženu peníze.

„Ale mě to nezajímá,“ svraštila ještě víc obočí a naklonila se blíž ke mně, až se mi její ňadra zapřela o hrudník. „Mám pro vás ale nabídku. Když mi uděláte dobře, dám vám týden na víc. Dejte si sprchu. Máte půl hodinu na rozmyšlení.“

Zůstal jsem nechápavě stát na schodech, opřený o oprýskanou omítku a přehrával si stále dokola její slova. Udělat dobře. Co tím myslela? Nepamatuju se, jak jsem se dostal do bytu. Vytočil jsem pět svých nejbližších známých, jestli by mi nepůjčili. Čas ubíhal rychle a tři z pěti mi hovor odmítli zvednout. Chápal jsem je. Dlužil jsem jim už hodně. Stále jsem na sobě cítil studené kapky vody, když jsem zmáčkl knoflík v přízemním bytě.

Moje selhání není potřeba rozepisovat. Ta ženská byla nejspíš frigidní. Nebo já jsem byl neschopný. Chtěla po mně práci jazykem a prsty. Nikdy jsem to nedělal. Nikdy jsem neměl ženu. Znechuceně mě vyhodila z bytu se slovy, že zítra ráno chce mít peníze v ruce a od příštího měsíce mi činži navýšila. V té chvíli trapné potupy kolem procházela Lucy. Byla stejně stará jako moje neteř a v době, kdy jsem měl ještě práci, trávili jsme spolu večery na střeše s krabičkou cigaret a povídali si o všem možném. Kouření jsem kvůli nedostatku financí zrušil a tak skončily i naše společné večery pod hvězdami.

„Zvu tě na čaj, Harado,“ usmála se a pokynula rukou, ať jí následuji. Byla to drobná dívčina, které příroda nedopřála žádné ženské tvary. Na krátko ostříhané vlasy, obarvené do sytě oranžové, jí ženskosti ještě víc ubraly. Na sobě měla jednoduché šaty, přes které lehce prosvítaly růžové dvorce bradavek.

Nemluvila. Jen postavila konvici s vodou na sporák a nachystala dva hrnky. Na chvíli zmizela ve vedlejším pokoji a pak se objevila s papírovými bankovkami.

„Ber,“ řekla jen a vtiskla mi je do ruky.

„To nemohu přijmout,“ bránil jsem, ale ona se nedala odbýt.

„Co jsi udělal bytné, že tě tak vykopla a ještě ti zvýšila nájem?“ vyzvídala, když pokládala čaj na stůl.

Bylo mi trapně, ale nakonec jsem ji o svém selhání řekl. Seděla na okraji stolu, srkala horký čaj a poslouchala. Poprvé jsem si za ty roky všiml, že má nádherně modré oči lemované dlouhými řasy, a to ji opět dělalo nádhernou dívkou.

„Ženská je v podstatě jednoduché stvoření, když víš, kam sáhnout,“ pronesla, když jsem domluvil. Posunula se o pár centimetrů ke mně, roztáhla nohy od sebe a zapřela se bosými chodidly na okraji židle, na které jsem seděl. „Naučím tě to. Jestli ti za to ta mrcha bude chtít zaplatit, tak budeš mít prachy do deseti minut v kapse.“

Otevřel jsem ústa, abych protestoval, ale Lucy mě pevně chytila za zápěstí a vložila mi do nich mé vlastní prsty. Instinktivně jsem na ně jazykem přenesl své sliny a dál se nechal vést do jejího lůna. Poslouchal jsem její rady podvědomě. Byl jsem vyděšený místem, kde jsem se nacházel. Vyděsil mě i tichý zvuk, když položila svůj šálek čaje na stůl a zapřela se dlaněmi o malý stůl. Zaklonila hlavu a mrakodrap vrhající stín oknem činžáku její obličej skryl v šeru. Dýchala těžce. Některé vysvětlivky spolkla a místo nich se z jejího hrdla vydal přidušený vzlyk.

Nedíval jsem se na hodiny. Neměla v kuchyni hodiny. Mě to připadalo jako věčnost. Ale lepkavé teplé vlhko na polštářcích prstů a hlasité vzdychání mi naznačilo, že je po všem.

„Minuta a sedmnáct vteřin,“ pronesla do ticha.

Byl jsem stále uvnitř, sevřený odeznívajícím orgasmem a stahy.

„Omlouvám se!“ vyhrkl jsem a vytratil se z jejího lůna. Popadl jsem hrnek s čajem a bylo mi úplně jedno, že patří Lucy a že ho vypila do dna.

Lucy byla lesbička. V té době bez vážné známosti. Já byl gay. Bez žádné známosti.

Ten den byl začátek všeho. Mého ponížení a získávání špinavých peněz. Na druhý den jsem zazvonil u dveří mé bytné a vmetl jí do obličeje, pokrytým bahnem z mrtvého moře, svou nabídku. Přijala. A prohrála. Nestačil jsem ji stáhnout ani kalhotky, a dokonce jsme se nedostali ani na postel. Vrhl jsem se na ni hned u botníku, sotva za námi zaklaply dveře. Prostě jsem našel škvíru mezi květovaným froté županem a pár minut nato jsem si odnášel svazek yenů, přepočítané na stovku dolarů. Pro mou neteř, Chise.