Touha zrozená uprotřed pouště – Kapitola 2

Už dlouho necítil vůni těla, nepošpiněnou potem a několikahodinovým bojem. Dýchal zhluboka a možná právě proto dostal slabou závrať a z úst se mu vydral tichý vzdech.

„Vím, že nejsi zloděj,“ přimhouřil oči Lucius a stiskl jeho zápěstí. Muž na lopatkách sebou škubl na protest a na krku mu naběhla fialová žíla. Legionář mu přitlačil ruku do písku a chvíli si vychutnával odpor, snahu se mu vykroutit a prohýbající se tělo cizince proti Luciovi. „Přišel jsi mě zabít? Poslal tě někdo z pevnosti?“ kladl dál své otázky a doufal, že v jeho hlase není slyšet vzrušení, nabírající na síle s každým vetřelcovým trhnutím. Naučeným pohybem podbíral šňůrky, držící košili pohromadě, vytahoval je z kovových kroužků a odhaloval tak bílou kůži ukrytou pod lněným plátnem.

„Kdybych tě chtěl zabít, udělám to na bojišti,“ odpověděl nečekaně mladík a znovu sebou prudce zacukal. „Nejsem vrah…“ i jeho zrychlený dech prozrazoval napětí a nezvladatelnou touhu, čitelnou v každém zachvění.

„A ani zloděj…,“ doplnil ho Lucius a vklouzl mu rukou pod košili. Dlaní, položenou uprostřed hrudníku, vstřebával zběsilý tlukot srdce a pak s ní pomalu pohnul. „Máš hladkou kůži… čistou… kdo jsi?“ Velitel legionářů si fascinovaně prohlížel chvějící se tělo pod sebou, prsty po něm opatrně přejížděl, až ho samotného překvapilo, kde se v něm vzala chuť zkoumat někoho takovým způsobem. „Jméno… chci znát aspoň tvoje jméno,“ řekl naléhavě, povolil sevření na zápěstí bezejmenného a vjel i druhou rukou pod jeho oděv, aby mu ho jediným trhnutím stáhl z ramen. Odhalil tak svalnaté paže, vyrýsované hodinami strávených v bojích. Lucius ho pevně uchopil a přitáhl k sobě. Cítil jeho horkou kůži na svých plecích a vlhký dech na rtech. Nebyl si jistý, kdo koho políbil dřív. Otiskl vášnivě své zuby do mladíkova rtu a bezmyšlenkovitě mu proniknul jazykem do úst, aby zjistil, jak chutná. Netrpělivě hrnul košili z paží neznámého, a snažil se ovládnout, aby ji na něm neroztrhal. Sotva se dotklo režné plátno žlutého písku a mladík měl volné ruce, vjel Luciovy prsty do vlasů, převzal nadvládu, vytlačil jeho jazyk ze svých úst a žíznivě mu předal porci svých slin. Naléhavost byla v každém polibku. Nevnímali své sténání a ani se jej nesnažili nijak tlumit. Lucius odtrhl své rozkousané rty, aby se nadechl a zahlédl aspoň na okamžik ty stříbřitě šedivé oči. Prudké trhnutí jeho vlasy ho donutilo zaklonit hlavu a on jen hlasitě vykřikl, když mu mladík jazykem přejel přes bradu, kmitající ohryzek a pak vlhkou cestičku barbarsky zmasakroval svými zuby a hladovými polibky. Velitel zaryl své nehty do té neposkvrněné kůže na bocích cizince, rozdýchával napětí a pak nedočkavě vjel rukami do jeho kalhot. Nadzvedl ho, aby si mu mohl sednout do klína a ihned si ho k sobě znovu přirazil. Cítil, jak jsou oba vzrušení. Pokaždé, když se o něj bolestivě otřel, a drsným pohybem proti sobě si vyvolal nával nekontrolovatelných emocí. Hnětl mu hýždě, a s jednotlivými promnutími se posouval prsty jedné ruky mezi půlky. Chtěl ho znovu vidět, nenechal se podruhé rozptýlit a pevně mu sevřel vlasy. Na mladíkově tváři se v kapkách potu odrážely plameny loučí a Lucius znovu vydechl. Přejel mu po lesklých krůpějích prsty, aby je setřel a s náhlým údivem sledoval, jak za sebou zanechává tmavou čmouhu na bílé pleti.

„Kdo jsi?!“ svraštil Lucius obočí a zaryl mu nehty do hýždí. Rozmázl si mezi prsty barvu, která na  nich ulpěla. „Co to znamená?“ zeptal se a projel mu prameny, aby se přesvědčilo o tom, že cizincovy vlasy nemají ten odstín, za který se vydávají. „Proč jsi přišel?“

„Odpověď už znáš. Nač tedy ty otázky?“ zašeptal neznámý. Naklonil hlavu tak, aby mu bylo vidět do obličeje a nechal zlomky světla, bloudící ve stanu, vpít do svých očí. „Zachránil jsi mi život. A… něco…“ zavadil svými rty o Luciovy a nosem mu přejel po tváři s tlumeným zasténáním. „Cítil jsi to také, že Lucie?“

Centurius ho rozrušeně překlopil na záda, jakoby tím chtěl potvrdit jeho slova, povalil ho na okraj kožešin, které byly rozprostřeny na zemi, a jazykem se mu dostal mezi bílé zuby. Nebyl schopen se dál ovládat. Vědomí, že ho šestý smysl nezradil a že to, co v zápalu boje či přitisknutý na rytířovo tělo, skrytý před deštěm šípů, pociťoval, mu rozdrtilo v prach všechny zábrany. Strhl z něj kalhoty a hlubokým nádechem nasál znovu zvláštní čistou vůni, kopírující krk a nechal si rty od sebe lehce oddělit zadrhnutím o nepřítelovu ztuhlou bradavku. Vsunul své velké ruce do utvořené štěrbiny, když se milencova záda prohnula ve slastném výkřiku. Dychtivě táhl své prsty po okraji páteře, chytil ho pevně za boky a jazykem mu přejel mezi naběhlými břišními svaly, které prostoupily skrz napnutou kůži.

„Jméno!“ naléhal Lucius a zanechal vlhký povlak tvořený svými slinami na hebké pokožce tvrdého údu protkanou nepatrnými žilkami. Vnořil si jej hluboko do úst a donutil to opět vykřiknout. Přivřel oči, když uslyšel v hlasitém zasténání přiznání cizincova jména. Podebral ho pod koleny a vracel se polibky zpět na jeho ústa. Kůží vstřebával teplo a chvění, když se o něj otíral a pak se zastavil ústy těsně nad uchem a jako ozvěna mu zašeptal do vlasů:

„Mathyas?“

Lucius zatoužil vidět ten okamžik, kdy do něj pronikne, jak se jeho tvář zkřiví vzrušením. Nikdy to tak intenzivně nevnímal. Díval se do Mathyasova obličeje rozestřeným pohledem, těžce mu dýchal na bradu a pár vteřin vyčkával, až odezní prvotní nával emocí. Ucítil jeho prsty ve vlasech, jak si ho k sobě přitahuje. Štíhlé a přesto svalnaté nohy mu odevzdaně položil na ramena, uvěznil ho tak v té nejtěsnější pozici a zadíval se mu svým zrakem s nádechem barvy krystalizující vody smutně do očí.

„Přišel jsem za tebou… abych… zatoužil jsem po tobě… dřív… než oba zítra padneme na bojišti,“ zašeptal Mathyas a zabránil tak Luciovi hlubokým polibkem v dalších slovech.
Nikdo si v tu chvíli nepřipouštěl, že stojí na opačných stranách. Že jsou nepřátelé.

Mohl by si ho nechat jako zajatce… komu by chyběl jeden pěšák, pomyslel si Lucius, když pohnul pánví a nechal se svírat tak těsně, že se nemohl skoro pohybovat. Vzrušení ho celého ovládalo, nedokázal myslet na nic, jen vnímal to tělo pod sebou. Rozpálené, vycházející mu nepatrně vstříc, drtící vyčiněnou telecí kůži v hrsti. Mathyasovy nohy sklouzly po napnutých svalech na pažích Luciuse Triana, zaklínil mu je kolem boků a drsně si ho přitahoval zarážením pat do páteře. Dlouholetého vojáka zachvátila touha vzít si svého nepřítele také prudce. Nedržel se zpátky. Tak jako když se ohání mečem, bral si Mathyase se stejnou vášní a potěšením, tetelící se mu těsně pod kůží. Chytil ho pevně za zápěstí, aby se mohl zapřít a zároveň měl pocit vítězství a nadvlády nad někým, komu by v boji nejspíše podlehl.

Stanem se rozléhaly krátké přidušené výkřiky a na jeho plátěné stěně se promítaly stíny dvou těsně propojených těl. Plameny loučí jim dodávaly na divokosti a naléhavosti.
Velitel legionářů zachroptěl, když ho Mathyasův orgasmus sevřel a ve stejných intervalech, kterým smáčel jejich o sebe otírající se kůži, mu drtil penis uvnitř sebe. Cítil, jak neovládá svou ruku, tiskl milencovo zápěstí a jen sebou několikrát škubl, bezmyšlenkovitě doprovázejíc své poslední přírazy.

Praskání ohně, sžírající vosk obalený na dřevěných kolících a cvrlikání cikád v horké noci, proniklo vteřinových tichem, když se jejich ústa spojila, i za cenu, že se oba udusí. Pak bylo opět přerušeno rychlým dýcháním a Mathyasovými hlasitými vzdechy.

„Lucie… proč?“ vydral ze sebe přidušeně cizinec a položil svou dlaň na zpocenou hruď svého milence. „Proč jsi to udělal? Měl jsi tě nechat… raději bych šíp…“

„Mlč! Nemusíme se zítra potkat… můžeš tu zůstat…,“  zaslepil mu Lucius prsty krví naběhnuté rty a otiskl mu polibek na krk. Vnímal tu slanou chuť a sbíral další kapky na horké kůži. Klouzal níž po jeho těle, nechal si ho vibrovat v dlaních a vtíral Matyhasovi do břišních svalů jeho vlastní sperma.

„Musíš mě nechat jít,“ zasténal cizinec a snažil se posadit. Jeho stříbrné oči byly podivně smutné, a odrážely jen obličej nechápavého Luciuse.

Velitel legionářů ho pohladil po vnitřní straně stehen, roztáhl je od sebe a pak se mu sklonil do klína, aby jazykem setřel pár kapek milencova uspokojení.

„To nedovolím,“ prohlásil pevně a aniž by dovolil uklidnit své či Mathyasovo splašené srdce, podebral ho pod hýžděmi a začal opět zpracovávat jeho neochabující vzrušení.

„Musíš…,“ zachroptěl rytíř a odevzdaně se složil do kožešiny. „Musíš…“

Polibek na jeho citlivé rty mu poskytl ochutnávku vlastního spermatu a Mathyas jen bezmocně vydechl, když se jejich jazyky znovu propletly ve vášnivém tanci. Zamiloval se. Hned jak ho uviděl. Neměl sem chodit. Neměl podlehnout své touze. Neměl nikdy poznat vášeň… s nepřítelem.

***

Tak jako zloděj. Tiše a bez povšimnutí. Ještě naposledy se otočil, aby si zapamatoval tvář římského legionáře. Oddychoval unavený na kožešinách, s drobnými značkami po celém těle, jak od dravých polibků, tak zaschlé skvrny, které mu Mathyas zanechal. Srdce mu sevřel strach a beznaděj. Neznatelně pohnul rty, aby na rozloučenou zašeptal Luciusovo jméno. Protáhl se dírou ve stanu a jako myš, proklouzl kolem stráží. Když procházel tajným vchodem do pevnosti, slunce se už probouzelo z nočního spánku a rozpalovalo písek do ruda. Vyhnul se tiše všem v paláci. Vnořil své unavené tělo do horké lázně a nechal si jen ponořením pod hladinu smýt hnědý prach z vlasů. Měl zavřené oči a rty ho pálily po vášnivých polibcích. Doufal, že když se jeho slzy rozplynou pod hladinou, nebude to známka slabosti. Nebude cítit jejich slanost na tváři, jakoby nikdy nebyly. Nemohl se zbavit vzpomínky, když ho Lucius k sobě přitiskl, obejmul ho svými pevnými pažemi a zabořil mu obličej do vlasů. Mathyas se vynořil z vody a zalapal po dechu.

„Lucie…,“ zašeptal a vyslovení jeho jména bylo jako ostrá dýka, nořící se mu přímo do srdce.

Nezbavil se toho podivného bolestivého pocitu ani po té, kdy mu sluha pomáhal do stříbrné lehké zbroje. Díval se do zrcadla, na své dlouhé bílé vlasy a na spínajícího se koně na hrudníku. Jeho oči měly zvláštní nádech, který u sebe nikdy neviděl. Vždy mu přidaly jako hladina zamrzlého jezera, pokrytého sněhem. Teď v nich viděl odlesk černého uhlu a on si uvědomil, jak dlouho a jak intenzivně, se vpíjely při milování do tmavých duhovek svého nočního milence.

„Pane,“ uslyšel za sebou a Mathyas se pomalu otočil po hlase.

Muži ve zbroji před ním poklekli a sklopili hlavu.

„Jsme připraveni, vaše veličenstvo,“ řekli jako jeden muž. „Dnes ty římské psy porazíme!“

„Vaše helma, pane!“ uklonil se další voják a s krátkým úklonem mu ji podával.

Mathyas si ji netečně prohlédl a zamítavým gestem ruky ji odmítl. Převzal pouze svůj meč, s vyrytým nápisem „Miluj a budeš milován“ a pokynul svým rytířům, aby povstali. Vyšli společně ven na nádvoří, kde už čekali netrpělivě jeho vojáci. Slunce ho udeřilo do očí a on je slabě přivřel. Zhluboka se nadechl, nechal si lehkým větrem rozcuchat dlouhé vlasy a rozhodit je na ramena. Vyšvihl se do sedla svého bělouše a ještě jednou se rozhlédl.

Nemohl s ním zůstat. Měl své povinnosti. Vůči svým lidem. Vůči svému království. Byli ve válce a on nemohl svůj národ zradit. Jestliže se s ním dnes opět setká, chtěl, aby mu nic nebránilo v tom, ho znovu vidět. Vlastníma očima. Aby i Lucius viděl jeho tvář. Nehodlal skrývat svou tvář. Před nepřítelem. Před mužem, kterého miloval. Který ho možná tento den zabije. Nebo on jeho.

Pobídl koně ostruhami… Skrz velkou bránu… na bojiště. Kde se s ním opět setká… V boji.

Touha zrozená uprotřed pouště – Kapitola 2
Tagged on:     

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *