Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 8

Pozoroval plamínek zápalky, dokud mu nespálil prsty a sežehnul veškerou hořlavou část. Po pár minutách si uvědomil, že už si třikrát strčil cigaretu do úst a pak ji zase vytáhl. Jako by se nemohl rozhodnout, zda si má zapálit, nebo ne. Nakonec popotáhl teplý čerstvý vzduch do plic a zvrátil hlavu k nebi. Nikdy ho nepřestalo fascinovat, jak jsou hvězdy jasné uprostřed velkoměsta. Už dlouho se mu nestalo, aby se ztratil v myšlenkách a v čase.

 

„Už to viděl otec?“

Nanesl si další vrstvu gelu na prsty a vetřel je do blonďatých vlasů.

„Myslím, že nepřežiješ dnešní večer!“

Kartáčem se snažil vytvořit vlnu, ale stále to nebylo ono. Zamračil se do zrcadla na odraz své sestry, která stála za ním, pozorovala ho a kladla mu spousty zbytečných otázek.

„Bože, ty jsi neschopný. Dej to sem!“ vytrhla mu kulatý kartáč z ruky a otočila si ho k sobě. Byla minimálně o dvě hlavy menší, ale stále to byla jeho velká starší ségra. „Chystáš se za Ryou?“

Odfrkl si.

„Jakým Ryou?“ zeptal se přesvědčivě nechápavě.

„Jsem tvá sestra a mám oči. A taky jsem vás slyšela.“

Zarazil se a hodil po ní zvídavý pohled.

„Co jsi slyšela?“

„Byli jste dost hluční. Příště se musíte krotit. Hlavně ty. Naříkal jsi jak nebožka nad hr…“

Cítil, jak se mu krev hrne do tváře.

„Nemám ponětí, o čem mluvíš,“ odbyl ji a vytrhl kartáč z ruky.

„O tom, že sis to před dvěma dny v parku pod mostem rozdával natvrdo s chlapem. Se svým spolužákem. Počkej, vzpomenu si, jak se jmenuje. Mamiya Ryou…“

„To není pravda!“

„Jsem tvá sestra a tvé tajemství bude i mé tajemství. Jestli mi nevěříš, řeknu ti to své. Chceš? Já neprozradím to tvoje a ty si zase necháš pro sebe to mé. Souhlasíš?“

Snažil se vypadat klidně, ale nešlo to. Jak je mohla vidět? Nebo slyšet? Dávali si pozor. Nebo nedávali? Vlastně to bylo impulsivní a neplánované. Vraceli se ze školy a probírali punkové skupiny. Ukazoval mu fotku Davida Bowieho, že se přesně takhle nechá zítra ostříhat a odbarvit. Ryou mu nevěřil a smál se. Miloval jeho smích. Když se smál nebo jen usmíval, vyzařoval kolem sebe podivnou auru. Vypouštěl zvláštní vůni, která ho vždy přitahovala a on se z ní mohl zbláznit. Nebo aspoň jeho tělo okamžitě zešílelo pod návalem hormonů. Ryou byl jeden z nejlepších studentů Kjúšské akademie a přesto si vybral zrovna jeho. Kluka, který se snažil tajit potetovaná záda a odmítal se nechat vozit jedním z otcova vozů. Měl rád tlačenici v metru a své kolo. Které ukradl. Miloval ten okamžik, kdy se smích rozmělnil ve slinách a tichém zasténáním. Ryou pustil koženou tašku na zem a nechal ho, aby ho majetnicky přirazil k betonové stěně podchodu. Prsty vzájemně propletené tvrdě přistály těsně vedle jeho hlavy a on se zavřenýma očima přijímal dravé polibky. Tenkrát neodolal a Ryou ho neodmítl. Když si na to vzpomněl, jak se během pár vteřin vzrušil a ani si nevšiml, kdy si mladík povolil opasek, zachvátil ho pocit paniky. Normálně si to spolu na veřejnosti v parku rozdali a sestra je „prý jen slyšela!“ Když skončili, byl to jeho milenec, který musel pro další dny schovávat viditelné značky na kůži v podobě podlitin rozsetých na krku i ramenu.

„Jo, jsem buzerant a ojíždím největšího šprta na univerzitě,“ rezignoval. „A co ty, Harumi? Jsi na holky?“

Přistoupila k němu a usmála se. Měla ten vlídný lesk v očích, jako by měla určitě máma, kterou nikdy nepoznal. Sevřela jeho ruku a přitiskla ji na své břicho. Nemluvila, jen se mu dívala do očí. Měla je zelené, prý úplně stejné, jako jejich matka. Proto se k ní upnul a byla pro něj víc než jen obyčejná starší ségra.

„Nejsem na holky,“ zavrtěla hlavou a povzdechla si. Najednou se ten šťastný lesk v očích ztratil a zmizel v hlubinách lesní tůně. „Jsem těhotná.“

První, co ho napadlo bylo, že si z něj dělá srandu a chce odlehčit jeho trapné přiznání. Pak se však pod jeho dlaní něco pohnulo a on uvěřil.

„Kdo… Kdo…?“ zakoktal a snažil se vymanit ze sevření kolem svého zápěstí.

„Masao…“

Vyškubl se a ustoupil o krok dozadu. Narazil zády do stolku s šicím strojem.

„Masao Kojima?“ ujistil se vyděšeně. Harumi se znovu usmála. Pohladila si bříško přes volnou halenku a pak dlaně na něm nechala volně ležet. „Miluji ho. A čekám s ním dítě.“

„Ale… on je… Z Kojima gangu. Otec… tě… jeho…“

Jednal instinktivně, aniž by si stačil uvědomit, jak je to trapné. Objal ji pevně. Zabořila se mu čelem do hrudníku a prsty zaryla do ramene. Cítil, jak se mu v náručí chvěje. Pochopil, jak moc se snažila být před ním statečná, odhodlaná a strach uzavřít hluboko uvnitř sebe. Ale přítomnost někoho, komu mohla věřit, komu se mohla s důvěrou zapřít o rameno, byla silnější k uvolnění tíživých emocí.

„Dnes mě vidíš naposledy, June. Domů se nevrátím. To je mé sbohem…“

 

Opřel se o stěnu budovy a odhodlaně škrtl sirkou. Do úst si vložil novou cigaretu a labužnicky popotáhl.

„Nemůžeš spát, strýčku June?“ ozval se za ním tichý dívčí hlas.

Přimhouřil oči a několika máchnutími rozehnal štiplavý kouř, stínící mu pohled na hvězdy.

„Proč nespíš ty, Ayo?“ vyhnul se odpovědi a posunul se, aby dívce vytvořil místo vedle něj. „Je jasná noc. Hvězdy jsou tak…“

„Myslíš, že se vrátí?“

Ta otázka mu zatížila srdce těžkým kamenem a Isaburo Jun zapomněl vydechnout cigaretový kouř. Nechal ho uvnitř úst převalovat se jako línou sedmihlavou saň. Měl v úmyslu dělat nechápavého a zeptat se na jméno, ale nakonec jen krátce odpověděl: „Uvidíme.“ Aya si sedla na volnou plochu pokrytou měkkou dekou a položila mu hlavu na rameno. Dlouhé hebké tmavé vlasy ho zašimraly na krku. Blízkost dítěte v něm opět vzbudila další vzpomínky.

„Měl jsi někoho opravdu rád, strýčku June?“

 

„Kdo je to?“

„Bože! Nemůžu dýchat. Potřebuju…“

„Není to Kim?“

„Seš blbá? Vidíš tu uniformu?“

„Neznám ho…

„Ten je z právnické…“

„Vypadá to, že si to tu rozdaly dva gangy…“

Jun stál na konci žvatlajícího davu a svíral zpocenou rukou řídítka kola. Slabší jedinci, kteří se už dostatečně vynadívali, mu pomalu uvolňovali cestu. Kráčel zvolna. Spíš to vypadalo, že místo, které nechtěl vidět, se blížilo k němu. Betonový tunel pod silnicí v parku, kde se jejich rty dotýkaly a vášnivě líbaly, byl plný lidí. Na silnici vysypané drobným štěrkem, hltající rudou tekutinu, leželo tělo. Z obličeje nezůstalo nic. Krvavá masa bez očí, které kdysi zářily jako hvězdy na čistém nebi. Bez úst, která dokázala líbat a donutila jemnými otisky zubů pootevřít ta druhá a pustit lačný jazyk dovnitř. Mělo na sobě sako, které nepatřilo mezi předepsanou uniformu univerzity.

Poučili se a pronajali si pokoj. Zbrocení vlastním potem, halení jen prostým tenkým proužkem látky, leželi propleteni na holé zemi.

„Nestydím se za to, že tě miluju,“ řekl mu tenkrát Ryou a políbil ho na rozpálené rty. Zase měl ten vlídný úsměv. Vyprahlá hrdla toužila po doušku vody a mladík se natáhl po půllitrové plastové lahvi. Místo ní si však k sobě přitáhl zmuchlané sako. „Můžu si ho nechat?“

Nechal mu ho. Slušelo mu to rebelské sáčko, se stojáčkem bez knoflíků. Měl na sobě jen tenhle jediný kousek školního oblečení. Jun si podepřel dlaní hlavu, aby na něj lépe viděl a usmíval se. Zatímco ležel na tatami, Ryou stál nad ním, úplně nahý a jako manekýn se točil dokola.

„Taky tě miluju, Ryou!“ zasyčel a drapl útlé zápěstí, aby si ho stáhl zpět k sobě. „Je tvoje.“

Znetvořené tělo hliníkovou baseballovou pálkou. Moc dobře znal její následky. Válka gangů? Jaká válka gangů? Kyou byl obyčejný student. Čistý. Jako to nebe,…

 

…které právě teď hostilo hvězdy na nebi.

Típl cigaretu do skleněného popelníku a pohladil Ayu po vlasech. Nechtěl mluvit o lásce. Láska v něm ten den zemřela. Znovu si připomněl, jak to bolí. Možná za to mohlo jeho sako. Možná si ho vyhlídl nepřátelský gang a číhali na něj. Možná byla pravda někde úplně jinde. Dodnes si ji nepřiznal. Ale někde hluboko uvnitř věděl, že se o smrt mladého nadaného studenta postaral jeho otec. Do školy se ten den už nevrátil. Vykašlal se na ni pár týdnů před zkouškami. Utekl jako zbabělé děcko a skoro měsíc se válel ve svých zvratcích. Zfetovaný a s flaškou tvrdého alkoholu jako svou součástí. V bytě jednoho překupníka drog, kde se to hemžilo stejnými vyvrheli společnosti jako byl on. Líheň chtíče bez lásky. Nechal se osahávat, znásilňovat a sám si bral kohokoliv, kdo mu sedl do klína a vrazil jazyk do úst. Nevnímal zápach potu, pálenky ani tabáku.

 

Sklopil hlavu a pak se hluboce uklonil. Otec stál ve dveřích a mračil se. Neřekl vůbec nic. Jen si na hlavu nasadil klobouk, který mu podal strýc Guji a prošel kolem něj. Jun se otočil a znovu se uklonil.

„Omlouvám se, otče!“ řekl rázně. „Mrzí mě to!“

Stál tam jen v obyčejných slaměných sandálech, křiklavém tričku, které zapáchalo víc, než popelnice před levným bufetem a v kalhotách, které nebyly jeho a končily někde v polovině lýtek. Kdysi zářivě blonďaté vlasy vypadaly úplně stejně, jako pochcaná sláma v prasečím chlévě. A stejně i tak smrděly. To ráno se vzbudil na zemi, s kalhotami na půl žerdi a oleptaný zaschlým spermatem. Na zádech měl přitisknutou holku, kterou neznal jménem, s odhalenými ňadry a podprsenkou kolem krku. Ruku skoro necítil. Stále v ní svíral prázdnou flašku a ležel na rameni klukovi, který měl padesát kilo i s postelí. Instinktivně mu přiložil dva prsty ke krční tepně, aby zjistil, jestli dýchá. Vyděsili ho kulaté černé panenky, pootevřená ústa v němém zamrzlém výkřiku a tělo, třesoucí se v krátkých záškubech. Nadzvedl mu hlavu a chystal se mu vlepit pár facek, aby se vzpamatoval. A on se v té chvíli poblil. Jun se znechuceně rozhlédl. Po nehybných tělech, strnulých v děsivých pózách bezduchých loutek. Po místnosti, do které za celý den proudilo sluneční světlo skrz škvíru mezi těžkými závěsy na jediném okně.

„Nastup si, June!“

Zhluboka se nadechl a polkl. Věděl, že svého otce zklamal. Ale byli přece jedna krev. On byl ten, kdo ho zplodil. A on byl jeho syn. Vykročil odhodlaně směrem k otevřeným dveřím přistaveného auta.

„Ne v tomhle!“ zarazil ho dominantní hlas otce.

Zarazil se. Nechápavý výdech, tvarující se do obláčků páry, ho jen utvrdil v tom, že je zima a i když bylo Kjúšu nejjižnější ostrov Japonska, rtuť teploměru se jen několika stupni dělila od polohy nula.

Přetáhl si tričko přes hlavu a odhodil ho na zem. Chvíli vyčkával, jestli na něj otec přestane zírat a nechá ho nastoupit. On si však jen ukazováčkem upravil kulaté obroučky brýlí na nose a nepatrným pohybem sklouzl na jeho kalhoty. Pravá nohavice na sobě měla stále skvrny po zvratcích středoškoláka, kterého Jun nejspíš celou noc podle množství zaschlých šedých usazenin, obšťastňoval. Nepamatoval si z toho nic.

Odkopl o několik čísel menší, nejspíš dámské, sandále a stáhl kalhoty dolů. Byl pod nimi nahý. Ztratil za ten měsíc několik kil a bylo to znát. Všiml si toho až teď, jaká je troska. Ještě před několika hodinami mu to bylo jedno.

Ten muž, v jehož domě žil, jen kývl hlavou a konečně mu povolil nasednout. Guji si zabral místo vedle něj na zadním sedadle. Nestačil ani zareagovat nastartování motoru a ocitl se ve tmě. Během pár vteřin mu spolusedící přetáhl kus látky přes hlavu a pevně ho chytil za zápěstí, aby si zábranu reflexivně nestrhl.

Jako vězeň na popravu.

 

„Proč to udělal, strýčku June?“ přerušila jeho úvahy ospalá Aya a vyhledala pevnou mužskou ruku, aby ji stiskla. „Nabídl jsi mu práci. Domov. Nechápu to.“

Isaburo Jun zapátral vedle sebe, aby si vytáhl další cigaretu z balíčku. Neměl chuť vyprávět nebo něco vysvětlovat. Vždyť toho člověka ani neznal. Jen se připletl do cesty malé Aye.

„Ty jsi nikdy nikoho nezklamal, že ne, strýčku June?“

Ulovený tabákový svitek se zlomil mezi prsty a dopadl na podlahu dřevěné terasy. Dívka si jako kotě načechrala jeho yukatu a položila mu hlavu do klína. Uměl si představit, jak sleduje hvězdy, fascinována, stejně jako on.

 

„Kopej!“

Nedokázal vůbec odhadnout, kolik uplynulo hodin od doby, kdy opustili rodný dům. Vypotácel se po slepu z auta, šlapal unaveně do kopce a pak mu někdo konečně strhl kuklu z hlavy.

„Kopej!“

Byla tady mnohem větší zima, než dole ve městě. Neúrodná půda byla promrzlá a tvrdá jako kámen. Jun sevřel rukojeť lopaty a zachvěl se. Nepamatoval si, kdy naposledy jedl. Sevřel se mu žaludek a v ústech pocítil nepříjemnou pachuť. S hromadícím se vztekem a zároveň beznadějí v něm rostla ta touha od všeho utéct. Natáhnout do nozder osvobozující vůni drog a polykat hořkou tekutinu, která tak příjemně hřála po celém těle.

Cítil, jak se mu na kůži tvoří krůpěje potu. Nebylo to z fyzické práce. Byla mu stále zima a kopání spíš vypadalo jako drbání psa za krkem. Nechápal, proč tu musí v sopečné půdě kopat, ale jestli to měl být jeho hrob, v téhle díře by se nedala pohřbít ani kočka.

„Jsi k ničemu, June!“ odplivl si otec, vylovil z kapse kožené rukavice a natáhl si je. „Myslíš si, že tě budu navždy živit? Ty a tvoje sestra! Takhle podkopávat mou autoritu. Podívej se, jak vypadáš! Nechal jsi školy! Jsi nikdo!“ vyrval mu lopatu z prokřehlých rukou a udeřil. June vykřikl bolestí, když mu plech skoro rozdrtila kolena a svalil se na zem. „Nedokážeš ani vykopat kanál pro sračky. Jako jsi ty!“

Další rána dopadla na spánek. Ostří mu rozseklo kůži nad pravým uchem a zastavilo se těsně u koutku úst.

„Otče!“ zachroptěl prosebně. „Už se to nebude opakovat! Omlouvám se!“

„Ta a tvoje sestra. Sračky!“

I když si tentokrát položil ruce na temeno, nebyla to dostatečná ochrana. Úder, který ho poslal do bezvědomí, neměl už podobu lopaty. Tvrdá podrážka otcovy boty mu dostatečně ukázala místo, kam sračky, jako on patří.