Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 2

Ušklíbl jsem se a pevně chytil rukojeť dřevěného vozíku na odpadky. I přes tuhle zkušenost a rychlý přísun peněz jsem se snažil šetřit. Na elektřině. Nesledoval jsem televizi a sotva se zešeřilo, pozoroval jsem stíny na popraskaném zašedlém stropě svého bytu, jako bych byl v divadle. Pořádnou sprchu jsem si dopřál u své bytné po jejím uspokojení. Teplá voda, voňavý sprchový gel s avokádovým olejem a dezinfekcí zaručující aloa vera. Šamponem jsem si smyl mastnotu a vlasy zůstaly hebkými skoro týden. Při uklízení ulic Tokia, hlavně v těch, které překypovaly rychlým občerstvením, jsem se dostal k ještě teplým hranolkům a svůj boj o přísun živin jsem vůči toulavým kočkám, psům a svobodným hlodavcům, většinou vyhrál.

Dnes byl divný den. Bylo horko, ale nebe bylo šedé. Slunce se skrývalo před zraky všech a popelnice zely prázdnotou. Jako by měli všichni hlad a všechno poctivě snědli. Vymetli své misky i talířky do posledního drobku.

Končila mi směna, když jsem konečně narazil na místo, kde neměl „někdo“ hlad a plastový podnos ležel úplně nahoře. Netknutý. Uměl jsem si živě představit scénu, která tomu předcházela. Úsměvy. Doteky. Letmé polibky, které zastiňovaly ty vášnivé, ale bály se na veřejnosti projevit. Pak slovo. Věta. Svraštěné obočí. Výměna názorů. Hádka. A pak náhlý odchod od stolu. Milenci na život a na smrt se náhle ocitli na hranici odcizení.

Nechal jsem těžký vozík na chodníku a se sběrným chapadlem jsem se vydal nenápadně ke zdroji mého dnešního jídla. Kňourající žaludek mě pobízel ke spěchu a já se mu nebránil.

Projíždějící auta jsem nevnímal. Měl jsem prostě jen hlad. Ale i přesto byl můj šestý smysl, chránící život, stále v pohotovosti. Přiznám se, že jsem kvílení brzd neslyšel. Ani výkřik kolem jdoucích, kteří se mě snažili varovat.

Uskočil jsem na poslední chvíli a ještě po dopadu na tvrdou dlažbu chodníku cítil žár, když se mi černá karoserie otřela o paži. Krátkými nádechy jsem se snažil popadnout vyražený dech a zároveň sledovat příčinu mého pádu. Byl to luxusní Lexus se sexy maskou, kterou právě nabíral popelnici a hrnul ji před sebou, než se zastavila o oprýskané zdivo restaurace.

Maki s lososem, s avokádem, Ninja Exclusive roll, Nigiri s lososem a spoustu dalších nádherných kousků se rozprskly na vyleštěném předním skle auta. Můj žaludek zasténal. Nenáviděl jsem řidiče, co neuměl udržet volant ve svých prackách. Nenáviděl jsem svět. Sám sebe.

„Prosím…,“ zaznělo mi v ohluchlých uších. „Pane Satoshi?!“

Vyplivl jsem shluk slin na zem. Zabarvené krví.

Zatraceně.

Dlaň se zapřela o betonové kousky a kolena zasténala pod tvrdým povrchem. Znovu jsem si odplivl.

Zatraceně.

„Prosím!“

Zatraceně!

„Pomozte mi někdo!“

Zatraceně!!

Třásly se mi nohy, když jsem se postavil. Hlavu jsem měl plnou nenávisti vůči tomu, kdo mi tenhle stav přivodil.  Přesto jsem chytil pochromovanou kliku bouráku a trhl s ní. Bělmo očí na mě zíralo a bezvládná ruka se mi položila na stehno. Palec uvolnil bezpečností pás a ruce chytily ramena, oděná do černého, padnoucího obleku. Vytáhl jsem řidiče ven a nechal mu pocítit stejný chlad dlažby, se kterou jsem se já sám seznámil před několika sekundami.

Má ústa tentokrát nesloužila k polibku. Moje dlaně nebyla nástrojem k pár tahům na vzrušeném údu. Kdysi dávno, když zemřel můj bratr… je to dávno, přesto tak živé… Drsné stisky na hrudním koši spojených dlaní a krátké vzdechy do modrajících rtů.

„Pane Satoshi?!“

V ten samý okamžik se mi můj dech vrátil.  Vyděsil mě a zároveň ulevil tíži na prsou. Dívka, ve školní uniformě, s trapnou mašlí pod bělostným krkem, klečela celou dobu vedle mě a svírala křečovitě ruku muže, kterého jsem se snažil zachránit.

Nevědomky jsem si setřel pach cizí bytosti ze rtů a narovnal se. Plíce mě neposlouchaly a srdce mě posílalo za smrtící nasazení do prdele. Nevnímal jsem to. Člověk, který mi sebral obživu na celý den, dýchal. Nejspíš prodělal infarkt za volantem a…

„Pan Satoshi… je…?“ zeptalo se mě děvče a vytrhla mě z blouznění ducha po nevědomém světě.

„Cože?“ zachroptěl jsem a vrátil se na svět. Na betonových kostkách chodníku ležel muž v obleku, který řídil luxusní limuzínu. Vezl mladou slečnu, podle předepsaného oděvu, do školy. Byla mladá. Hodně mladá. Její dotek na mé roztřesené paži pálil.

„Je z nejhoršího venku,“ uklidnil jsem ji a postavil se na nohy. Otevřel jsem zadní dveře limuzíny a nasoukal zmatené muže na zadní sedadlo. „Musí do nemocnice. Vezmu ho tam. Vlezte do auta, slečno! Mluvte na něj a donuťte ho odpovídat. Ať vím, že je při vědomí.“

Měl jsem na sobě reflexivní žlutou vestu. Gumové rukavice. Srdce chráněné hrudním košem rozechvělé strachem.

Zařadil jsem zpátečku a stěrači smyl z předního skla moje dnešní menu.