Pohádka o spící panně

Povídka, pohádka na dobrou noc, pro mou milovanou zelenou, Girušku ♥



Bylo, nebylo. Za sedmero horami, sedmero řekami a sedmi nejhoršími lidskými hříchy. Město veliké, s bohatou historií a s honosným hradem nad řekou, zvanou Vltavou.

V tom království žil byl král, a jak to v pohádkách bývá, měl ženu krásnou a chytrou. Bílé hedvábné dlaně měla položené na svém kulatém bříšku, ukrývající plod jejich lásky. Všichni očekávali příchod nového člena, dítě nevídané, z lásky zplozené a do světa bez závisti povinuté.

Ten den, kdy přišlo dítko na svět, však nebylo andělským chórem doprovázeno. Na stoleté střešní tašky dopadal těžký déšť, vítr se pral o místo na zemi a tvořil z vln rozvodněné řeky ohromné sochy démonů, tyčící se až do černých mraků, valící se temnou oblohou. Pomatení ptáci se bílými perutěmi snažili bojovat, ale stačilo pár neviditelných úderů, aby jejich křehká těla vítr rozdrtil o dřevěné trámy čnící z hlubin Vltavy a o kameny, zaklenutých jeden do druhého, tvořící most. Nářek matky byl hlasitější než hromy a blesky, osvětlující nebe nad Prahou. Ten den se rozezněl dětský pláč. Pláč dítěte. Dívky.

Mohlo by se zdát, že všichni jsou bez viny. Že sudičky přinesou jen ty nejhezčí sudby novorozeněti. Ale nikdo nejsme bez viny. Kdysi dávno, kdy snad právě dětmi všichni byli a se sudičkami si hráli, křivdy se dopustili. Nejspíš milenci byli…

Matka v bílých povlacích lože a nad sebou průhledná nebesa zmítající se větrem, který se dral otevřenými okny s barevnými vitrážemi osudy svatých, k sobě silně tiskla oční víčka, plné slaných slz bolestí. Modlila se za okamžik, kdy uslyší dětský pláč, jenž bude znamenat konec jejího utrpení.

„Bude krásná. Procesí ze západu, východu či jihu a severu se nad její krásou zastaví, poprosí ji o radu, službu, ztratí hlavu a zapomenou, proč na ono místo přišli. Nebude to její hříva, či úsměv, ale její dlouhá šíje a krk, lákající k mnoha polibkům. Také úžlabina mezi ňadry, která ovládne mysl každého muže…“

Matka natáhla ruce, aby mohla své dítě na hruď přivinout a před nesmyslností sudby ochránit. Avšak růžové poupě putovalo z náruče první sudičky do náruče druhé.

„Tvá slova, jak vyřčená, či napsaná, budou jako zaklínadlo. V mých očích bys byla pouhým žebrákem. Ale v očích jiných nenápadná prosba, kterou je potřeba naplnit…“

Matka zavřela oči a mezi vyprahlými rty šeptala jméno své dcery.

Třetí sudička, krásná, s plavými vlasy jako lán slunečnic protkanými černými prameny jako jejich semena, se dlouze na dítě v kolébce dívala. Jakoby měla strach se ho dotknout. Viděla oči, stejné, jako vídala při milostných hrátkách s jejím otcem. Viděla stejné plné rty, které kdysi dávno líbala a které mapovaly její kůži, od krku, mezi ňadra až do vlhkého klína. Zírala do tváře, která se tak moc podobala osobě, kterou tolik milovala.

Několikrát polkla, nadechla se, sevřela bílé prsty v pěst a semknula rudé rty k sobě v tichém protestu. Pocit odpuštění a nenávisti uvnitř této křehké bytosti sváděl těžký boj.

„Tvoje krása i šarm budou lákat muže do osidel tvého lůna. Nikdy však nepoznáš pravou lásku. Láska není krutá. Je to jen lidská povídačka. Budeš žít v domnění, že je ta pravá, uvěříš, budeš trpět a budeš stokrát na bolest ze zlomeného srdce umírat. Život prožitý ve lži. Přeji ti, abys prožívala ty okamžiky stále dokola…“

„Proč?!“ Královna se vzepřela celému světu a jediné, na čem ji záleželo, bylo štěstí své dcery. „Proč má nevinné dítě trpět za hříchy dospělých? Chceš mě potrestat za to, že jsem dokázala víc milovat, než ty? Jestliže cítíš zášť, potrestej mě! Vem si můj život, zatrať mou duši, ale neubližuj mé dceři…“

Třetí ze sudiček byla krásná, plavé vlasy se jí vlnily kolem tváře, ale když blesk proťal černou oblohu, ukázal její pravou tvář. Tvář plné zloby, nenávisti a neschopnosti odpustit zradě. Srdce zahořklé a kdysi dávno kamenem obklopené.

„Jestli se najde někdo, kdo tu falešnou větu bez sobeckosti v srdci vysloví a tvá dcera slovům uvěří, možná štěstí najde. Do té doby každá její láska bude bodat jako nůž. Každé slovo jako ostrý trn růžového keře bude její srdce na krvavé cáry rozedírat.“

Matka své dítě na hrudník, vzdouvající se v rychlých nádeších, pevně přivinula. Uzavřela svou mysl před dalšími sudbami, hlavu pokorně sklonila a pak tiše zašeptala:

„Všem sudičkám z celého srdce děkujeme. Nechť dobrota světa doprovází vás na vašich cestách.“

Záhy ložnice královny potemněla a ocitla se na pár chvil v úplné tmě. Slunce bylo však mnohem větším práčetem a o své místo na zemi umělo dobře bojovat. Žhavými pažemi šedé mraky odehnalo a na modrém nebi se uvelebilo. Ptáci konečně svobodně vydechli a svými písněmi kolem jdoucí potěšili.

Čas plynul rychle. Rodiče se svou dceru snažili chránit. Před zlobou a falší lidí. Jenže dítko bylo zvídavé a společnost několika různorodých koček jí nestačilo. Psa míti nemohla, protože ten potřeboval pohyb, volnost a té princezně nebylo dáno. Kočičí plémě ji zahřívalo, lísalo se k ní, ale když po pohlazení netoužilo, ztratilo se Bůh ví kam, a kolikrát se už k dívce nevrátilo. První bolestivé šrámy do jejího srdce byly započaty. Seděla u okna a volala jejich jména. Strach se ji jako had vinul neviditelně kolem srdce. Ale pak… Ve zlost a nenávist se její pohled změnil.

„Nepotřebuju tě!“

„Už se vracet nemusíš!“

„U mě jsi skončila, lhářko prolhaná!“

Pod oknem vysoké věže zámku, se na zemi hromadily misky se jmény milovaných zvířat, které se k princezně otočily ocasem.

Přes protesty krále i královny opustila své komnaty. Tak jak sudičky řekly, stačilo se usmát na kohokoliv a padl jí k nohám. Procházela městem a každý, koho minula, rukou svou pokynul a zval ji do svého domu. Ochutnala různorodé pochoutky. Od čokoládových lahůdek, krvavého masa, syrových ryb zabalených v rýži. Na tenkém kulatém těstě šunka, sýry, olivy a kousky masa. Stačilo se usmívat a lehce se dotýkat nabízeného rámě. Dostávala tolik tekutin, které dokázaly mysl osvobodit od výčitek špatného svědomí i od samoty.

Rána však byla bolestivá. Cítila, jak neviditelný nůž zanechává v srdci značky. Bílá ruka se brodila načechranými peřinami, ale nikoho po svém boku nenalezla. Opuštěná, bez hřejivého pocitu na hrudi a slova, která ji měla učinit šťastnou, jen pouhými lži zdáli se být.

Malovaný porcelán se tříštil o mramorovou podlahu. Bezmocný křik táhl se zámeckými komnatami. Ptáci se strachem polykali svůj zpěv a krotili ho v drobných hrdlech. Vyběhla ven a vrhla se do trnitých keřů, plných růžových kvítků. Bílé šaty se měnily v široké pruhy látek a bělostné paže hostitele desítek koryt krvavých řek. Bolest ji uklidňovala. Zastavila se až na konci zahrady, na kamenném můstku a pevně sevřela zábradlí. Krev stékala po prstech a drobné kapky se ihned rozptýlily na rychle plynoucí hladině řeky.

„Potřebuju lásku!“ křičela do ticha. Jen vítr otírající svou líc o zelené listy stromů ji mlčky odpovídal.

Mezi stromy, bílou kůrou potažené, mladý muž zjizvenou dívku pozoroval. Potkával ji každý den. Čerstvé preclíky na stříbrném podnose k loži jí nosíval a uši její kočky hladíval. Měl pro ni vždy milý úsměv a kvítí, které natrhal na louce, cestou do zámku. Rudé vlčí máky, modré čekanky a voňavé heřmánky. Ona však ho jen jako pekaře brala. Nikdy ne jako přítele a škrábance před jeho zrakem pečlivě schovávala.

Měla tvář bohulibé Marie, uměla pouhým úsměvem svést jakéhokoliv muže na scestí. Padnul jí k nohám, odhalené nárty zulíbal a jako Maruška maceše své nevlastní sestře v zimních měsících ji na stůl čerstvé jahody, voňavé fialky přinesli.

Ten poslední byl krásný, vysoký a samý sval. Mladší, než-li ona. Stejně plavé vlasy, v prstencích smotané až na mohutná ramena, o která opřít by se dalo. Drobné květiny, bílé okvětní lístky, sedmikrásky v něžných kyticích na kolenou klečících, vyznal jí lásku svou. Ústa v ústa snoubila se, lůn svůj mu propůjčila. Byla šťastná. Věřila, že on byl ten pravý do konce jejich věků.

„Miluji tě,“ zašeptala, když její prsty proplouvaly kadeři, po hladké tváři a druhá rozmazávala vlhké kapky po svých bělostných stehnech.

Od muže, jemuž své srdce darovala, však stejná slova nikdy neslyšela. Přesto na něj každý den čekala. U kamenné zídky, která se pod zubem času rozpadala. Dny však ubíhaly rychle a mrazivé vločky sněhu pokryly zem. Schovaly i její stopy, když šla na štědrý den k místu setkání a mezi tisíci hvězd hledala tvář Boha, který by její prosby o lásce vyslyšel. Ledové krystalky se ale tiše v chuchvalcích dolů snášely a odpovědi se jí nedostávalo.

Slzy zamrzly na své pouti na černých řasách a dech zahřívající promrzlé ruce, přestal hřát. Ostrá jehlice, která v drdůlku její vlasy pozdržela, se zaryla do modrých čar, ukrývající se pod kůží na zápěstí. Bodala. Mlčky. Bez emocí. Jen tak. Aby zapomněla. Aby cítila, jak umí sníh studit. Stejně jako odmítnutí.

Schoulila se do klubíčka a krvácející rány přitiskla k srdci. Čekala dlouho, než přišel osvobozující spánek. Bezmocně pozorovala pramínky, jak sytí bílý sníh a jak se šípkové šlahouny bez listí i květů, zato plné ostrých trnů, plazí jako hadi směrem k ní. Vplétaly se do vlasů, zkrášlily její krk jako náhrdelník a ruce jako náramky. Živily se lidskou teplou krví a na dřevěných větvičkách se začaly jevit zelené pupeny.

V ten samý okamžik se ruce mladého pekaře zastavily. Vánoční vánočka se mu rozpadla jako domeček z karet a vysoká vykynutá čepice na mazance mu náhle splácla. Nevěřícně se díval na své ruce, které nikdy neselhaly. Na těsto, které nikdy nezklamalo. S údivem poslouchal srdce, které se mu uprostřed hrudníku rozezvučelo a působilo nesnesitelnou bolest. Jakoby někdo právě teď… umíral.

Poprvé se vzdal práce. Neposlouchal prosby ani výhružky svého otce. Neumyl si ani ruce od mouky. Vyděsil hnědáka ve stáji, který žmoulal seno a nezaujatě zíral na zeď z vepřáků. Byl potřeba jen v létě, kdy vozil pytle se zrním do mlýna a pak s moukou. Přes zimu měl volno. Přesto vycítil naléhavost v hlase svého pána a pokorně sklopil hlavu, aby mu Martin přes chlupaté uši ohlávku přehodil.

„Dej to toho své srdce, Větře!“ pobídl Martin koně ke spěchu.

Kopyta do hlubokého sněhu bořila se. Dech se srážel v mrazivém vzduchu jak zvířete, tak jezdce. Cestu znal nazpaměť, přesto ji nepoznával. Vánice bránila jim v běhu. Mátla jejich zrak a několikrát byli nuceni zastavit namáhavý krok. Mladý pekař však nenechal se zmást ani odradit. Dýchání ho bolelo a strach nesnesitelně svíral jeho útroby.

„Tady… Tady někde musí být zámek!“ křičel po několikráte. Bezmocné volání zaniklo ve větru a sněhová mlha mu brala naději.

Seskočil do studeného sněhu a zkřehlými prsty jen rozhrnoval. Jako by ztracený zámek ze závějí vybrat chtěl.

„Ah!“ zaskučel a přitiskl si ukazováček ke rtům.

Keřový šlahoun, který krví princezny se živil, zaryl se svými trny do lidské pokožky. Chytil ho pevně  a všech deset prstů si ostrými bodlinami nechal rozedřít. Krok za krokem, oslepený vánicí, držel se řezavého lana a šel. Cítil v dlaních lidské teplo a nepatrné údery skomírajícího srdce.

„Prosím, neumírej,“ šeptal a drtil růžové květy šípkového keře, aby vrátil život tam, kde byl brán.

Ležela schoulená, ve stejné poloze, než se na svět zrodila. Pokrytá voňavými lístky. Holýma rukama z jejího těla šlahouny strhával. Ony však své kořisti vzdát se nechtěly a znovu a znovu, svými trny jako upír zuby, do stále teplých žil ťaly. Přivinul dívku k sobě. Horkými rty léčil rány na zápěstích a šeptal slova zaklínačů.

„Miluji tě. Miluji tě.“

Bránil ji svým tělem a nabídl ho smrtícímu hadu. Jenže každé kousnutí pro nenávistné poselství třetí sudičky znamenalo prohru. V jeho žilách tepala krev, přesycená láskou a ochranou. Tenký dřevěný šlahoun měnil se v prach a růžové květy tvořily v závějích rudé skvrny.

Líbal její dlouhý krk. Líbal její namodralé rty. Dlaněmi třel studenou kůži. Odhrnul zlaté vlasy z bílé tváře, aby jí viděl do očí. Tolik toužil, aby je otevřela a aby se její ústa do úsměvu roztáhla.

„Jsi má víla,“ vyprávěl příběh. „Víla, křehká, jen v rouše Evině, tancující v lukách, mezi kopretinami.“

Tiskl ji k sobě pevně. Aby srdce bez úderu poslouchalo to zmatené.

„Tvůj úsměv i slunce donutí vyjít z pod černočerných mraků,“ polibek střídal polibek. Žhavý kotouč slyšel vyprávění a chtěl vědět víc. Sněhová vánice se náhle jen v lehké poletování, vločkového chmýří, změnila. „Tvé ruce jsou jako boží pohlazení. Viděl jsem tě, jak na slehlé klasy pšenice je pokládáš po vydatné bouřce. Otíraly se ti o hřbet ruky jako věrný pes a narovnaly se. Jsi… Jsi…“

Cítil, jak se dlouhé nehty prodírají vestou z ovčí kožešiny. Jak se rty pohnuly a nenechaly osvobozující výdech zamrznout.

„Nepřestávej!“

Zaslechl ve své hlavě. Ruka od krve ho pevně stiskla a pomalu tu jeho táhla dolů.

Mladý pekař zaváhal. Najednou jeho srdce ztuhlo a ve svém žáru povolilo. I třetí sudička zaslechla volání chtíče, nikoliv lásky, a povolala své ostnaté psy.

„Prosím,“ zašeptal Martin, když se mu ostré trny růží zasekly do pokožky a znovu se dychtivě napily jeho krve. Viděl, jak ožívají a růžové květy nabírají na síle. „Tohle po mě necht…“

Pevně sevřela jeho úd a stále studená jako led, převzala vládu a svalila ho do sněhu.

„Když mě miluješ, musíš mě udělat šťastnou!“

Martin nabral studený vzduch do plic a slastně vydechl. Tohle ale nechtěl. Čekal příliš dlouho. Tohle nebyla jeho Růženka. Tohle v ní nikdy neviděl.

„Tvá slova mě vždy potěšila. Moje srdce se chvělo při pohledu na tvá ústa, když jsi zkousla koblížek, plněný hruškovým džemem. Jazykem jsi obkroužila cukrem posypané rty a zavřela jsi oči,“ zarazil ji a dotkl se dvěma prsty růžových půlměsíců. „Tohle,“ druhá ruka odtáhla zvídavost od svého rozkroku. „…není láska.“

Dotěrné šlahouny zasténaly a vzplanuly oslnivým plamenem. Sníh se pod jejich sténáním rozpouštěl a teplo donutilo trávu růst. Žluté hlavice pampelišek vstřebávaly teplo slunce a pocity zrazené sudičky. Tenkrát se na louce potkaly tři děti.

Vztáhl studenou ruku na svou tvář. Donutil ji dotýkat se hustých řas a vnímat hebkost kaštanových vlasů. Vyprávěl dál. Poslouchala. Usmála se, když se zmínil o jedné z jejich koček, která mu několikrát zamítla vstup do princeznovských komnat.

Ten den, těch pár minut, kdy se k sobě dvě těla vinula, jen smích provázený vyprávění, jim dělal společnost, byl nový začátek.

Ten den, kdy sníh se ve vodu proměnil a jarní kvítka v rozkvět donutil.

Někdy máte toho pravého po svém boku od samého začátku, jen to nevidíte. Vypadá jako přítel. Jako někdo, kdo vám rozumí. Ale vy mu rozumět nechcete. Chcete lásku. Vášeň.

Na druhý den se třetí sudička zvedla, utřela slzy a hřebenem pročesala husté vlasy před zrcadlem, který odrazil její úsměv.

„Hloupá jsi, dcero mého vysněného prince. Stejně jako já,“ zasmála se a pak její tvář zvážněla. Mezi ňadry bolest jí sevřela.

„Muži…,“ zašeptala a z modrého nebe se začal sypat těžký sníh, i když slunce Kalifornie si užívalo. „Muži a láska…,“ další slova v hořkém polknutí zanikla a keř planých růží na protest lednu voňavými květy se osypal. „Muži…“



Obrázek je od Senpai Danny

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Pohádka o spící panně
Tagged on:     

3 thoughts on “Pohádka o spící panně

  • renara
    8.1.2018 at 18:10
    Permalink

    Tak toto bolo krásne Danny. Tá časť so sudičkami nemala chybu, chúďa kráľovná, no, ono sa hovorí, že deti by nemali trpieť za chyby rodičov, ale pomstychtivosť je zlá pani. Chvíľku mi trvalo, kým som v tom spoznala Ruženku, ale krásne si popísala upadanie do dlhého spánku a vyslobodzovanie.
    Maťo je fakticky charakter 😀 Holt, pravá láska.
    Ešte niekde v trištvrtine som si vravela, či si ešte schopná písať aj šťastné konce a ty si si v mrku pre nás jeden krásny, šťastný koniec pripravila.
    Ďakujem Danny, je to naozaj krásna rozprávka.

    Reply
    • 9.1.2018 at 6:25
      Permalink

      Děkuji moc za krásný komentář ♥ ani nevíš, jak taková slova dokážou zahřát autora u srdce.

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *