Ve stínu gilotín

Povytáhl si límec cestovního kabátu k bradě a klopou klobouku vrhl ještě temnější stín na svůj hladce oholený obličej. Nechtěl na sebe v ulicích Paříže příliš upozorňovat, ale připravit se o komfort při cestování, který mu dopřával jeho kůň i pohodlné, jezdecké boty, také ne . Cítil nevraživé pohledy trhovkyň a doufal, že se již dostatečně vyřádily v ložnicích královny Antoinetty. Měl v úmyslu navštívit svého dávného přítele a rozebrat s ním zdejší napjatou situaci. Jeho sídlo lehlo popelem pod pochodněmi vzbouřenců před několika týdny a on se ho snažil se zbytky svých oddaných podaných dát zpět do obyvatelného stavu.

Na kraji náměstí, před domem se zčernalými zdmi a rozbitými okny, který pravděpodobně patřil některému z šlechticů, nehodící se „občanům“ do krámu, stálo dřevěné lešení s popravčí gilotinou. Čím více se blížil k tomuto ponurému místu, tím více se mu stavěli obyvatelé Paříže do cesty. Viděl pod ostřím těžké sekery padnout spousty svých přátel.

Mučedník, s rukama spoutanýma za zády a klečící na zemi na zaschlých obrazcích z lidské krve, těkal očima po davu. Leskly se mu jako kaštany právě vyloupnuté ze zelené pichlavé skořápky. Mezi všemi těmi lidmi si našly právě jeho tvář. Mlčky sledovali jeden druhého. Jezdec si uvědomil, že pozvedl prstem lem svého klobouku, aby na něj lépe viděl. Slámově žluté vlasy mu dopadaly rozpuštěné na holá ramena, a jejich konečky se smáčely v krvavých ranách, které před chvílí zanechal kožený bič popravčího. Sjel rukou ke svému stehnu, nahmatal rukojeť své pistole a poté i rapíru. Možná byl znuděný svým šlechtickým životem nebo se mu prostě jen zachtělo vehnat adrenalin do své modré krve.

Výhružné dusání koňských kopyt o žulové dlažební kostky přitáhlo veškerou pozornost na jezdce. Kůň si několika kopanci kolem sebe utvořil bezpečný prostor a k úžasu všech přeskočil dřevěné schůdky a ocitl se na plošině. Pár prken se prolomilo. Popravčí zavrávoral a pod tlakem mohutného těla zvířete se dostal až k zábradlí, které povolilo, a on se zřítil do davu. Jezdec se rozmáchl rapírem proti knězi, který jen zděšeně odhodil Bibli a sám dobrovolně seskočil utvořenou dírou v zábradlí. Odsouzenec se hbitě otočil zády a nabídl svázané ruce. Ostrá čepel podjela pod provazy a zbavila ho tak pout. Nikdo nečekal, že se potrestání zloděje takhle zvrtne. Dva ozbrojenci byli zastaveni výstřelem z jezdcovy pistole a v bezpečné vzdálenosti čekali na posily. Stále se opakující divadlo padajících hlav do plátěných košů nejspíš začalo nudit. Mladík se vyhoupl na gilotinu, vyšplhal na její vrchol, a aniž by zabalancoval na úzkém pruhu desky, odrazil se jako kočka a dopadl na cihlovou římsu domu. Zachytil se rámu vyskleného okna, zapřel se o trčící příčku a vytáhl se na střechu jen pomocí paží, na kterých se tímto pohybem, zvedající celou váhu jeho těla, vyrýsovaly provazce svalů.

Davem přihlížejících se začali prodírat členové policie a pozvedli své pušky k výstřelu. Mladík dopadl nohami na pálené tašky a prudkým pohybem jich několik strhl ze střechy. Ty se o pár metrů níže roztříštily na malé kousky.

„Vive le Roi!“ vykřikl muž na koni a upoutal tak na sebe chvilkovou pozornost. Pak pobídl hnědáka k dlouhému skoku z popravčího lešení a naučenými kopanci do stran si znovu vynutil prostor pro rychlý úprk.

Muž se cestou usmíval, protože jeho buřičský pozdrav neměl být ani tak oslavou Ludvíka XVI. , ale jeho vlastní. Otec s matkou mu přisoudili jméno Leroy, pro které však nikdy nebyl ctěn, ale naopak byl terčem posměchu. Koutkem oka zahlédl atletickou postavu odsouzence, jak uniká přes střechy domů před policií. Nevěděl, proč to udělal. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že musel co nejrychleji zmizel z města a svého přítele na pár dní vynechal z cílů plánovaných cest.

I přesto se zastavil v hostinci na večeři a až s plným žaludkem a posilněn pár doušky piva se vydal zpět do svého panství. Krajina se až moc rychle halila do bílé mlhy, držící se těsně nad lesní cestou, takže nebylo za chvíli vidět na krok. Kůň svým mohutným krkem rozhrnoval tu strašidelnou krémovou břečku a přicházející noc pohlcovala stíny, které vrhaly kolem cesty stromy obalené žloutnoucím listím.

Měl divný pocit celou dobu. Cítil něčí dech v zádech, jistil se jednou rukou na pažbě pistole a nutil svůj sluch k maximálnímu výkonu. Jeho hnědák byl mnohem vnímavější na okolní zvuky, proto to byl on, kdo první zareagoval na útok z mlhy. Lapkové využili tohoto pro ně příznivého počasí k nečekanému útoku. Dva muži před ním, jeden za ním a každý po boku jeho koně. Leroy vytáhl zbraň a namířil ji na nejbližšího. Byl si vědom, že ho jedna rána z téhle lapálie nedokáže vysekat a popohnat koně neznamená dostatečně rychlý útěk před kulkou do zátylku.

Obláček dýmu zahalil jeho ruku, která se mírně chvěla. Muž s tváří plnou dlouhých jizev jen vydechl, udělal pár krků dozadu a zmizel Leroyovi ze zorného úhlu. Jezdec nervózně poposedl v sedle a vytáhl svůj rapír se zdobeným košem a dvojitou záštitou. Snažil se v přítmí rozpoznat nepřátele. Jeden se vynořil těsně u něj, s nožem napřaženým k ráně přímo do krku zvířete. Leroy si nevšiml, co se stalo. Ruka rozsévající smrt povolila stisk kolem rukojeti dýky a s přidušeným výkřikem zmizel její majitel v husté mlze. Leroy sebou škubnul a namířil rapír na dalšího muže. Ten se zbytečnými tahy svých paží pokoušel rozehnat bílé mléko, otírající se mu do půl těla. Jezdci se zazdálo, že viděl něčí prsty, obemknuté kolem lapkova hrdla. Než však stačil zaostřit zrak, útočník se zvrátil na záda a ponořil se do mlhy. Sprška jisker osvětlila obličej dalšího muže, který se snažil zasáhnout noční přízrak. Ruka ze zbraní mířila směrem k rozsvěcujícím se hvězdám na noční obloze, pevně sevřená kolem zápěstí. Pak i jeho, aniž by stačil pronést pár slov, popisující danou situaci, ho bez možnosti nádechu, pohltila neprůhledná masa.

„Kurva! Mizím..!“ tak jak lapka si přál, i jeho tělo zmizelo Leroyvi z očí. Mával svým rapírem podél koňského krku a rozhlížel se kolem sebe. Pak se před ním vynořil přízrak, obličej zahalený do světlých vlasů a vlhkých od všudypřítomné mlhy.

Koně zjevení vyděsilo a postavil se na zadní. Jeho pán jen překvapeně hmátl po koňských žíních, ale už se nestačil zachytit. Dopadl na udusanou lesní cestu a zalapal po dechu, který mu pád vyrazil z plic. Instinktivně pozvedl ruku ke své hlavě a pročísl si husté tmavé vlasy, svázané do ohonu.

„A kruc…,“ pohnul jen rty v náznacích slov, když mezi prsty rozmáznul lepkavou tekutinu. Mléčná peřina se mu přitiskla na rty a  bez varování udusila další nevhodné poznámky, jenž do úst šlechtice nepatří.

***

Nejspíš lesní víla. Ta, o nichž slyšel jako dítě. Jednotlivé prameny zlatých vlasů propadaly mezi prsty a pak se rozprostřely na vodní hladině. Slunce rozmělňovalo své paprsky v tajné zvědy, skrývající se v podobě lesklých prasátek, které se mezi sebou honily s předstíraným nezájmem. Pak se z vody vynořila její ramena, načež je ihned zahalily mokré stužky.

Dlouhé rudé čáry přes lopatky. Krvaví hadi svíjející se na zádech, v propleteném klubku bolesti. Leroy sebou škubnul, aby záhy zjistil, že jsou jeho zápěstí omotané koženými řemínky opratí.

„Proč jsi mě přivázal!“ vykřikl přiškrceně a trhl pažemi, zvednuté nad hlavu. Ležel na zemi, mezi spadeným listím. Každý svůj prudký pohyb doprovodil tichým zašustěním.

Lesní děva se otočila a pozvolna odhalovala své nahé tělo, nořící se z hlubin jezírka. Leroy stiskl víčka k sobě, aby se nemusel dívat. Ohryzek se mu pohupoval nahoru a dolů a Leroy se snažil vytlačit náznaky vzrušení. Nikdy ho muži nepřitahovali a on se to snažil svést jen na počáteční špatný odhad, že se v jezeře omývá žena.

Studená kapka mu dopadla na obličej a po ní ihned další. Otevřel zmateně oči a díval se přímo na pevná stehna s drobnými krůpějemi vody na kůži. Stál nad ním, rozkročen nad jeho tělem a v ruce držel rapír.

„Krásná španělská práce,“ řekl zamyšleně mladík a přitiskl špičku kordu na jeho hrudník. „Mohu znát vaše jméno, sire?“

„Leroy Rousseau…,“ vydechl rychle a s ostražitostí v očích sledoval lesklou čepel zbraně. „Zachránil…,“ snažil se o obhajobu Leroy.

„…a já vám také,“ odpověděl mu a perleťový knoflík jeho košile povolil pod tlakem ostří rapíru. „Máte ženu, sire?“ zeptal se a zbavil Leroyovu košili dalšího knoflíku.

„V téhle době je nerozumné činit cokoliv. Nikdo neví, jestli se dožije dalšího rána…,“ ospravedlňoval se Leroy a i když si všiml, jak mu podivným způsobem rozepíná košili, nemohl nevidět vše, co mladík svou nahotou odhaloval. „Mohl byste mě odvázat…“

„Máte hlad, sire Leroy? Já ano. Měl jsem v plánu ulovit nějakého zajíce. Ale ovocná snídaně je mnohem…,“ vjel špičkou kordu pod bílé hedvábí a hrnul jej na stranu. Nedotýkal se ostřím kůže, jen ji pomalu odkrýval a nechal na ni dopadnout studené kapky vody uvolňující se z jeho světlých vlasů. Pozoroval je, jak se chvíli drží na místě, které se svou barvou pokožky odlišovalo od zbytku těla. Čekal na další průhlednou slzu, která pohltila svými vlhkými ústy na vteřinu růžovou nerovnost jinak dokonalého těla. Leroy se zachvěl a vyděšené kapky se pod náhlým zemětřesením rozutekly do stran.

Mladík dosedl s hlasitým povzdechem na jeho stehna a zapíchl do země kord.

„Co to má vše znamenat?“ vydechl Leroy. „Proč jsem svázaný…?“

„Jste nepřítel Republiky, ne? Co kdyby nás dopadli velevážení občané…,“ mladík se dotkl prsty vlhkých cestiček a sledoval je jemně celou jejich dráhu, než se vpily do odhrnuté košile.

„Byl jste pod gilotinou… jste též nepřítel Robespierra…“

„Jsem Angličan,“ pokrčil rameny muž, otřel se polštářky prstů svých rtů, a pak po nich přejel jazykem. „Mám rád vaše umělce. Malíře. Viděl jste obrazy mistra Jacques-Louise Davida?“

„Cože?“ nechápal Leroy a pohnul pánví proti mladíkovi, aby se ho zbavil. To náhlé napětí mezi nimi, které je oba ve stejný okamžik zahltilo, jim vydralo tichý vzdech z úst.

„Krásné pojetí mužských nahých těl nanesených olejovými barvami…,“ zasnil se mladý muž, natáhl se k pravému boku Leroye a jeho dlaň byla plná rudých lesních malin. „Vaše kůže je jako čisté plátno, sire…“

Začal pokládat jednotlivé drobné plody za sebe na odhalenou hladkou sametovou kůži, jež se při každém dotyku vlhkého ovoce zachvěla. První malina ozdobila dolíček pod krkem a další se snažily udržet rovnováhu na tenké linii klíční kosti. Červená řada tvořila vlnku středem hrudníku a obloukem skončila pod pravým prsním svalem.

„Máte nádherné tělo. Už jste ho nabídl někdy jinému muži… sire?“ zašeptal mu těsně u ucha, když se k němu mírně naklonil a zašimral ho mokrými konečky vlasů na obličeji.

„Muži..?“ zaskučel přidušeně Leroy a zpanikařil. Ucítil těsně nad lemem kalhot, jak se na něj tlačí a boří mu do slabin své tvrdé vzrušení. „To nemyslíte vážně…“

„…Perry.“

„Perry?“

Mladík přitiskl své rty na křehké plody a rozmačkal je na kašovitou hmotu, kterou jazykem táhl přes poskakující Leroyův ohryzek, chvějící se bradu a pak mu jej zasunul do pootevřených úst.

„Řekni to znovu,“ řekl naléhavým hlasem a vracel se polibky zpět na hrudník. Sbíral rty zbytky ovoce a těžce dýchal svému lidskému plátnu do kůže.

„Perry?“

Při tom slově se mladík narovnal, zaklonil hlavu a zasténal.

„Říkáš moje jméno… tak…“

Podíval se na něj těma svýma lesklýma hnědýma očima a znovu se natáhl vedle něj. Leroy se zachvěl, když ho na břiše zastudily na neúhledné kostky nakrájené broskve. Perry jednou z nich namaloval velké srdce uprostřed jeho prsou a pak zakroužil dužinou kolem růžového pahorku. Přejel přes něj jemně tolikrát, až pod nájezdy měkké masy zralé broskve bradavka ztvrdla a zanechala v ní hlubokou rýhu. Mladík si vložil rozeklanou kostku do úst a pomalu žvýkal. Každé rozmělnění ve svých ústech doprovázel pohyby pánve a otíral se o nahou kůži Leroye.

„Nelíbí se mi to,“ zaprotestoval Leroy a několikrát těžce polknul.

„Tvoje tělo říká něco jiného,“ zavrtěl nesouhlasně Perry a vyzkoušel svůj pokus i na druhém dvorci.

Leroy zasténal proti své vůli. Následující kostka broskve obkroužila bradavku, nechala na ní kousíčky dužiny a postavila se do řady z malin. Cítil napětí ve slabinách, když musel vytrpět další a další krychličku. Srdce mu divoce bilo a hrudník se mu nekontrolovatelně prohýbal ve vlnách zmatku a vzrušení. Červený had z malin, střídající se s oranžovými prvky, se vinul dolů, až dosáhl k pásku u kalhot.

„Perry!“ vykřikl varovně Leroy. Odezvou mu bylo jen hlasité zasténání a citelné cukání Perryho vzrušení o jeho břicho.

„Tohle plátno je nedostačující… pro dotvoření mého obrazu,“ pronesl mladík zadýchaně a aniž by čekal na svolení, zahákl prsty za lem kalhot a stáhl je natolik, aby se přesvědčil, že je pod ním jeho zajatec vzrušený stejně jako on. Neodolal a jemně se otřel svým údem o ten nádherný skvost, který Leroy po celou dobu ukrýval před jeho zrakem. Viděl, jak se žilky plní krví a posilují viditelné tvrdnutí.

„Jste krásný… sire,“ zasténal Perry, zapřel se rukou vedle Leroyovi hlavy a letmými pohyby své pánve je oba dráždil. Dýchal mu do vzrušeně do tváře a nepatrně se usmíval. „Vaše kůže je… tak horká…“

Narovnal se a v jeho ruce se objevila láhev červeného vína, kterou Leroy vezl na ochutnávku ze svých vinic svému pařížskému příteli. Perry vytáhnul špunt a nepatrně k němu přičichl.

„Trochu by… možná… chtěla schladit,“ povzdechl Perry a bylo na něm znát, že už své vzrušení těžko drží na uzdě. Obsah láhve se začal vpíjet do látky, obepínající svalnatá stehna francouzského aristokrata.

„Perry…,“ vydechl Leroy přiškrceně.

Další dávka alkoholu zkropila vypracované břicho a utvořila plytké jezírko. Mladík se zmocnil černé ostružiny a namočil ji do vína. Otřel ten voňavý plod Leroyovi o rty, aby na ni zanechal fialovou stopu a vložil si ji do úst. Zavřel oči a znovu se zhoupl v bocích.

„Skvělá kombinace… sladká ostružina s lehce trpkou chutí na jazyku a nefalšovaná vůně zralých hroznů…“

Hladina rozlitého vína se zavlnila, když se Leroy hluboce nadechnul. Perry se snažil zastavit kouskem broskve unikající tekutinu, mířící přes světlé chloupky k mokrému rozkroku Francouze, jehož tělo bylo vyzdobeno několika druhy ovoce. Pohled na to, jak se Leroyova pánev prohnula a úd se mu otřásl v toužebných záškubech, ho rozrušila. Nedokázal už dále snášet to napětí a přesunul se k jeho bokům. Vnořil ruce do zbytku vína a ovoce a rozhrnul je po hebké kůži. Nazvedl se na kolenou a vlhkou dlaní ho stiskl. Díval se na Leroye a hltal jeho tvář roztěkanýma očima. Viděl na něm, jak je i on napjatý a zoufalý.

„Ještě něco chybí vašemu obrazu… sire,“ zašeptal Perry a v při těch slovech přivřel oči před náhlou závratí, kterou si způsobil pozvolným dosedáním do Leroyva klína.

„Perry!“ vykřikl přidušeně Leroy a škubl svými pouty. Ten ho však nevnímal, jen na něj jakoby nepřítomně zíral, zapřený dlaněmi do jeho prsou se pohupoval a něžně si Leroye bral. Ten tiskl své rty k sobě, stydíc se za své potupné vzdechy a opět trhl řemínky. Ty k jeho překvapení povolily a on měl ruce volné. Avšak místo toho, aby se zbavil zátěže, položil ruce na pevné boky. Jemná pokožka pod prsty ho ho neuvěřitelně vzrušila. Pozoroval svého milence fascinován, jak se do něj noří a jak sebou Perry škube při každém dosednutí. Nedokázal v sobě dusit hromadící se rychlé nádechy a propouštěl je v podobě sípavých vzdechů.

V momentě, kdy tahy štětce začaly dotvářet chybějící obrazce na Leroyově břiše, se přitáhl ke svému milenci a svoje vyvrcholení mu vdechnutím jeho jména vnesl do zpocené tváře. Perry mu vjel do tmavých vlasů, pevně je uchopil a hrubě si ho přitáhl pro polibek. Leroy se třásl a škubání svého těla nedokázal déle ovládat. Převrátil Perryho na záda a násilí jeho polibků mu oplatil naléhavými posledními přírazy.

Zůstali ležet mezi spadeným listím a slunce jim vysušovalo kapky potu na pokožce. Mlčeli a jen tiše oddechovali. Leroy nedokázal vysvětlit své jednání a byl zmatený. Nedokázal se ani zvednout, když se začal Perry oblékat.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se konečně Leroy, aby dostal aspoň jednu odpověď na desítky svých otázek, které se mu honily hlavou.

Perry provlékal kožené řemínky zpět do uzdy koně a přehodil přes jeho hřbet sedlo. Leroy stále nechápal, a udiveným pohledem doprovodil Perryho, když se vyšvihl na horu.

„Jsem na cestě do Anglie, sire. Chtěl jsem jen splatit svůj dluh a váš kůň se mi bude hodit. Beru si i vaše peníze, protože cesta je dlouhá a nemůžu riskovat svůj život dalšími krádežemi. Přeji vám, ať tahle válka brzy skončí,“ lehce pokynul hlavou na pozdrav a otočil koně k cestě.

Leroy stále nebyl schopen se pohnout. Sledoval jeho záda a až poté, co mu zmizel z očí se postavil. Sundal si košili z ramen a stáhl kalhoty. Jeho tělo bylo celé oleptané ovocnou dužinou a sladkou šťávou a na břiše mu zasychalo Angličanovo uspokojení. Pomalými kroky se nořil do jezera, aby ze sebe spláchl tu špínu a nejspíš i ponížení. Položil se unaveně na hladinu a pozoroval bílé mraky, kterým bylo jedno, zda pod nimi umírají lidé či jsou šťastně živi.

„Má čest mi nedovoluje vás jen tak opustit,“ dolehlo k jeho uším a Leroy se udiveně ve vodě převrátil, aby viděl na břeh. Neslyšel ani klapot svého koně. Perry stál na břehu a nepatrně se usmíval. „Jak moc jste připoután ke své zemi, sire? Nechtěl byste mě doprovodit do rodné Anglie…“

Leroy kráčel k němu, a tak jako Perry před chvílí, hrnul před sebou vlnky, když odhaloval své nahé tělo. Nemluvil. Jen se mu zamračeně díval do očí, a jakmile se ocitl celý mokrý těsně před ním, chytil ho za košili pod krkem a svou vahou ho povalil na zem.

„Sire?“ vydechl překvapeně Perry, když se mu Francouz natlačil mezi kolena a přitiskl se do jeho rozkroku.

„Cesta je dlouhá a všichni kolem nás jsou nepřátelé. Bude zlá a nebezpečná. Proč bych se měl pouštět do takového nesmyslného dobrodružství?“

„Protože jsem vám neodpověděl na vaši otázku?“ usmál se Perry a zahákl svou nohu za Leroyův mokrý bok. „Protože jich máte určitě víc a chcete na ně znát odpověď?“ vjel mu rukou do vlasů na zátylku a přitáhl si ho blíž k ústům. „Protože se vám to líbilo… a možná byste to chtěl ochutnat znovu…?“

„Možná…,“ zamumlal Leroy a zkousnul jeho spodní ret. Ano, bylo to opravdu vzrušující. Jeho ústa byla tak sladká a dravá. Vášnivá. Jako teď. „Možná…“

V ten den se v noci rozezvučely zvony na poplach a lid zaútočil na královské sídlo. Tu noc vedle sebe tiše oddechovali dva muži, které spojila náhoda a stmelila touha.