Smrt náleží Bohu a tvůj život zase mně! – Kapitola 4

„Harado! No tak! Otevři!“

Zavřel jsem pravé oko a přestal sledovat namodralé prsty na rukou. Nevím, jak dlouho jsem spal, ani jestli jsem dokázal vstát a jít se vymočit. Zda to mokré pode mnou je vlastní pot nebo důkaz toho, že jsem vstát nedokázal.

„Harado, vím, že tam jsi!“

Údery na dveře neutichaly. Zněly mi v hlavě jako kostelní zvon, pod kterým jsem nejspíš stál. Chtěl jsem říct, ať jde pryč, ale rty se ani nepohnuly a z bolestivých plic se mi vydralo jen neslyšné zachrčení.

„Harado! Bože!“ někdo se mnou zatřásl a znovu mi připomenul, jak moc nesnáším kolotoče. „Kdo ti to udělal?!“

Pravé víčko, s kterým jsem ještě mohl hýbat, se zachvělo.

„Lucy? Jak se sems dostala?“ zeptal jsem se. Neodpověděla. Nejspíš proto, že jsem tu větu vyslovil jen v duchu.

„Co se stalo?!

Stále dokola pokládala ty samé otázky, na které jsem nedokázal odpovědět. V té chvíli jsem si poprvé uvědomil, že jsem doma a že mi anděl jménem Lucy právě zachránil život.

Uplynuly tři dny, když jsem se posadil a odhodlal se jít podívat do zrcadla. Obličej mi pokrývalo nesouměrné strniště a vypadlo trapně. Ne vtipně. Nechal jsem ho na mém barvami zmalovaném obličeje bez povšimnutí. To ráno mi přišel doporučený dopis. Dokázal jsem sejít tři patra a převzít ho od pošťáka. Vstřebával jsem horké slunce a těžký vzduch. Mastné vlasy se ani nepohnuly a na několika místech byly stále ještě slepené krví. Všiml jsem si, jak muž v pošťácké uniformě nedýchá a se zatajeným dechem čekal, až mu podepíšu převzetí.

Jo, trochu jsem smrděl.

Razítko v levém horním rohu mi napovědělo, co obálka obsahuje. Stál jsem na ulici a ve tváři se mi při čtení nepohnul ani sval. Ne, že by mě další vyhazov nenasral, jen mě prostě jakákoliv mimika hrozně bolela. Psali něco o nekázni, opuštění pracovního stanoviště a nenápadně naznačili konflikt s mafií. Ne, to tam nepsali. Jen to bylo nenápadně vmáčknuté mezi řádky. Nedali mi ani druhou šanci. Dokonce mi naúčtovali uklízečský vozík a nářadí, které bylo prý odcizeno a taky vestu a rukavice. Výsledná částka na mé výplatní pásce byla k smíchu.

Nesmál jsem se.

Myslel jsem si, že mám to nejhorší za sebou, ale ve chvíli, kdy jsem se chtěl vrátit do bytu, zastavilo u okraje silnice černé auto a za ním o kus dál další. Pan Smith a pan Smith. Jednoho z nich jsem poznal. Aspoň moje nepohyblivé prsty na pravé ruce si jeho tvrdou podrážku dost dobře pamatovaly, protože mi v nich prudce zaškubalo.

„Pan Harada Hideki?“ oslovil mě, když vystoupil. Musel jsem uznat, že imitace drsného amerického agenta se mu opravdu povedla a vypadal dost přesvědčivě.

„Taky bych rád znal jméno toho, který mě takhle zřídil,“ odpověděl jsem místo pozdravu. Uvědomil jsem si, že mi není rozumět. Z plic, které se stále ještě z tvrdých kopanců nevzpamatovaly, se ozvalo jen zachrčení.

„Rádi bychom se vám kompenzovali za záchranu našeho zaměstnance,“ pokračoval a z náprsní kapsy svého luxusního saka vytáhl obálku. Když jsem nereagoval a sledoval jeho špičky nablýskaných bot, na které jsem mu naplival svou krev, zamával mi bankovkami před nosem.

Ucukl jsem.

„Vypadněte!“ odsekl jsem.

Můj hlas mě samotného vyděsil. I úder, kterým jsem mu papírky s podobiznou Jukiči Fukuzawi vyrval z ruky. Než jsem za sebou zavřel grafity ozdobené vchodové dveře činžáku, stočil jsem pohled k druhému autu. Neprůhledná kouřová skla ve dveřích. Zadní jen maličko stažené, aby cigaretový kouř mohl v tenkém proužku uniknout na svobodu.

Nenávist. Zloba. Bolest… To vše mi sevřelo opět vnitřnosti a neviditelné mříže kolem krku mi přikázali nedýchat.

Mohl jsem myslet, že mám šťastný den a vše bude v pořádku. Že jsem dokázal zavřít dveře, vyšlapat schody a ukazováčkem stisknout “čuráka v kolečku” na okraji NTB. Měl jsem několik zmeškaných hovorů a stovky zpráv od Chise. Proto jsem jí slíbil, že si ráno zavoláme. Vzala si kvůli mně volno ve škole. Byla bezproblémový nadaný student se stipendiem bez jediné zameškané hodiny. Ale i tak jsem měl výčitky svědomí. Vypnul jsem webkameru a vymluvil se na závadu. Jen jsem poslouchal její veselý hlas a díval se na rozjařené oči. Nechal jsem ji mluvit, opřený o zeď, sedící na ušlapaném špinavém koberci s notebookem na stehnech. Vyprávěla mi o tom, jak její přítel sehnal byt blízko školy. Za pár doláčů. Krev mi stékala po bradě, když jsem se pokusil o šťastný úsměv a zaschlý strup v koutku úst praskl.

To dám. Pár dolarů na víc mě nezabije. Najdu si ještě jednu práci.

Najednou mi bylo těch bankovek, poletujících po ulici, líto.

Já a moje zbrklost a impulsivní bezmyšlenkovité jednání.

Seděla v nějaké kavárně, sem tam se její hlas ztratil v odezvě jiných hlasů hostů. Usrkávala latté a na oko kamery mi přitiskla kámen na prstenu, který ji dal její přítel. Byla tak šťastná, a tak živá. Přál jsem si, abych mohl sedět přímo naproti ní a s údivem a zároveň s obdivem zírat na její obličej. Držet ji za ruce a prohlížet si prstýnek z blízka. Polknout blbou poznámku, že to není drahokam, ale obyčejný laciný zirkon. Ale nic takového tu nebylo. Náhle se obraz rozostřil a já ji ztratil z očí. Ten hřejivý pocit, který rozpouštěl bolest na pohmožděných žebrech, byl najednou pryč. Ujistil jsem se, že mám baterku přenosného počítače nabitou a spojení se nepřerušilo.

„Chise!“ zachroptěl jsem, když se mi její tvář vrátila. Vyděšená. Beze zvuku. Viděl jsem rozmazané obrysy lidí, pobíhající za jejími zády. Obraz se rozechvěl a ohnivý plamen olízl mé neteři vlasy.

Přenos ukončen.

Ruce se mi třásly a slané slzy si našly vyšlapanou cestu na mém obličeji, kterou před tím zanechala krev z rozbitých úst.

„Chise…,“ šeptal jsem. „Chise…“

Složil jsem se na zem a tupě zíral na černou obrazovku, které vévodila ikonka usměvavé slečny.

„Hideki!“

Tak hrozně nesnáším, když se mě někdo snaží násilím probudit z pokojných snů.

„Proboha! Co se stalo!“

„Chise… Chise je mrtvá…“

„Jak… co se stalo?“

„Ona… Ona…“

Lucy mi sebrala notebook z nehybných rukou a její prsty se rozeběhly po klávesnici. Místo volání bylo stále viditelné v záhlaví našeho videohovoru. Hlavní zprávy města New Haven chrlily krátké informace o bombovém útoku na ulici plné kaváren. Něco malého, menšího než plamen čajové svíčky, mi zaplálo v srdci. Záblesk naděje.

Mrtví. Zranění. Zmatek. Zkroucená torza židliček a stolů. Notebook, sežehnutý žárem, ze kterého mi před několika minutami volala Chise. Ani jsem nevěděl, že má zelený rám a na ploše fotku mě a mého bratra, když jsme s rodiči byli navštívit chrám Fushimi-inari. Vytáhl jsem si na jejím vrcholu věštbu. V tuto chvíli jsem si nedokázal vybavit, co mě v budoucnosti čekalo. Možná… možná právě tohle.

Muži v černých kombinézách s okraji rukávů i nohavic olemovaných reflexivními pruhy. Nosítka. Záběry na očouzené ruce, zakrývající si bolestí zkřivené obličeje.

„Obvolám všechny nemocnice v okolí,“ vytrhla mě z němého transu Lucy a zaklapla mi notebook před nosem. „Pojď, musíš se vrátit do postele. Chise bude v pořádku. Musíš tomu věřit, chlape!“

Přehodila si mou paži přes rameno a pomohla mi zvednout se. Do postele jsem se nedokázal dostat. Nechala mě na tvrdé pohovce v kuchyni a napustila z kohoutku vodu. Donutila mě vypít všechno. A když se mi víčka zachvěla pochopil jsem, že mi dala něco na spaní.

Pozoroval jsem svou misku s rýží, z které se líně loudal proužek páry. Kdybych mohl, zakryl bych si uši, abych nemusel poslouchat smích mích rodičů a hlavně její. Bolel mě žaludek z pohledu na její bledou ruku a na prsteník, který se chlubil zásnubním kroužkem z bílého zlata a blíštivým kamenem. Zlomil jsem hůlku, když světlé vlasy, spletené do dívčích copánků, zavadily o výstřih, naditý pevnými ňadry. Neuměla japonsky, ale snažila se. Všichni považovali její trapnou japan-engliš za roztomilou. Mě se chtělo zvracet. Ale Kouki tak zářil. Nikdy jsem ho neviděl tak šťastného. Můj starší brácha, který uměl ve mně číst, aniž by se na cokoliv ptal nebo mu něco prozradil. A pak ta Američanka vstala od stolku a s podivným nakažlivým zvonivým smíchem lesní víly položila své dlaně na břicho.

Chise!