Tam, kde se tečky nepíší – Jak to všechno začalo

Za všechno může Michaelqa…

---

---

Nejspíš jsem zabloudil.

Já, a zabloudit?

Zastavil jsem se. Regály označené F-I mě donutily nadechnout. Co mi zakázalo nadbytečný vzduch v plících znovu vydechnout, netuším.

„Hledáš něco určitého?“

Moje boty byly značky DC. Byly bílé a ty dvě písmena na okrajích, značící mého oblíbeného výrobce obuvi, byla vyšitá zelenomodrou nití. Bez mého svolení se špičky, pět prstů v každé botě, přitulily k sobě.

„Eee…“

Pocity, vlnu, vlastně celý oceán zmatečných myšlenek bombardující můj mozek, jsem tímhle chrčením vyjádřit opravdu nechtěl.

Taky jsem si všiml, že moje džíny jsou na okrajích nohavic otřepené. Poprvé jsem zaznamenal, že podlaha v knihovně má strukturu dřeva, ale je to jen obyčejné laciné linoleum.

Po dobu, co jsem tak zíral na zem, na své boty a ochablá ruka, svírající mobil se seznamem knih, mi bezvládně visela podél těla, moje mysl tvořila štětcem důvěrný obraz. Úsměv. Jemné strniště vyplňující prostor mezi rty a nosem. Nedívám se do očí, když s někým mluvím. Ale do těchhle jsem se už jednou omylem kouknul a dokázaly mě propíchnout stejně dobře, jako špendlík cizokrajného motýla. Měl je hnědé. S jemným zeleným okrajem. V pravém oku černou tečku. Přitažlivou. Takovou pihu, kterou se přední dámy na dvoře Ludvíka XVI krášlily v nadutém výstřihu.

„Chceš pomoct?“

Moje ruka stále držící mobil vytvořila zamítavý pohyb. Kdyby byla tma, světlo, vyzařující displej, by na hřebenech knih vykouzlila oranžové kruhy a elipsy.

Sliny, nahromaděné v krku, mi zabránily v dalších slovech a vyvolaly kašel. Takový, kterého se nedokážete zbavit, protože něco se dostalo někam, kam nemělo.

„Mám tě praštit?“

Zasmál jsem se. Začal jsem se smát víc, abych zmátl svého nepřítele. Pár kroků mě přemístilo ze zóny beletrie do zóny detektivek a dalších pár kroků mě zavedlo ke dveřím WC.

Dveře tiše klaply. Rozechvělá ruka zastrčila mobil do zadní kapsy kalhot a školní batoh sklouzl z ramene, po paži, dolů. Na keramickou dlažbu. Opřel jsem se o zeď a slepě zíral na protější, plnou zrcadel, odrážející můj vyděšený obličej.

Jmenoval se Jakub. Jakub Jirásek.

Nejspíš bych propadl z matiky, protože jsem nebyl schopný spočítat, kolikrát jsem se zhluboka nedechl, než jsem za sebou přirazil umakartový dvířka a sklopil zrak do nepatrného prostoru vodou vyplněné keramické mísy. Dlaň se zapřela o chladnou omítku a druhá ruka škrtla zipem džínsů dolů.

„Promiň, ale jsi v pořádku?“

Důrazné zaklepání mi zastavilo pět prstů, objímající moje utrpení, dychtící po uvolnění nashromážděného stresu. Plíce se trhaly na kusy a srdce si ve stejném rytmu podávalo neviditelné ruce se srdcem koně, který doběhl steeplechase.

Vybavil jsem si jeho dlouhé prsty, s jemnými chloupky na kloubech mezi drobnými vrásky, když mi přejel knihu přes desku, abych nepípal mezi dveřmi.

Zachvěl jsem se a tiše zasténal.

Omlouvám se. Byl jsem ve věku, kdy jsem neměl holku, ale zato plný notebook fotek, sexy fotek, nahých… ale žádný vztah. Vlastně…

S bolestivým výrazem ve tváři jsem se snažil zapnout zip a schovat mé vzrušení za něj. Vnitřní slova útěchy, ani výhružky typu: No tak nezdržuj, nebo tě… nepomáhala, protože myšlenka, či představa, která ho živila, stála těsně za mnou a dělilo nás jen 1,8 mm silná zábrana.

Prostředníček stiskl pochromované kolečko a snažilo se spláchnout do nicoty bolestivé pocity.

Můj krok. Moje ruka, odemykající dvířka záchodku. Batoh znovu naleznuvší důvěrné pravé rameno a úsměv, deroucí se mezi růžové půlměsíce rtů. To vše mi znovu připomnělo, jaký jsem zbabělec.

Chystal jsem se mu vtipně říct, že mi nic není, že jsem si jen potřeboval vytřepat „ptáka“ a tím mu dát najevo, že jsem normální zdraví středoškolák, který prochází pubertou. Stál uprostřed chladné umývárky, se zrakem sklopeným do otevřené knihy.

Jemná srst na kloubech prstů byla skryta. Místo nich se z jeho úst jednotlivá písmena linula.

Četl mi ze země Zeměplochy a vybral si pasáž Mrakoplaše, kterou jsem měl rád. Kdyby to nebylo dnes, kdyby to nebylo přečteno jeho ústy, zasmál bych se. Nevím. Stál jsem tam, zrcadlo dvou násobilo mou nervozitu a podivnou nejistotu. Dlaň, svírající popruh batohu, byla zpocená a dostávala křeč.

„To bylo dobrý!“ přinutil jsem se k trapnému zakrákorání, přátelsky ho plácnul mrtvou rukou do ramene a zaměřil se na únikovou cestu.

Já vím, že nic takového, jako láska na první pohled neexistuje. Ani že dotek ve vás dokáže vzbudit empatie či podobný nesmysly.

Souhlasím!

Ten den jsem si nic nepůjčil. Dýchal jsem chladný vzduch a snažil se rozehnat paniku, která byla úplně všude a ovládala veškeré mé smysly. Byl prosinec a stromy bez listí byly obsypány světlými růžovými květy. Naproti tomu všemu se otevíraly brány věřících, chladné zdi kostela.

Nejsem věřící.

Dveře kostela klaply stejně tiše, jako dveře záchodků v knihovně. Bylo tu prázdno. Sedl jsem na studenou podestýlku lavice z ošoupaného rudého semiše a moje ruce si automaticky vybavily sepjetí k modlitbě, které mě učila babička.

Bože!

Prsty se mi nervozitou zkroutily a oči zabloudily k muži, který beze slova visel na kříži.

Ty!

Rozhlédl jsem se okolo, abych se znovu ujistil, že jsem tu úplně sám a je tu děsná kosa.

No…

Bouchly dveře a někdo vešel.

Miluju ho!

Krátká a jasná zpověď. Zvedl jsem se a bez pokřižování vypadl z kostela ven. Studený vzduch mi probodl ledovými krystaly bolavé plíce. Zíral jsem na těžké dubové vyřezávané dveře knihovny a v duchu je proklel.

Okno v autobuse bylo zašedlé, prach ze silnic a námraza vytvořila zvenčí nepropustnou clonu. Jen podvědomě jsem si vybavoval krajinu. Úhledně zoraná pole pokrytá tenkou vrstvou sněhu. Koňské hřívy a obláčky páry zhmotňující se u jejich nozder. Boží muka, vedle kterých stála dopravní značka, usměrňující řidiče k pomalejší jízdě. Cesta domů.

Pusa na tvář. Otázka, zda si dám bramboráky s hovězím gulášem. Jak bylo ve škole. Proč mám mokré vlasy a jestli nechci napustit vanu. Ten pocit, kdy kolem vás proplouvá svět a vy ho nevnímáte. Koupelna byla plná něžného oparu. Vůně česneku se tou hustotou sytila a ještě víc se zvýraznila. Nechal jsem talíř na okraji vany a ponořil tělo do horké lázně. Pár centimetrů od zapárovaného okna hyzdila bílé vymalovanou omítku mrtvolka komára.

To si pamatuju. Byla to Barva kouzel, která ukončila jeho život.

Pokrčil jsem kolena a ponořil se pod hladinu ve snaze vypustit všechny myšlenky na kaštanové oči se sexy pihou.

Jakub.

Zítra mě čekal maturitní ples. Máma mi koupila oblek. Vezmu si ho zítra, na maturitu a možná si ho oblíknu po čtyřech či pěti letech, když dokončím vysokou. A pak mě do něj nasoukají, až půjdu do země v dubové rakvi.

Protože svatba nikdy nebude.

Usínal jsem přesně s touhle představou, s plným břichem česnekem prosycených bramboráků a se sepjatými prsty v pěst, snažící se zakrýt slzy.

Ten slavnostní večer jsem se ještě víc utvrdil v tom, že mě vlastně ve vlastní třídě po čtyřech letech nezná nikdo ani jménem. Deset minut jsem strávil s hlavou podepřenou v dlaních a zíral na dveře záchodků v místním kulturáku. V kapse od saka jsem měl Morta, abych si nudou neuhryzal nehty a černou lihovou fixu. Dostal jsem totiž za úkol nadepsat rezervační lístečky na stoly, určené pro naši třídu. Prý mám úhledné písmo a jsem jediný, po kom se dá ještě něco přečíst.

Od doby, kdy jsem překročil práh školy, jsem byl vzorný žák. Přesto jsem zuby odtrnul vršek fixy a hned vedle nápisu: „Život je hajzl!“ připsal pár slov. Vteřinu poté, co jsem zničil veřejný majetek, mě nahlodalo svědomí a já se ten výlev mé nerozvážné hlavy snažil nasliněným prstem smazat.

Nešlo to.

Zašil jsem se v pravém rohu velkého sálu, kam nepronikala blikající světla a hudba zněla skoro neslyšně. Doufal jsem, že budu neviditelný a zároveň budu mít čárku za snahu se družit a za účast. Jenže znáte to. Když je ve třídě holek víc než kluků a skoro osmdesát procent času vám na večírku kapela nutí ploužáky, musíte vynaložit veškeré úsilí a najít si protějšek, který vám ten líně vleknoucí se čas zkrátí.

„Deš tancovat?“

Jmenovala se Denisa a seděla v předposlední lavici. Celoročně chodila v sukni nebo šatech těsně pod zadek a kalhoty jí nikdy neříkaly pane. Blonďaté dlouhé vlasy se kroutily kolem její dokonalé pleti a prsty ukončené gelovými drápy s červenými třpytkami, ladící k šatům, by mi dokázaly bez problémů vyškrábat oči.

„Já?“ ujistil jsem se otázkou, nikoliv nechápavým rozhledem kolem sebe.

Chytla mě za zápěstí a Pratchettova kniha bezhlesně dopadla na zem. Zvedla mě z nepohodlné židle a násilně vtmelila do davu těsně se na sebe lepících párů. Náš tanec připomínal potácející se dva opilé ošmelky, kteří se ve dvě hodiny ráno vracející z baru. Nebylo to tím, že bych byl špatný tanečník.

„Hele… Honzo,“ zaslechl jsem její hlas mezi útržky písně Bon Joviho.

„Jsem Jan. Ani Honza, ani Jenda, Jeňouš…“ opravil jsem ji, ale dál mě nepustila. Rty, stejně rudé jako její nehty i šaty, se přitiskly na ty mé. Ztuhl jsem. Měla dlouhý jazyk. Pronikl mi do úst a zanechal v nich pachuť alkoholu. Kokosové aroma prozradilo malibu. Kapitána Morgana jsem si nemohl splést s žádným jiným. Černý čaj a třtinový cukr. A v té chvíli, kdy se můj mozek zabýval chemickým rozborem slin, plnící má ústa, jsem ho spatřil. Bílá košile zářila v odlesku reflektorů stejně jako ta Johna Travolty v Horečce sobotní noci. Nikdy jsem si v knihovně nevšiml, jak má perfektně tvarované boky a v upnutých kalhotách pevný zadek. Přesně jako profesionální tanečník či krasobruslař. Neměl sako. Neměl ani kravatu či motýlka. Byl nepředpisově ustrojen a tři knoflíčky od košile byly svobodné. Držel za ruku holku, co mi čtyři roky házela zmuchlané papírky za výstřih trička. Co mi nechtěla nikdy poradit, ale sama mi dloubala propiskou mezi lopatky, abych poradil já ji. Co mi v mé zabejčené chvíli, nedělit se s pracně nabytými informacemi, nadávala do buzerantů.

„Promiň!“ vydechl jsem neslušně a doslova vyplivl dotěrný jazyk ze svých úst. Udělalo se mi najednou špatně. Všechno, co jsem dnes večer snědl, jednohubky s tuňákem a vysočinou, ozdobené olivami, které jsem neměl rád, punč s pomerančem, vosí hnízda od babičky spolužačky Slávky a kilo hroznového vina z Kauflandu, se dralo na povrch. Rozrážel jsem dav ploužících se párů a hledal neonový nápis WC.

Nestačil jsem se dostat do kabinky. Neforemná zapáchající hmota potřísnila umyvadlo a zrcadla mi snímala tuhle trapnou situaci ONLINE. Dlaň pravé ruky automaticky shazovala zvratky z košile, kterou jsem si měl vzít do hrobu. Nikoliv na vlastní svatbu.

„Máš výraz sekačky na trávu, která se právě dověděla, že si tráva založila odbory!“

Moje ruka se zastavila. Můj odraz v zrcadle zmizel. Hlas, který mě tak důvěrně provázel ve snech i v bělosti, zamrazil čas. Aniž bych chtěl, koutky úst se mi protáhly do úsměvu a trapný okamžik hodily za hlavu.

„Já tu končím. Jen jsem dovezl ségru a zase mizím. Ale pro tebe je to důležitý večer,“ pokračoval a stáhl mi sako z ramen. „Nic si z toho nedělej. Taky jsem si tím prošel.“

Byl jako moje máma. Stál naproti mně a rozepínal knoflíky špinavé košile. Jeho ruce byly horké a spalovaly kůži na mých pažích, když mi táhly rukávy dolů. Zůstal jsem před ním jen v kalhotách, s hrudníkem bez jediného chlupu a bílou pokožkou.

„Ta holka byla totálně opilá,“ zasmál se a vrátil své dlouhé prsty ke své košili.

Pozoroval jsem mlčky, jak rozepíná zbytek kostěných koleček. Odhalil své atletické tělo tak rychle a otočil mě k sobě zády ještě rychleji, že jsem si ani nestačil všimnout, zda má nějaké tetování. Jako dvorný majordomus nastavil svou bělostnou košili. Vložil jsem do ní ruce a nechal si ji zapnout. Až ke krku, kde se ohryzek zmítal v nervózních pohybech nahoru dolů.

Odněkud vylovil brýle a jednou rukou si je zahákl za uši. Soustředěný výraz, když mi přehazoval společenskou oprátku přes hlavu, mu kovové obroučky stáhl na špičku nosu. Nikdy jsem ho neviděl s brýlemi. Dnes měla tato jeho image premiéru a já na ni zíral s otevřenými ústy.

„Máte… Máte rád…,“ zasýpal jsem, když mi rychlý pohyb přitáhl uzel ke zmetenému ohryzku a málem mě uškrtil.

„Pratchetta?“ doplnil mou otázku bez emocí. Jen jsem letmo přikývl. „Jasně, četl jsem od něj snad všechno.“

Udělal krok dozadu, aby si mě prohlédl.

„Jsi Jan, že?“ pokračoval a narovnal cíp kravaty do roviny perfektno. „Chodíš do knihovny dost často,“ palcem mi setřel z koutků úst zbytek maturitního pohoštění, které prošlo pečlivou úpravou žaludečních šťáv. „Víš, že nad velkým písmenem J se nepíše tečka?“

Jeho tvář najednou byla tak blízko té mé, že jsem přestal dýchat. Vnímal jsem vlhká místa, která tvořil na mém obličeji, na krku i ve vlasech, jak se vzduch těsně kolem jeho rtů kondenzoval do něžného oparu.

„Jasně, že vím,“ zachroptěl jsem. Byl to jediný můj zlozvyk. Chtěl jsem být aspoň v něčem rebel nebo možná výjimečný a proto jsem začal psát své jméno s tečkou na začátku.

„Tak fajn,“ položil mi ruku na rameno a probodl mě svým zrakem. TO byl ten okamžik entomologa a poslední vteřiny života motýla. „V pondělí tě doufám uvidím.“

Stál jsem uprostřed umývarky sám a zrcadla mi připomínala ve čtvero provedením výraz sekačky na trávu.

V pondělí je Štědrý den.

V pondělí mě Jakub určitě neuvidí.

Na pondělí jsem měl jiné plány.

Sevřel jsem uzel kravaty, abych se neudusil a vypotácel se ven. Nejspíš jsem celou cestu skrz dav opilých spolužáků říkal: „Omlouvám se.“ Nebo: „Promiň.“ Můj hřbet pravé ruky působil jako ledoborec, razící si únikovou uličku. Venku mrzlo a plíce, fungující na zálohu, ještě víc uzemnil vražedný mráz tvořený z ostrých štiplavých bodlinek. Holé stromy, lemující chodník do města, se na mě šklebily jako pařáty samotné smrti. Nechal jsem na sále knihu. V šatně svůj kabát a šálu. V kapse byla i peněženka. A mobil. Neměl jsem odvahu se tam vrátit.

Deset kilometrů pěšky v saku a košili, která mě nezahřívala, ale naopak pálila jako cejch. Místa, o která zavadil dech mého knihovníka, se měnila na ledové krusty.

V pondělí byl Štědrý den.

O víkendu jsem vyplnil přihlášky na vysoké školy. Máma mi je zaplatila. Napsal jsem referát a taky úvahu, čeho chci v životě dosáhnout. Přes internet jsem si prodloužil dobu na vrácení knih o jeden měsíc. V neděli jsem zapálil poslední ze čtyř svící a dopustil kaprovi, který obýval vanu, čerstvou vodu. V pondělí ráno jsem koukal na pohádku S čerty nejsou žerty a zdobil kanadskou jedli. Popálil si ruce o horké brambory, když jsem se je snažil zbavit slupek a propasírovat kovovými mřížkami, abych z nich udělal úhledné kostky do salátu. Utíral slzy při krájení cibule a vynesl odpadkový koš, když se táta začal hrabat v šuplíku s noži a chystal se navštívit koupelnu.

„Jdu ven,“ prohlásil jsem po obědě s hřejivým uspokojením na hrudi, že jsem vše splnil.

O vánočních svátcích moc autobusů nejezdilo. Docela jsem litoval šoféra. A i toho, co musel dnešního dne řídit vlak. Knihu jsem si tentokrát do autobusu na cestu do města nevzal. Dokonce jsem se nedíval, zda za dřevěným hrazením pobíhají koně nebo jestli ta troška sněhu stále ještě pokrývá pole.

Vystoupil jsem u budovy gymnázia a dal si pozor, aby mě pod mostem nesrazilo kolo.

Taková blbost.

Zmrzlými prsty jsem se dotkl růžových drobných květů, které zdobily holé stromy lemující přístup ke knihovně lépe než umělé blikající osvětlení městské vánoční výzdoby. Tupě jsem zíral na cedulku otvírací doby o vánočních svátcích na dveří knihovny a deset minut se ujišťoval, že v pondělí je zavřeno.

Mráz mi během pár vteřin ze slaných kapiček vytvořil na tváři krystalky ledu. Přesto mi nebyla zima. Stejně jako dívku se zápalkami mě hřálo zvláštní teplo uprostřed hrudníku. S rukama v kapsách jsem se šoural prázdným náměstím, a uličkami dál a dál, až domy prořídly a měly prostor pro malé předzahrádky. Všechna okna zářila žlutým světlem a v některých se blýskaly barevné štěpy z vánočních stromků. Muž jen v trenýrkách stál na schodech přede dveřmi a malý jorkšír zvedal tlapku, aby si ulevil. Byl jsem na konci města. V místě, kde železniční koleje křížily vedlejší silnici. Podíval jsem se na hodinky. Byl jsem jediný ze třídy, kdo nosil tuhle starobylou a nemoderní věc. Nevím, proč jsem si vybavil zápěstí, porostlé jemnými světlými chloupky a kovový pásek, které k sobě poutal čas. Jeho ruce, když ode mne bral vypůjčené knihy a čtečkou z nich snímal čárový kód. Bílé uklidňující světlo se změnilo na výstražné a závory klesly dolů. Byl jsem tu sám. A zvuk blížícího se vlaku.

A pak jsem ho uviděl. Sešel z chodníku, s kapucí od péřové sportovní bundy, halící jeho vlasy. Schovávající jeho obličej do nepropustné tmy. Zastavil se uprostřed silnice, na druhé straně. Světlomety blížící lokomotivy mě oslnily. A jeho zalily bledou září. Stáhl si kapuci. Modrá mašina mi zakryla výhled. Škvíra poodhalila zpět jeho postavu. Okna prázdného vagónu mi jako jednotlivá okénka filmu dávkovala pohyb, kterým si stáhl kapuci z vlasů. Usmál se. V té jedné sekundě metru mezi prvním a druhým vagonem jsem zahlédl knihu, kterou vytáhl z kapsy. Moje kniha. Třetí vagon byl kupéčkový a já neviděl nic. Hrudník se mi sevřel úzkostí a pak si ulevil, když se dotyčný znovu na vteřinu zjevil mezi spoji. A pak rachot vlaku utichnul a mrazivým vzduchem se táhlo jen cinkání výstražných světel. Závory se zvedly. Jediný pohled mě ubezpečil v tom, že na druhé straně opravdu stojí Jakub. Čekal jsem, že se z jasného nebe spustí sněhové vločky či začne pršet a oběma nám smáčí vlasy. Že se uvolní z okolních stromů poslední zašedlé listy a pomalu se budou snášet k zemi. Že se čistá noční obloha zblázní a létavice budou brázdit nekonečný vesmír. Nic takového se nestalo.

„Co… tu…,“ vysoukal jsem ze sebe. Neslyšně. Jen jsem si to v duchu myslel. Mlčel jsem.

„Víš, nikdo nemá právo zahrávat si s něčím, co je pro někoho druhého vzácný poklad,“ řekl a udělal dva kroky směrem ke mně. „A za druhé, víš moc dobře, že smrť si vzala dovolenou a tohle by byl jen chabý pokus o vtip.“

Jeho slova mě k sobě vábila jako měsíční svit rusalky. Ani jsem si neuvědomil, že se mé tělo pohybuje a my stojíme uprostřed kolejí. Odděleni ocelovými hranicemi od okolního světa stála mezi námi zapomenutá kniha na maturitním večírku.

„Četl jsem tvůj vzkaz na zdi. Řekneš mi o něm něco víc?“ Zeptal se a vzal mé zkřehlé ruce do svých.

„Poklad? Vzkaz?“ vysoukal jsem ze sebe nechápavě. Snad aby mi ho připomněl, dotkl se lehce chladných rtů a polibkem do nich vrátil teplou krev. Můj život jsem vložil do jeho srdce už dávno.

A vzkaz? Fixou jsem tenkrát napsal: „Miluji svého knihovníka JJ.“ A nechal nad velkými písmeny J svou značku, která mě odhalila. Rebelské tečky…