Domeček pro panenky

---

Upozornění: Tento příběh obsahuje ponížení lidské důstojnosti.

---

Zvedl jsem udiveně hlavu, když jsem zaslechl cvaknout dveře.

Můj pán se vrátil brzy. Nejsem připraven!

Posadil jsem si, abych si záhy uvědomil, jak zem, na které jsem byl schoulený do klubíčka, studí. Malou škvírou mezi dřevěnými okenicemi se prodíralo ještě denní světlo a vrhalo středem mého pokoje zlatý proužek. I když jsem do tohoto okamžiku jen lehce oddychoval a byl polapen do jemných nitek snu, vnímal jsem tiché klepání dešťových kapek na parapet. Snad proto se mi pod víčky kmitaly zorničky uprostřed bílých očních bulv, jejichž barvu jsem si nebyl už schopen vybavit a nedokázal jsem usnout.

Seděl jsem na patách a oči napínal do šera. Přivykl jsem si přítmí a začal rozeznávat papírové tapety na zdech, velké květinové ornamenty a v rohu pokoje bílý viktoriánský dům pro panenky. Zíral jsem na něj jako na vetřelce, na všechny ty malé postavy, způsobně sedících na policích, s kudrnatými vlasy kolem porcelánových růžových tváří.  Vycenil jsem na ně zuby a tiše zašeptal:

„Nenávidím vás!“

Můj hlas zněl jako skřek černých havranů, poskakující v bezpečné vzdálenosti od mršiny, na které hodovalo zvíře se světlou kůží a hlavou orámovanou zlatavými chlupy, s konečky smáčených v krvi oběti. Rychlými nádechy a strachem prosyceným polykáním jsem se snažil zmást stopy po svém hlasu. Zatnul jsem nehty do kůže na stehnech a znovu zavrčel do tmy. Jen tiché plesknutí mých dlaní o dřevěné parkety, prozradily mou pozici na všech čtyřech. Nenávistně jsem pozoroval ten dům plný bělostných andělů v těžkých sametových šatech a zároveň vyčkával, až pronikne proužek světla otevřenými dveřmi do mého pokoje a ON vstoupí. Jen představa, jak bere světlu svou mohutnou postavou moc nad mým pokojem, mě vzrušila. Prsty na rukou se mi křečovitě sevřely a já nedočkavě vyrýval nehty značky do podlahy. Vzrušení mě pohlcovalo s každým zvukem, který se dostal skrz zdi a dveře. Pohnul jsem pažemi, spálil si kůži na kolenou, když jsem se pomalými kroky chtěl přiblížit blíž ke dveřím a přivítat svého pána. Jen jsem znovu polkl, abych ulevil ohryzku, do kterého se zadřela pevná hovězina a zacinkání kovových kroužků řetězu mě upozornila, že se snažím překročit neviditelné hranice.

Když se za tou tenkou dřevotřískovou vrstvou mezi kovovými zárubněmi ozvaly kroky, znovu jsem dosedl na paty a ústa se pootevřela do očekávaného úsměvu. Cítil jsem, jak se mi ztopořený úd otřel při tom pohybu o stehno a ztvrdlou pokožkou na patách jsem si podráždil jemné vrásčení kolem roztouženého otvoru, připraven přijmout svého pána.

S hlubokým nádechem jsem k sobě přitiskl rty a sklopil hlavu. Měl jsem zakázané dívat se do jeho tváře. Snad proto ve mně vřela krev, brněly mě konečky prstů a nervozitou o sebe cvakaly zuby. Čekal jsem, co mi donese dobrého. Čekal jsem jeho prsty, na hrubé pročísnutí vlasů, které mi před několika dny zkrátil. Vzpomínka, jak tvrdě přirazil a já se musel zapřít dlaněmi mezi rudé květy na tapetách, mi rozechvěla tělo. Držel mě za bradu a chladným ostrým břitem přejížděl po krku a zbavoval mě tak pichlavého strniště. Svíral mé vlasy, prudkým škubnutím si vynutil slastný výkřik a přitom pronikl co nejhlouběji, aby mi záhy dal poznat prázdnotu a pramínek odříznutých vlasů dopadl na zem vedle mých do krvava rozedřených kolen.

Kroky.

Povolil jsem stisk rtů a sevřel je mezi zuby. Sledoval jsem vyděšeně proužek světla, roztínající spáry mezi jednotlivými parketami a černé stíny. Chřípí se mi zachvělo nervozitou, když rozpoznalo pach někoho jiného.

„Tohle bude ode dneška tvoje…“

Ten hlas jsem znal. Zareagoval jsem na něj jako obvykle. Silným škubnutím a stahy v konečníku. Dokázal mě vzrušit pouhým slovem, i když to bylo jen pouhé „lehni“. Nedokázal jsem odtrhnout zrak od podlahy, až moc jsem byl dobře vycvičen. Bílé cákance, které prozradily neposlušnost mého těla, jsem se snažil skrýt pod dlaněmi, které jsem rozprostřel na hladké lamino.

„Tohle nesmíš nikdy udělat. Uděláš to a dopadneš jako on.“

Moje ruce se zastavily a všechen můj výcvik byl náhle nalomen. Chtěl jsem se omluvit poníženým pohledem a olíznout si před ním krvavými krůpějemi pokryté rty, jak jsem je drtil mezi zuby.

„Je to tvoje…“

Horká tekutina mi dopadala na prsty, mísila se s mým spermatem a splachovala jej do propasti nepatrných skulinek mezi jednotlivými parketami. Vnímal jsem cizí pach, silný a zřetelně přehlušující ten můj. Zlatý pramínek mi stékal po ruce a pak přeskočil na mou tvář. Kapky moči se mi dostaly do úst, když jsem se snažil o protest. Vědomí, jak je můj hlas nepřijatelný, jsem jen vyděšeně polkl a nechal si spálit hrdlo hořkou chutí. Zachroptěl jsem a podrážděně konečně zvedl hlavu.

Snědá hebká pleť, která nejspíš dokázala skrýt jemné chloupky. Dlouhé štíhlé prsty objímaly velký penis a pár rytmických tahů odhalovalo hrubý povrch žaludu a stříbrný kroužek propíchnutý těsně vedle močové trubice, ze které vyloudil už jen pár kapek a označkoval si své území.

„Tak je to správně,“ nesl se mým pokojem JEHO hlas.

Neodvážil jsem se pohledem putovat dál. Sledoval jsem stále nechápavě s bolestivým hrotem uprostřed srdce dva páry nohou, a když se ozvala tupá rána, vydral se mi z podrážděného hrdla zmučený vzdech. Snědá stehna vetřelce narazila na okraj stolku, na kterém bylo vybudováno bílé dřevěné sídlo a ruce se zapřely o hranu jedné z polic. Slastný výkřik mi pronikl skrz ušní bubínky až do mozku a já se zvedl. Měl jsem hlavu plnou otázek, ale bál sem se je vyslovit. Rozechvěla se mi brada a do očí vlily slzy, aniž bych o ně stál. Panenky pohybovaly dlouhými řasami a kývaly hlavou ze strany na stranu. Usmívaly se těmi růžovými půlměsíci a všechny vydávaly jeden jediný zvuk. Pravidelné hekání a sténání vycházející z němých úst. Vyděšeně jsem udělal krok dozadu, když jedna z nich slétla na zem a odhalila pod rudou sametovou sukní bílé nohavičky zdobené krajkou. Úsměv ji ztuhl na tváři při dopadu na podlahu a změnil se v křivý úšklebek dlouhé trhliny roztříštěné lebky.

Můj pán podrážděně vyhekl a zaskřípání zubů se mi otisklo na pažích v podobě vztyčených drobných chloupků. Prudký úkrok stranou drtil pod sebou porcelánové údy a rozmetal bílý prášek do kudrnatých kaštanových vlasů. Náhlé zrychlující se dýchání a překotné mrkání, mi připomnělo okamžik před několika dny, kdy jsem nedokázal svého pána uspokojit. Omdléval jsem pod jeho útoky a snažil se dostat zpět na všechny čtyři. Drtil mi obratle tlakem své dlaně, moje tělo pokaždé vysíleně dopadlo na chladnou zem a tvrdý příraz mi sežehl kůži na hrudníku. Vycházel jsem mu svými boky vstříc, toužil po co největší hloubce, ale vyplnění nepřicházelo. Sperma mi vrásčilo kůži, jak pomalu zasychalo. Nedokázal jsem to v sobě potlačit a musel se uvolnit. Dřív než můj pán, bez jeho svolení. Možná proto On nemohl dosáhnout svého vytouženého posledního zasténání. Ostře si přitáhl mou hlavu za vlasy k sobě a donutil mě kleknout. Svaly na krku mě štípaly, když se napnuly na neúnosnou mez. Jako divá šelma se mi zahryzl do odhaleného vystouplého svalu a nepřestával divoce přirážet. Zmohl jsem se jen na přidušené výkřiky plné bolesti. Vystoupil ze mě nečekaně. Náhlá prázdnota, kterou jsem pocítil nejenom tam, byla děsivá jen krátce. S hlasitým zachroptěním mi prudce trhl hlavou a já poprvé spatřil květinové záclonky v malém oknu domečku pro panenky. Byly tak blízko… Omámeně jsem zamrkal, když se svět zhroutil do jednoho bodu, do podoby miniaturní lampy zavěšené nad dvířky a své tělo jsem odevzdal chladné podlaze. Nevnímal jsem pohyb, kterým si mě k sobě znovu přitáhl, vlasy namotané na prstech a pronikl mi do úst, plnící se teplou nasládlou tekutinou, řinoucí se mi z roztrženého obočí a rozbitého čela.

Můj první krok byl nejistý. Druhý mi dodal odvahy. Pánovy nevrlé vzdechy nespokojenosti mě bodaly u srdce. Nemohl jsem dovolit, aby trpěl. Nemohl jsem dovolit, aby nedostal to, pro co přicházel do tohoto pokoje. I když dnes… s ním. Těžce jsem dopadl na kolena, se sklopenou hlavou, abych svému pánovi neviděl do tváře. Pravidlo číslo jedna, vyřčené hned mezi dveřmi, když jsem se chystal překročit práh místnosti s domečkem pro panenky. Zrakem jsem letmo zavadil o střechu, přes jejichž drobné světlé tašky, se táhl pruh mé zaschlé krve.

Pootevřel jsem ústa a dotkl se jimi ztopořeného penisu nového štěněte. Víčka mě uvrhla do temnoty. Ta rána, stále mokvající, tělo zapovězené vlastním dotykům, abych si ji mohl ošetřit, mi připomněla, jak špatné je rozhněvat pána. Snažil jsem se vypudit představy, jak se JEHO ruce zatínají do snědých boků, jak se JEHO penis noří do cizího análu a nedostává se mu potřebné rozkoše. Chladný kov kroužku, zdobící úd tyčící se mi před obličejem, se mi otřel pouze o špičku jazyka. Ta chuť, kterou jsem ještě cítil v krku, pach pižma, kterou zanechal na mé tváři a na pažích. Štěněcí skučení se i při tomto nepatrném doteku obrátilo v tiché zasténání. Natáhl jsem krk blíž k němu, až se mi tenký proužek hovězí kůže zaryl do ohryzku. Řetěz opět vyznačil hranice, za které jsem nemohl. Můj pán ale potřeboval své spokojení. Pocit, když ho svírám uvnitř, pevnými stahy přicházejícího orgasmu. Další centimetr mě připravil o vzduch, ale mě to bylo jedno. Cítil jsem cukání ve svých ústech, jazyk jsem provlékl drobným kroužkem a lákal jej samotného k sobě. Štěněcí úd přijal mou výzvu a celé jeho tělo se začalo třást.

„Špinavej čokl,“ zavrčel můj pán, hrábl mi do vlasů a pevně je sevřel. Jeho tvrdý příraz jsem ucítil až v krku, když se hlouběji prodral stísněným prostorem a štěně se pod jeho útokem prohnulo. „Dívej se!“

Ocel mi dráždila mandle.

„Řek´ sem… dívej se!“

Jizva se roztrhla pod náporem doširoka otevřených očí a propustila pramínek teplé krve na mou tvář. Jen okrajově jsem vnímal řinčení okenic, do kterých se opřel vítr a zámek povolil. Propustily po tolika letech dešťové kapky na prachem pokryté skleněné tabule a poslední zbytky paprsků zapadajícího slunce vklouzly do pokoje.

Můj pán.

Díval se mi do očí. Krůpěje potu mu stékaly po lícní kosti a fialové naběhnuté žíly na krku vytvářely strašidelná tetování pod kůží. Odevzdaně jsem sledoval každý záchvěv jeho vzrůstajícího vzrušení ve tváři, která mi byla po tolik dnů, měsíců, let, zapovězena. Nechal jsem drtit koženým obojkem pružnou chrupavku a vrážet si podle jeho pokynů cizí penis až do krku. Sám jsem si uvědomoval, jak silně pracují svaly uvnitř, jak obepínají jeho nádherný úd a poskytují mu dostatečné tření.

Byl krásný.

TO štěně pro mě neexistovalo. Bylo mi jedno, když mi dopadaly jeho sliny na obličej a když mi plnil ústa svým semenem. Hlasité vzdechy a prudké pohyby pánovy pánve mě uspokojovaly a činily šťastným. S vytouženou úlevou mě prudkým trhnutím odhodil od svého psa. Ztráta rovnováhy, zběsile bijící srdce a nedostatek vzduchu z přiškrceného hrdla mě povalilo na bok. Lapal jsem po dechu, polykal hořkou nažloutlou směs a zároveň ji propouštěl koutkem úst při výdechu. Ta chuť… pachuť… jen vůle neukázat svou slabost před svým pánem ji dokázala udržet v žaludku. Tenkrát jsem se probudil uprostřed noci, schoulený na podlaze, ústa plná zaschlé vlastní krve a JEHO spermatu. Nemohl jsem pohnout víčkem a snaha se posadit mi způsobovala bolest. V kaluži pod sebou jsem zanechával chuchvalec slepených vlasů, ale v momentě, kdy jsem rozeznal nezaměnitelnou chuť svého pána a vědomí, že odešel z mého pokoje uspokojen, mi vlila do žil slastný pocit.

Jako právě teď.

Přesto vše mi hrudník svírala doposud nepoznaná bolest. Můj pán zalit zlatými paprsky slunce a ta bytost, s šátkem kolem hlavy, bránící mu v pohledu na NĚJ, odevzdaně poklekávající na kolena, ve mně vzedmula vlnu… nenávisti. Musel jsem se dívat, jak se jemná nafialovělá kůže otírá o žíznivé rty, jak jazyk krouží po tom skvostu, který patřil pouze mně a dostává se mu práva svého pána očistit.

Jen tiché zakňučení se mi prodralo skrz rty a sliny smíchané se spermatem se nekontrolovatelně plazily po mé tváři.

Hladil ho po vlasech, pohupoval se v bocích, aby mu štěněcí ústa dopřála co nejjemnější koupel. Byl jsem jako divák v divadle. Zíral na tragédii, ožívající mi před očima. Za nimi řady mrkajících panen, s bělostnými tvářemi a drobné dlaně připravené k potlesku.

„Pane…,“ zachroptěl jsem a natáhl k němu ruku.

Nedovolil mi je používat. Ale já neměl sílu na nic jiného. Jen poslední zbytky uchopit svůj rozplývající se sen.

„Jsi volný. Můžeš jít domů, Jishiro.“

Domů. Jishiro.

„Pane?“ zasténal jsem nechápavě a zvuk dopadajícího oblečení mě vyděsil. Díval jsem se na hromádku s nedůvěrou. Odporem. Hněvem. Strachem.

Otevřené dveře mého pokoje propustily světlo z chodby. Vždycky jsem na ně s touhou rozprostřenou po celém těle nedočkavě zíral. Rozechvěle jsem čekal, až jeho mohutná postava pohltí bodavé jehličky vyzařující žárovka na stropě.

Tiché klapnutí koženého obojku doprovodilo ještě tišejší cinkání kovových oček řetězu, stáčející se jako had do klubíčka. Jen odřená kůže na krku a bolestivé pálení uvnitř dávalo znát, že jsem měl svého pána.

Nevěřil jsem ničemu, ani když mi prudký déšť bičoval nahé tělo. Stál jsem bos na chodníku vykládaném drobným štěrkem a tiskl k sobě oblečení, které vstřebávalo veškerou vlhkost kolem mě.

Domů. Jishiro.

Můj domov je tu.
Můj pán je tam.
Jishiro. To jméno už dávno přestalo být mým jménem.

Studené provazce vody mi smyly z obličeje zbytky krve. Kůže na břiše byla čistá, bez jediné známky mého uspokojení. Všechno zmizelo někam pod má chodidla. Vsáklo se do země a zanechaly tu čistou bytost. Bez pána.

Čekal jsem. Na proužek světla, který mě pustí dovnitř. Minuty. Hodiny. Uměl jsem čekat. A pak jsem pochopil.

Tak, jak jsem byl naučen, s hlavou sklopenou, jsem pozoroval prsty na nohou, kráčející po kamenné cestě. Měnící se v betonové kvádry. V černý asfalt. Zastavil jsem se.

Bez pána.

Prázdnota mě pohlcovala a tak, jako se porcelánové hlavičky panenek měnily v prach pod podrážkou mého pána, rozpadaly se zbytky mého srdce.

Vezmi mě k sobě. Zpátky. Šeptala má ústa němě.

Jakoby mě vyslyšel. Srdce se dokázalo během pár sekund znovu zcelit vlákny nadějí, když se přede mnou zhmotnilo světlo. Vábilo mě svou čistotou a bělostí. Dvě velké oči, přibližující se závratnou rychlostí. Abych byl co nejdřív u něj. Balíček promočeného šatstva dopadl na zem.

Byl jsem pes. Nenosil jsem oblečení. Pán ho na mě neměl rád. Sklopil jsem zrak. Dopadl na kolena. Zaklonil jsem hlavu, aby mi mohl zpět připnout obojek. Čekal jsem, až zapíská a povolá mě. K sobě. Domů. Do mého pokoje s bílým domečkem pro panenky.

Ostrý hvizd mi rozcápal ušní bubínky.

Slyším tě, můj pane. Už běžím…