Bylinkové mámení

Příběh neschopného alkoholika – čaroděje Drinomira, je věnován úžasné ženě, Bílé čarodějce Andrejce,
která mi s tímto příběhem hodně pomohla ♥
Její skvělé výrobky balancující na hranici magie můžete získat na aukcích,
které pomáhají zvířatům Pomoc pro Domov pro zvířata z.s.


„Mistr Kimonar!“ vykřikl jsem údivem a uklonil se v poníženém gestu. „Rád vás konečně poznávám. Vypadáte na svých…“ Zarazil jsem se. I když jsem měl v hlavě vymeteno, moc dobře jsem si pamatoval, že umřel před 20 lety a do stých narozenin mu zbývaly dva roky. Bílý pohřební oděv dostal zabrat a spleť nitek na jeho čele držela trojúhelníkový tvar jen díky mé fantazii. Pravou nohu měl uvězněnou v zemině a máchal před sebou rozzuřeně oběma rukama. Napadlo mě, jestli za jeho zachovalý vzhled může právě půda, ve které ležel. Třeba by ji stačilo smíchat s husím sádlem a omlazující krém by byl na světě.

„Braňte se!“ přerušil můj tok nápadů na zbohatnutí něčí hlas a do ruky mi přistála bambusová hůl. „Zabte to!“

„Přece nebudu mlátit mistra Kimonara!“ zavrtěl jsem odmítavě hlavou a chystal se tyč zahodit. V tom okamžiku se můj předchůdce rozeběhl a svými pařáty mi jediným švihem rozdrásal propocenou tuniku. Vyděšeně jsem odskočil a jen tak zbůhdarma máchl holí, abych oživlou mrtvolu zahnal. Trefil jsem ji přímo do hlavy, která se od zbytku těla neslyšně oddělila, ale za to s hlukem dopadla do popínavého břečťanu. „Omlouvám se, mistře Kimonare!“ ječel jsem a běžel za poskakující lebkou. Když jsem se sehnul, abych ji zvedl a vrátil zpět na místo, skočil mi její majitel na záda.

Tenhle příběh musel mít osud napsaný už dlouho dopředu. Pochybuji, že něco tak šíleného by si dokázal vycucat z prstu během chvilky. Přitom ještě před pár hodinami nic nenasvědčovalo tomu, že vyloží své karty…

***

Sotva jsem otevřel oči, nedokázal jsem si vzpomenout na modlitbu povznášející Jitřenku a první sluneční paprsky, které se mi vkradly jako laciné zlodějky do ložnice. Když jsem se zvedl z prkenné podlahy a chudé matrace vycpané slámou, udělalo se mi špatně. Vynechal jsem oslavnou védu na služebníka Slunečního boha a rychle se v potupné pozici na čtyřech přeplazil k nejbližšímu vědru, do kterého jsem převrátil obsah mého žaludku. Můj ranní rituál byl náhle v troskách. Stalo se mi to naposledy – vlastně se mi to nestalo nikdy. Když jsem se zbavil přebytečného stresu v oblasti břicha, snažil jsem se navázat na mé každodenní činnosti. Vstal jsem.

Umyl jsem se ve studené vodě a vyčistil zuby. Oblékl si jednoduché roucho v modré barvě a přepásal ho fialovým opaskem. Prolistoval jsem diář a připomenul si dnešní povinnosti. Moc jich nebylo. Popravdě… Vyučil jsem se čarodějem, znal jsem obyvatele fauny i flory jejich latinskými jmény, ale můj mecenáš mě poslal v 16 letech sem. Do téhle díry. Do chrámu, ukrytého hluboko v lese na vysokém kopci, ke kterému vedlo přesně 1121 schodů. Společnost mi dělala jen banda culex pipiens a ta mi dokázala pěkně sát krev. A to doslova. Převzal jsem tuhle práci po zesnulém mnichovi Kimonarovi, kterého pohřbili den před tím, než jsem přišel a na můj příchod nikdo nečekal. Nedostal jsem žádné instrukce, co tu jako mám dělat.

Sem tam do svatyně zavítali turisti nebo staré báby, které si ještě pamatovaly, že tu v horách stojí nějaká barabizna. A já zjistil, že vydávat se za mnicha je mnohem výhodnější než nabízet své čáry máry, na které dozajista nikdo nevěřil, protože je po mně nikdo nikdy nechtěl.

A přesně v podobném duchu se měl nést i můj další den.

Večer jsem pokračoval v očistném rituálu. Uprostřed chrámu na malém nádvoří byla malá tůň, kde vyvěral horký pramen. Krátkou modlitbou jsem poděkoval za dnešní den a uklonil se. Zapálil jsem směs sušené natě pelyňku a šalvěje a pozoroval, jak se kroutí a mění v šedý popílek. Tahle kombinace byla prostě skvělá. Aspoň to tvrdili v příručce. Měla podporovat psychické a mentální schopnosti. Taky tvrdili, že po tom usnu jako dřevo a že ze mě bude senzibil. Dvacet let jsem tohle poctivě a pravidelně praktikoval, ale vždycky se mi zdály hovadiny a ráno jsem se probudil s tupou bolestí v hlavě. Asi jsem dělal něco špatně.

Pravou rukou jsem zaujal posvátné gesto odevzdání a levou do prostoru nakreslil magický ornament. Využil jsem voňavého dýmu a nechal značku pár minut viset ve vzduchu. Spokojeně jsem se usmál a z ramen si stáhl modré roucho, opásané purpurovou stuhou. Pečlivě jsem oděv poskládal a odložil ho na dřevěnou stoličku. Volné kalhoty pod kolena jsem si jako vždy ponechal. Než jsem vstoupil do tůně plné horké vody, čtyřikrát jsem se poklonil, vždy jednou každému z elementů a jednou poklekl. V pravém koleni mi zaskřípalo, ale to už mě nemohlo překvapit. Pro takové případy jsem měl připravenou dobře vychlazenou láhev bezového vína s přídavkem bylin. Jelikož jsem je už od let studií docela špatně snášel, musel jsem je macerovat v alkoholu. Tento likér byl téměř na všechno. Především na klouby. Přihnul jsem si decentně. Dva loky. Na každé koleno jeden. Pak třetí lok pro dobré zažívání.

Myšlenkami jsem byl úplně mimo. Alkohol a horko pro mě byla smrtelná kombinace. Položil jsem se na hladinu a pozoroval hvězdy. Uvědomil jsem si, že se usmívám a do tiché noci vyřkl přání, když se noční oblohou prohnal chvost létavice.

Už ti z toho hrabe, Drinorime!

Rychle jsem se postavil na nohy a zahnal spokojený úsměv hluboko do tmavého kouta. Nemohl jsem si dovolit věřit povídačkám o padající hvězdě.

Do postele jsem si snažil vzít jen myšlenky na zítřejší práci zaznamenanou v poloprázdném diáři. Čekala mě jen obyčejná rutina. Požehnat páru, co se včera potkal u řeky. Ona šla vyprat prádlo a on prý ulovit rybu, i když neměl prut ani podběrák. Podle mě byl jen totálně opilý a chystal se jako já ráno svými zvratky nakrmit pstruhy v potoce. Prý láska na první pohled a za dva dny v pátek to chtěli pod mým vedením zpečetit. Moc dobře jsem věděl, kdo za tím stojí. Převracel jsem se na kavalci a mumlal směsici sprostých slov.

„Ta zkur… zatracená mrcha Andreas! Beztak v tom má prsty. Namíchala ten svůj dryják na oblbnutí mužského ega, dala do pozoru jeho mužství a sebrala mu mozek! A říká tomu nápoj lásky!“

Rozrušený a slitý potem jsem se zvedl. U modlitebného oltáře stále slabým plamenem hořely dvě svíce a poskytovaly dostatečné světlo k tomu, abych trefil ke komodě a z šuplíku vytáhl dřevěnou krabičku. Jistěže mě každodenní činnosti váženého mnicha ve vážené svatyni na sto procent vytěžovaly, ale i tohle patřilo k mé práci. I tohle mě živilo. Sušené listy marihuany se na mě zubily smotané do úhledných ruliček. Dvě jsem si zastrčil za ucho a jednu si zapálil o knot dohořívající svíčky. Předala svůj plamen jako na olympiádě a zhasla, zatím co se moje uklidňující cigáro probudilo k životu. Neměl jsem náladu používat magii. Myšlenky na zrzavou čarodějku, která ovládla trh dole ve městě a dělala ze mě hlupáka, mě nakrknuly.

Cestou jsem si přibral jako společnost likér z pelyňku říznutý anýzem, fenyklem, meduňkou a špetkou badyánu. Ve sklepě jsem jich měl plný regál. Alkohol jsem si pálil z divokého ovoce a ten pak dochucoval různými bylinami. Byl o něj docela velký zájem.

Než jsem vyšel ven, zkontroloval jsem dvě veliká akvárka. Z jednoho na mě civěl obrovský samec magické žáby z posvátných hor Martuiaku a v druhém se k sobě tulily dvě samičky. Nechal je tu jeden mág, co procházel kolem. Pršelo několik dní v kuse a on ztratil směr. O mou svatyni zakopl omylem. A tak jsme dali řeč a vypili pár lahví.  Zatímco já jsem se probudil ráno ve dveřích na poloviční cestě ke svému loži, Azithar usnul venku s obličejem v kaluži. Z naší konverzace jsem si pamatoval jen to, že jsou ty žáby děsně jedovaté a že se mají chovat odděleně, i kdyby na mě koulely smutnýma očima.

Venku stále zářily hvězdy a létavice padaly jedna za druhou do vysokých korun cypřišů. Popotáhl jsem z cigarety a kouř zapečetil v plících lokem z lahve. Do úplňku zbývaly dva dny a rudá planeta Angaraka měsíci dodávala krvavý odstín. Posadil jsem se na lavici z bambusových stvolů. Břečťan se plazil po kamenech, roztroušených kolem. Mága z Martuiaku jsem pohřbil deset kroků od místa, kde jsem seděl, přesně doprostřed mezi poslední odpočinky mých nejdražších. Vpravo ležela toulavá kočka beze jména, která semnou pobývala osm let. Nalevo v zemi tlely zbytky ochočeného potkana Aricka, kterého jednoho dne kočka bezdůvodně ulovila, přestože spolu sdíleli jeden pelech. Zachránil jsem z její tlamy už jen hlavu a kousek hrudníku s pravou přední nohou.

Noční obloha začala být nebezpečně blízko. Opřel jsem se o opěradlo lavičky a zavřel oči. Vánek se mi otřel o obličej. Prohrábl mi vlasy. Sebral mi jedno cigáro zastrčené za uchem. Slušnou vahou se mi zapřel do stehna. Cítil jsem, jak mi dýchá do tváře a zahřívá vzduch svou přítomností.

„To je dobrej matroš!“ řekl.

Hlas mi rezonoval v hlavě. Rozléval se dál mým tělem jako láva údolím. Chtěl jsem otevřít oči, ale víčka byla až moc těžká. Natáhl jsem ruce a přitáhl jsem k sobě svůj vánek. Nepřišlo mi divné, že má tvar a pevná ramena. Krásně voněl. Posbíral vůně ze širokého okolí. Cítil jsem vůni křehkých bílých květů jasmínu, mízy ze smrkových stromů a tlející rašeliny. Dokonce i večerní rosu tvořící své kapky na listech kapradin jsem si dokázal jasně vybavit.

„Neměl byste tak chlastat, mistře Drinorime,“ řekl znovu ten jemný hlas a otřel se mi o ucho.

Příjemné mravenčení mi ovládlo všechny buňky v těle. Zachvěl jsem se. Možná to způsobilo vyslovení mého jména. Už mi tak dlouho nikdo neřekl. Marihuanová vzpruha dohořela a spálila mi rty. Zaskučel jsem bolestí.

„Chtěl bych vás o něco požádat, mistře Drinomire!“

Chladivá ústa se mi přisála na popáleninu a vlhký jazyk jí dodal neviditelnou náplast.

„Tohle byste neměl pít!“

Zmámeně jsem konečně otevřel oči. Nebe se nejspíš zřítilo, protože všude bylo tolik světla a měsíc mi svítil přímo do obličeje. Nevěřícně jsem zatřepal hlavou a zaostřil zrak. Tabákový dým se vznášel mezi námi a halil jeho tvář. Zvedl jsem ruku, abych se dotkl přeludu před sebou. Sebral jsem mu čoudící joint z úst a odhodil jej za sebe. Moje zhmotněné přání mělo zelené oči. Přesně takové, jako můj pelyňkový destilát. Hrábl jsem mu do vlasů, hebkých, v barvě rudé planety Angaraka. Namotal jsem si pramen na ukazováček a přitáhl si ho k sobě. Nasál jsem jejich pach jako starý feťák. Voněly… Voněly jako…

Zatočila se mi hlava. Prsty, které svíraly lahev s drahocennou tekutinou, povolily stisk. Obsah se vpíjel do vyprahlé země a hladové kořeny břečťanu nasávaly magickou moc absintu. Během pár sekund ji roznesly všude tam, kde se plazily.

„Kdo jsi?“ zaskučel jsem, když jsem si uvědomil, jak je celé mé tělo napnuté a nutně se potřebuje zbavit nahromaděné energie. Jedním trhem jsem rozhrábl spleť šňůrek, která mi bránila dostat se mu na orosenou hruď. Netrpělivě jsem mu vyhrnul košili nad pupek a pak sjel rukou na opačnou stranu, abych se dostal za okraj kalhot.

„Počkat!“ bránil se můj přelud a zaťal mi pět nehtů doprostřed hrudníku. „Co to děláte, mistře Drinorime?“

Zhluboka jsem se nadechl a pak vydechl. Mozek odmítal pracovat, ale i tak jsem ze sebe dostal odpověď: „Potřebuju… se zbavit toho tlaku!“

Stáhl jsem z něj kalhoty, kam mi dovolil. Byl taky napnutý, a to mě vzrušilo ještě víc. Zapečetil jsem další otázky polibkem a roztouženě se otíral o jeho horké tělo.

Břečťan pomalu ožíval. Stejně jako vše, čím jeho kořeny procházely. Všechny rostliny, které si braly živiny ze země a tlejících těl mrtvých, tu měly svůj důvod. Břečťan byl symbol nesmrtelnosti a cypřišek tvořil bránu pro duchy do světa živých. A to nemluvím o mém lektvaru vypáleném na nejvyšší možný stupeň, který jsem trochu říznul durmanem a ten se v tuto chvíli vpíjel do žil zemské pramáti.

Zasténal jsem. Můj hmatatelný přelud se mi zakousl do krku a utlumil tak svůj výkřik. Pevně jsem sevřel jeho rudé kadeře, když mi dosedl do klína. Jen na pár vteřin jsem si vychutnával sevření. Chtíč mi nedovolil čekat déle. Zbavil jsem se bolestivého zatnutí do krční tepny drsným škubnutím za jeho vlasy a zároveň ho donutil k pohybu. Cítil jsem na svém břiše nejenom kapky potu, ale i vlhké uspokojení svého milence.

„Kdo jsi?“ zaskuhral jsem. Přišlo mi, že už jsem tuhle otázku jednou položil.

Těžce jsme dopadli na zem. On na záda, já utlumil pád jednou rukou a druhou se nehodlal vzdát hebkých pramenů omotaných kolem prstů.

Jestli to byla moje halucinace, byla dost přesvědčivá.

„Elomorn… jmenuji se Elomorn!“ dostal jsem odpověď ve chvíli, kdy mě tlak v uších utlumil. Moje ústa v němém výkřiku provázela orgasmus a zírala na oblohu, která se podezřele zahalila do šedých mraků.

Někde hluboko uvnitř mi varovný hlas našeptával, že se něco posralo. Ale byl jsem až moc mimo. Až tak, že jsem se začal hystericky smát, když se pár metrů od našich hlav vynořila mezi kapradím kostnatá ruka. Abych ji nekřivdil, ukazováček a malíček byl stále ještě obalen odumírající tkání. Hluboké zahrábnutí do zeminy vytáhlo i zbytek těla. Přestože jsem byl omámený marihuanou, pelyňkovým destilátem a doznívajícím orgasmem, poznal jsem tvář, která se ke mně neuvěřitelnou rychlostí blížila.

„Zatraceně!“

Kupodivu jsem to nebyl já, kdo to vykřikl do tmy, která pohltila okolí. Dokonce i měsíc najednou zmizel z oblohy.

„Azithare, brachu, dlouho jsme se neviděli…“ uchechtl jsem se, když se mi dvě prázdné díry pod tlející patkou plstnatých vlasů zastavily těsně před obličejem.

