Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 3

Nikdo jiný, než já, nezná tak dobře denní řád ve vedlejších uličkách. Kam kdo jde, v jakou dobu a kdy je úzká silnice úplně prázdná. Vyhnout se zácpě, několika minutovém čekáním ve smrtonosném horku.

Dupl jsem unaveně na brzdy na zákazu parkování před nemocnicí St. Luke. Ve zpětném zrcátku a pak i otočením svého těla dozadu jsem se ujistil, že řidič stále dýchá.

„Jsme na místě, slečno…,“ oddechl jsem si a zrakem se snažil vypátrat její jméno. Zavadil jsem o visačku na školní tašce. „…Aya Yoemi.“

Po celou dobu jsme nemluvili. Seděla vzadu a snažila se donutit řidiče mluvit. Slyšel jsem jen jak se jí stále omlouvá. Její drobné prstíky mezi tím vytáčely číslo. Mluvila tiše celou dobu, mobil přitisknutý těsně k uchu, překryté hustými kaštanovými vlasy.

Když se u auta během pár vteřin objevil transportní vozík s nosítky, pochopil jsem, že jeden telefonát patřil nemocnici. Opatrně ho naložili a zvuk drkotajících koleček o betonový povrch chodníku se rychle vzdaloval. Chtěl jsem jít za nimi, ale drobná paže mě zastavila.

„O vše je postaráno,“ promluvila tiše a nervózně se rozhlédla.

„Slyšel jsem, jak jste s někým mluvila ohledně čtvrtletních zkoušek…,“ nadhodil jsem opatrně. „Omlouvám jsem, nechtěl jsem poslouchat, ale váš hovor zněl naléhavě. Mohu vás tam odvést. Nevím, kdy si vás slečno přijedou vyzvednout, ale devátá hodina…,“ podíval jsem se přes její rameno na nemocniční budovu a na jednoduché nástěnné hodiny. „…máte čtrnáct minut do začátku. Jakou školu navštěvujete?“

Zaváhala. Podívala se na displej mobilu, aby si zjistila, kolik času ji zbývá. Nebo také zkontrolovala zprávy, zda její náhradní odvoz stíhá. Netuším. Nechtěl jsem se vnucovat. Proč by měla dívka z bohaté rodiny, věřit někomu v gumových rukavicích a reflexivní bundě?

„Nihonbaši,“ odpověděla nakonec. „Je to odsud kousek. Možná bych to mohla dojít pěšky…“

Chytil jsem za kliku a otevřel dveře spolujezdce.

„Nastupte si, slečno,“ usmál jsem. „Nemusíte se bát. Neublížím vám. A tu zkoušku stihnete. To vám zaručuji.“

Poslechla. Byla nervózní. Možná z mé přítomnosti, možná ze školy. Neptal jsem se. Vyřídila jeden hovor a ten jí na pohodové náladě nepřidal. Nejspíš jsem trhl časový rekord v překonání vzdálenosti mezi nemocnicí a školou.

„Děkuji vám, pane,“ uklonila se, když jsem jí předal klíče od vozu a my se loučily na chodníku před vstupem do školního institutu.

„Tady,“ zašátral jsem v kapse od vesty a vytáhl jeřába, složeného z účtenky. „Pro štěstí. Ať vám testy dobře dopadnou, slečno Ayo. Sbohem.“

Schovala zmuchlané origami do dlaně a zmizela uvnitř budovy. Zůstal jsem tam chvíli stát a pak se rozhlédl. Musel jsem si ujasnit, jak daleko jsem od svého uklízečského vozíku a jak se k němu co nejrychleji dostanu. Stačil jsem udělat tři kroky, když vedle mě prudce zabrzdila černá Toyota a z ní vyskočili dva chlápci. Nedali mi ani čas, abych si je prohlédl. Něco mi přetáhli přes hlavu a já se ocitl v úplné tmě. Pomocí bolestivého zkroucením ruky za záda mě vtlačili na zadní sedadlo.

„Nic jsem neprovedl!“ zahuhlal jsem a snažil se vykroutit z pevného sevření.

„Drž hubu!“

Tupý úder do spánku mi přivodil ještě větší tmu a hučení v uších. Nejspíš to byla zbraň a já na chvíli přestal vnímat. Do reality mě vrátil dopad na tvrdou zem a první kopanec do břicha. Instinktivně jsem se choulil do klubíčka a dlaněmi si kryl obličej, stále ukrytý pod pletenou kuklou.

Moje: „Co po mně chcete?“ zaniklo v sípavém dýchání. Tvrdá podrážka bot mi přišlápla prsty k podkladu chodníku, abych si nemohl chránit hlavu.

„Tohle si zapamatuj a už nikdy se nepřibližuj k mladé slečně!“

S těmi tlumenými slovy jsem dostal dalších pár kopanců přímo do obličeje.

„Ani… ani…,“ zachrčel jsem na svou obhajobu, ale krev řinouc se z nosu i z úst, mi v tom dostatečně bránila. „…nedotkl!“ polkl jsem sladkou tekutinu a donutil bolestí sevřené tělo pokleknout. Žebra mi tlačila na plíce a každý nádech mi bránil se o další pokoušet. Nejspíš jsem je překvapil, protože rány ustaly. Využil jsem té vteřiny klidu a postavil se na třesoucí se nohy. Prsty jsem necítil a jen instinktivně chytily okraj masky, abych si ji stáhl z hlavy a mohl vyplivnout hromadící se krev.

„Slečnu Ayu jsem jen odvezl do školy, protože vy jste…,“ zamžoural jsem tmavě hnědýma očima proti návalu slunečního jasu a rudým chuchvalcem zašpinil boty nejblíže stojícího muže. „…neschopní!“

Kopanec do kolena mi opět ujasnil mé místo na Zemi. Špína ulic.

„Přibliž se k ní a už nevstaneš!“

I jemu jsem plivl na boty. Ne záměrně. Prostě jsem krev nedokázal polknout. To je vše.

Já vím, blbá obhajoba!

Betonová dlažba hřála. Krvavé skvrna, která se tvořila pod mou tváří, připomínala rybízový džem. Lepkavá a sladká, na slunci rychle se měnící v pevnou krustu. Vlasy, o které jsem neměl čas ani chuť se starat, sahající v poklidném bezvětří na ramena, vytvořily tisíce kotev, zapuštěných v kašmírové břečce.

Chise! Nemůžu nechat Chise samotnou! Nikoho jiného, než mě, nemá!

Dlaní jsem se zapřel o horké čtverce a dostal se do pozice toulavého pouličního psa. Nesnášel jsem kolotoče od svých patnácti let. Svět, v sebevražedných otáčkách kolem mé hlavy, mi moje nesympatie vůči komediantům znovu připomněl. Žaludek se proti mně spikl a jediné, co mi v něm ještě zbylo, vyvrátil na chodník.

 

Vlastně ani nevím, čím jsem si to zasloužil. Jestli mě paměť neklame, zachránil jsem život cizímu chlápkovi a dívku odvezl na čtvrtletní zkoušky, které jsou důležité, stejně jako maturita. Měl jsem na sobě reflexivní vestu. Píchal jsem svou bytnou pro prachy. A živil se sem tam odpadky. Ale jinak jsem úplně normální člověk.

Normální.

Ležel jsem ve zkroucené poloze opřený zády o jeden z betonových patníků, spoutaných železnými řetězem. Pozoroval pneumatiky aut, jak projíždí kolem. Tenisky. Polobotky. Střevíce na podpatcích. Dřeváky. Nedokázal jsem počítat páry nohou, které kolem mě prošly. Ochladilo se. Sluneční svit nahradily pouliční lampy. Byla mi zima. Dnes večer jsem měl volat Chise.

Sevřel jsem ledová oka zábradlí a přemlouval vnitřnosti, aby zůstaly na místě. Minuta po minutě. Hodina po hodině. Těžké kroky, pravým ramenem opírajícím se o zdi budov, abych neupadl.

To dám. Mám na to celou noc…

[Celkem: 7    Průměr: 5/5]
Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 3
Tagged on:         

12 thoughts on “Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 3

  • 15.1.2018 at 20:28
    Permalink

    Tak to bolo drsné… a chudáčik si to vobec nezaslužil 🙁 dostal riadnu nakladačku …ako sa hovorí za dobrotu na žobrotu bohužiaľ 🙁 nabuduce ale pridaj dlhšiu kapitolku lebo ma ozaj šľak trafí 😀

    Reply
    • 15.1.2018 at 20:53
      Permalink

      Beru na vědomí… delší kapitola 😉

      Reply
  • 15.1.2018 at 21:16
    Permalink

    Ach, ti mafiáni, pěkně mu dali, ale takhle to už bývá. Chudák Harada, zatim ho život štěstím nijak zvlast neobdařil. Jedno se musi avsak nechat, je fakt odhodlanej, jak zachranil toho ridice a jeste zavezl slečnu do skoly, to bylo husty, jen skoda jak pak dopadl mno.. Jsem zvedavá, jak si povede dá *-*

    Reply
    • 16.1.2018 at 6:46
      Permalink

      Určitě má před sebou skvělou budoucnost 😀 tak jak to u mých povídek bývá. Díky za komentář ♥

      Reply
  • giraffey
    16.1.2018 at 10:09
    Permalink

    chudák, kazdy dobry cin je po zasluze potrestan 🙁

    Reply
    • 16.1.2018 at 17:12
      Permalink

      No jistě 😀 jeden ze zákonů ulice.

      Reply
  • renara
    21.1.2018 at 15:30
    Permalink

    No, tak tomu sa povie mať deň pod psa. Chudák, no vidíte to? Za dobrotu na žobrotu. Ale paci sa mi, ako si do toho zatiahla mafiu, také poviedky ja môžem, to vieš ☺️
    Teším sa na pokračovanie a už aj idem čítať.

    Reply
  • Doračan
    25.1.2018 at 18:37
    Permalink

    Život je pes.
    Co více říct.

    Ale pěkný popis džemu. Tedy… krve, na chvíli jakobych měla flešbeky na Asfalt. 😀

    Reply
    • 25.1.2018 at 20:03
      Permalink

      no, vidím, že je to tu samej kečuplove. Napíšu nějakej super drsnej krvavej kečupák, ale Asfaltu se fakt nevyrovnám…

      Reply
  • 28.1.2018 at 10:15
    Permalink

    Wauuuuuu, jauuu …
    A on ho ještě za to, že ho malém přejel, zachraňuje ;-). Doufam, že mu to nejak vynahradí 😉

    Reply
  • 28.1.2018 at 10:20
    Permalink

    Pro dobrotu na žebrotu, doufám že to těm chlapům za něj nekdo spočítá

    Reply
  • 6.4.2018 at 17:34
    Permalink

    Přesně tak “pro dobrotu na žebrotu”, ale mafie není růžovoučká a slaďounká, jako cukrová vata. Bolí mě všechno i za něj.

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *