Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Tady to podepište

Jsem na to už starej.

Bělouš zastříhal ušima a zastavil se. Stáhl jsem si šátek s vybledlými květy z tváře a zhluboka se nadechl. Co to bylo za kvítka, vám fakt neřeknu.  A proč měl starej chlap, jako jsem já, babskej šátek kolem ksichtu, by bylo zase na dlouhý vyprávění.

„Jsem na to už starej, jsem říkal, jestli jsi to neslyšela,“ zopakoval jsem nahlas svou myšlenku a zašátral po čutoře, připevněnou za přezku na sedlové brašně.

Musel jsem si vypláchnout ústa třikrát, abych z nich dostal pachuť pouště v podobě drobných zrnek prachu a oranžového písku a zároveň vrátit funkci svýmu hrdlu, který se stačilo v tom horku spéct na nepoužitelný tunýlek, neschopný polykat a mluvit.

„Je ti to fuk, přesně jak jsem si myslel,“ povzdechl jsem si a pobídl koně opět ke kroku.

Nebylo kam spěchat. Dnes ne. Podle několika černých proužků, líně se táhnoucí k azurovému nebi bez mráčků, jsem jel pozdě. Tento týden už po druhý.

„Co kdybychom se na to vykašlali a šli každej svou cestou,“ pokračoval jsem ve svém monologu. Bělouš pozoroval svůj stín, plazící se ve stejně neidentifikovatelné podobě, jako stín Loch Ness ve stejnojmenném jezeře a mlčel. „Jako že já bych šel nalevo a ty napravo.“

Ani na tohle se moje bílá kráska nechytla. Neměla totiž vůbec smysl pro legraci.

Říkal jsem jí Whity. Nevím, jak byla stará a jestli se kůň může vůbec dožít tolik let, co ona. Protože pod sedlem mi sloužila od mých dvaceti. Někde kolem třicátého pátého roku jsem přestal počítat, kolik je vlastně mně. Byl jsem prostě starej.

„S tebou je zase řeč,“ vzdal jsem to a natáhl si šátek na nos. Ta pachuť tu byla zpět a ještě si s sebou přizvala vůni mého vlastního potu.

Stačilo nepatrné přitisknutí, chladná značka kovového třmenu na koňských slabinách a nacválala. Naučeným pohybem jsem vytáhl z pouzdra brokovnici a trhnutím ji napumpoval. Klisna zareagoval rychle a sklopila hlavu, abych měl lepší výhled.

Hodná holka.

Brána města bylo jediné, co z ohrazení zůstalo. Dřevěná deska nesoucí jméno DAISY TOWN zasténala a zhoupla se v bocích jako kabaretní tanečnice v laciném baru. Jo lidi po válce neoplývali moc velkou fantazií. Kradli názvy, kde se dalo. Ten pták, co si na tu desku sedl a máváním křídel ji dal do pohybu, za to možná nemohl. Ale mě to jeho nakřáplé krákání, ještě k tomu doprovázené skřípáním kousky dřeva, zavěšeném na železných řetězech, nepřišlo jako patřičné přivítání. Jednou ranou jsem z něj udělal flak tvořený z černého peří.

Na cestu jsem koukat nemusel. Whity by mohla z fleku jezdit kros parkur. Akorát tu nebyly vodní příkopy a dokonale zastřižené živé ploty. Překážky, které se jí válely pod kopyty, se už ani lidskými těly nazývat nedalo. V těchto chvílích jsem to nechával vždycky všechno na ní. Měla neuvěřitelně vyvinutý čuch na problémy. Aspoň já jim tak říkal. Slyšel jsem vlastní srdce vzrušením bít v uších tak silně, že přehlušilo i dusot mého koně. To ale neznamenalo, že jsem byl hluchý. Našeptávač odváděl svou práci jako obvykle perfektně a vedl zbraň dřív, než můj zrak, či nedej bože něco, čemu se říká šestý smysl.

Zhoupl se mi žaludek, když se Whity přenesla vysokým skokem přes sloup elektrického vedení. V té vteřině beztíže jsem zmáčkl spoušť a ustřelil tomu parchantovi, který se zapletl do drátů a vypadal jako španělský ptáček, hlavu. Teda myslím, že ta monstra, co tu zmasakrovala celý městečko, v těch místech mají hlavu. A jestli nemají, tak je to jedno. Důležitý bylo, že se to přestalo zmítat a vydávat stejně příšerný zvuk, jako ten havran říznutej vstupní cedulí.

Vypadalo to, že mi na dnešek zůstane jen práce uklízeče.

Čistota půl zdraví.

Ještě před branami města jsem si myslel, že bude mít moje zbraň a i já, jako čistič, oraz. Ale takový štěstí jsem nikdy neměl. Zvedl jsem hlavu a zároveň i brokovnici. Mezi vyřezávanými tyčemi zábradlí balkonu místního bordelu trčela lidská paže a nepatrně se chvěla. Směs šlach, vazů a spletenců žil. V tomhle případě nemohla být o nějakém přeživší ani řeč. Vyhodil jsem patronu z komory a vyměnil ji za slug. Hrst broků roztříštila dřevěné ohrazení na stovky drobných třísek. Nábojnice nestačila dopadnout do písku a další výstřel odhodil toho parchanta od „jídelního stolu“. Trochu mě překvapilo, že po mém zásahu stále dejchá. Čínská akupunktura v podobě drobných dřevěných jehliček zabodané po celém těle mu nejspíš prospěla. Odrazil se a vzal to tou nejkratší cestou směrem dolů, stejně jako japonská Zera útok na Pearl Harbor. Rytmické cvak zasunulo náboj do komory a pak jsem ho jediným stiskem spouště se slovy: „Chcípni zmrde!“ vyslal započít svou práci.

Tu mrchu to v letu jen trochu pozastavilo. Jenže na to, aby odlítla do dostatečný vzdálenosti, byla moc těžká. Ale stačilo to. Někdy v těchto situacích nepoužívám mozek. Takže jsem byl rád za ten malej odstup, jinak bych toho sajrajtu, co z něj odlítal, měl na hlavě a na kabátu mnohem víc. Jako každej tvor, který potřeboval žrát, měl trávicí trakt a z toho mu právě můj poslední výstřel nadělal krvavej tatarák.

Bělouš se postavil na zadní, aby se vyhnul dopadajícímu tělu. Dopadlo. Nebo aspoň to, co z něj zbylo.  A přímo před nás. Kůň se ve stejný okamžik vrátil předními končetinami zpět na prachem zvířenou zem. Ozvalo se hlasité křupnutí, jak okovaná kopyta pronikla skrz lebku a já si v té chvíli uvědomil, že jsme oba zatížení nejenom na likvidaci monster, ale i na jejich nenažrané palice. Whity si párkrát přešlápla, stejně jako kočka, která se vám chystá usnout na hrudníku a přitom má vytažené drápky. Nechal jsem ji pár vteřin čvachtat se v krvavé lázni. Možná to dělalo rohovině dobře, stejně jako prstům parafínový zábal. Tohle musím někdy se svým koněm probrat.

Kráčeli jsme pomalu tichou ulicí, mezi dřevěnými prázdnými domy malého městečka. Všichni jeho obyvatelé se smažili venku na slunci a jejich duše v pekle. Jen to, co se kdysi dávno mohlo nazývat holkou a plazilo se prašnou cestou, ještě odolávalo. Zatínalo rozedřené prsty do písku a táhlo za sebou zbytek svého těla. Dva spletené culíky s červenou stuhou. Kostkované červenobílé šaty, které odhalovaly bavlněné kalhotky a pak jen pahýly nohou. Zanechávala za sebou krvavou stopu a hromadu utrpení. Pár stop jsme ji s Whity loudavým tempem sledovali. Otočila k nám hlavu. Pramínky zlatých vlasů zkroucených do prstýnků, stejně jako jsem si to pamatoval z obrazů v kostelech, lemovaly její hezkou tvář s velkýma očima. Usmál jsem se. Stín, který nás doprovázel na každém kroku, ji náhle pohltil a obral o pohled na modré nebe. To poslední, co viděla, byla moje tvář, skrytá pod šerpou koženého klobouku, po nos zahalená do květinového šálu a ústí mé remingtonky.

„Kurva!“ zaklel jsem a zašátral po čutoře. „Kurva!“

Na tohle si nikdy nezvyknu.

Strhl jsem potem nasycený kus látky z obličeje a hltal vodu, která měla teplotu přesně jako chcanky. Jo, já vím, klišé přirovnání, ale musíte uznat, že trefné.

Před námi se otevřel plácek, obehnaný domy ve tvaru kruhu. Nejspíš náměstí. Uprostřed studna. Velké železné kolo, na konci vypaseného potrubí. Nafta. Nebo podzemní plyn.

„Tohle se nám bude hodit, Whity,“ pronesl jsem do ticha, když se klisna zastavila. Švihání ocasu, kterým se snažila odehnat dotěrné mouchy, bylo jediným pohybem v mrtvém Daisy Town. „A támhle to taky,“ naznačil jsem prázdnou čutorou směr a obrátil ji hrdlem dolů. Nemyslel jsem studnu. Myslel jsem ten barák, který měl nade dveřmi napsáno hospoda. Stálo tam přesněji řečeno saloon, ale já dával přednost výrazu hospoda.

Seskočil jsem.  Po dlouhé jízdě mi pobyt na pevné půdě vždy působil závrať. Zvláštní, že jsem se tady dole necítil bezpečně. Ani nevím proč. Uvolnil jsem šátek kolem krku a zároveň šňůrku od klobouku. Nechal jsem ošumělý širák spadnout na záda a vítr, aby mi vysušil zpocené vlasy. Remingtonku jsem nepustil z ruky a při chůzi jsem pomalu sázel chybějící náboje. Whity mě sledovala. Zastavil jsem se, když jsem si uvědomil, jak se za mnou plazí její černý stín.

„Máš hlad, Whity?“ zeptal jsem se a přejel dlaní mezi tmavýma velkýma očima. „Je čas, můj krásný démone?“

Rozhlédl jsem se kolem a zkontroloval oblohu, zda je čisto. A tím nemyslím tu nudnou modř nad našimi hlavami. Nerad jsem dával zbraň z ruky, ale i kůň potřebuje odpočinek. A taky jídlo.

Sundal jsem brašny a hodil je přes kládu. Rozepnul jsem podbřišník a stáhl jí sedlo z hřbetu. Bylo zatraceně těžké. U studny bylo několik kmenů, které sloužily k vysušení sedel. A koryta k napájení koní. Nechal jsem ji, aby mi do dlaně vyplivla udidlo a přetáhl ji jednoduchou ohlávku přes uši. Když jsem ji viděl takhle svobodnou, neusmíval jsem se. Protože jsem věděl, co bude následovat. A žaludek, který se sevřel úzkostí, mi to vůbec neusnadňoval. Opláchl jsem si obličej a doufal, že nashromážděná úzkost zmizí stejně rychle, jak rychle se mě dokáže zmocnit a ovládnout.

Říkal jsem vám, jak jsem vlastně k Whity přišel? Ne?

Bylo mi dvacet. To, že se mi ten kůň poprvé připletl do cesty, když mi bylo dvacet, jsem myslím už zmínil. No, já si v té době nepřál koně. Byl jsem ten den ve škole, když na ni zaútočili ti parchanti. Jo, přesně ti samí zmrdi, kvůli kterým jsem jedinou ranou z brokovnice vytvořil krvavý odlitek andělské tváře v písku. Byl jsem posranej strachy a předváděl podobný parkur v chodbách univerzity, jako před chvílí můj kůň. Všude se válely mrtvoly, který jsem znal jménem. Byl jsem oblíbenej. Pořádal jsem fakt hustý mejdany se spoustou chlastu, jídla a náš barák byl obrovskej. Takže hromadu pokojů, ve kterých jste se mohli zašít s holkou, která vás ještě před pád hodinami neznala a svolná k důkladné prohlídce, ze všech stran i úhlů a ochotná zastrčit si cokoliv, kamkoliv.

Jo, to bývaly dobrý časy…

Ty doby ale byly dávno pryč a já se zhluboka nadechl. Nastal čas, který jsem neměl nikdy rád a nikdy jsem si na něj nezvykl. Čas, kdy se bělouš začal měnit. Nejspíš mě tím trestal. To démoni z podsvětí dělají. Živí se strachem a úzkostí svých obětí. Něco, co máte rádi, co cítíte celý den pod sebou a rozumí vám, se přímo před vašima očima, rozplizne v „něco“. Za ty celý roky jsem to „něco“ nedokázal nějak vtipně to pojmenovat. Možná, kdybych tomu začal říkat Rosolovitý pudink z Walesu, nepřipadala by mi ta proměna tak děsivá.

Myslím, že tuhle pasáž přeskočím. Neměl jsem ji rád. Nerad jsem se díval, jak se ze spleti rosolovité hmoty, bílých chlupů, světlé kůže a snadno identifikovatelných zvířecích kostí tvoří nový život.

Proč se na to kurva dívám!

„Kriste pane, nemůžeš si Whity na sebe něco hodit?!“ zaklel jsem a donutil se obrátit oči k nebi. Stále bylo kýčovitě modré a bez jediného mráčku. A bylo zatraceně horko. A taky jsem se zpotil. Od dlaní až po rozkrok. Kapky potu mi vyrašily na čele a cítil jsem je i ve strništi na hrudníku. I hrbolaté vrcholky páteře pokryl slaný pramínek a stékal pomalu dolů.

Byla krásná. Jako vždy. Na sucho jsem polkl a zadíval se na dveře hospody. Měl bych jít.

„Ale, ale,“ zastavila mě její slova. „Jimmy, Jimmy. Pořád sis nezvykl?“

„Čeká nás práce, Whity,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Nehodlal jsem se rozptylovat jejím nahým tělem. Ani tím, co následovalo pak.

Stejně jsem se ohlédl těsně před tím, než jsem vešel do budovy. Klečela na kolenou, ňadra se ji chvěla vzrušením a konečky zrzavých vlasů měla od krve. Usmála se, když zaregistrovala můj pohled a ponořila štíhlé ruce mezi žebra jedné z mrtvol. Na klopě rozcápané vesty se třpytila šerifova hvězda. Znala mě až moc dobře. I můj strach patřil do jejího jídelníčku. Vzala symbol zákona mezi prsty a olízla z něj ještě nezaschlou krev svým dlouhým růžovým jazýčkem, stejnou technikou a způsobem, jako když mi kopíruje žíly na naběhnuté erekci.

No, a tak jsem byl na naší univerzitě úplně v prdeli. Věděl jsem, že jsem zůstal sám. To jsem ještě věřil na šestý smysl. Ten mi nejspíš poradil zapadnout do kabinetu našeho tělocvikáře. Vtlačil jsem se mezi oranžové tvrdé medicinbaly a modlil se. Ale výkřiky neutichaly a modlitby tudíž nezabíraly. A tak jsem se nechal zlákat obyčejnou zbabělostí. Mohl jsem své tělo zaslíbit vládě. Kybernetickým pokusům. Naslibovat hory doly. Ale já si vzpomněl na jedinou věc, jak se dá duše zachránit. I když jak se to vezme.

Omlouvám se, byl jsem dítě.

Na velkém dubovém stole byla rozehraná partička pokeru. Spousta peněz na tak malé město.

Říkal jsem vám, že mi za tu práci nikdo neplatí?

Nastavil jsem kožený měšec k okraji a shrnul bankovky i mince dovnitř. Pak jsem zamířil k baru. Barman a zároveň majitel tohoto pajzlu ležel polovinou těla na vyleštěné desce mezi skleničkou a lahví whisky. Vlasy slepené mozkomíšním mokem a lebeční důlky bez očí zíraly do míst, kde se nacházely dveře, kterými jsem přišel a okno, poskytující výhled na nádvoří. Přičichl jsem k hrdlu lahve a přesvědčil se, zda viněta označující láhev Scotch whisky nekecá.

Nekecala.

Polykal jsem doušek po doušku a sledoval, stejně jako barman, okno napravo ode dveří. První doušek mi spálil hrdlo a já se rozkašlal. Druhý mi rozlil horko do celého těla. Třetí mě donutil přivřít a otevřít oči několikrát za sebou. Čtvrtý… Nejsem si jistý, ale v té chvíli jsem jen polykal a zíral skrz špatně vypálenou skleněnou desku na ženu, potřísněnou krví. Přehrabovala se štíhlými pažemi v rozeklaném hrudním koši, hledala ten nešťavnatější kousek a pitvala ho jako rizoto, ve kterém nemáte rádi hrášek.

Jo, tohle je to, na co jsem si taky nikdy nezvykl…

Žaludek se vzbouřil a bylo mu jedno, kam se bez podpory cestovky podívá. První, druhý, třetí a další nepočitatelné loky vynikající pálenky ze vzdáleného Skotska jsem vyplýtval na prkennou špinavou podlahu zaplivaného lokálu těsně vedle mých bot.

„Opravdu to chceš, Jimmy?“ rezonoval mi sladký hlas v hlavě, zatímco jsem se tísnil mezi balony. „Stačí to tady…“

Byl jsem vysokoškolák.  Ne žádnej blbec. O tom jsem byl celou dobu přesvědčen. I v tý příšerný tmě jsem byl schopnej chňapnout po husím brku a napíchnout ostrou špičku do narušené žíly na mém zápěstí. Myslel jsem si, že tím se prostě problém vyřeší. Démon luskne prsty a budu v bezpečí. Místo toho se přímo před mýma vyděšenýma očima zhmotnila Miss Wyoming 2018, kterou měl v celý svý kráse a jak ji Bůh stvořil náš tělocvikář, pan Coyle, vylepený ve skříňce. Zrzavé vlasy skoro až po zadek a pihy úplně všude. Pořád jsem nervózně čekal na to lusknutí prsty, i když mi čekání příjemně krátil výhled na dokonalé tělo. Kdybych si přečetl smlouvu předtím, než jsem ji podepsal, mohl jsem si to nekonečné čekání ušetřit. Místo toho mi vrazila brokovnici do ruky a vysypala krabičky s náboji do kapes od mého saka. Pan Coyle vedl na škole střelecký klub a podle vítězných pohárů, lemující police, nebyl vůbec špatný střelec. Jak jsem ale později zjistil, titul mu byl úplně na nic. Ležel hned za rohem, teda to, co z něj zbylo a poznal jsem ho jen podle tepláků a značkových tenisek. Že jsem profesora identifikoval správně, mi pak o patro níž potvrdil i zbytek těla, a to jeho horní část.

Tak jak neluskala prsty a nedostávala mě efektivně bez škrábanců z brindy, tak nevysávala duše hříšníků podle mých představ. Požírala je. A to doslova. V podobě zrzavé krásky, Miss Wyoming. Na začátku to bylo lehký. Kradlo se. Zabíjelo. Znásilňovalo. Svět byla jedna velká hostina pro někoho, jako byla ona. Ale pak se začali lidi shromažďovat, držet spolu a znovu budovat, co sami zničili spolu s monstry. Někdy v té době jsem Whity navrhl, jestli se nemůže živit i těmi „Bůhví odkud“ přivandrovalci. Dostal jsem přednášku o rozdílu mezi člověkem a stvůrami.

„Představ si kuře ze supermarketu a kuře z malé rodinné farmy.“

„Nikdy jsem kuře z farmy neměl,“ bránil jsem svůj nechápavý výraz.

„Tak si představ rozdíl mezi tím, když spolu souložíme hned po akci, ty smrdíš jako klimatizace v pekle a sexem poté, co si tě hezky namydlím a vykartáčuju v horké vodě,“ dala mi pro srovnání jiný příklad.

Zatvářil jsem se ještě udiveněji, protože ona se na mě vrhla vždycky hned po akci. Takže jsem stejně nepochopil, jestli jsou lidé ty kuřata z farmy nebo ty ze supermarketu. Chodili jsme od města k městu a já se snažil jejich obyvatele před masožravými návštěvníky chránit. Měl to být takový můj pokus o to, zavděčit se i druhé straně a neprojít branami pekel jako čistokrevnej hajzl. Přál jsem si, aby to mělo nějaký hlubší význam. Nejlépe by se mi do průkazu života hodil štempl záchrana lidstva. Ale to bych se nesměl upsat ďáblu. Zlatou rybku jsem si bohužel tenkrát nelovil.

Žádná zlatá rybka rovná se žádný přání.

Popadl jsem pár flašek a vyšel ven. Bylo na čase uklízet. A já byl úplně střízlivý. Špatná kombinace, úklid a stav bez opice. Než jsem došel ke studni, pokoušel jsem se opít. Nevnímat svět okolo. A už vůbec ne hlasité mlaskání mé „kobyly“. Dělala mi to naschvál.

Lahve skotské skončily v brašně. S nimi i měšec s penězi. Hodil jsem přes ně kožený kabát i vestu. Přihodil jsem i košili, protože to byla moje poslední a já ji měl rád. Jistě, měl jsem teď příležitost vybrat si jakoukoliv velikost a jakoukoliv barvu. Město bylo jako velkej blešák. Ale nebyl jsem zloděj. Byl jsem vrah, to jo, ale zloděj ne. To mi nikdo na krk nepřišije. Slunce se mi otřelo o holou kůži a zviditelnilo všechny jizvy. U většiny z nich jsem si nepamatoval, jak jsem k nim přišel. Mám vlastní teorii, že jsem při nich přišel o život. Ale neměl jsem nikoho, kdo by mi to mohl potvrdit. A ani vyvrátit.

Remingtonku jsem si hodil na záda a rozhlédl se.

Zkurvená práce. Proč ten stupidní démon neluská prsty?

Táhl jsem mrtvá těla do hospody, kde jsem se rozhodl udělat jedno z hromadných pohřebišť. Byl jsem ochotnej zabývat se jen těma, co se dala chytit za ruce. Ta bez a ta, co by se cestou táhla jako rozšlápnutej slimouš a pak se rozpadla, jsem polil naftou. Našel jsem jen jeden kanystr a musel jsem s ním šetřit. Kostel byl naopak zlatej důl. Všichni věřící zde hledali spásu a ochranu před zlem, které napadlo jejich město a rozsévalo smrt v ulicích. Měl jsem je hezky pohromadě. Blázni! Stačilo jen škrtnout sirkou.

Naivní blázni!

Přesto mě něco, nejspíš špatné svědomí, přikovalo na místě. Asi bych ho měl vypustit stejně jako šestý smysl. Stál jsem mezi dřevěnými lavicemi a zíral na muže, ocelovými hřeby přibitého ke kříži. Taky to byl blázen. Moje ruka to gesto od shora dolů a zprava nalevo udělala bez mého svolení a vědomí.

Výmluvy.

Světlo dopadající skrz vysoká okna neskrývalo vůbec nic. Rudé otisky okovaných bot prozradily všechny moje kroky. Krev byla úplně všude a já se jí nesnažil vyhýbat. Zapálená svíce předávala plamen dalším svícím a olizovala těžké závěsy, lemující svaté obrazy. Moje poslední zastávka byla oltář, kde jsem lojový sloupek zanechal. Tvář Ježíše pod jeho září ožila. Aniž bych si to uvědomil, ústa se mi zkřivila do úšklebku.

Kde jsi byl, když jsem tě potřeboval?

Hlasité klapání podrážek se odráželo od hořících stěn a místnost se začala plnit štiplavým kouřem. Rozrazil jsem dveře kostela a zhluboka nasál čerstvý horký vzduch do plic. Bolelo to. Sluneční paprsky mě probodly skrz na skrz. Tohle bolelo stejně jako dýchání.

Drtil jsem drobné kamínky a pomalu kráčel k dalšímu cíli. Neotočil jsem se po zvuku tříštícího se skla. Jen jsem nechal vánek, aby mi vyprávěl o šumění a hukotu ohně, který uchvátil dřevěnou stavbu božího doupěte. Vstoupil jsem do hospody a přitáhl s sebou další dva, na kterých jsem se rozhodl šetřit naftou a drželi ještě pohromadě. Celou dobu, co mi cestou k saloonu dělali společnost, jsem odolával hříšným myšlenkám tomu jednomu svléct košili a nechat si ji. Byla hrozně příjemná na dotek, když jsem ji svíral zakrvácenými prsty. Raději jsem dal přednost ochutnávkám z každé sklenice alkoholu, která mi přišla pod ruku. Ty, co neprošly vstupní kontrolou mých rozmazlených chuťových buněk, jsem vylil na bezvládná těla. Zem, židle a stoly se potřísnění alkoholem nevyhnuli. Barman pořád ležel na obslužné ranveji a beze slova pozoroval, jak přichází o své zboží a kunšafty. On byl poslední, kterého jsem hodil na hromadu, aby si to mohl s neplatiči vyříkat z oka bez oka.

Kapičky potu se na mém hrudníku míchaly s kapkami whisky, které mi stékaly po bradě a zmítajícím se ohryzku. Alkohol začínal působit a já se konečně uklidnil. I ta ruka, která škrtla sirkou. Netřásla se ani v momentě, kdy oheň olízl barmana a sežehl mu krví slepené vlasy.

Jacka Daniel´se, profláknutou whisky z Tennessee, jsem si nechal pro šerifa. Měl jsem vůči němu trochu výčitky svědomí. Za prvý, že ho Whity sežrala a za druhý, že jsem mu vybrakoval na stanici zásobu patron. Taky jsem zpacifikoval obsah všech jídlonosičů, který měl na stole. Nejspíš oběd pro celou šerifovu posádku. Šťavnaté hovězí steaky, fazole v pěkně ostré chilli omáčce a dva druhy placek. Ale to mou duši nijak netížilo. Měl jsem hlad. Ani ta krabice doutníků, kterou jsem zabavil, mi nebude bránit v tom, abych v noci dobře spal. Nekouřil jsem, ale někdy to bylo zatraceně dobrý platidlo.

Chytil jako čistý list papíru. A stejně tak dobře i hořel. Hospoda za mnou se otřásala výbuchy, když se oheň prokousal k zásobárnám lihu. Demolice celé stavby a okolních domů na sebe nenechala dlouho čekat. Tlaková vlna mě smetla do písku. Horký vzduch se mi chvíli smál do obličeje a pak se jako hodný pejsek vrátil zpět na své místo a oblažoval nesnesitelnou teplotou toho nahoře.

Za vlast a blaho národa padlo pět krabiček zápalek. Slané pramínky potu na sebe vázaly šedý popílek, který se mi usazoval na holých pažích, ramenou, hrudníku, zádech i tváři. Vytvářely na mém těle černé paprsky rozšklebených žil a žilek. Tak nějak jsem si představoval peklo. Hodně kouře. Hodně smradu. A blbej pocit. Slunce se ztrácelo v hustém dýmu a zároveň se krylo za hory, vzdálené odtud dva dny cesty.

„Moc ti to sluší,“ zavrněla mi Whity do ucha a já ucítil její teplá a měkká ňadra mezi zpocenými lopatkami.

Do dnes děkuju Bohu, že měl pan Coyle vylepený ve skříňce právě Miss Wyaomig. Při představě, že by mu tam visel charitativní kalendář hasičů z Bostonu, se mi ještě teď strachem sevřou půlky. Protože Whity ke svému uspokojení potřebuje nejenom jíst, ale vybírá si daň za pobyt na zemi i tím druhým způsobem.

Mohl jsem být jakkoliv unavenej nebo opilej, jí jsem nikdy nedokázal odolat. Dlaně čisté jako padlý sníh mi stíraly popílkové žíly na pažích a pak se přesunuly na břicho. Zhluboka jsem se nadechl a přivřel oči. Zapadající slunce jí zbarvilo zrzavé vlasy do odstínů plamenů. Otírala se mi tváří o krk. Dlouhé prameny mi olizovaly ramena stejně tak i mrtvá těla, roztroušená všude kolem nás. Hlasitým zasténáním jsem dal najevo, jak jsou mi její dotyky příjemné a rozepl si pásek, abych jí usnadnil přístup. Slastný výkřik zanikl v rachotu hroutících se ohořelých zbytků stěn. Prudce jsem se otočil a chytil jí kolem pasu. Nenáviděl jsem ji za to, že měla kůži čistou jako anděl a já vypadal jako ten z ďáblovy díry. Vsunul jsem ji jazyk hluboko do úst a bylo mi úplně jedno, že tahle krásná ústa ještě před chvílí žvýkala šerifa. Roztáhla od sebe roztouženě stehna, abych se mohl přesvědčit, jak je pro mě připravena.

„Nenávidím tě,“ zavrčel jsem jí do očí a vyhodil na okraj studny. Nečekala na nic. Nohy se mi zaklesly kolem odhalených boků a paty zarazily do ledvin.

„Lhaní tě dovede do pekla,“ utrousila a jediným pohybem si mě ulovila.

Temný dým, vznášející se kolem nás, se vpíjel do přicházející noci. Ještě jsem jí viděl do usměvavé tváře, když jsem podlehl orgasmu. Chvilková závrať mi podlamovala kolena, ale já věděl, že jednou to Whity stačit nebude. Shodil jsem na zem svůj dlouhý cestovní kabát. S ním spadla i celá hromada, včetně remingtonky. Stále mi visela kolem krku a vtíravými pohyby pánve mě pobízela ke spěchu.

Tohle byla ta lepší část smlouvy. Povalila mě na záda. Pach našich potem smáčených těl se mísil s štiplavým zápachem spáleného masa. Černý popílek kolem poletoval jako bílé vločky sněhu. Hladil jsem Whity po ňadrech, kvůli kterým dotyčná slečna na plakátu nejspíš vyhrála Miss Wyoming. Do dlaní se mi nevlezly, ale byly pevné s růžovými bradavkami ztuhlými vzrušením.

Srdce mi vynechalo pár úderů. Kdyby to byl infarkt, bylo by to nejspíš fajn a já se konečně dostal z týhle pekelný frašky. Jenže já tohle podivné varování znal. Když je našeptávač mimo provoz, což bylo právě teď, přichází na řadu šestý smysl.

Jo, já vím, že jsem říkal, že na něj nevěřím.

Byly čtyři. Zatím jsem je neviděl, ale jejich pach mě dokázal nasměrovat. Vymyslel jsem pro ně jména během pár vteřin. Byl jsem si vědom, že se nemají pojmenovávat lidi ani zvířata, o kterých víte, že umřou a pak vám to bude děsně líto. Ale já tuhle čtyřku neměl rád a konečně se mi naskytla příležitost pomstít se svým traumatům z dětství.

Zasténal jsem, když mi démonka zaryla nehty do světlého porostu na hrudníku a svým orgasmem mě uvnitř sebe sevřela takovým způsobem, že jsem se do ní hned udělal.  Vrněla mi v rozkroku a vychutnávala si moje záškuby. Dýchal jsem rychle a snažil se znovu nahodit instinkty. Jedna ruka se stále nedokázala vzdát pevného ňadra a láskyplně ho masírovala. Druhá poslepu šátrala po zemi, dokud nenarazila na chladnou hlaveň brokovnice. Stáhl jsem si Whity k sobě a nechal si od ní rozkousat popraskané rty zuřivým polibkem. Naučeným škubnutím jsem nabil. Hlasité cvaknutí bylo pro přízraky ve tmě povel zaútočit. Hrábl jsem do zrzavých vlasů a odklonil jí hlavu. Otřela se o mě ostrými bradavkami a já se přistihl, jak začínám opět tvrdnout. Její zuby, zatnuté do krční tepny mi k uvolnění vůbec nepomáhaly.

Zatraceně!

Výstřel a zpětný náraz mi v téhle poloze málem vykloubil rameno. Ztichlým městem se rozlehl smrtelný nářek a skřípání štěrku, jak tvor dopadl na zem a pár metrů mu trvalo, než se zastavil.

Tinky.     

Whity mě sevřela stehny a zvedla se. Zastínila mi výhled jen na chvíli. Zaklonila hlavu a zapřela se dlaněmi o moje kolena. Konečky rusých vlasů ji pokryly prsty. Hvězdy se mohly kochat jejím bledým obličejem, zkřiveného vzrušením. Mým očím pro potěchu vystavila ploché bříško a kůži posetou stovkami pih. Měl jsem obě ruce volné. K noční obloze vyslala tiché zavrnění a zhoupla se v bocích.

Zaskřípal jsem zuby. Remingtonka cvakla a její ústí hlavně se snažilo najít ve tmě další objekt. Náboj do komory. Výstřel. Vyhodit prázdnou nábojnici. Zasunout další. Výstřel. Ohnivé záblesky osvětlily zvrásněnou kůži nestvůry. Cvak cvak. Horká tekutina mi skropila obličej a odhalenou půlku těla.

Winky.

Jeho těžké tělo mě minulo o pár centimetrů a narazilo na kamennou konstrukci studny. Ve smrtelné křeči hráblo pařáty do prázdna a pak ho jeho váha zradila a vzala ho sebou do hlubin. Tím jsem přišel o zdroj pitné vody.

Dipsy…

Čtyři tlapy se nořily do písku. Sípání určovalo rychlost, kterou se k nám přibližovaly. A pak bylo najednou ticho. Za to Whity byla pěkně hlasitá, vzdychala do tmy a šeptala moje jméno.

„Jimmy… Jimmy!“

Rozbila mou soustředěnost totálně na sračky. Pud sebezáchovy šel do hajzlu. I když jsem nechtěl, moje pánev se prohnula a levačkou jsem sevřel pevně její zadek.

Do prdele!

Zavřel jsem oči, když se krev v žilách zbláznila a roznesla vzrušující šimrání do celého těla. V ten samý okamžik, kdy se vesmír vecpal do mého podbřišku, mi našeptávač připomněl, že pár kroků nalevo se blíží nebezpečí. A to zatraceně rychle. Ruka se mi třásla, když jsem zvedl zbraň. Vystřelil jsem podle instrukcí našeptávače. Pak se mi čich znovu vrátil a nástin strachu se opět dostavil.

Střílej!

Poslechl jsem a poslední náboj opustil komoru. Vyždímal jsem zásobník brokovnice do poslední kapky stejně jako ten můj. Jen podle náhlého dusivého ticha jsem si mohl domýšlet, že projektil našel svůj cíl. Tady přestávala všechna legrace. Shodil jsem svou miss Wyoming z rozkroku a překulil se na kolena. Na pažbě jsem měl připevněnou další šestku. Nabíjel jsem automaticky bez zaváhání. První do komory, zbylých pět do trubice. Pětice ostrých drápů mi vytvořila na zádech doživotní tetování. Nebyla to stvůra z temnoty. Byla to rozčarovaná Whity, kterou jsem odřízl od vyvrcholení těsně před koncem.

Chcípni, Jimmy!

Jo, na tohle jsem si taky nikdy nezvykl. Mít ji v hlavě, když se mi to zrovna nehodí. Jako našeptávač byla skvělá. Jako roztleskávačka pro mý sebevědomí stála za hovno. Možná to byl důvod, proč mě opustila nejenom ona, ale i můj smysl, mnou zatracený. Číslo těsně po pětce.

Šestý náboj jsem narval do trubice už ve stoje. Jedna ruka si vystačila s natáhnutím kalhot a utáhnutím opasku, abych tu neběhal úplně nahej. Kolem mě naprostá tma. Našeptávač uraženě seděl v koutě a moje lidské smysly se zabývaly doznívajícím orgasmem. Teplo se vytratilo a jediný, co se mi s láskou tulilo do dlaně, byla kovová konstrukce remingtonky.

Pro dobrotu, na žebrotu.

Vzpomněl jsem si na knihu, kterou jsem kdysi dávno na vejšce četl. Hlavní hrdina asi na půl strany vychrlil přísloví, která se hodila přesně na tuhle situaci.

Laa Laa mi však nedal ani sekundu, abych si je oprášil a s vámi se o ně podělil. Kotoul plavmo, přes rameno, aniž bych se zbraní dotkl země, jsem měl v malíku.

Šest nábojů.

To musí stačit.

Ženský! Je úplně jedno, jestli jsou éterický nebo s velkejma kozama. Jsou to ženský, a nedá se jim věřit.

Konečně jsem si přivykl tmě. Až moc. Žluté oči potkana mě skoro donutily stisknout spoušť. Zaskřípal jsem zuby a opřel se o stěnu budovy, která nelehla popelem. Přitiskl jsem si brokovnici k ramenu a dýchal.

Dýchej, Jimmy! Druhé dveře vlevo! Pal! Pomalu! Máš čas. Čisto! O patro níž, třetí schod! Je tvůj, Jimmy! Pomalu! Kabinet biologie! Ředitelna, dva u okna! Jimmy! Jimmy?? Jimmy, Jimmy…

Vzpomínka, že jsem tohle nejspíš nepřežil, mi sevřela hrdlo a já se ztratil v temnotě. Krátký rychlý pohyb. Výstřel. Vzteklý skřek mě zahřál u srdce. Prudký úder doprostřed hrudníku mi vítězný pocit ihned sebral. Zasípal jsem a zkroutil ruce do neforemného úhlu. Rána šla nejspíš úplně mimo a bolestivý tlak v oblasti slinivky zesílil. Znovu jsem se pokusil pohnout rukou a sklonit hlaveň proti útočníku. Ztratil jsem půdu pod nohama. Zaražený pařát těsně pod žebry mě vytáhl metr nad zem. Vyhodil jsem prázdnou nábojnici a zasunul do komory novou. Železitá pachuť krve se mi nahrnula do úst.

Do prdele!

Byly jste někdy v kině? Na tom 5D? Upoutali vás ke křeslu a smýkali s vámi ze strany na stranu? Nahoru dolů? Stálo to pár dolarů. Já to měl teď zadarmo a bez 5D brýlí.

Whity!

Ruka se mi bezvládně svezla k boku. Přemohl jsem dávivý reflex a vyplivl krev. Donutil jsem pravačku k nepatrnému pohybu a stisknutí spouště. Laa Laa zachroptěl a já dopadl tvrdě na zem. Dlaní jsem se snažil zastavit teplou tekutinu. Našla si cestu mezi rozechvělými prsty.

Whity!

Zády jsem kopíroval stěnu budovy a postavil se na nohy. Natáhnout remingtonku mi připadalo jako celá věčnost. Plivat krev mi už přišlo zbytečný a ztrátou času. Stačilo mít jen pootevřený ústa. A usmívat se. Moje problémy ale měly vždycky výdrž. Sotva stály na nohou, stejně jako já, a přesto dokázaly útočit. Náraz mě přišpendlil zpátky ke zdi, jako vyhynulý druh motýla ve sbírce entomologa. Jediný, na co jsem se zmohl, bylo mezi naše těla propašovat remingtonku. Ani nevím, proč mě v tu chvíli napadlo, zda je výhodnější si přitisknout ústí hlavně pod bradu a vystřelit si mozek nebo jej stočit na druhou stranu.

Byl jsem zbabělec. Nebo jsem stále věřil v tu druhou stranu. Sebevrahové do nebe nepatří. Zbabělci také ne.

Zavřel jsem oči, když jsem zmáčkl spoušť. A zavřel hubu. Dostat se mi to svinstvo dovnitř, tak se zaručeně pobleju. Zvuk výstřelu bylo jediný, co se rozlehlo temnou ulicí. Ani protest nepřítele vůči smrti, ani moje vydechnutí úlevou. Špendlík, v podobě mrtvého monstra, mě stále držel metr nad zemí. Po obličeji mi stékalo něco, co mi rozežíralo kůži a já sám se dusil vlastní krví. Pustil jsem zbraň. Využil obou dlaní, abych se zbavil přítěže. Nevím, jak dlouho jsem ležel ve vlastní krvi a zvratcích, kterým jsem nakonec nezabránil dostat se ven. Kamenné torzo studny mě lákalo a já se k němu pomalu plazil.

Zmínil jsem se o tom, že u studny stál bílý kůň?

Prach jsi a v prach se obrátíš.

Rozkašlal jsem se a otočil se na záda. Nebe bylo pořád čisté a hvězd dokonce přibylo. Zářily jasněji, než před hodinou a úzký srpek měsíce se vyhoupl nad horami. Dva dny cesty. Nikdy jsem se necítil tak silný. Alespoň v tom, že jsem odmítl zavřít oči. Rozhodl jsem se čekat na padající kometu a vyslovit přání. Když už ta zlatá rybka neklapla, padající hvězda by snad mohla.

Jimmy, Jimmy.

Chtěl jsem se nadechnout, ale bolelo to. Zatraceně kurevsky to bolelo.

Jdi do hajzlu, Whity!

Natáhl jsem ruku a pevně sevřel bílou hřívu svého koně, který se nade mnou skláněl. Teplo jeho kůže mi vlilo potřebu žít zpět do žil. Otiskl jsem kolena do ostrých kamínků a přitiskl čelo k jeho krku. Rychlé dýchání mě zbavovalo sil i krve. Instinktivně jsem opět zatlačil dlaň do rány a počkal, až bělouš poklekne. Položil jsem se do bělostných žíní a namáhavě přehodil nohu přes jeho hřbet.

Víš, Whity…

Já vím Jimmy…

Slunce otevřelo oči a s hlasitým zívnutím rozpřáhlo žhavé ruce. Polechtalo vrcholky hor a opláchlo si tvář v horských řekách. Stíny ožily v Daisy Town a ohořelé zuby budov obtiskly svůj odraz v písku, nasáklém krví.

Z posledních sil jsem se snažil udržet nahoře a svíral zakrvácenou rukou hrušku sedla. Každý nádech mi připadal jako nádech kovářského měchu a každý výdech znamenal rozdmýchání ohně, který uvnitř mě hořel. Pootevřel jsem ústa, abych nemusel hromadící se krev polykat. Whity se zastavila. Takže takhle to končí? Těžce jsem dopadl do písku. Hvězdy na nebi bledly a ke slovu se hlásilo modré nebe. I dnešní ráno se rozhodlo nepozvat ani jediný mrak k hostině. Zavřel jsem oči a zase je přinutil otevřít. Každým mrknutím azurové nebe sílilo.

Můj smích zněl jako kostky při vrchcábech.

Když mi víčka zakryla výhled na svět, nebyl jsem už shopnej je znovu otevřít. Natáhl jsem ruku doufajíc, že nahmatám pažbu remingtonky nebo sametové chlupy své kobyly. Prsty prohrábly vzduch, kterého bylo kolem dokola dostatek, ale v mých plících docházel. Hluboký nádech se ho snažil zmocnit, ale tekutina v ústech mu zastoupila cestu.

Co mě dokázalo opět nakopnout a donutilo dobrovolně si nechat slunečním světlem vypálit zrak, fakt netuším. Nebránil jsem se tomu. Zíral jsem smířeně do tváře žhavého kotouče a usmíval se.

Jsem na to už starej. I když vypadám, že je mi furt dvacet.

Tiché zaržání. Odklonil jsem obličej od slunce a vyhledal zdroj podivného zvuku. Černé hluboké oči orámované dlouhými řasami zíraly přímo na mě.

Byl to kůň.

Bělouš.

A přesto jsem si byl jistej, že luskl prsty.

 

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]
Tady to podepište
Tagged on:                         

3 thoughts on “Tady to podepište

  • 12.11.2018 at 21:20
    Permalink

    Povídka se mi nečetla moc dobře- často jsi tam skákala mezi minulostí a přítomností, občas mi nebylo jasné, co se vlastně děje, kdo jsou vůbec ty stvůry atd…
    nápad napsat to z pohledu byl zajímavý, ale říkala jsem si: “Opravdu se takto vyjadřují?” některé výrazy byly možná přemrštěné…

    chtělo by to víc vysvětlit. taky jsem nepochopila, v jakém období se to zhruba odehrává: něco tam bylo ze starého západu, něco z tohoto století.

    to je asi vše, co bych řekla. nápad dobrý, ale zpracování by chtělo upravit.

    Reply
  • 16.11.2018 at 21:24
    Permalink

    Waaaauuu
    Tohle jsem opravdu nečekala, pořád jsem čekala, kdy se objeví nějaký svalovec, který ho zachrání, a na konci ho za to pořádně ojede ;-P
    Tak nevím, pokud by na konci Whity luskla prsty, a on to přežil jen proto, aby musel v tom šílenství pokračovat, nebylo by lepší, aby se mu to lusknutí jen zdálo? 😉

    Reply
    • 19.11.2018 at 18:32
      Permalink

      No teď si nejsem jista, co tím myslíš… ono nešlo poznat, že umřel kdysi dávno v tý škole?

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *