Tam, kde se tečky nepíší – Kapitola 1

Za všechno může Michaelqa…

---

---

Měl jsem v práci fakt blbej den. Kdyby to byl aspoň jeden den. Ale já měl těch dnů blbejch víc. Napřed jsem si myslel, že jsem prostě jen unavený a že na mě dolehl nedostatek spánku, nezdravé jídlo a hodně alkoholu pozdě v noci. Nedokázal jsem se od špatných myšlenek odreagovat ani spolu s Erikem.

Miloval jsem ho.

Čekal jsem na něj každý večer, až se vrátí z práce, a i když se tvářil unaveně, vždycky si našel čas, aby mě dokázal zbavit úzkosti. Jeho silné paže, které sevřely mé tělo do pevných kleští, mě přirazily na plechovou panelákovou kuchyňskou linku o délce metr osmdesát s dvou plotýnkovým sporákem a nerezovým dřezem plným neumytého nádobí. Šátek kolem krku byl mou nedílnou součástí. Dávno se mě už nikdo v práci neptal, proč jej nosím. Erikovy polibky byly dravé a vášnivé. Sténal jsem pod nimi a bezmyšlenkovitě roztahoval nohy od sebe, aby mohlo jeho koleno tvrdě najít můj vzrušením napjatý rozkrok. Šeptal mi do rozdrásané kůže na krku mé jméno a vzal si mě rychle a tvrdě. Tak jak jsem to měl rád. Už jen jak se objevil ve dveřích, a odkopl boty ke stěně, na které bylo znát, že tam dopadají každý večer, jsem cítil bolestivé pnutí. Nedokázal jsem se nikdy udržet a udělal se během pár minut. Snažil se mě naučit, abych na něj počkal. Nešetřil fackami a nadávkami. Šátek nezakrýval pouze fialové značky po dravých polibcích, ale i dlouhé pásky po jeho prstech, kterými mě pevně držel kolem krku a syčel mi do tváře, ať počkám.

Nikdy jsem nedokázal počkat.

Byl dokonalým partnerem. Pro trosku, jakou jsem se stal. Nedokázal jsem dokončit žádnou vysokou školu. Vlastně po tom nešťastném maturiťáku, kdy jsem byl odhodlaný odevzdat svůj mizerný život peklu pod koly rychlíku Bouzov ze směru Šumperk – Brno, šlo všechno…

…do sraček.

On dokázal vymazat vzpomínky na chvíle, kdy se do mého života připletl muž s brýlemi a knihou v ruce. Co pro mě měl vždy slova, která nebyla z jeho hlavy, ale citoval myšlenky jiných. Pro kterého jsem nechal krátký vzkaz na toaletách místní knihovny. Erik svou přítomností a pozorností zadupal i ten mrazivý večer, kdy se mi mladík nesoucí ve jméně dvě jéčka, otřel svými rty o ty mé. Totálně prokřehlé. Snímaly ledové slané krystaly z mé tváře a přehodil mi přes ramena svou bundu naditou prachovým peřím. Když jsem se vrátil domů, zabalil jsem se do něj jako do peřiny a hodiny nasával jeho vůni. Měl jsem na sobě stále jeho bílou košili, kterou mi zapnul až ke krku. Nemohl jsem usnout. A pak jsem se probudil. Den po štědrém dnu, aniž bych rozbalil dárky. První, co jsem udělal bylo, že jsem sebral ten kus oděvu na zahradu, položil na něj pár kostek pepa a pak škrtnul sirkou.

Hořel modrým plamenem. Pomalu. Oheň sžíral nepromokavou látku, která se svým odstínem hnědé právě vyloupnutých kaštanů z pichlavé skořápky tolik podobala barvě jeho smutných očí. A pak se do vzduchu vzneslo tisíce jemných bílých peříček, které se vzápětí změnily na hořící kapky a následně se rozplynuly ve vzduchu.

Od toho dne jsem do knihovny nevkročil.

„Dělej! Přijdeme pozdě!“

Neodpověděl jsem. Soustředil jsem svůj pohled do malého zrcadla, jehož černé okraje beztrestně obcovaly s nádechem plísně na silikonovém základě. Tři ostré břitvy žiletek Match 3 stíraly napěněný gel na mém obličeji a já doufal, že se nenajde nějaký nedostatek, který se přemění v krvavý bod a já ho budu muset zamaskovat kouskem toaletního papíru.

„Johny! Nechci, aby na nás čuměli. Víš, že nejlepší je, když jsi mezi prvními a pozoruješ příchozí.“

Zamhouřil jsem oči a pomalu si lepil kousky papíru na svou krvavou tvář. Žiletka si našla pět míst, která nakonec donutila krvácet. Uvědomoval jsem si, jak se mi ruka, která svírala holící strojek chvěje. Viděl jsem v zrcadle ty fialové cucfleky, které mi před dvěma dny Erik udělal. Byl naštvaný, že jsem neudělal večeři a že jsem nevytřel náš byt. Byla to taková malá pomsta, kterou jsem přijal. Měl jsem v sobě pár skleniček vína z malého domečku, který si říkal vinotéka mezi vysokými hradbami panelového sídliště a on byl hladový. Nepamatoval jsem si jeho slova, která mě nejspíš urážela. Dokonce mi můj mozek vymazal místo, kde si mě vzal. Podle bolavých mandlí a bolestivého polykání, mě potrestal pouhým orálním sexem.

Možná byl právě dnešní den příčinou mých nocí, kdy jsem zíral na strop a poslouchal, jak Erik chrápe.

Setkání po pěti letech.

„Na tohle nemám nervy! Seru na tebe! Stejně spolu nemůže přijít.“

Bílá pasta udělala předpisovou vlnku na mém zubním kartáčku, který jsem se chystal vstrčit do úst.

„Buď od té lásky a zdrž se historek o nás dvou, jo?“

V té bílé břečce byla i troška krve, když jsem ji vyplivl do umyvadla.

Tak proto. Proto jsem byl tak nervózní. Proto ty kruhy pod očima. Proto jsem neuvařil a zapomněl uklidit.

„Johny! Vypadáš hrozně! Bože! Ty se mě snažíš… Potopit? Ty… tohle…“

Vyděšeně jsem upustil zubní kartáček a pevně sevřel okraj umyvadla. Erik se objevil těsně za mnou a zaútočil na podlitinu na mém rameni. Zároveň se jeho dva prsty vetřely mezi mé hýždě a bez varování s nimi zajel dovnitř.

Kurva!

 Měl mě tak přečteného. I když jsem kladl odpor a nebyl připraven, jeho prsty si našly cíl a několika dráždivými pohyby mě přivedly k rychlému orgasmu. Trapně jsem rychle dýchal a svým dechem zamlžil zrcadlo před sebou. Trojhranné umyvadlo vrzalo na rzí prolezlé odpadové kovové trubce a naráželo na růžové obkladačky s kytičkami. Mé hlasité sténání se odráželo od malé umakartové klece, která si říkala koupelna. Dlaň naučeným chmatem uklidňovala můj hormony zblázněným penis a sbírala bílou rosolovitou hmotu.

„Tohle byly kurva jen prsty, Johny,“ zavrčel mi do ucha a majetnicky zkousl jeho okraj, až jsem vykřikl. „Jen prsty! Posereš to a už je nikdy neucítíš…“

Sevřel mé zápěstí a stáhl mou roztřesenou ruku ke svému rozkroku.

Byl neuvěřitelně pevný. Moje mysl si ho dokázala vybavit se všemi podrobnostmi. Vždycky jsem měl výčitky svědomí, že jsem nebyl tak dobrý, abych ho dokázal celého pozřít, když se mi dobyvatelsky rval do úst. Měl jsem i problém dotknout se konečky prstů, když jsem toužil obejmout jeho úd. Kvůli němu jsem si také nechal narůst vlasy. Vůbec jsem netušil, že když jim ponechám volnost, začnou se samy od sebe kroutit. Pár pramenů mi splývalo na odhalená ramena a zbytek držel Erik pevně ve své mohutné dlani.

„Rozuměl jsi, co jsem ti říkal? Neznáme se a nebudeš po mě házet ty svoje psí oči,“ vrčel.

Přikývl jsem a snažil se zadržet zbytky oběda, když se mi první sprška bílé mrdky dostala do krku a mě se navalilo.

„Stále bydlíš u rodičů a jsi moc hodnej chlapec, Johny,“ řekl už klidněji Erik. Jeho ruka se  v mých vlasech chvěla orgasmem a ústa se mi stále plnila hořkou tekutinou.

„Proč bych se těm blbcům ze školy měl přiznávat, že jsem buzna,“ odsekl jsem, když se mi otřel vlhkým žaludem o obličej a zbavil se posledních kapek svého spermatu. „Připomínáš mi to už celej měsíc. Nejsem blbej ani hluchej.“

„Já vím, že ne, Johny,“ usmál se Erik a rychle se upravil. Přejel mi lehce přes bolavá ústa a pak mě na ně políbil. Krátce. Setřel mi palcem jednu jedinou slzu, kterou jsem nedokázal uvěznit v místě, kde se tihle slaní zrádci vlastního selhání rodí. „Je to jeden večer. V klidu ho přežijeme. Každý sám. Ty budeš ten dokonalý jedničkář a premiant školy. Budeš se usmívat a tvářit se jako ten nejšťastnější člověk na světě. Ukaž… jak vypadá nejšťastnější člověk na světě.“

Díval jsem se mu do neuvěřitelně modrých očí, které mi vždy připomněly Monetovo jezírko s lekníny.

„Ne takhle, Johny!“ pevně mě chytil za bradu a zamračil se. „Ukaž… jak vypadá nejšťastnější člověk na světě.“

Usmál jsem se. Byl jsem jím posedlý. On byl jediná věc, bytost, něco, co mě přinutilo přežít den a těšit se na večer, až ho znovu uvidím. Na střední to byl student, který dělal problémy. Uměl se zatvářit tak, že profesorka, o pár let starší než my, s pláčem utekla ze třídy a my pak byli po škole. Uměl svým pohledem donutit spolužačky k orgasmu a taky poslat o hlavu vyšší studenty, ale i profesory s šedivými vlasy, či nadupanými svaly, do háje. Nesnášel jsem ho. Byl pro mě jen egoistický monstrum. Do okamžiku, kdy jsme se potkali v baru a on mě ošukal do bezvědomí na toaletách.

Bylo to lepší než opít se do němoty.

„Blbečku,“ ušklíbl jsem se a vykroutil se z jeho sevření. „Neříkej mi Johny. Víš, jak to nesnáším. Jmenuji se Jan. A bez tečky, kurva.“

Otočil jsem se k němu zády a znovu vzal do ruky kartáček na zuby. Viděl jsem jeho obličej, jak se schovává v zrcadle za tím mým. Cítil jsem jeho ústa, která si pohrávala s kůží na mém krku. Zuby se jemně mazlil s klíční kostí. Znovu mi připomněl, jak moc modřina na mém rameni bolí.

„Už běž,“ zavrčel jsem a vložil si kartáček zpět do podrážděných úst. „Budu tam včas a budu ten nejšťastnější člověk na světě, který na tebe sere!“

„Promiň, Honzo,“ zašeptal mi do ucha a jeho teplá dlaň mi přejela po pokožce na zatnutých hýždích. „Vynahradím ti to. Nechtěl jsem bejt hnusnej. Jen… však víš.“

Plesknul jsem ho po ruce, aby mě přestal osahávat a vyplivl znovu krev načechranou v bílé pěně do umyvadla.

„Vypadni,“ zasmál jsem se a dodal: „Neznáme se a vždycky jsi byl pro mě to největší egoistický hovado na škole!“

„Taky jsem tě nesnášel,“ zamručel mi do vlhkých vlasů a zkopíroval polštářky prstů celou mou páteř. Zastavil se přesně na čtvrtém obratle a jeho doteky zmizely.

I jeho teplo.

Čekal jsem, až uslyším cvaknout dveře od bytu. Čekal jsem další dvě minuty, abych se ubezpečil, že sjel výtahem do přízemí. Že nezapomněl peněženku, mobil ani pozvánku. Že nemá žádnou záminku vrátit se zpět.

A v té chvíli mi vypadl zubní kartáček z ruky. Těžce jsem dosedl na okraj vany a upřel svůj pohled na umakartovou stěnu, kterou předchozí majitel obložil nevkusnými růžovými obklady. Neviděl jsem na ni ani svůj odraz ani svůj stín. Těch pár minut se uvnitř mě proměnilo v nekontrolovatelné tsunami a já nestačil reagovat. Bytové koupelny jsou opravdu prťavé. Když jste pomalí a nedokážete opustit koupelnu, proběhnout přes jídelnu, kuchyňku, chodbu a dostat se na toaletu, tak vám nezbývá nic jiného než ohodit zvratky stěnu naproti sobě, poblít si nohy a když nemáte obloženou vanu kachličkami, tak zanecháte zbytky svého obědu i v těchto místech.

Všechno jsem uklidil. Vypotřeboval jsem na to jen část kuchyňských utěrek v balení XXL z Lidlu. Zabralo mi to jen pár minut. Znovu jsem si dal sprchu. Zbavil se svého vlastního pachu pomocí sprchového gelu s pH neutral a hojivou mastí zatřel podlitiny na svém krku. Věřil jsem, že bylinky jsou mocné a dokáží zahojit rány za pár vteřin. I přes všechno své přesvědčení jsem nakonec vytáhl ze skříně kousek hedvábí a omotal si je kolem krku. Byl jsem ve znamení býka. Měl jsem rád kvalitní a hezké věci. Nešetřil jsem na svém oblečení. Kvalitní, luxusní a přitom pohodlné. Nechal jsem si na světle modré košili rozepnuté dva knoflíky. Nepyšnil jsem se chlupatou hrudí. Známky mužnosti mě prostě nějak minuly už v pubertě. Pěnovým tužidlem jsem si prohrábl ještě vlhké vlasy, které se ihned zkroutily do jemných prstýnků. Místo zrcadla jsem použil okno v kuchyni, které směřovalo na okraj našeho sídliště a dál bylo už jen pole, pokryté bílou sněhovou peřinou. Světla vyzařovala jen lampy a hotel z dob totalitního režimu. V té tmě jsem mohl vidět svou tvář, která se usmívala. A také nejenom pole, ale i parkoviště, kde se auta skrývala pod obrovskou vrstvou sněhu. Venku sněžilo. Nejspíš už delší dobu, protože chodníky i silnice, lemující okraj sídliště, se za mé nepřítomnosti koukání z okna, proměnila v ráj pro běžkaře.

Konečně jsem se dokázal oprostit od momentu, kdy mě Erik opustil. Sraz naší třídy se konal v restauraci na náměstí. Nad ní byl krásný sál, kde se konaly taneční soutěže, nebo divadelní představení. Ta obrovská historická budova stála naproti kostelu. Věděl jsem, že hned za velkými dřevěnými dveřmi budou jesličky. A když budu vycházet, uvidím v téhle mrazivé době kvést stromy růžovými kvítky, které kopírují chodník ke knihovně.

Úsměv z tváře mi zmizel.

Bylo to už dávno a já ho nedokázal po tolika letech vymazat ze své paměti. Měl jsem dokonalého přítele.

Tak proč mě ty vyřezávané dveře stále lákají?

Zavrtěl jsem prudce hlavou a znovu se zamyslel. Bude to fajn. Účast přislíbila Hanka, která se mnou probírala všechno. Vlasy, barvu rtěnky. Že dostala krámy. Že je nedostala. A pak i to, že je těhotná a jestli bych s ní nešel domů, když to bude oznamovat a dělal jí křoví, aby ji rodiče nezabily hned na prahu domu. Těšil jsem se na Gábinu, která uměla převyprávět snad celého Tolkiena. Od Pána prstenů po Návrat krále. A psala tajné vzkazy v runách. Věřil jsem, že na mě nezapomněla ani Leona, která byla velký snílek a spolu jsme prstem na mapě procestovali celý svět. Otěhotněla hned po maturitě a nikdy se nedostala ani na Slovensko. Také Světlana, která se za své jméno styděla, ale byla to opravdová kost. Měla dlouhé nohy, dlouhé vlasy, dlouhé nehty, dlouhé připomínky a mě nesnášela. Před ostatními. Ale někdy… někdy, když byla sama a řasenku měla rozpatlanou na obličeji i na prstech, jsem to byl já, kdo ji nabídl rukáv, aby si do něj otřela sopel a řekla mi tajemství, která neznal nikdo.

Bude to dobré.

Byl jsem oblíbený. I přestože mě skoro nikdo neměl rád a nikdo nevěděl, kdy mám narozeniny, já o nich věděl vše. Uměl jsem se dívat. Uměl jsem naslouchat.

Rozhodl jsem se jít pěšky. Vlněný černý kabát s vysokým límcem se za pár vteřin pokryl těžkými sněhovými vločkami. Ke kalhotám jsem si nemohl vzít sněhule. Musel jsem si vzít pohodlné kožené černé polobotky, které se sněhem moc dobře nesnášely.

Zhluboka jsem se nadechl mrazivého vzduchu a vytvořil první otisk do dvaceticentimetrové vrstvy sněhu na chodníku.

Tohle byl opravdu blbý začátek…