Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 5

Dostal jsem přesně tři facky. První, když jsem propadl panice a začal hystericky vyvádět. Druhou, když jsem se o to samé pokusil pět minut po první facce. Třetí mi přilítla na tvář prý do zásoby a pro jistotu. Vědomí, že Chise útok přežila, mě samotného držel při životě, jinak bych si to už dávno hodil. Na druhou stranu myšlenky, zabývající se možnostmi, kde vzít peníze na všechny zdravotní úkony, mě znovu hodily do stavu deprese. Pobyt v nemocnici. Byla v umělém spánku, napojená na přístroj nahrazující funkci jater. Transplantace nevyhnutelná. Prý bych mohl darovat částečně i já.

Jak se kurva dostanu do Států?!

Čas byl proti nám. Z banky mě vyhodily už před měsícem a myslím, že si můj ksicht ještě pamatují. Měl jsem dlouhou řeč, hodně zvýšeným hlasem a padla veškerá má zásoba sprostých slov. Poštvali na mě dva z ochranky, aby mi ukázali cestu ven. Taky jsem mohl svý tělo prodávat ve velkým. Moje bytná by nejspíš z té míry sexu dostala infarkt. Ale vypadal jsem hrozně. A taky jsem se cítil hrozně. Naražená žebra měla stále problémy s každým nádechem.

I když jsem potřeboval každou korunu, tu flašku laciného alkoholu jsem si musel koupit. Věděl jsem i to, že bych si měl teď játra šetřit, kdyby došlo na jejich „dělení“, ale nebyl jsem ve stavu střízlivosti schopen myslet. Večer mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Vzal jsem ho. Volat mi mohl kdokoliv a mohlo se to týkat i Chise.

„Pan Hideki?“ ozvalo se, když jsem to zvedl.

Přikývl jsem.

„Pan Isaburo Jun by se s vámi rád sešel.“

Svraštil jsem obočí a zatvářil se překvapeně. Kdo je Isaburo Jun?

„Když jste odmítl peníze…“

No jistě. Ti muži v černém a obálka.

„Nabídka platí pouze dnes. Máte na rozmyšlení dvě hodiny. Išagara bar. VIP salonek.“

„Nabízel jste mi práci?“ ujistil jsem se. Během rozhovoru jsem měl několik výpadků pozornosti.

„Dvě hodiny pane Hideki. A vezměte si na sebe něco více pohodlnějšího, než reflexivní vestu.“

Měl jsem pár jízlivých odpovědí na jazyku, ale spolkl jsem je stejně jako hořké semeno. Stejně mi ani nedal příležitost se vykecávat, protože zavěsil. První, co mě napadlo bylo, že jsou to mafiáni. Že kvůli nim vypadám tak jak vypadám. Možná, že mě jen chtějí vytáhnout z baráku, vylít mi kecky betonem a hodit do vody. Možná se rozkřiklo, že dobře lížu i píchám a tak si mě samotný velký šéf nechal povolat.

Neměl bys pít, Harado.

Nechal jsem na stole vzkaz a instrukce pro Lucy, kdybych se do večera nevrátil a nebo se už nikdy nenašlo mé tělo. Našel jsem ve skříni oblek, pozůstatek z dob, kdy jsem měl ještě práci a každé ráno si vázal kravatu před zrcadlem. Tu jsem nenašel. Matně jsem vzpomínal, že jsem ji na něco použil. Vlastně ano. Místo pout, aby mi bytná neutekla, když po mě chtěla, abych byl trochu ostřejší.

Před barem, který už z dálky nevypadal jako nějaký zablitý pajzl, protože přede dveřmi stáli dva chlápci, kterým čouhaly z pod klop saka nejenom pažby revolverů, ale i tetování, pokrývající prsty, dlaně a odhalený krk, jsem se zastavil.

Jestli budu muset dělat nějakého bodyguarda…

Kupodivu neřekli ani slovo, jen jedním krokem, každý na jinou stranu, mi uvolnili místo a jeden z nich mi otevřel dveře. Malý chlápek v kimonu se mi pořád klaněl a pomalu mě vedl přes hosty plně nabitou místnost. Snažil jsem se mu to oplácet.

S takovou do VIP salonku nikdy nedojdeme a ty dvě hodiny vyprší těsně před koncem.

Posledních pár kroků před vstupem se zastavil a pobídl mě gestem, ať pokračuji sám. Najednou jsem měl pocit, že je posranej až za ušima a vidíme se naposled. Měl jsem chuť vzít do zaječích, stejně jako on, ale dřív než jsem stačil zaklepat nebo naopak nabrat obrácený směr, ozvalo se: „Pojďte dál, pane Hideki.“

A tak jsem se ocitl v prostorné místnosti, vykládané dřevěnými kazetami a papírovými paravány, pokryté kresbami. Měly zvláštní matný odstín barev, byly cítit historií a můj mozek mi ihned předhodil, kolik bych za takové věci mohl utržit.

„Saké?“ vytrhl mě ze zlodějských úvah muž, sedící na zemi u malého stolku a aniž by počkal na odpověď, mi nalil do malého kalíšku. Překlopil jsem ho do sebe ve stoje a změřil si ho podezíravým pohledem.

„Pan Isaburo?“ zeptal jsem se a hladově pozoroval misky a talířky plné jídla.

„Pan Isaburo se velice omlouvá. Pověřil mě, abych ho zastoupil. Posaďte se a nabídněte si,“ vyzval mě.

„Aha,“ zmohl jsem se jen a bez rozpaků uchopil hůlky. Házel jsem do sebe jednotlivé kousky rychle, jako by to byla moje poslední strava.

„Jak jste na tom s pitím, pane Hideki?“ zarazila mě jeho slova, když jsem se natahoval po porcelánové nádobě, abych si dolil. „Ta práce, kterou vám pan Isaburo nabízí, vyžaduje absolutní spolehlivost a čistou mysl.“

„O co jde?“ šel jsem rovnou k věci a nechal si na vynikající saké zajít chuť.

„Vaše schopnosti v oblasti šoférství mého šéfa hodně zaujali. Protože dosavadní řidič slečny Ayi je kvůli nedávné nehodě indisponován, člověk, který se vyzná v ulicích Tokia by se nám velice hodil.“

„Chcete po mě, abych dělal osobního šoféra slečně Aye?“ ubezpečil jsem se.

„Nemáte řidičský průkaz?“

„Ne, mám. Indisponován… Je ten muž v pořádku?“

„To není vaše starost,“ odpověděl stroze.

Měl jsem pocit, že mi právě prozradil, jak se nakládá s lidmi, kteří ohrozí život zaměstnavatele nebo ztratí jeho důvěru, i když ne svou vinou.

„Slečna Aya vyjíždí od domu v 7.30. Sepsal jsem pár věcí, které je potřeba dodržet…“

„To se hodí,“ řekl jsem ukřivděně a líně obracel stránky seznamu s pár věcmi. „Kdybych o nich věděl dřív, nemusel bych dopadnout tak, jak jsem dopadl.“

„Máte pravdu. To je další věc,“ pokýval hlavou muž a v tom se dveře otevřely a dovnitř vstoupilo šest chlápků. „Pan Isaburo by rád věděl, kdo z nich se dopustil toho drobného nedorozumění. Nové pracovní vztahy by měly být čisté, bez křivd z minulosti. Pan Isaburo si na tom zakládá.“

„Nedorozumění,“ opakoval jsem nevědomky a naražená žebra, i jimi propíchnuté plíce, se mi zasmály v podobě bolesti do tváře.

„Stačí jen ukázat prstem, pane Hideki,“ pobídl mě muž.

„Když jsme u toho čistého štítu, přeslechl jsem vaše jméno,“ usmál jsem se a stočil pohled na jídlo. Moje prsty se opět chopily hůlek a já pokračoval v jídle. Měl jsem fakt hlad. A o smrt dalšího ze zaměstnanců pana Isabura jsem neměl absolutně žádnej zájem.

„Omlouvám se!“ vyskočil z tureckého sedu a uklonil se. Odhalil tak i on své barevné tetování na krku ztrácející se v řídkém porostu vlasů na temeni. „Nakagawa Osamu.“

„Ta práce mě zajímá,“ pokračoval jsem a cítil, jak mě všech šest párů očí probodává záda. „Kdy můžu nastoupit?“

„Zítra. V šest hodin ráno,“ odpověděl Nakagawa a jako tvrdohlavý býk se vrátil zpět k oné šestce černokabátníků. „Rád bych věděl, který z těch mužů vás…“

„Bylo to výborné!“ hlasité zafunění přerušilo naši konverzaci. „Je pozdě. Jestli mám tak brzy ráno stepovat u vašich vrat, měl bych jít co nejdříve zalehnout!“

Zvedl jsem se a sebral svůj seznam ze stolku.

„Adresa tady nahoře platí?“ ukázal jsem prstem na hlavičku papírů.

„Ano, ale… pan Isabura mi kladl na srdce…“

„Nikoho z těch pánů jsem v životě neviděl,“ uzavřel jsem náš rozhovor a uklonil se. „Zítra v šest hodin. Budu tam. Ven trefím sám.“

Svižným krokem jsem prošel kolem nich. Myslím, že si mého pátravého pohledu na špičky bot jednoho z nich nikdo nevšiml. Ta skvrna od mé krve očividně nešla tak úplně vyčistit. Byla tam. Přesně na místě, kde jsem ji vyplivl. Díval jsem se na boty. Ne do očí. Nečekal jsem vděk ani odpor. Alkohol mi stoupl do hlavy a já dostal strach, abych se vůbec dostal domů a ráno si pamatoval to, co se právě teď odehrálo.