Uhnul jsem instinktivně a svalil se vedle mladíka. Ostré nehty jen o pár milimetrů minuly, ale levé ucho to schytalo. Trojice bodců mi ho přišpendlilo k zemi.

„Někdo známý, mistře Drinomire?“ zeptala se moje představa, napůl nahá, s odhaleným pevným zadkem, který jsem zaručeně ještě před pár minutami obšťastňoval.

Pokrčil jsem rameny a postavil se na všechny čtyři. Z ucha mi crčela krev. Pomalým lačným krokem se ke mně blížil další tvor probuzen ze svého spánku. A hned vedle něj se plazil zbytek hlodavce pomocí jednoho běhu.

„Chyběli jste mi!“ zasmál jsem se a napřáhl dlaň k přátelskému pohlazení.

„Pozor, mistře Drinomire!“

Odkutálel jsem se stranou a zasekl o malou dřevěnou svatyni, na které vlály čerstvé papírové vlaječky. Marně jsem pátral v mysli, komu je zasvěcená a kdo mohl vyjít těch 1121 schodů, aby zde obětoval pět voňavých bochánků naplněných mletým masem.

„Použijte nějakou magii!“ křičel na mě Elomorn a z lavičky, na které jsme si to ještě před chvílí rozdávali jako toulaví psi, vytrhl bambusovou příčku. „Z čeho jste ten patok vyráběl?“ vyzvídal, když odpálkoval chudáka potkana daleko do tmou pozřeného lesa.

Takže za to může můj pelyňkový likér?

Rozhlédl jsem se. Všude kolem nás byly kamenné náhrobky, ztrouchnivělé dřevěné destičky s nečitelnými jmény a daty. Tohle musel být hodně blbý sen. A přitom začal tak hezky.

„Jistěže jsem velký mág! Tyhle neživé bytosti zvládnu pouhým lusknutím prstů!“ ušklíbl jsem se a postavil se na nohy. Cítil jsem, jak se pomalu bořím do hlíny. Bosá chodidla uvázla v hrudníku někoho, kdo se zrovna chystal vyhrabat se z hrobu. Nasadil jsem vážnou tvář a natáhl před sebe pravou ruku. Zažehnout oheň uměl na naší škole každý ňouma. Luskl jsem prsty. Nestalo se vůbec nic. Zatvářil jsem se ještě víc vážněji a napřáhl obě ruce, abych sežehl nemrtvé ničivými blesky. Z prstů jsem nevykřesl ani jiskru.

„To bude asi moje chyba!“ ozvalo se vedle mě. Měsíc zahnal svými neviditelnými stříbrnými pruty šedivá mračna a vpletl je do rudých vlasů mého společníka. Vytrhl zrovna další bambusový stvol z lavičky. Zabodl ho do prázdné pravé oční jamky kostlivce, kterému jsem stál na žebrech a zabezpečil tak jeho polohu.

Zavrávoral jsem a vymanil se z kostěného sevření. Nechápavě jsem pozoroval mladíka, jak tancuje mezi náhrobky a likviduje místo posledního odpočinku součástkami posezení. Zbývalo už jen pár kousků z opěradla.

Tehdy povstal z hrobu i mistr Kimonar, po kterém jsem převzal tohle místo. Jeho hlavu jsem odpálkoval nerad a teď jsem ho měl na zádech. Ostré dlouhé nehty se mi snažily vyrvat žíly na krku a cvakající zuby lebky, kterou jsem svíral v rukách, zase uhryznout prsty. Elomorn použil další bambus a snažil se rychlými údery ze mě vzteklou mumii dostat. Připadal jsem si jako klasy ječmene při žních.

„Zdrháme!“ zařval jsem vítězoslavně, když mě můj zachránce zbavil přítěže. Starý mistr ukořistil mou tuniku a zahrabal se s ní zpět do svého hrobu.

Možná je tam dole zima.

Utíkal jsem úplně nahý směrem ke svatyni. Našlapoval jsem po špičkách a vyhýbal se všem pařátům, které si mě chtěly osahat.

„Použiji vaši magii, mistře Drinomire!“ zjevil se přede mnou rudovlasý mladík, který byl na rozdíl ode mne zase oblečený. Napřáhl ruce a upřeně se na mě podíval s otázkou: „Máte nějakou zaříkací formuli?“

„Cože?“ zamrkal jsem nechápavě a netrpělivě vedle něj přešlapoval.

„Dobře tedy, budu improvizovat!“

Dlouhé kadeře přestaly ctít zákon gravitace a rozevlály se mu kolem hlavy jako větve hořícího stromu. Tiše pohyboval rty a konečky prstů se mu obalovaly modrou září. V místě rozhalené tuniky byly zřetelně vidět světélkující žíly. I ta tepna na krku, kterou jsem drtil v přicházejícím orgasmu mezi zuby, se vzedmula do modrobílé zářivé jizvy.

Improvizovat…

Modré světlo pohltilo tmu. Zalapal jsem po dechu, protože podivné plameny zhltly i vzduch kolem nás. Vánek přestal vát a listy na stromech zůstaly schlípnutě viset jako můj penis. Pozůstatek mé kočky beze jména zůstal nehybně levitovat půl metru nad popínavým břečťanem ve vražedném výskoku. Mistr Kimonar zrovna hodil svou hlavu směrem ke mně. Zastavila se mi těsně před obličejem, na kterém se kapky krve vykašlaly na pozemskou přitažlivost. Zatoulaný mnich Azithar rozlomil bambus napůl a hodlal předvést své vrhací schopnosti krátkými wakizaši. Tlak se mi zapřel do ramenou a já dopadl na kolena.

„Omlouvám se, mistře Drinomire!“

Místo posledního odpočinku se proměnilo na bílé peklo. Přišel jsem o všechny chlupy na těle. Ano, i o ty, ve kterých se krčilo moje ego. Prsty na rukou i u nohou procházelo bolestivé brnění. Oslepující světlo mě připravilo o zrak a o sluch. Kousl jsem se do jazyka a ústa se zaplnila pachutí krve. A pak se vzduch vrátil jako tcunami, hodil nebe na můj zakrvácený zmatený obličej a proměnil vše na šedivý popílek.

Nechal jsem se zvednout ze země a vláčet ke dveřím svatyně. Noční běsy se nehodlaly vzdát a posilněni bylinami se začaly opět zhmotňovat.

„Já to vyřídím!“ zhluboka jsem se nadechl a odhodlaně odstrčil pomocné rámě. Ruce mě stále brněly a mozek si vybavil kouzlo, které dokázalo poslat probuzené démony zpět pod zem. Byl jsem si jistý slovy, které jsem řval do tmy i gesty, které jsem vytvářel v prostoru. Ale vůbec nic se nestalo.

„Kurva! Proč…?“!

„Fakt mě to mrzí!“

Mladík se opět zjevil přede mnou a uchopil mou tvář do dlaní. Měl jsem spoustu otázek, ale nenechal mě je vyslovit. Přisál se na má ústa a jazykem pronikl dovnitř. Přitiskl se na ke mně zatraceně těsně. Cítil jsem, jak je i přes kalhoty tvrdý, a já se po něm ihned opičil. Nemohl jsem přes jeho vášnivé polibky ani dýchat. Živil se mými slinami, potem stékajícím po obličeji a krví, která si znovu našla v pramíncích cestu dolů. Vyždímal mou energii na maximum a s výrazem provinilého štěněte v zelených očí mě odstrčil.

„Utíkejte, mistře Drinomire!“

Ke dveřím mi zbývalo jen pár kroků. Neohlížel jsem se. Vnímal jsem jeho dech na rozdrásaných zádech a věřil mu. Těžká závora zatarasila vchod. Přes hlasité oddechování jsem poslouchal skoro neslyšné ťukání, jako by na dveře svatyně někdo házel šišky.

„Páni, to bylo děsivé!“ usmál se mladík a rozhlédl se po místnosti. Vypadal svěže, zatímco já jsem se válel na zemi jako pytel rýže. „Docela mi vyhládlo. Ale jste zraněný. Něco s tím uděláme.“

Dotkl se ledabyle mé tváře a ucha. Děním venku, ani tím, co se mnou jeho doteky udělaly, se dál nezabýval. Procházel jednotlivými místnostmi a já ho následoval jako poslušné domácí zvířátko. Zaťukal na akvárko s magickými žábami. Vzal si lahev, kterou jsem měl připravenu na zítřejší svatbu pro novomanžela a dlouhým douškem ji připravil o polovinu obsahu. Obsahovala vysokou koncentraci plodu kotvičníku zemního, kozince blanitého a macy. Rozmáchl jsem se rukama ve snaze zachránit drahocenný dar, ale mladík pokračoval směrem k zahradě uprostřed svatyně.

„Slyšel jsem o tomhle jen z vyprávění,“ pokračoval ve svém monologu. Odložil prázdnou lahev a přetáhl si přes hlavu košili. Přes záda se mu táhly dlouhé jizvy. Měl je i na ramenou, pažích a chlapeckém hrudníku ozdobeném dvěma culícími se bradavkami. Měl jsem pocit, že jsem to já, kdo vypil elixír na erekci. Uvolnil smyčku šňůrky, stahující jeho boky a nechal volně dopadnout lněné široké kalhoty ke kotníkům. Na nohou měl jen slaměné sandály, kterých se zbavil ladným odkopnutím.

„Oba jsme špinaví,“ poznamenal nezvaný host a chytil mě za ruku. „Nebojte se, mistře Drinomire. Všechno bude v pořádku.“ S těmito slovy mě vtáhl do jezírka horké vody. Chtěl jsem protestovat, protože tahle nádrž sloužila jen k očistnému rituálu. Ne ke koupeli. A už vůbec ne k tomu, k čemu mě sváděly pevné paže.

Bránil jsem se. Přísahám Stvořiteli světa, že jsem se bránil. Odháněl jsem dlaně, které mi nanášely na živé rány teplou tekutinu. Slovy jsem protestoval, když mi jeho rty pečetily krvavé rýhy na krku a snažily se zacelit díry na ušním lalůčku.

Fakt jsem se bránil!

Pokrčil jsem nohy. Nad hladinou se v mlžném oparu vznášely jen naše hlavy. Jeho vlasy se rozprostíraly po hladině a tvořily kolem nás krvavou skvrnu. Zaklesl se kolem mých boků a přisál se ústy na rozdrásané ucho.

„Nebojte se, mistře Drinomire,“ zašeptal a přitáhl se k mému tělu. Zasténal jsem v marném odporu a vychutnával si těsné vězení. Když se začal pohupovat, odevzdaně jsem zaklonil hlavu a nabídl divoce bušící tepny na krku k destrukci.

Omámený jsem sledoval jeho tvář zkřivenou vzrušením. Jeho dlaně hřály víc než voda, která nás obklopovala. Celily rány, které mi způsobila oživlá stvoření na místním pohřebišti, jako rozžhavený železný cejch. Cítil jsem, jak se mi jeho životní síla dostává do krve a zároveň jak si něco bere. V tu chvíli mi to bylo jedno. Dával jsem mu vše, co jsem se za ta léta naučil. I poté, co jsme opustili lázeň a celí mokří se svalili na slaměný kavalec. Pozoroval jsem jeho zorničky, jak se rozšiřují a snaží se přivyknout příšeří. Velké černé korálky na travnaté louce. Ležel jsem na zádech a nechal si jeho prsty plenit řídké strniště na hrudníku. Na mé kůži tancovala modrá světla a pak se v kapičkách oddělila. Vznášela se nad námi jako hvězdy venku na večerní obloze.

Fakt jsem se bránil!

Když jsem otevřel oči, slunce se prodíralo skrz desítky malých okenních destiček. Vytvářelo na podlaze rozmanitou mozaiku. Protáhnul jsem se. Nezaskřípala jediná kost. Pomodlil jsem se a poděkoval Jitřence, že odemknula nový den. Začal opravdu skvěle. Usmál jsem se. Jako každý můj den. Nějaký šotek v hlavě mi našeptával, že jsem přišel o půl ucha, ale letmá kontrola z jeho domněnek učinila chabou lež. Lusknul jsem prsty, abych vyvrátil další dotěrnou pochybnost o mých magických dovednostech. Zapálil jsem vonnou tyčinku u obrázku mého předchůdce, mistra Kimonara, a vzdal mu dík za příležitost pokračovat v jeho díle.

Vyčistil jsem si zuby. Voda byla ledová a zubní sklovina na chlad reagovala trochu popudlivě. Opláchl jsem si obličej, který se chvíli díval do zrcadla na svůj odraz a kladl si otázky, zda je něco špatně.

Nic nebylo špatně.

Zahalil jsem své tělo do modrého roucha a přepásal ho fialovou stuhou. Na snídani jsem měl vždy mátový čaj a kousek kozího sýra, vlastnoručně vyrobeného. Plus pšeničná placka nebo rýžová homole zabalená v hábitu mořské řasy. Vstoupil jsem do kuchyně připravený jako každé ráno na snídaňový rituál. Vůně ovládající ovzduší v malé místnosti mě však zmátla hned ve dveřích. Zaváhal jsem jen na chvíli. Někdy se stávalo, že se na moji horu někdo zatoulal s potřebou rady a nechal mi na stole malé poděkování ve formě pochutiny. Na výrobu jídla jsem nikdy magií neplýtval, protože její používání ubíralo obyčejným smrtelníkům roky života.

Na stole bylo několik misek. Ještě se z nich kouřilo. Ovesná kaše posypaná skořicí a strouhanými jablky. Spoustu dušené zeleniny, rýže s ořechy a kousky masa. Překvapilo mě, jak velký jsem měl hlad a jak rychle do mě jednotlivá sousta padala. Maso mělo sladkokyselou chuť a na patře byla cítit jemná ostrost chilli a zázvoru.

Poděkoval jsem neznámému jedinci za vynikající snídani a umyl nádobí. Musel jsem jít do sklepa pro lahev elixíru na potenci, kterou jsem připravil pro mého klienta. Byl jsem přesvědčen, že jsem si ji nachystal už včera, ale v kuchyni jsem ji nenašel.

Nejspíš jsem zapomněl.

Venku bylo příjemně a já měl dost času. Zhluboka jsem se nadechl svěžího čerstvého vzduchu a rozhlédl se po svém království. Cyprišové stromy byly zahalené do slunečních paprsků a pod nimi se tetelily náhrobky. Jen na pár sekund jsem se věnoval myšlence, kdy jsem stačil opravit lavičku, která se už rozpadala pod náporem času, ale teď zářila novotou a zelenými bambusy.

Jsem prostě dobrej.

Věřil jsem, že mi skvělý den nezničí ani cesta dolů po 1121 schodech, ani setkání s bílou čarodějkou Andreas. Vesnice byla na nohou. Každý strom byl napentlován barevným krepákem a u vchodu nevěsty stály nazdobené dvě břízky. Obřad u mě objednával muž. Byl už postarší a chybělo mu pár zubů. Vlasový porost vypadal jak po náletů princů a švarných jinochů u děda Vševěda. Nešel bych s ním do krčmy, natož do chomoutu. Možná proto mě ani nepřekvapila nevěsta, která vycházela z domu. Bílé šaty až na zem, které s vypětím všech sil zakrývaly skoro 200 kg živé váhy. Obličej měla zahalený závojem. Obával jsem se nejhoršího. Vedle ní šla ONA.

ONA!!!

„Mistře Drinomire, dlouho jsme se neviděli,“ usmála se čarodějka a podala mi ruku na přivítanou.

Zrzavé vlnité vlasy měla rozpuštěné kolem bledého obličeje posypaným pihami a celé její tělo obklopovala zřetelně viditelná aura.

„Tohle přece nemůže fungovat,“ procedil jsem mezi zuby a oplatil jí úsměv úsměvem.

„Nevěříte v lásku na první pohled?“ Ruku měla teplou a vibrovala v ní šimrající energie.

„Čáry máry, až pominou, bude toho celý zbytek života litovat,“ odpověděl jsem, nepřestávajíc se usmívat.

„Ale, ale. Já u jejich setkání nebyla. Jen k nám přišli s prosbami. Oba jsme jim pomohli po svém.“

„Máte pravdu, paní Andreo,“ připustil jsem. „Vidina, že dotyčný bude pravděpodobně můj doživotní odběratel mých lektvarů, mě docela těší. Nevěsta bude dozajista vaše zákaznice také až do konce svých dní.“

„Tohle od vás nebylo hezké, mistře Drinomire,“ svraštila obočí zrzka a plácla mě po zádech. „Neděláme to přece pro peníze, ale pro dobro lidstva.“

Neodporoval jsem. Nějaká korpulentní dáma, která se ráno nestačila učesat a podvázat si něčím svá velká ňadra, roznášela koláče a rozlévala kolem postávajícím čumilům nějakou břečku. Abych nevypadal, že jsem sem přišel jen prudit, jeden džbán jsem si vzal. Jako mám rád kozí sýr, dávám si ho každý den k snídani. Tohle ale bylo něco jako zkvašené kozí mléko se špetkou badyánu, odvarem z ponožek po celodenním nošením a možná… možná pár kapek octa. Půvabná Andreas ze mě nespustila oči a pobídla mě k dalšímu loku.

„Vaše práce, paní Andreo?“ zeptal jsem se a bez mrknutí oka jsem celý půllitr vypil.

„Je vynikající, že?“ usmála se a bílým kapesníčkem mi setřela zbytky nápoje z úst. Stála hodně blízko, až mě její aura pálila do obličeje. „Připravoval ho můj syn. Dal si na něm hodně záležet. Jsem na něj hrdá. Bude mým skvělým nástupcem.“

„Ten malej vyzáblej zrzek?“ zasmál jsem se. Vybavil jsem si svůj první den, kdy jsem se po pěti letech samoty rozhodl zjistit, kam vedou ty schody a při té příležitosti je i spočítat. Došel jsem přesně do téhle vesnice, dehydrovaný, s puchýři úplně všude a úpalem. Zkolaboval jsem před jejím domem, když na mě nějaké malé vyžle vystřelilo z praku a trefilo mě přímo mezi oči.

„Jestli vám chutnalo, dám vám recept. Předáváme si ho z generace na generaci. Heřmánek, prvosenka, meduňka a yzop. Řekla jsem svému synovi, aby do něj přidal i trochu vašeho oblíbeného pelyňku a hořec žlutý, ať se vám lépe tráví.“

Hned, jak zmínila tu odpornou žlutou hořkou potvoru, pro kterou si musela dojít ke mně do hor, začala moje střeva pracovat a já se nenápadně rozhlédl, zda tu mají veřejné záchodky.

„A to vše macerované v lahodném bílém víně. Jen kvůli vám jsme na ingrediencích nešetřili,“ dodala a také se rozhlédla. „A teď mě omluvte, musím ještě učinit pár věcí pro naši nádhernou nevěstu.“

Sotva se ke mně otočila zády a rusé vlasy zavlály ve větru, vyklopil jsem obsah žaludku i s výběrem kytek pouze jen pro mě mezi obrovské žluté svícny divizen.

Ostatním to nejspíš chutnalo. Oči jim jasně svítily. Potáceli se v podivných kruzích a předváděli krkolomné a páteře lámající akrobatické kreace. Chtěl jsem to mít co nejdřív za sebou. Když jsem scházel dolů do vesnice, byl jsem natěšený. Na 250. schodu jsem se dokonce usmíval a utrousil z úst i svatební odrhovačku. Pod oranžově natřenou dřevěnou branou, která se tyčila nad 555. schodem jsem se dokonce těšil na to, jak se pořádně nadlábnu a vypiju pár džberů zázvorového piva. Další brána už neměla žádnou barvu. Byla mírně ztrouchnivělá a když jsem se zapřel o její rám, abych si odpočinul, zhroutila se k zemi a málem mě zabila. To bylo na 784. schodu. To už mě veškeré nadšení přešlo, a celej posranej strachy jsem vypil láhev kvalitní pálenky.

Takže paní dokonalá bude mít následníka!

Zalovil jsem v brašně a nakapal si pár kapek pod jazyk. Vzal jsem si tuhle tinkturu pro případy, že by mě ve vesnici něco rozhodilo. Měl jsem takové malé tušení a nemusel jsem přitom ani popíjet věštecké lektvary. Uklidnil jsem se. Najdu způsob, jak převzít její klientelu a stát se nejmocnějším nebo aspoň nejžádanějším mágem na celém poloostrově.

Před dvěma dny jsem několik hodin přesvědčoval ženicha, aby uspořádat svatební rituál u mě nahoře. V krásném prostředí posvátných stromů a zrekonstruované svatyně. Ale odmítl mě. Moje šance se trochu zviditelnit a nalákat klientelu ke mně nahoru do hor se rozplynula.

Snažil jsem se při obřadu tvářit vážně a důstojně, ale nešlo to. Kolem mě poskakovali omámení hosté a nějaké moje žvatlání jim bylo fuk. Andreas seděla na jedné z proutěných židlí, nohu přes nohu a usrkávala ze sklenice. Každé její nepatrné gesto, které provedla, jsem bral jako útok. Prohrábla si vlasy a kniha, ze které jsem předčítal posvátný text, se mi rozpadla na jednotlivé listy. Vítr si je hned zabavil a odnesl bůhví kam. Usmála se a dlaní si srovnala krajkové šaty. Provizorní pódium, na kterém jsem stál, abych byl vyšší a dominantně shlížel na svatebčany, se zachvělo a povolilo.

Mrcho! Tohle na mě neplatí!

Byl jsem připraven a ladně uskočil do trávy. Poručil jsem těm dvěma, ať se políbí. Přepásal jim ruce stuhou vyšívanou samotnou nevěstou. Do vzduchu jsem vyhodil zrnka rýže, které se měly změnit na barevný ohňostroj. Místo toho však má sokyně vstala a proměnila svou skleničku v bílého holuba. Máchla rukou a moje ubohé zrní na sebe vzaly podobu bělostných kvítků jasmínu, které provoněly už tak těžký vzduch. Všechno uvnitř mě vybuchlo. Vražedná láva měnila v uhelnou krustu všechny vnitřnosti, které na své cestě potkala. Ale na venek jsem na sobě nenechal nic znát.
„Skvělé, paní Andreo,“ uklonil jsem se s viditelným uznáním. „Máte opravdu vkus. Myslím, že jsme dali dohromady úžasný pár…“

Nevěsta zrovna odhodila závoj a při snaze políbit svého chotě ho zavalila svou vahou. Oba dopadli tvrdě na zem. Neohlédl jsem se a nezjišťoval, zda můj zákazník bílou lavinu přežil a nabídl zrzce rámě.

„Zvu vás na skleničku. Ta krčma U Bosé palice ještě funguje?“

Přikývla.

„Dobrá tedy. Vyřídím si ještě nějaké věci a za dvacet minut jsem u vás.“

Neřekla ani slovo. Tentokrát jsem nečekal. Nezahlédl jsem ani její záda, ani vlající zrzavou hřívu. Nabral jsem směr k prašné cestě k lesu a k bráně, o kterou se vesničané opravdu starali. Nestačil jsem se ani dobře najíst, ani špatně opít.

Vůbec jsem netušil, kde jsem vzal tolik energie. Najednou jsem měl za sebou spoustu nášlapů a srdce ve stádiu pět vteřin před infarktem. Myslel jsem, že mě donutilo zastavit právě moje srdce, ale byla to postava, která se přede mnou náhle vynořila a oslovila mě: „Mistře Drinomire!“

„Známe se?“ přimhouřil jsem oči a přejel si ji od hlavy k patě.

Dřevěná brána na 254. schodě na ni vrhala svůj stín. K tomu jí obličej zakrýval klobouk z palmových listů doplněný o bambusová vlákna. Cikády vřeštěly jako o život a nebylo pro ně slyšet vlastního dechu.

„Už jsme se jednou potkali,“ přikývla osoba a přistoupila blíž. Byl to mladý muž.

Nevědomky jsem si sáhl na ušní lalůček. Podivné mravenčení se mi prohnalo jako orkán celým tělem.

„Nebyl jste spokojený s mými službami?“ zeptal jsem se obezřetně a ustoupil.

„Naopak,“ odpověděl a jeho pár kroků ho osvobodilo od stínu brány. „Přišel jsem vás o něco požádat, ale okolnosti mi k tomu neposkytly dostatek času.“

„Požádat? Okolnosti?“ Nechápavě jsem naklonil hlavu na bok. Nemohl jsem si vybavit žádnou prosbu, které bych obratem nevyhověl.

„Chci být vašim žákem!“ vykřikl náhle a dopadl mi k nohám. Stáhl si klobouk dolů a pokryl mi sandály dlouhými rudými kadeřemi. Za doprovodu zapadajícího slunce se podobaly hořícímu keři. „Omlouvám se za včerejšek! Chci vám vrátit všechno, co jsem vám včera ukradl, ale…“

Zmateně jsem uskočil a zašermoval rukama v obranném gestu.

„Vůbec nevím, o čem mluvíte!“

„Dokážu vstřebat magii. Jakkoliv, čímkoliv,“ zašeptal mladík a zvedl se. Probodával mě svýma neuvěřitelně smaragdovýma očima a položil mi dlaň na udivenou tvář. „Nepamatujete se. I to dovedu. Vymazat vzpomínky. Chcete důkaz?“ Dýchl mi do obličeje a jemně se otřel o mé úžasem pootevřené rty. „Po čem zrovna teď toužíte?“

Bolí mě nohy! Blesklo mi hlavou.

„Zatraceně! Co to meleš!“ zařval jsem a automaticky si vybavil ochromující kouzlo, které protivníka zmrazilo, vytvořilo mu rampouchy nejenom u nosu, ale i tam, kde nebylo zapotřebí přítomnosti vlhka. Nic se však nestalo. Jen sprška vodní páry nám oběma osvěžila obličej.

Levačkou mi sevřel cudný copánek na vyholené hlavě a pravačkou si našel skulinu pod fialovým pásem lemující můj pas. Oboje stiskl pevně. Zasýpal jsem bolestí a zároveň vzrušením. Drsným skousnutím donutil mé rty krvácet. Olízl kapky krve vlhkým jazykem a nechal ochutnat i mě. Zvědavě jsem mu také jazykem pronikl do úst.

„Morne!“ zasténal jsem a zavřel oči. Jazyky se proplétaly jako klubko hadů v milostném tanci. Majetnicky jsem se mu zastavil na zadku a přitáhl si ho k sobě. Oba jsme byli připraveni. Můj žák, podle vlhkého fleku prosakující skrze lněné kalhoty, byl až moc netrpělivý.

„Elemorn! Jmenuji se Ele…“

A pak luskl prsty. Taky bych to udělal, kdyby mi v tom nebránil.

Že použil mé kouzlo k teleportu ke svatyni, mi ani nedošlo. Vlastně nebyla příležitost, abych si dal jedna a jedna dohromady. Najednou jsme se ocitli mezi kamennými náhrobky, pod korunami staletých cypřišů a dupali po křehkých lístcích plazivého břečťanu. Měl jsem ruku vnořenou do jeho kalhot, staženými pod zadkem a chystal jsem se mu proniknout svou netrpělivou erekcí mezi půlky.

„Co… to… kurva je?!“ vyhrkl jsem. Nechápavě jsem zíral na svůj svatostánek, po kterém se plazilo rosolovité monstrum.

„Uh?“ odpověděl mi mladík, který dokončil pohyb proti mně. Zasténal jsem a pevně si ho k sobě přitáhl. Pod dlaní jsem cítil jeho zběsilé dunění srdce a tepna na krku měla v plánu vzít kramle.

„Mistře Drinomire, jestli budete pokračovat…“ zavzdychal Elemorn a tvrdě se mi několikrát nasoukal do rozkroku svými pevnými hýžděmi. Nevydržel jsem to a bez omluvy se do něj uvolnil. „Chápu!“ rezignoval.

Intuitivně jsem mu ho sevřel do zpocených prstů.

„Omlouvám se!“ zaskučel mladík a chytil mě za ruku. Možná v obavě, že mu ho chci rozdrtit nebo že bych přestal s příjemnou masáží.

Tiskl jsem se na jeho mokrá záda a pozoroval přes hřívu krvavých vlasů zkázu mého domova. Cvrčci se vyprdli na to, aby k tomuto smutnému okamžiku zahráli epickou pompézní estrádu. Místo toho jen cvrdlikali tu svou monotónní odrhovačku.

„Poslouchám,“ zavrčel jsem. „Takže jsme se už potkali. Včera. Dopadlo to stejně jako teď. Svedl jsi mě. Nechal jsi mě zapomenout. A ta snídaně… byla od tebe. To vynikající křupavé maso se špetkou zázvoru a chilli…“

Všechny mozkové buňky se náhle vzpamatovaly a odpovědi přicházely ve vlnách. Bombardovaly mou mysl a já se nedokázal bránit pravdě. Dostával jsem pěstí zprava i zleva. Strhl jsem svého milence i sám sebe na kolena. Pevně jsem stiskl pramen ohnivých vlasů a trhl.

„Takže ty kradeš magii!“ zaskřípal jsem zuby a můj penis opět ožil. Přirazil jsem. Jednou. Dvakrát. Tvrdě až na kořen. „Azithar byl bohulibí poutník. Prošel desítkami zemí a království, aby předal ty žáby velkému čarodějovi Ulreldorovi! Umřel! Umřel, když…“ zarazil jsem se. Umřel blbou potupnou smrtí a bylo nevhodné ji v tomto okamžiku vytahovat. Naštvaně jsem mu nehty do kůže na zádech vryl pár pamětních čar. Doufal jsem, že si je nedokáže vyléčit a zůstanou mu až do smrti. Stejně jako ty ostatní, které hyzdily jeho pokožku.

„Když ty žáby vypadaly tak smutně!“ zasípal rudovlasý mladík pode mnou a schoval si své přirození do drobné dlaně. „Koukaly na sebe a já se musel rozhodnout!“

Zachroptěl jsem, když jsem si uvědomil, jak si začal dělat dobře.

Zatracenej šmejd!

Nalehl jsem mu na záda a sevřel jeho snažící se ruku.

„Takže rozhodnout!“ zavrčel jsem mu do vlasů. „Širo a Kuro! Kterou z těch ubožaček jsi usmažil?!“

„Mistře Drinorime! Prosím!“ zasténal a mou dlaň zkropila bílá mazlavá tekutina. Jeho krátké vzdechy provázející orgasmus přivedly i mě k vyvrcholení.

V té chvíli, kdy se moje tělo otřásalo a můj milenec se chvěl v náručí, si nás monstrum všimlo. S trochou fantazie stále připomínalo obrovskou žábu, s vypoulenýma očima rozdělenýma úzkou zorničkou. Mělo šest končetin s obrovskými přísavkami, kterými bortilo můj chrám.

„Mluv rychle!“ vykřikl jsem a snažil se postavit na nohy. Měl jsem je jako z vosku a vůbec mě neposlouchaly. „Co jsi mi to provedl a jaký máš plán?“ Svíral jsem mezi prsty vlhkou půdu a znovu se pokusil zvednout.

On s tím problém neměl. Postavil se a nechal kalhoty sklouznout na zem. Přetáhl si košili přes hlavu.

„Nechal jsem samce, aby si vybral svou družku,“ odpověděl Elomorn. „Netušil jsem, že se tohle stane.“ Pozvedl ruce a ukročil. „Vzal jsem si od vás spoustu energie a magie. Jste opravdu silný.“ Jeho pohyby vypadaly jako bojový tanec. Každé mávnutí a krok za sebou zanechával zářivý chvost. „Jenže stejně jako Inkubus svým obětem ubírám život. Ale vy nejste moje oběť. Zamiloval jsem se. Už dávno.“

„Jakej Inkubus?!“ Nechápal jsem a s vypětím všech sil jsem se zvedl. „Chci svou magii zpět!“

„Tak zpět?“ Aniž by přestal v lehkých krouživých pohybech, podíval se na mě a usmál se. „Musel bych ji vrátit stejným způsobem, jako jste ji předal vy mně.“

„Cože?!“ vyhrkl jsem. V levém koutku úst mi zacukalo, když mi to došlo.

Parodie na kouzelné žáby vyplázla jazyk. Měla ho zatraceně dlouhý. Elomorn měl neuvěřitelně rychlé reflexy a neviditelnou sílou mě odhodil stranou. Koutkem oka jsem zahlédl při svém letu lavičku z čerstvých bambusových stvolů a pak dopadl k úpatí náhrobku mnicha Azithara. Jeho pozůstatky se opíraly o kamenný sloup. Ruce měl založené na hrudníku a na sobě mou rozdrásanou tuniku. Když jsem se vedle něj zřítil, pootočil ke mně hlavu. Provrtal mě prázdnými očnicemi, čelist mu spadla v němém pozdravu, jako by říkal: Já jsem tě varoval!

Mladíkovo nahé tělo se zahalilo do bleděmodrého světla. Nevěřil jsem svým očím. Tohle moje kouzlo určitě nebylo. Tohle…

Tohle jsem nikdy neuměl.

To, co ještě před chvílí vypadalo chlapecky, rostlo neuvěřitelnou rychlostí. Nohy se pokryly svalovou hmotou a jako dvě skály vzrostly do země. Rudé vlasy se proměnily v zabijácké hadice a způsobovaly každou ranou krvavé zářezy do žabího monstra. Snažil jsem se mu nedívat na zadek.

Úžasnej zadek. Pevný. Hodně pevný!

Postavil jsem se. Zhluboka se nadechl a vylovil z malého váčku na fialové šerpě nožík. Používal jsem ho k vyrývání kořenů léčivých bylin. Neměl jsem už moc sil, ale tohle by mělo zabrat. Tenké ostří protnulo žíly na zápěstí a horká krev pomalu stékala po pažích a vpíjela se do modrých rukávů roucha. Bolelo to.

Kurevsky to bolelo!

Jedna z odseknutých končetin monstra nabobtnala, pokryla se nechutnými vředy a pak dorostla do podoby svého majitele.

Zasáhla Elomorna jazykem do stehna a vypálila mu do kůže ošklivou značku. Další útok vedla na jeho obličej. V tom samém okamžiku zaútočil i klon.

Nikdo mi nebude sahat na mého učně!

Konečky prstů mi skoro odumřely, když jsem vytvořil ochranné kouzlo. Magii posilněnou vlastní či cizí krví jsme se ve škole neučili. Řadila se mezi černou magii a ke knihám s touto tématikou se na akademii nebylo možné dostat. Kupodivu mistr Kimonar jich měl plnou knihovnu. První vydání. Hned vedle Herbáře, Kuchařky panny Gertrúdy a Kamasútry. A tak jsem prostě četl. Všechno.

Nemůžu za to! Opravdu mi nikdo nedal žádné pokyny, co v tom prokletém chrámu mám dělat!

Černý štít jako samotná noc se zhmotnil před Elomornem a odrazil oba útoky vedené na jeho hlavu. Jed se ale už šířil. Bylo vidět, jak mu na místě doteku odumírá tkáň. Jak oslabuje celé jeho tělo. Modré plamínky se začaly dusit a jeden po druhém pohasínaly. I přes to vše dokázal uchopit můj štít a odrážet s ním vražedné rány žabích monster.

„Souhlasím!“ vykřikl jsem a krví si nakreslil na obě dlaně značku. „Budu tě učit. Od teď jsi můj žák!“

Zabořil jsem ruce do hlíny a začal odříkávat. Elomorn mě musel slyšet. I když jsem začal pod tlakem zakázané magie ztrácet vědomí, viděl jsem, jak znovu vzplanul a štít použil jako zbraň. Tvrdý úder ochromil bestii a velké vypoulené oko opustilo své místo. Zašlápl jej bez emocí jako dohořívající vajgl. Srazil ruce k sobě a naklonoval si štít. Zvětšil si tak plochu úderů. Měl jsem tohle kouzlo vždy jako ochranné. Krčit se pod černou magickou clonou a čekat na zázrak. Můj nový žák jej však dokázal slušně zneužít. Krvavé cákance kropily jeho kůži, zem pod ním i mě.

„Povstaňte démoni tohoto místa. Poslouchejte a služte!“ Zasýpal jsem. Svůj hlas jsem nepoznával.

Bylo to jako když zapíchnete drát do země a zapojíte ho do elektřiny. Vyhnalo to z výživné půdy všechny kroužkovce a larvy brouků, kteří se mi hladově vrhly na prsty. V normálním módu bych asi propadl panice, protože jsem nesnášel vše, co mělo víc než 4 nohy nebo vůbec žádné nohy. V této chvíli jsem je však s hřejivým pocitem u srdce mačkal mezi prsty a vychutnával si jejich nářky.

„Volám vás!“ zařval jsem. „Tak mě kurva poslouchejte!“ Docházela mi trpělivost.

Elomorn střídal svá chodila a štíty, kterými stvůru měnil v beztvarý krvavý rosol. Bylo mu jedno, že rozmlátil část, kde jsem uchovával byliny a sudy s drahocennou pálenkou.

Mě to teda jedno nebylo!

„Volám vás!“ zaskřípal jsem zuby už docela naštvaně, protože se stále nic nedělo. Jen jsem odvodem vlastní krve přicházel o vědomí.

„Víš, drahý Drinorime, tady je posvátná půda. Musel bys hodně klesnout, abys vyvolal démony,“ ozvalo se vedle mě. Mistr Kimonar stál kousek ode mne jako mlžný přelud a okusoval si nehty.

„Jsi dobrý člověk. Černou magii nemáš zapotřebí!“ promluvil někdo další. Měl oholenou lebku a skromné roucho. Nikdy jsem ho neviděl.

„Třeba ta stvoření nejsou ani tvými nepřáteli,“ pravil další přelud a chytil mě průhlednými pažemi za ruce. „Tohle je tvá cesta!“

„Ten potkan mě děsně sral. Ležel na mým místě. Taky mi sežral moje jídlo a čúral do misky s vodou. A taky jsem kočka a on byl hlodavec. A ty jsi hloupý dvounožec!“ řekla lidským hlasem moje kočka a začala si vylizovat kožich. „Už jen proto, že jsem měla obojek a na něm svoje jméno.“

„A proč jste na mě včera teda útočili?!“ přerušil jsem lavinu zvuků a zacpal si uši. „Musíte mě poslechnout! Musíte!“

„Copak vás v té škole učili? Něco jiného je bezduchá schránka a něco jiného její duše. Drinomire, Drinomire.“

Dopadl jsem na záda. Neznámé hlasy se hrnuly ze všech stran a zasypávaly mě radami. Pohltila mě panika. A strach. A beznaděj.

„Vy jste si podřezal žíly, mistře Drinomire?“ dopadla mi do obličeje další otázka.

Z posledních sil jsem zaostřil zrak na pihatou tvář, orámovanou ohnivými kadeřemi. Usmála se. Byla mi povědomá. Hodně povědomá.

„Nebojte, nenechám vás umřít,“ řekla přesvědčivě zrzka a poklekla vedle mě. „Včera večer jsem měla velmi zajímavý rozhovor. Jestli vydržíte ještě chvíli při vědomí, povím vám o něm.“

Pootočil jsem hlavu a vyhledal očima Elemorna. Kráčel pomalu ke mně. Překračoval trámy a s každým krokem ztrácel ze své velikosti. Nechal rozptýlit oba zakrvácené štíty a prsty si prohrábl špinavé vlasy. Plamínky na jeho těle zmizely. Díval jsem se na jeho krásné tělo a snažil se vydržet co nejdéle. Nějaký rozhovor mi byl v té chvíli ukradený. Pokusil jsem se o úsměv. To bylo poslední, co jsem si do říše snů odnesl.

***

Oheň v krbu tiše praskal a Andreas zrovna dočítala poslední stránku knihy pojednávající o nových metodách léčby neplodnosti. Měla pro zbytek večera už volno. Celý den se věnovala nevěstě. Vybíraly spolu květiny, ze kterých ji pak uvila věnec. Kytice z lučních máků, modrých chrp a panenských kopretin okořenila květem česneku, který odháněl zlé duchy. Nenápadně do ní propašovala i kopr na zvýšení žádostivosti. Nevěsta to potřebovala. Řepík měl už jen zahnat zlou magii. Usmála se. Docela se na slavnost těšila. Byla zvědavá, jak se ten starý ožrala z chrámu v horách popere s novomanželským párem.

 Odložila brýle a promnula si unavené oči. Vycítila jeho přítomnost i bez toho, že se plameny v krbu zachvěly a na pár vteřin se uchýlily jen k potupnému tulení k polenům.

„Takže ses rozhodl?“ zeptala se tiše.

„Ano, svůj názor jsem nezměnil. Jen jsem se přesvědčil, že to, co jsem cítil před 15 lety, cítím stále,“ přišla jí odpověď.

„Je to ale jen starý hlupák, zničíš ho stejně jako ostatní,“ povzdechla si a nalila si zlatavý pěnivý mok do sklenice.

„Věřím mu, je silný. S ním se naučím ovládat svou magii,“ řekl přesvědčeně.

„Budu ti muset věřit. Zbavovat se tvých vycucaných milenců na zkoušku se mi vždycky příčilo. Ale nemůžu tě vinit za hříchy svého vlastního mládí,“ sklopila oči a točila stopkou vysoké sklenice. Tomu pivu se musela zaručeně motat hlava. „Tvůj otec byl neodolatelný a já hloupá.“

„Přišel jsem se rozloučit. Omlouvám se, že jsem tě zklamal.“

Vystoupil ze stínů a poklekl. Nechal si prohrábnout dlouhé vlasy a mateřsky políbit na čelo.

„Nezklamal jsi mě. O tvém osudu mi řekla tvá babička dřív, než ses narodil. I moje matka. Dokonce i má předpověď byla stejná. Jen jsem prostě doufala, že se všichni mýlíme…“

„Miluji ho. On je ten pravý.“

Hladila ho po vlasech a se slzami v očích pozorovala plameny v krbu. Věděla, že má pravdu. Ten starý čaroděj na vrcholku hory byla studna čiré magie, aniž by to tušil. Její syn potřeboval někoho, kdo dokázal pohltit jeho temnou stránku, kterou zdědil po svém otci.

„Dávej na sebe pozor. I na toho starého kozla. A nezapomeň, že nesmíš jen brát. Abys vyrovnal vaše síly, musíš dát i ty něco jemu…“

„Já vím, matko. Nemůžu se dočkat. Ten den určitě jednou přijde!“

***

Ospale jsem otevřel oči. Měl jsem opravdu zvláštní sen. Hodně živý a hodně děsivý. Byl jsem si jistý, že jsem večer nic nechlastal. Zamžoural jsem do světla. Slunce už bylo vysoko na nebi a nerozkládalo své paprsky na desítky čtverečků, poskakující po podlaze z tatami. Tělo mě neposlouchalo. Cítil jsem ostrou bolest na zápěstích a hlava mi třeštila. Ruce se mi podařilo zvednout a přiblížit k očím až na sedmý pokus. Měl jsem je obvázané čistými kousky bavlněných pruhů. V krku jsem měl nezdravě sucho a potřeboval jsem se něčeho napít. Jen to slunce a absence stěn ložnice mě víc než trochu děsila.

„Dobré ráno, můj mistře!“ ozvalo se vedle mě.

S námahou jsem se otočil po hlase. Uvědomil jsem si, jak mi něčí dlaň přejíždí po prsou a prsty jemně počítá světlé chloupky. Stále jsem se nemohl pohnout. Dříve, než jsem si stačil prohlédnout tvář majitele hlasu, spatřil jsem trosky chrámu pokryté rosolovitou hmotou odkapávající v pravidelných intervalech na zem.

„Můj mistře?“ opakoval jsem bezmyšlenkovitě poslední slova a zaměřil se na oblast vzdálenou do půl metru.

„Zachránil jste mi život,“ pokračoval a nadzvedl se nade mne. Rudé jemné vlasy mě zalechtaly na obličeji. Byly mi povědomé. „A dovolil jste mi být vašim učněm. Ta slova ve mně znovu probudila touhu přežít.“

Pravá ruka mi stále probírala chloupky na hrudníku a levá začala mapovat oblast na stehnech. Ve snaze ucuknout těm dotěrným nepříjemným dotekům jsem dal kolena od sebe. Ihned toho využil a přemístil se mezi ně. Prsty mě šimral na vnitřní straně stehna. Kopíroval jimi fialové žilky až ke kotníku a pak jej pevně stiskl. Políbil ho na vyčnívající kostce a položil si mou nohu na své rameno.

Znervóznělo mě to. Když mi zaklesl i druhou nohu na svá pevná ramena, nastavil jsem ruku v chabé obraně.

„Vzal jsem vám spoustu energie a spoustu magie. Je na čase, vrátit ji zpět, abyste mě mohl učit, mistře Drinomire.“

„Známe se?“ hlesl jsem a zapřel se durhou rukou o jeho hrudník, který se nebezpečně ocitl blízko toho mého.

„Jmenuji je se Elemorn,“ vdechl mi svou odpověď do nechápavé tváře a přisál se mi na ústa. „Netušil jsem, že to bude tak brzy, můj učiteli.“

Srdce zběsile tlouklo hlavou o mříže v podobě hrudního koše a volalo po svobodě. Cítilo svůj protějšek vzdálený jen o pár centimetrů. Vábil ho. Sliboval.

Sevřel jsem rudé kadeře a přitáhl si svého žáka blíž. Byl to on. Ty zelené oči. Ta důvěra a odevzdanost. Slyšel jsem, jak dokola opakuje, že mě miluje. Elemorn. Moje temná stránka. Cítil jsem, jak na mě dotírá, jak se snaží dostat dovnitř. V té chvíli jsem si vybavil ženský obličej, který se na mě smutně díval. Kladla mi plátky jitrocelových listů na rány a halila je do bavlněných obinadel. Vyprávěla mi o démonovi, který ji popletl hlavu a svedl ji. Malá a dlouhá zpověď někomu, kdo byl v bezvědomí a jednou nohou v hrobě. Taky mi vyhrožovala. S tím svým andělským úsměvem. Nesnášel jsem kudrnaté vlasy. Nesnášel jsem JI.

Zasténal jsem bolestí, když si mě vzal. Sevřel jsem pěst a přemlouval ho, aby přestal. Cítil jsem, jak ve mně tepe jeho úd, jak je nedočkavý a jak prosí o kratičký pohyb. Naše pohledy sváděly tichou bitvu.

„Ty!“ zachroptěl jsem. „Ty jsi její syn!“

Té děvky.

Čůzy.

Staré babizny.

„Jmenuji se Elemorn a jsem váš žák!“

Přirazil. Kapka potu mi dopadla na tvář. Díval jsem se mu do očí, které nelhaly. Dokázal jsem v nich číst jako v jízdním řádu. Nic netajily. Jen čistá touha. Přivřel jsem víčka v souhlasném gestu. Přirazil znovu. Zaklonil jsem hlavu a zbavil svou mysl dalších pochybností.

Byl jsem opravdu sám už hodně dlouho. Nějakou fyzickou přitažlivost jsem nikdy nezažil. Neměl jsem o ní žádnou představu, stejně jako jsem neměl představu o náboženstvích. Z knih, co měl mistr Kimonar v knihovně, jsem si vybral to, co mi přišlo zajímavé. Znalost milostných poloh mi byla k ničemu, když jsem z nich používal jen tu „udělej si sám“. Možná proto jsem neměl žádné ovečky, které by měly pro mé vyznání pochopení. Dvacet let jsem piloval úkony, které by vyplnily mé prázdné dny. Potřeboval jsem z nich vykonat rituály, které zaměstnají nejenom mé ruce, ale i hlavu.

Můj první žák mi nalehl na břicho a zaměstnal vyprahlá ústa polibky. Dusil jsem své vzdechy a zarýval nehty do propocené kůže na zádech svého milence. Moje vlastní magie se mi vracela s každým jeho pohybem. Žíly na zápěstích byly v jednom ohni, jak se snažily rychle zacelit. Sjel jsem rukama dolů na jeho zatnutý zadek a zastavil mladíkovy toužebné nájezdy.

„Budu tě učit,“ zasténal jsem. „Ale ne takhle. Takhle to nemůže fungovat! Ode dneška…“

Přestože jsme se ani jeden nehýbali, naše touha se nedala zastavit. V tom okamžiku jsem ho mohl cítit. Jak se chvěje jeho tělo. Jak je netrpělivý. Jak v jeho údu vře krev. Sevřel jsem ho ještě pevněji. Nohy, doposud položené na ramenou, jsem mu zatnul mezi lopatky. Vzal to jako povolenku, aby se konečně uvolnil. Zároveň se mnou.

Nedokázal ovládnout své unavené tělo a potem oroseným čelem se zapřel vedle mé hlavy. Vjel jsem mu prsty do vlasů a přitáhl si jeho rty zpět na moje.

„Tak dobrá,“ vydechl jsem spokojeně a překulil ho svou vahou na záda. „Tohle nikam nevede.  Jestli se chceš stát mým žákem, musíš mě poslouchat. Začneme zítra. Mám spoustu rituálů, které je potřeba dodržovat. Třeba probrat se v posteli a pozdravit Jitřenku. Nemáme… žádnou postel…“

Elemorn přikývl, že chápe a bral si dravě má ústa.

„A taky ty horké koupele neslouží k sexu,“ pokračoval jsem, přičemž můj nový student odevzdaně od sebe roztáhl kolena.

Povzdechl jsem si.

Tak tohle bude vážně dlouhá cesta…

 

[Celkem: 0   Průměr: 0/5]
Bylinkové mámení
Tagged on:                         

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *