Pouštní drak – Wingové – Kapitola 1

„McKoy! Takhle nám ti bastardi uletí!“

Těžké okované boty při dopadu na zem nevydaly žádný zvuk. Přesněji řečeno, nebyl slyšet přes ohluchující rachot ve strojovně a sípání větru, který se zhmotnil v podobě písečného závoje a vetřel se otvorem ve stropě dřív, než mu vstup uzavřel ocelový poklop. Muž se jediným máchnutím zbavil dotěrných pichlavých zrnek a setřepal je ze svého koženého kabátu. Ráznými kroky ukrajoval vzdálenost mezi ním a čelem lokomotivy. Kulaté brýle s tmavými skly, chránící oči nejen před oslepujícím sluncem, ale i před vlezlým pískem, stáhl dolů na krk. Pušku napojenou na zásobník stlačené páry, si přehodil přes rameno, vyztužené opracovaným krunýřem pouštní želvy. Výraz v obličeji jasně dával najevo, že je vztekem bez sebe a stále nasazené rukavice mohly znamenat připravovanou vraždu bez zanechání otisků prstů na kůži oběti.

„McKoy, co takhle trochu plynu!“ zařval a natáhl se po ovládací páce, kterou svírala ruka s naběhnutými žilkami a prosvítajícími kůstky pod pokožkou.

Byl velitelem nájemných lovců, kteří byli za prachy schopni získat vše, od kolonie písečných blech až po obrovské warmy, žijící hluboko pod zemí. Jeho jméno bylo dlouhé jako ten vlak, který se vlnil po železných kolejích a svými ohnivými jiskrami zapaloval seschlou travinu.  Onomi Akunomi Nomiashi. Taky nebyl žádné ořezávátko a svou výškou vyčníval vždy v davu. Naštěstí nebyl na seznamu hledaných a tudíž ani výhodným cílem nájemných vrahů či lovců odměn. I když obchody, které vedl, nebyly legální a výdělek neprocházel berním úřadem. Na to měl svou bohatou klientelu, která mu dokázala krýt zadek a utvořila kolem něj nedobytný štít.

Tiché zavrčení uslyšel i přes hluk drnčení kolejí. Zaskřípal řadou perfektně vyvážené řady zubů, vyrobenou z perleti vzácných mořských korýšů a plivancem nashromážděných slin dal najevo buď svůj vztek, nebo se jen zbavil prachu v ústech. Stisk ruky strojvůdce na kovovém madle ještě víc zesílil, ale odmítl přidat plyn. Známka nervozity a napětí ve tvaru drobné kapky potu se zhmotnila na spánku Kishatena McKoy, těsně pod okrajem bavlněného černého šátku, který neprozrazoval o barvě či délce vlasů vůbec nic. Řidič pozorně pozoroval odrazy ze zrcadel, které byly rozmístěné na několika místech vlaku a umožňovaly mu sledovat dění venku. Hejno zlatých ptáků, které měly v rozpětí křídel více než tři metry, vířilo pouštní písek a nahrazovalo už několik hodin sluneční třpyt. Dlouhé zobáky vydávaly ohlušující zvuk, stejně jako peří, napuštěné vzácným kovem, otírající se o sebe.

„McKoy, nerozuměl jsi mi nebo co?!“ znervózněl Onomi Akunomi Nomiashi, kterému všichni říkali jen Aku, a i přes varovné vrčení se pokusil převzít kontrolu nad řízením opancéřovaného vlaku.

„Vím… co dělám…!“

Místo požadovaného zvýšení rychlosti se železné pařáty obemknuly kolem kovových kol a vlak začal zpomalovat.

„McKoy…!“ jméno toho, který jako jediný dokázal zkrotit železné monstrum, zaniklo ve skřípění brzd.

Šest vzdušných motorek nestačilo rychle zareagovat a zakolísalo ve vzdušném víru, který způsobila lokomotiva. Zlatí wingové se ihned chopili nabízené svobody a snažili se změnit směr, který jim doposud udávala skupina štvanců. Jeden z honců však zůstal pozadu. Neměl na sobě žádné brnění, ani ochranné doplňky proti slunci či písku. Holé nohy odolávaly slunečnímu žáru a měly stejně bělostnou barvu, jako jeho kimono, sahající mu sotva pod zadek. Lněné lano, po vzoru obyčejných rolníků, se stalo už dávno jeho součástí a téměř srostlo s kůží na čele a uhlazenými tmavými vlasy do nepatrného culíčku na temeni. Tanaka Sakata nezměnil tep svého srdce ani rychlost nádechů či výdechů. Jedna ruka svírala řídidla motorky a druhá svižně vytáhla zbraň z koženého pouzdra na zádech. Stačil mu jediný pohled na drobný budík, připevněný na zápěstí, aby si zkontroloval tlak v zásobnících. Zamířil krátkých švihnutím křížovým kovovým zaměřovačem na létající „zboží“ a stiskl spoušť. V ten samý okamžik se otevřela široká vrata ve střeše obrněného vagónu a nabídla jim komfortní bydlení se stravou zdarma. Další lovci neváhali. Chvějící se paprsky, vysávající potřebný vzduch a stlačující ho do hustoty, která znemožňovala létání, spoutala obrovské tvory a ochrnula jejich křídla. Tak jako letadlo, kterému střely zničily kormidlo, se krouživými pohyby snášely k zemi. Vypočítané na centimetry, že ani jediné zlaté péro nezavadilo o sluncem rozpálený kov vlaku a wingové složily svá těla do nepohodlného vězení.

Kishaten McKoy na sobě nedal nic znát. Jen mu naskočil jemný vějíř vrásek kolem očí, když se nepatrně usmál. Levá ruka stláčela páku dolů, aby uzavřel pancéřová vrata vagonu a druhou pomalu přidával páru do pístů.

Onomi Akunomi Nomiashi musel jen pochvalně zafunět a bez jediného slova konečně povolil stisk. Opustil lokomotivu ráznými kroky, aby se co nejrychleji dostal k poslednímu vagonu, který jim právě zajistil obživu a zásobu paliva na celý měsíc. Tahle zakázka byla opravdu zlatý důl, stejně jako ti kovoví wingové.

„Chlapi, tohle bylo opravdu skvělý!“ vykřikl, když procházel hangárem, kam lovci parkovali vznášedla. Písečný prach jim pokrýval pokrývky hlav i oblečení.

„Pořádně mi vyschlo v krku,“ zachroptěl jeden z nich a sundal si letecké brýle. Jasně žluté oči vždycky každého vyděsily. Vzezřením připomínal nebezpečné plazy nebo šelmy. Tvář mu hyzdilo několik ošklivých jizev, hlubokých, vypovídající o špatném hojení. „Doufám, že konečně otevřete tu flašku pálenky, co máte schovanou mezi uhlím.“

Aku se zamračil jen na chvíli při pomyšlení, že o jeho tajné skrýši všichni vědí. Tenhle lov bylo opravdu hodný oslavy.

„Když už je profláknutá, tak je vaše,“ nasadil zpět svůj oslňující úsměv a poplácal všechny přítomné lovce po rameni. „Dejte ty mašiny do pucu a pro dnešek máte volno.“

Tak nějak doufal, že nebude mít nikdo zbytečné otázky a pod vidinou bohaté odměny se zdrží dalších svých požadavků.

„Zastavíte přes noc vlak, pane?“ zazněla věta do relativního ticha lidských hlasů.

Onomi Akunomi Nomiashi nehodlal povzdechnutím potvrdit zhmotňující se obavy. Jen oční panenky, naznačující měsíční cyklus kolem planety Země, prozradily zklamání.

„Máme v posledním vagoně dost drahý zboží. Jste si toho doufám vědomi. Jestli se někdo dozví, co hodláme propašovat do města a práskne to císařské hlídce, už se z Marouské podzemní věznice nikdy nedostaneme,“ snažil se je zastrašit představami na nehostinná místa, kde by obklopeni tmou a stravou jednou denně prožili zbytek svého života.

