Tam, kde se tečky nepíší – Kapitola 2

Můžeš si za to sama, Michaelqo 😀

---

---

Zábava byla v plném proudu. Vzduch v místnosti byl těžký a vydýchaný. Přišel jsem pozdě. A Erik měl pravdu. Bylo to přesně jak říkal. Sotva jsem překročil práh a snažil se zbavit posledních přeživších sněhových vloček, které se mi nepodařilo smést z kabátu před vchodem, jsem na sobě ucítil pohledy všech přítomných. Dokonce i číšníka, který kolem mě procházel. Prohlédl si mě od konečků vlhkých vlasů až po špičky mých promočených mokasín. Usmál se. Ten úsměv jsem znal. Ten pocit lehkého mravenčení pod prokřehlou vrstvou kůže.

„Honzíčku, ty se s vůbec nezměnil,“ bylo první, co jsem zaslechl přes hluk hudby.

Sraz jsme pojali ve velkém i s živou hudbou. Saxofon měl zrovna úžasné sólo a muž, který se s ním mazlil jako s milenkou, se se zavřenýma očima jemně pohupoval v bocích.

„Jsi tu právě včas.“

Pokračoval hlas a někdo mi sebral kabát z ruky. Teplá ruka uchopila tu mou a táhla mě na parket. Ovinula se mi kolem krku a blonďaté vlasy s vrstvou laku se mi otřely o tvář. Kdybych neměl šátek, nejspíš by se mi otřely i o kůži tam.

Muchomůrky bílé, bělejší než sněhy…

Rozhlédl jsem se. Po tolika letech bych se měl nejspíš snažit poznat známé tváře a zjistit, kdo přišel. Kdo se nezměnil jako já a kdo se naopak zachoval jako chameleon. Ale mě ostatní nezajímali. Hledal jsem Erika. I když jsem mu slíbil, že nebudu dělat psí oči a tvářit se, že ho vůbec neznám.

„Povídej! Kolik máš dětí? Je na tebe tvoje manželka hodná?“

Skroutil jsem pohled na ženu, která měla paže volně položené na mých ramenou a prsty ukončené dlouhými akrylovými drápy s lesklými kamínky se mi prohrabávala ve stále vlhkých vlasech.

„Nejsem ženatý,“ odpověděl jsem. Přimhouřil jsem oči, abych se lépe dokázal soustředit na tvář, která mi zírala na ústa. „Takže nemám ani žádné děti.“

Sním je k ukojení, své potřeby něhy, neprocitnu tady, až na jiným světě…

„Tak to jsi mě zklamal, Honzíčku. Vždycky jsem si myslela, že budeš mít ty nejkrásnější děti z našeho ročníku. Protože jsi byl ten nejhezčí kluk z naší třídy…“

Píseň náhle skončila a my se ocitli v trapném tichu uprostřed prázdného tanečního parketu. Uvědomil jsem si, že jsme byli jediní odvážlivci, kteří si to spolu rozdali při šíleně pomalé odrhovačce z devadesátých let.

„Ale suchar jsi pořád stejnej,“ pokračovala a konečně sundala své ruce z mých ramen.

Mračila se na mě. Denisa. Dívka, která mi polibkem sebrala na maturitním večírku mou důstojnost a jazykem znásilnila má ústa.

„Za to omlouvám, Denisko,“ usmál jsem se. „Můžu ti to nějak vynahradit? Pozvu tě na drink. Ty jsi určitě natrefila na nějakého boháče s luxusní vilou a soukromým vozovým parkem…“

„Tohle od tebe… nebylo hezký,“ zarazila mě a tvrdou ranou doprostřed hrudníku mě donutila udělat pár kroků dozadu. „Nestojím o tvou přítomnost. Vždycky jsi byl… tak divnej!“

Vysoké podpatky hlasitě klapaly na parketech, když odcházela směrem k baru. Sledoval jsem její zadek v obepnutých koktejlových šatech na ramínkách. A pak jsem ho uviděl. Seděl na barové židličce, se sklenicí piva a smál se. Za výčepním pultem stál ten samý muž, co si mě při mém příchodu prohlížel od hlavy k patě. Ten samý číšník, který zapomněl na pěnivý mok, přetékající přes okraj půllitrové sklenice, a díval se na mého Erika. Krev se ve mně vzbouřila a nedostatek vzduchu v místnosti mě skoro poslal k zemi. Denisa těžce dosedla vedle něj a bez varování Erikovi sebrala lahev s pivem a na jediný zátah do sebe vyklopila celý obsah.

Slíbil jsi to. Slíbil!

Obrátil jsem se na patě a zamířil ke stolu, kde vedli hlučnou debatu mí spolužáci. Bylo na čase zapojit se do konverzace.

„To mě poser, to je náš Jenda!“ zasmála se dívka s nakrátko ostříhanými vlasy. Chabé světlo ji ozařovalo obličej. Hodně strhaný obličej. Na stole před ní leželo album. Plné fotek se spoustou dětí.

Nervózně jsem zvedl ruku na pozdrav. Hanka. Asi se jí to těhotenství líbilo a nadělala si celou Klapzubovu jedenáctku. Pokusil jsem se o úsměv.

„Ahoj,“ řekl jsem tiše. „Jo, to jsem já. Nevím, jestli si ještě pamatujete, že jsem neměl rád, když se mi říká…“

„Jasně, že si pamatujeme, že to nemáš rád. Jsi přece Jan. Jen Jan a ne jinak,“ ušklíbla se další žena, která seděla v čele stolu. Židle přerušila náhlé ticho, když se zvedla a pomalým krokem se vydala směrem ke mně. „Vypadáš fakt, ale fakt chutně. Co se stalo, že vypadáš tak, jak vypadáš?“

„Vypadám pořád stejně,“ bránil jsem se a znovu udělal těch pár zbabělých kroků vzad.

Byla to Světlana. Pořád měla dlouhé vlasy. Dlouhé nohy. Delší, než jsem si pamatoval. Možná to bylo tím, že měla lodičky na šíleně vysokým podpatku. Její oči v šeru zářily hladově a lačně. Jako oči divoké šelmy. Vplula mi štíhlými prsty do vlasů a uhladila je na stranu. Zahákla ukazováček s růžovým lakem na nehtu ve tvaru nože Jacka Rozparovače za okraj šátku a stáhla ho tak, aby viděla na podlitiny na mém krku.

Zamračil jsem se a instinktivně ji chytil za zápěstí.

No tak ještě nechoď spát. Oni budou si tak trochu hrát. Jen s Tebou.

„Zajímá mě, kdo to je,“ zašeptala mi do ucha, když se ke mně nahnula a rty se mi otřela o ucho. „Neříkej, že jsi nakonec skončil u toho pičuse Erika.“

Trhl jsem sebou. Světlana byla vždycky taková šukatelná baba. Všichni kluci ji padali k nohám a všichni byli její otroci. Byla tak dokonalá. A přesto jiná. A tak stejná, jako já. Akorát se uměla líp přetvařovat.

„Dem tancovat,“ prohlásila rázně a vtáhla mě zpět na parket.

Vem si bílej šál a šaty černý, krajkový. Umej se a pojď, já ukážu ti věci takový…

Viděl jsem, jak se mě Erik sleduje. Viděl jsem Denisu, jak mě probodává pohledem. Viděl jsem číšníka, jak pevně svírá páčku od čepu a mračí se.

Já bejt tebou, tak jim dám. Jsou tu všude kolem nás. A je to znát, vem mě s sebou…

Světlana se zasmála, několika rychlými pohyby mi rozcuchala mokré vlasy a ty se v panice zkroutily ještě do větších prstýnků. Stejně zareagoval můj penis, když mi hrábla rukou do rozkroku. Její rudé lodičky rozřezaly jehlovými podpatky těžký vzduch jako rapír pomstychtivého Zorra v masce a odletěly do tmy.

Zpěvák, který znechuceně drtil mikrofon na podiu a už nějakou dobu zpíval pro prázdný parket, ožil. Mladík, který se mazlil se saxofonem, se zarazil. Bubeník si otřel zpocené ruce o stehna a několikrát prošlápl pedál.

Tak mi to teda nandej, nandej, nandej baby,
tak mi to teda nandej,
dokaž si svou sílu, dokaž jakej jsi chlap.

Přiznám se, že jsem na sraz nepřišel nepřipraven. Dal jsem si dvě skleničky vychlazeného kapitána Morgana. Světlana se pravděpodobně připravila stejně a co jsem si pamatoval, byla velká kámoška s tím chlápkem z Tennessee. Jackem. Její prsty hbitě rozepnuly knoflíky na mé černé saténové košili a rychlým krátkým pohybem po odhaleném hrudníku se opět přesvědčily, že mě bůh neobdařil jediným chlupem. Byla tak rychlá, že jsem se nestačil bránit a stáhla mi šátek z krku.

Hele baby, co zas máš, nebaví mě ten tvůj svět,
na začátku jsem to blbě pochopil,
máš v tom trochu změť.

 Reflektor mě oslepil a já na pár vteřin ztratil kontakt s okolním světem. Světlana mi nejenomže sebrala mé krytí, ale uvázala si ho kolem svého štíhlého krku a dlouhými vlasy rozvířila prach, tetelící se v paprscích světlometů. Chytila mě za ruku, přitiskla se mi pevným zadkem do rozkroku a zhoupla se v bocích. Byla to jen vteřina a já věděl, že je to jen provokace. Protože Světlana… Nebyla na kluky. Zatímco já… ano.

Neodolal jsem. Najednou jsem si vzpomněl na její slzy, které jsem jí utíral. Na všechna ta slova, která mi vyplakala do ramene. Já ji nikdy neřekl nic. Myslel jsem si, jak jsem dokonalá vrba a umím naslouchat. A na světě neexistuje nikdo, kdo by dokázal poslouchat mě.

Provokativně jsem se také zhoupl v bocích a tvrdě se otřel svým rozkrokem o její zadek. Mé ruce ji hladily po ňadrech, která se dnes neschovávala pod krajkovou skořápkou podprsenky. Měla je pevná. Protože tvrdě dřela. Sevřela mé zápěstí a stáhla mi ruku přes břicho dolů. Nemusel jsem se jí dotýkat, abych poznal, že i tam dole se ničím neskrývala. Byla naostro. Byla to prostě Světlana.

Lepší chůze po ostří, kdy se může něco stát,
pochodovat ve stínu, aspoň chvíli hrát
v kanále mít starosti, který ty nemáš rád
jsi vůl, mindráky, blbosti, já tě nemám rád.

Na těch pár minut jsem se dokázal oprostit od všeho. Od vzpomínek. Od koupelny a umyvadla, jehož okraj jsem pevně svíral, když si mě Erik bez emocí tvrdě bral. Nikdy jsem jí o sobě nevyprávěl. Nikdy jsem si nestěžoval. Byl jsem spokojený a neměl jsem žádné trauma. Ale ona mi nejspíš viděla až do… trenek.

Usmíval jsem se, když hudba skončila. Srdce mi bušilo vzrušením. Její oči planuly. Hrozně moc milovala tu holku. Co mě nesnášela. Co mi plivala papírky za výstřih. Co mě probodávala propiskou. Co všem řekla, že jsem…

…buzna.

Seděla u stolku a usmívala se. Nad ní stály ženy, kterým jsem nedokázal přiřadit jména. Měla zvednutou ruku a ukazovala jim zářící kamínek na zásnubním prstenu.

Jeho sestra.

Najednou jsem stál pevně nohama na zemi. U baru nikdo neseděl. Číšník právě roznášel plný nerez tác drobných panáků. Na dně byla griotka, která na svých zádech nesla těžký vaječný koňak a vrchol všeho byla nefalšovaná brčálově zelená. Erik zmizel. Zmizela i Denisa. Nic to neznamenalo. Erik byl můj. Ona byla…

…nikdo.

„Ty jsi ale vůl, Jane,“ řekla Světlana a mateřsky mi zpět šátkem skryla fialové podlitiny na krku. „Mrzí mě, že jsi se mnou nikdy o těchto věcech nemluvil. Myslel sis, že jsem slepá? Ne. Nejsem slepá. Ale že prodáš svou krásně čistou duši prolhanýmu ďáblu… seš fakt vůl. Promiň.“

Tak radši udělej mi to, co mám rád.
Co se mi líbí.
Udělej mi to, co mám rád.
Teď najednou.
A já ti slíbím, že už nikdy s jinou nebudu spát.

Paprsek reflektoru ji sledoval jak nějakou popovou hvězdu úchylný fanoušek, když sbírala ze zaprášené podlahy své rudé lodičky. Zaplula na židli hned vedle ztrhané Hanky a během několika vteřin se vcítila do roli chápavé matky Klapzubovy jedenáctky. Vychválila pět jejich potomků až do nebes a láskyplně ji hladila po vypouleném bříšku, kde se tulil do klubíčka další člen.

Vedle mě ležíš, postel saje zbytek vína.
Na stropě bizon, kterej časem opadá.
Stačilo říct, že si zvláštní, trochu jiná.
Hloupý kecy a tak se mi zdá.

Zapnul jsem si všech šest knoflíků na své košili až ke krku. Byl jsem na parketu stále sám. Podíval jsem se směrem na podium, kde stál zpěvák s vlasy do culíku a pot mu kopíroval lícní kost. Kytarista se vyhnul mému pohledu a kontroloval svůj hudební nástroj, jestli struny přežily jeho útok. Nechtěl jsem se na ně dívat. Nechtěl jsem vypadat vyděšeně. Netoužil jsem se prozradit. A přesto jsem cítil, jak se na mě dívají. Vlastně nedívají.

„Vyhlašujeme patnácti minutovou pauzu, lidi,“ pronesl tiše do mikrofonu zpěvák. „Je tu totálně mrtvo. Staré rány se těžce hojí a srazy po x letech stojí zkurveně za hovno. Dáme si všichni panáka. A jako za starejch dobrejch časů, kdy maj študáci hluboko do kapsy… tahle runda jde na mě! Karma je zdarma a já jsem fakt dobrej!“

Viděl jsem jeho pohled, který se stočil do chodby. Bubeník složil své paličky a tupě zíral na dveře, které vedly na schodiště. Saxofonista se na mě ani nepodíval. Holka, která tu nejspíš také obsluhovala, ale do této chvíle se schovávala za nenápadnou šedivou myš, začala roznášet papírové tácky s bramborovým salátem a vepřovým řízkem. Čas na občerstvení.

„Nikam nechoď!“ zarazila mě nejenom slova, ale i pevná ruka Světlany.

Její stisk byl pevný. Vyhrála několikrát triatlon Ironman. Taky za sebou měla několik Spartan běhů. Ale mě to nedokázalo zastavit.

„Odpal!“ zavrčel jsem a rozrazil dveře vedoucí na schodiště.

Horní patro sloužilo jako převlékárna pro účastníky divadla. Tanečních vystoupení. Prostě takové útočiště plné rekvizit. Hlasy a smích z restaurace se tišil, až nakonec zanikl. Kulaté světlo na zdi plné mrtvých těl hmyzích sebevrahů blikalo a vůbec se nesnažilo osvětlovat schodiště. Náhlé ticho narušovalo jen mé srdce, které bez důvodně hlasitě bušilo. Marně jsem se snažil vytvořit sliny v ústech, aby mě polykání tak nebolelo.

Nikam nechoď!

„Ty seš taková děvka!“

Zastavil jsem se. Moc dobře jsem věděl, komu ten hlas patří. Polil mě studený pot a sevřel se mi žaludek. Řekl to úplně stejným tónem, když jsem si sedl na okraj kuchyňského stolu a přehodil mu pravou nohu přes rameno. Levou se mu zapřel do zad a přitáhl si ho nedočkavě k sobě. Dlaní dostatečně navlhčenou svými slinami jsem několikrát přejel jeho tvrdou erekci a nasměroval ji tam, kde jsem po něm toužil.

„Ne! Hezky se do mě udělej!“

Nechtěl jsem vyjít ty poslední dva schody, a tak nějak jsem doufal, že se mi do cesty postaví dveře. Ale žádné dveře tu nebyly. Jen obrovská okna, která dovnitř propouštěla světla z pouličních lamp a obrovské sněhové vločky ho ještě víc znásobovalo.

„Ta tvoje kundička je tak těsná!“

Zíral jsem na bledý zadek, sevřený v křeči a s drobnými ďolíčky v hýžďových svalech. Zářivě zlaté vlasy měl namotané kolem zápěstí a trhal s nimi jako žokej otěžemi při posledních metrech v cílové rovince.

„Sklapni!“

Dýchala hlasitě. Vytvářela mlžné kolečko na skleněné desce a snažila se trumfnout mistra malíře, který na druhé straně svým ledovým štětcem kreslil neuvěřitelné obrazce neexistujících květin. Živen teplem a pohledem na tváře zkřivené vzrušením mával neviditelnou rukou a pokryl celé okno svou malbou.

„Měl ses připravit, když jsi tak nadrženej. Ta tvoje prdel je tak úzká. Víš, jak nesnáším, když mi kladeš odpor!

Ale já se nechtěl připravit. Nechtěl jsem ho podvádět nějakou stupidní masturbací nad pornhubem nebo freevideem. Vždycky mi to přišlo jako nevěra. A taky mě vzrušovaly jeho nadávky. Jeho vztek. Ta chvilková bolest, když mi terorizoval anál, těžce nepřizpůsobený pro jeho velikost.

„Nerad bych měl nějaký parchanty,“ zavrčel.

Nahmatal jsem dlaní chladnou zeď, abych se měl o co zapřít. Pot mi stékal po tváři a víčka mi tíhla pod náporem přicházejícího orgasmu. Nechápal jsem. Díval jsem se na něco, co jsem vidět nechtěl.

„Otevři hubu a všechno to spolkni, ty zasraná čubko!“

Vždycky jsem to chtěl zkusit. Ale on mi to nikdy nedovolil. Po čase jsem to začal brát jako trest, že nejsem dostatečně dobrej k tomu, abych tu dokonalou chuť mohl ochutnat. Nikdy se mi nevystříkal na obličej. Nikdy mi neřekl, abych otevřel hubu a všechno spolykal.

Dnes udělal výjimku. Dvakrát.

„Hajzle!“

„Kurvo!“

Jeho hlasité sténání měnící se v krátké výkřiky protkané sprostými nadávkami, kterými zastínil všechny profesionální pornoherce, se rozléhalo potemnělou místností. Ona mlčela. Protože poslušně jako děvka polykala husté sperma. Před pár hodinami jsem to také sám zjistil, jak moc je husté. Jak vlastně chutná. Možná nebylo slyšet její sténání kvůli tomu, jak hluboko má ten dokonalý nástroj slasti v krku. Protože masírovat si žalud mezi mandlemi měl Erik moc rád. Nebo jí to vůbec nevzrušovalo, a proto neměla potřebu sténat…

Instinktivně jsem sjel rukou mezi nohy a snažil se zastavit přicházející vyvrcholení.

Blonďaté dlouhé vlasy poskytly intimní clonu na jeho penis. Na celý ten akt. Zíral jsem se zatajeným dechem na jeho ruku, položenou na temeni. Prsty pohlcené lánem zralého obilí. Stále mlčela. On ji chvíli pozoroval. V jeho očích se odráželo mistrovské dílo ledového malíře. Pak se vše skrylo pod vrstvou krátkých černých řas.

Moje prsty se zkroutily do podoby plastiky novodobého architekta. Nohy mi vypověděly službu a já těžce dopadl na poslední schod. Vlhká skvrna se mi tvořila těsně pod zipem na kalhotách.

„Jane!“

Doufal jsem, že dýchám neslyšně.

„Johny?“

Strop splynul se vším. Koutky očí mi zaplavovaly slané krůpěje. Někdo mě pevně svíral kolem zápěstí a snažil se mě přerušit v rozdrcení vlastního rozmnožovacího ústrojí.

„Otevři oči! Podívej se ně mě! Musíme vypadnout! Tohle fakt…“

…nechceš!

Nepamatuji se, jak jsem se dostal dolů. Zpěvák nejspíš znovu něco vyprávěl svému mikrofonu. Struny od kytary se marně snažily rozřezat mozoly na polštářcích prstů svého majitele. Pamatuji si, jak se můj hlasitý výdech změnil na viditelnou mlžnou záclonu. Mráz se mi vetřel pod kůži a začal ihned zmrazovat vlhké místo na kalhotách. Obrovské sněhové vločky mi dosedaly do vlasů a nehodlaly se vzdát svého tvaru. Zapadaly do sebe jako kousky puzzle.

„Ty seš fakt totální kretén!“ řekla.

Pořád jsem se snažil ukočírovat svůj zrychlený dech. Stála těsně vedle mě a do rudých rtů vetřela štíhlé tělo cigarety. Její dlouhé nehty zápasily se zapalovačem. Sněhové vločky si vždy našly svůj cíl a uhasily vznikající plamen. Ale ona byla ironman a někdo, kdo byl zocelen ve Spartě. Nasraně odhodila plastovou štíhlou nádobku a odněkud vylovila klasickou papírovou krabičku.

„Já… nekouřím,“ hlesl jsem, když mi vetřela do pokřivených úst tabákovou dutinku.

„Tak jsi právě začal. Někdy to přijít muselo.“