„Zbytečně je strašíš, Aku,“ dopadla mu na rameno těžká ruka a řádně ho vyděsila. „Jaký je rozdíl být několik týdnů zavřenej v této ocelový rakvi a tam dole?“

McKoy se za ním zjevil jako duch a Onomi Akunomi Nomiashi si už po několikrát v duchu zopakoval otázku, jak to ten člověk dělá. Dokázal se pohybovat po vlaku neslyšně, znal každý kovový plát i šroub a ta soptící bestie ho poslouchala na slovo. Sklouzl pohledem na štíhlé prsty, mezi kterými si strojvůdce rozdrtil konec cigarety a pak si ji vložil do úst. Neunikl mu slabý třas ani naběhnutá žíla na spánku, ztrácející se pod lemem šátku. Tyhle reakce u lidí nebyly běžné. Už dávno ne. Nasládlá vůně se mu otřela o nos, když plamen olízl tabákový papírek a zakousl se do usušených bylinek. Jediné, co o téhle podivné cigaretové směsi Onomi Akunomi Nomiashi věděl bylo, že McKoy nikomu nikdy nedal  ani čouda.

„Potřebujeme nabrat vodu na páru a taky vyměnit zásoby pitné. Po cestě máme Lawarašské jezero. Široko daleko ani noha, až na divoké sunamono…,“ pokračoval mladík v obhajobě potřebné zastávky.

„Chceš nás nechat zabít, co?“ ušklíbl se Tanaka Sakata a shodil ze sebe kožené pouzdro se zbraní, aby ji mohl očistit.

„Jsme snad lovci,“ zasmál se McKoy a zhluboka natáhl kouř do plic. „A sunamono útočí jen v dešti a pršet nebude,“ rozehnal pár slovy poslední námitky a aniž by čekal na odpověď, otočil se na patě. Slabý proužek dýmu se za ním táhl jako poslušný pes na provázku a zároveň ukazoval cestu k lokomotivě.

„Kishaten má pravdu,“ zamručel souhlasně Aaleyah a rozpustil své prachem prosycené dlouhé černé vlasy na ramena. Gumku si navlékl na zápěstí, aby ji jako obvykle dřív než dojde na svou palandu, neztratil.  „Neviděl jsem nebe, kdy by mi do očí nepadal písek, ani nepamatuju. A to nemluvím o svých modlitbách.“

„Tvá duše je stejně dávno zatracena,“ zasmál se Onomi Akunomi Nomiashi a pak ze sebe neochotně vysoukal. „Dobře, pálenka je vaše, tři hodiny u jezera taky. Ani o minutu dýl. Čas je drahej.“

Nechal zaprášené lovce za sebou a vydal se ke kořisti, za kterou očekával tučnou odměnu. Město Marous bylo ještě dva dny cesty a nic hezkého je tam nečekalo. Musel počítat s tím, že je císařská hlídka odchytne a nažene na kompletní zdravotní prohlídku, které se už několik měsíců vyhýbali. Tady jeho klientela neměla tak dlouhé prsty a Onomi Akunomi Nomiashi tak už kvůli „nečistotě“ přišel o pár mužů. Záklopka od malého okna ve zdi klapla a nechalo mu nahlédnout dovnitř posledního vagonu. Dlouhán odhalil své perletí vykládané zuby a přimhouřil oči před oslnivou září zlatých perutí wingů. Jeho mozek si dokázal rychle spočítat odměnu. Tučná částka mu rozehnala neodbytné myšlenky plné obav. Nic se už nemohlo stát. Jejich Pouštní drak byl nedobytná pevnost. Měl neuvěřitelnou posádku a řídil ho nejlepší mašinfíra, kterého kdy potkal. A to vše měl pod palcem ten nejvychcanější týpek, Onomi Akunomi Nomiashi.