Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Jsi to jediné, co mám

Setřel si krev smíchanou s potem ze zamračeného čela. Kožená rukavice byla nasáklá oběma tekutinami a pevně přilnula k rukojeti meče. Dýchal těžce. Vlasy barvy rozkvetlých pampelišek se mu lepily na strhaný obličej. Nad údery už nepřemýšlel. Stačilo, aby se pohnul stín v jeho blízkosti a dlouhá ostrá zbraň lehce pohladila vzduch, když jej protnul a jediným pohybem vzal život svému nepříteli. Stačilo jen být pevně zapřený podrážkami ocelí zpevněných bot v písku a protivníky nechat přicházet. Neodradily je těla, která se mu hromadila u nohou. Stále útočili, jako by na celém bitevním poli nebyl nikdo jiný. Rty sebou zaškubaly v posměšný úšklebek.  Možná proto, že byl král. Možná na jeho hlavu byla vypsána odměna. Možná proto ta zvýšená snaha nepřítele ho zabít.

Ohlušující zvuk těsně vedle jeho ucha ho skoro připravil o sluch. Byl to úder. Dva zkřížené meče. První byl úder, co chtěl zabít a král Joel si ho nevšiml. Únava a s ní nastupující nepozornost se projevila právě teď. Ten druhý vládce poznal. I když byla čepel pokrytá krví a v ní kousky kůže, lněných vláken a vlasů. Erb, vyrytý do oceli na špičce zbraně, měl jediný muž. Erb, který vévodil bráně, pouštějící poutníky do města. Rodinný znak nad vstupem do kamenného hradu, kde se už dvacátý den ze svých zranění léčil nejenom král Joel, ale i jeho straší bratr. Gispert. Jen on měl právo sevřít meč, který se dědil od doby, kdy byl ve žhavé peci ukut.

„Zachránil jsem ti život, bráško!“ zasmál se mu prachem k nepoznání ušmudlaný muž do obličeje. Šedivé prameny v jeho tmavě hnědých vlasech zářily jako stříbrné pruty, ukuté samotným měsícem. Byla to jen vteřina, kterou vysoký bojovník potřeboval k tomu, aby se svému panovníkovi otřel nosem o hřbet ucha a popraskané rty otiskl do zpocených vlasů. Horké prsty si našly místo mezi zbrojí a rukavicí a dotkly se ho na zápěstí. Pár slov, šeptané stejnými ústy, zaniklo do hlasitého řinčení zbraní a probíhající bitvy.

Král Joel měl také pouhou sekundu, aby zavřel oči, vstřebal žár, který ho pohltil a znovu je otevřel.

„Nic ti nedlužím!“

Přesto jeho tělo bylo stále ovládáno tou krátkou větou a působilo jako ochranný štít proti všem. Protože právě kvůli tomu si přál přežít, žít a znovu podlehnout krátkým letmým dotekům.

Zapřeli se o sebe pevně zády a sluneční paprsky zapečetily jejich odhodlání v zaprášených tvářích.

Vítr utichl. Slunce se nabažilo smrtí a hlasitými oddechy úlevy. Skrylo se za obzor lemovaný rozpálenou pouští napitou krví mrtvých. Kůň, který se skoro ztrácel v nadcházející tmě, sklonil hlavu s bujnou hřívou a přijmul pokorně svého jezdce. Unavený Gispert gestem propustil ze svých služeb lokaje a sám se chopil vyšívaných otěží. Nebyly zdobeny drahými kameny ani zlatými nitěmi. Joel si nepotrpěl na přepych. Sloužil svému lidu, své zemi a neplýtval ničím, co by mohlo jeho království ochudit. Gispert kráčel mlčky vedle zvířete, které neslo jeho bratra. I dnes byl na jejich straně svatý Jannen, ke kterému se každý večer modlili. I dnes, každý ve své komnatě, obklopený krásnými ženami, v horké lázni, ze sebe nechali smýt doteky smutku a konce. Hebké osušky do sebe nasály vodní kapky a všechen zármutek. Úsměvy žen, které venku před branami v nehostinné pustině ztratily své manžely, bratry, milence či syny, nebyly falešné. Nebyla v nich zloba, nenávist, či pomstychtivost. Stejně jako jejich král milovaly svou zem. On pro ně byl vším. Víc než manžel, bratr, milenec či syn. Muž, který pro ně tvořil domov.

Joel ležel na svém loži, v dubové posteli, s tvrdou matrací napěchovanou voňavou slámou. Sám pomáhal svému lidu s letošní sklizní pšenice a ovse. Vůně žatého obilí mu připomínala dny míru a klidu. Měl na sobě jen bílou režnou noční košili, ruce složené pod hlavou světlých kadeří. Čekal.

Tiché neslyšné zašustění dřevěných stěnových kazet pod velkým obrazem předků ho přinutilo zavřít oči a jako každou noc se sesunul na zem vedle postele a v pokorném pokleku sepjal bojem zničené ruce.

„Děkujeme ti svatý Janneny za dny, které s námi trpíš!“

Muž v jednoduchých kalhotách poklekl vedle něj a sklonil hlavu s černými vlasy. Bílé prameny byly tentokrát bělejší než dřív.

„Nejsme hodni tvé důvěry ani ochrany. Přesto chráníš nás i náš lid. Žádej cokoliv. Až přijde den, kdy budeme muset vše splatit…“

„Gisperte…,“ přerušil mladší z bratrů jejich večerní modlitbu. „Nechci tě ztratit. Nechci vložit svůj život do rukou svatých. Chci… Patřím…“

Náhlé ticho bylo mučivé. Nástěnné hodiny svým tik tak odpočítávaly čas, který jim zbývá. Neměly pána. Samy byly vlastním pánem.

„Pane!“ zašeptal polonahý muž a zapřel čelo do lněné košile. Slyšel, jak srdce pod ní divoce bije a plíce skomírají ve zmateném dýchání. „Pane…!“

Nebyl nikdy dobrý v řečnictví. Proto se jeho bratr stal králem, i když byl mladší. Proto i nyní nedokázal nic říct. Nenalezl vhodná slova, kterým by svého krále utišil. Nevěděl, jak mu říct, že tak jako on patří jemu, Gispert patří králi.

Přitáhl si ho k sobě a vpletl mu prsty do blonďatých vlasů. Byli bratři a přesto každý jiný. Joel po otci, mohutný, s výrazným klenutím nosu a hustým obočím. A kadeři po matce. Zlaté jako obilí a rozmělňovaly přísný výraz muže. Oči modré jako jarní nebe těsně po bouřce. Čisté, hluboké, něžné. Když jejich rodiče zemřeli, jako by ve svých synech zanechali vše, co k sobě cítili.

„Joe…,“ zasténal tiše rytíř a jazykem zmapoval hebkou tvář, dokud nenašel pootevřené rty, chystající se k protestu. Umlčel je polibkem. Vášnivým. Vše říkajícím. Pevná paže podepírala jeho tělo, když dopadlo na vyleštěnou prkennou podlahu. Mozoly znetvořená dlaň působila jako brusný papír. Drsná. Hrubá. Hladila bledou kůži pod lněnou královskou tunikou a snažila si zapamatovat každý záchvěv. Cuknutí. Opětovaný impuls.

Tenhle večer mohl být poslední. Jako ty večery před ním. Proto neváhali a milovali se. Protože zítra… Zítřejší večer nemusí přijít…

Slunce se líně prodíralo štíty hor a vrhalo dlouhé stíny. Praporce s třemi bílými pivoňkami se seznamovaly s horkým větrem. Král Joel seděl na svém černém hřebci. Jedna ruka svírala otěže a druhá jílec meče. Ryzák vedle něj nervózně zahrabal v písku a kopytem otevřel hrob jednoho z padlých vojáků. Píseční červy znetvořily tvář a z masitých rtů zůstala jen dvojitá řada tabákem zežloutlých zubů. Jeho bratr už bojoval na druhé straně města. Zmizel z jeho ložnice a ani se nerozloučil. Nic nenasvědčovalo tomu, že spolu strávili celou noc.

„Pane, muži už jsou na pokraji vysílení!“

Gispert se zastavil a rozhlédl se. Přes oko měl hluboký šrám a vlasy, padající mu do tváře, spolu s krví nahrazovaly obvaz. Velitel západního křídla si s obavami prohlédl rytíře od hlavy až k patě. Ruka pevně svírala meč, po kterém se v tenkém pramínku vlnil rudý had.

„Krvácíte, pane! Měl byste…,“ krátkým gestem naznačil Gispertovi, aby nasedl na koně a vrátil se do pevnosti.

„Měli bychom chránit krále a náš lid!“ odsekl zadýchaně a znovu se rozhlédl. Srdce se i přes adrenalinovou zátěž svíralo strachem. Dnes se vojsko rozdělilo a Gispert od rána svého bratra neviděl a neměl o něm žádné zprávy. Dřív, než vyšlo slunce, rozloučil se s Joelem krátkým letmým polibkem na rameno a spícího ho opustil tajnými dveřmi. Nepotkali se ani u společné snídaně, protože rytíř se svými muži vyrazil dřív. Poprvé se modlil, aby večer přišel brzy a ukončil toto šílenství.

Jezdec, který se k nim rychle přibližoval si ani nerazil cestu zbraní. Jen doufal, že se vyhne útoku a svatý Jannen ho ochrání.

„Pane! To je posel od krále!“

Gispert mu šel spěšně naproti a mávl mečem, aby měl jezdec čistý průchod.

„Kapitáne!“ vykřikl udýchaně mladík a seskočil z vysíleného koně. „Nepřítel přitáhl k východní bráně pekelné stroje alchymistů.“

Černý prach, o kterém často slýchával. Věděl, jak velké smrtelné rány dokáže zasadit protivníkovi.

„Král Joel přikázal část vojska stáhnout a chránit město. Sám však zůstal s několika muži a rozhodl se zničit…“

Gispert dál neposlouchal. Našlápl na třmen, až se unavené zvíře málem svalilo na zem. Rytíř byl sám na hranici svých sil a do sedla dopadl ztěžka. Neměl čas litovat tvora pod sebou. Byl to válečný kůň. Ten, jenž se narodil proto, aby spolu se svým pánem padl nebo zvítězil.

Někde hluboko uvnitř oba našli zbytek energie. Ryzák se pod zkušeným jezdcem vyhýbal zkrouceným mrtvým tělům a ani jednou neklopýtl. Gispert neztratil soustředění ani v momentě, kdy na pozadí modrého čistého nebe proťala vzduch černá koule a po dopadu rozmetala vše, co jí stálo v cestě.

„Blázne!“ vykřikl rytíř. Vyřčený nesouhlas s bratrovým plánem zanikl v ohlušujícím výbuchu. Zatímco se koně mužů, kteří se rozhodli pod vedením krále zbytečně položit své životy, splašeně stavěli na zadní, zpěněný ryzák ještě více zahrábl kopyty do mělké zeminy, aby se dostal před sebevražedný voj.

„Blázne!“ opakoval naštvaně Gispert a přirazil k boku královského zvířete. Chytil nasupeně otěže do ruky a několika chlácholivými slovy ho uklidnil. „Blázne! Co myslíš, že děláš? Proti tomuhle se nedá bojovat!“

Joelova tvář byla tak unavená. Vrásky kolem modrých očí zařezané hluboko do větrem ošlehané kůže. Bezmocnost. Nevyslovená přání, aby už nikdo z jeho lidí nezůstal ležet v písku s nehybným pohledem do nekonečné pouště. Vlasy barvy odkvetlých pampelišek, šedivé chmýří, které se pod tíhou prachu nedokáže vznést a volně plout nad hroby mrtvých.

„Musím… Musím!“ odbyl ho vztekle mladík a snažil se opět převzít kontrolu nad svým koněm. „Nech mě!“

„Jsi to jediné, co mám!“ řekl Gispert. Nemračil se. Nevyčítal mu nic. Jen se k němu nahnul a poprvé ukázal své city před ostatními. Možná to někdo tušil. Možná, že to všichni věděli. Vzal si ústa, chystající se k opětovnému odříkání. Zvláčnil krůpějemi slin vyprahlé rty a vyčkával, až se Joel uklidní a polibek mu oplatí. Vláčný, dlouhý, stejně zdrcující, jako další koule, plná smrti.

Dlaň, ukrytá v kožené rukavici, spočinula na ztrhaném obličeji a zorničky v kočičích duhovkách se stáhly do úzké štěrbiny. Byly plné proseb, aby mladý král otočil koně a vrátil se zpět do bezpečí.

„Otočte to!“ křikl Joel a konečně se zmocnil otěží. Kývnutí hlavou bylo všeříkající. Byl to povel k návratu. Rozkaz, aby se všichni vrátili. Aby ze sebe válečná zvířata vydala vše a s úlevou překročila pomyslný práh městské brány.

Gispert se držel zpátky. Jeho ryzák i přestože měl statečné srdce bojovníka, přestal ovládat své končetiny a první nečekané klopýtnutí stálo mladého rytíře pád. Dopadl těžce, i když spadl z koně nespočetněkrát.  Zalapal po dechu a nutil své tělo, aby se ihned zvedlo. Viděl, jak jeho bratr pohlédl za sebe a chtěl se k němu vrátit. Rytíř jen mávl rukou, aby se nezdržoval a pokračoval. Nepřítel nejspíš nepotřeboval šetřit střelným prachem. Syčení, které doprovázelo střelu, se nezadržitelně přibližovalo. Zakryl si instinktivně hlavu. Výbuch ho ohlušil a tlaková vlna strhla zpět do písku. Necítil žádnou bolest a přesto se mu v ústech, která ještě před chvíli prozkoumával vláčný jazyk jeho bratra, nahromadila sladká tekutina. Převalil ji ze strany na stranu jako sommelier vinnou révu a pak vyplivl na zem. Nechápavě pozoroval ruku, která se třásla a snažila se zabránit dalšímu zkropení písku pod sebou.

Namáhavě se zvedl a pevně sevřel hrušku koženého sedla. Závrať mu několikrát zabránila trefit se do třmenů. Touha vrátit se domů všechny tyto titěrné překážky rozdrtila a Gispert se ocitl na koňském hřbetě. Až teprve teď, když zvíře zrychlilo krok, naklusalo a pak i samo přešlo v cval, aby dohnalo vzdalující se skupinku, mu došlo, jak celé jeho tělo hoří a bolest ho tíží na prsou. Pevně si omotal kožený pruh otěží kolem pravého zápěstí a druhou ruku vpletl do ohnivé hřívy. Hrudníkem zkopíroval koňskou šíji a soustředil se jen na boj s únavou, měnící se pomalu, ale jistě, v temnotu.

Vysoká těžká brána zarachotila a uzamknula město před vetřelci.  V té samé chvíli rytíř povolil sevření a těžce se svezl na udusanou zem.

***

Joel scházel po kamenných vlhkých schodech spěšným krokem. Cestu do podzemí znal nazpaměť. Věděl, že si sebou brát nic nemusí. Louče se několik metrů před ním samy zapalovaly a ostré světlo vyhánělo ospalé tvory ze svých úkrytů a ty, kteří lovili naopak nutilo uniknout do svých skrýší. Čím hlouběji sestupoval do sklepení, tím větší chlad svíral jeho tělo.

Jezero, které se rozprostíralo pod starým chrámem, mělo v tomto čase stříbrnou barvu. Stejnou, jako měsíc, který se shlížel na jeho hladině, nahlížející jediným otvorem ve stropu jeskyně. Joel se zastavil na okraji a rozhlédl se. Byl tu tolikrát, ale nikdy ne z důvodu, aby žádal jezerní královnu o pomoc. Tentokrát sem ale přišel právě kvůli tomu.

„Mocná Banríono, volám tě. Vyslyš má slova,“ zašeptal tiše. Jeho šepot se odrážel od mechem porostlých zdí a měnil se v žalostný zpěv.

Proč jsi přišel, hlupáčku.

Mrazivý dech se mu otřel o tvář a neviditelné ruce ho donutily pokleknout.

Já jsem zmar a ničitel duší.

Zalapal po dechu a zapřel se dlaněmi o studenou zem. Plíce mu zamrzly a každý nádech ho bolel.

„Prosím tě, mocná Banríono, zachraň mého bratra!“ zachroptěl a sevřel ruce v pěst.

Hlupáčku, Joeli. Moc dobře víš, jaká je má cena!

Král ještě víc sklonil v pokoře hlavu až se konečky zlatých vlasů dotýkaly kamenů, na kterých klečel.

„Vem si cokoliv…“

Jeho hlas zanikl v hlasitém šepotu, který se roznesl jeskyní. Vykřikl, když se těsně před ním na hladině vynořila tvář dítěte. Vyděšeně ucukl a jako pes na všech čtyřech se odplazil od břehu. Žaludek se mu vzbouřil a hořká tekutina mu naplnila ústa. Znal její jméno. Byla to dcera pradleny z východní části města. Měla jedenáct dětí. Byla na královském dvoře žebrat o vyšší plat. Joel odmítl. Mohl jí litovat, jako matku bez manžela se spoustou potomků, ale zvěsti, které o ní kolovaly, byly pravdivé. V krčmách veškerý svůj výdělek rozházela a hazardními hrami rozmnožit ho chtěla. Jednoho dne se na ni usmálo štěstí a ona vyhrála.

„Svatý Jannen!“ zajíkl se Joel, když se vedle dívčího obličeje vynořil další. Stejně mladý. Stejně nevinný. Dvojčata.

Tohle je má cena, hlupáčku Joeli!

„Já…!“ v hrdle mu vyschlo a strach ho zbavil veškerého odhodlání. Po tomhle netoužil. Po tom, co se začalo z hlubin stříbrného jezera vynořovat. Oběti. Dcery. Synové. Sestry. Bratři… Gispert…

Hladina potemněla a stejně jako voda v kotli při nejvyšším stupni, začala bublat. Bílé kostěné pařáty a oční jamky bez měkkých bulev. Cáry uniforem, které jasně ukazovali na hodnost či příslušnost ke dvoru. I když nechtěl, vybavilo se mu při pohledu na plovoucí pohřebiště, spoustu jmen. Dokonce těch, co považoval doposud za přátelé.

Nemáš co nabídnout, ubohý králi!

Odraz měsíce zmizel a voda se zbarvila do ruda. Krvavá lázeň pohltila všechny mrtvé. Jemné vlnky se pomalu blížily k Joelovi, stále klečícím na kolenou a hlavu schovanou v dlaních. Slizká chapadla, omotaná chaluhami a skořápkami vodních živočichů. Velká ústa plná dravých a ostrých zubů se na něj usmívala.

Řekni, proč…

„Proč jsi přišel, Joeli?“ Tichý jemný ženský hlas ho pohladil po vlasech, stejně jako bílá dlaň.

Král otevřel nechápavě oči a němě zíral na krásnou bytost, vznášející se ve vzduchu. Zahalená do průsvitných blan jako medúza. Kapky čiré vody navlečené na neviditelné šňůrce, stovky lesknoucích se vláken, místo vlasů.

„Zachraň život mého bratra!“ zasténal muž a dotkl se čelem studené země. „Nedokázal bych bez něj dál žít!“

„Tvůj malý bráška už patří smrti. Tvá oběť by byla zbytečná. Nemůžu ho zachránit,“ odpověděla jezerní královna Banríona.

„Prosím…,“ opakoval svou prosbu Joel. „Žádám tě, mocná… Obětuji ti cokoliv, oč si řekneš…“

„Poprvé jsi přišel, když tě opustili rodiče,“ přerušila ho víla. „Tvé slzy jsou tvou obětí. Mé jezero je jich plné. Proléváš je tu sám po každé, když někdo zemře. Poslední dny jich bylo tolik. Nikdy jsi mě o nic nežádal. Nechtěl jsi slávu, magii nebo zbraně. Každé ráno vstaneš a jdeš bojovat. Pro svůj lid. Mohl jsi stát na hradbách a sledovat vítězství či pád, v bezpečí. Ale ty jsi pokaždé nasedl na koně a jel se svými muži. S myšlenkou na smrt i život. V té chvíli byl i tvůj bratr jeden z nich. Toužil jsi je zachránit všechny.“

„Mohl jsem tě kdykoliv poprosit, abys to zarazila. Mohl jsem ušetřit spoustu životů, včetně jeho,“ zaskřípal zuby mladý král a vjel si prsty do vlasů. „Byl jsem… Jsem sobecký.“

„Hlupáčku, moc dobře víš, co bys mi musel obětovat. To nejbližší, co tvému srdci jest,“ chytila ho za bradu a vše říkajícím gestem ho donutila pozvednout zrak. „Svou daň jsi už dávno zaplatil. Vrať se ke svému bratru. Se smrtí nedokážu bojovat, ale mohu chránit jeho duši. Může se vrátit v podobě, o kterou si sám řekne v okamžiku svého skonu. Může se vrátit jako dívka, dítě. Můžeš doufat, že bude chtít být opět mužem… Možná… možná se nebude chtít vrátit.“

„Chci to!“ stál si za své pevně Joel a zvedl se na nohy. „Je mi jedno, jak bude vypadat. Chci ho mít na blízku.“

„Budiž. Ale pamatuj. Budete navždy spolu svázáni. Budete cítit stejnou bolest i žal. Bude-li jeden krvácet, otevřou se rány na tom samém místě u toho druhého. Když přijde smrt, vezme si vás oba.“

„Souhlasím!“

Úzkost se ho zmocnila náhle a nečekaně. Sevřela mu hrdlo a mladý král rychle přicházel o vzduch v plících. Dusil se a nepomáhala ani snaha se nadechnout. Na hladině jezera se opět začaly vynořovat napuchlá těla obětí. Jakmile se jezerní víla dotkla lemem průsvitných šatů vodního zrcadla, ztratila tvář i podobu dívky a řadu ostrých zubů odhalil úšklebek. V té chvíli mladík naposledy zasípal a omdlel.

Sbohem, králi!

Vzbudil se na kolenou, u postele svého bratra a nepamatoval si, jak se sem dostal. Mezi dlaněmi svíral jeho horkou ruku. Stiskl ji ještě pevněji a položil hlavu na pomalu se zvedající břicho. Na bílé obvazy, prosakující krví. Gispert dýchal těžce a víčka se mu chvěla nad špatným snem.

„Joe…,“ zašeptaly jeho popraskané rty a ruka ukrytá v bratrových dlaní sebou škubla.

„Jsem tady,“ ubezpečil ho a naklonil se k jeho obličeji. Aby mu viděl do očí, které stále odmítaly pohlédnout na krále. „Neopouštěj mě, prosím. A kdyby přece jen…“

Vlhkým polibkem mu setřel slzu, stékající líně po životem unavené tváři. Vjel mu prsty do vlasů protkanými šedinami, i když nepřekročil třicátý jar. Druhou ruku stále pevně svírající vláčnou Gispertovu, zapřel do míst, kde mu hlasitě bušilo srdce a doufal, že dokáže bít i pro jeho bratra.

„…vrať se mi!“ polkl těch pár slov v hlubokém nádechu, když se jeho tělo rozhodlo vybuchnout žalem a do očí se mu nahrnuly slané krůpěje.

Neslyšel poslední slova svého bratra. Díval se mu do zelených očí, s nádechem žluté, stejné, jako mají kočky s tmavým kožichem, které ho v posledním vydechnutím vyhledaly. Ta vteřina naděje, že všechno bude dobré, když se jejich pohledy setkaly, byla tak hřejivá. Joel se cítil šťastný a naplněný jako ve chvílích, kdy spolu jen tak leželi, v objetí. Harmonicky sladění jako lastury mušle, s vlasy lechtajícími na ramenou.

„Bratře!“

Sobecky si bral horké polibky, dokud rty nevychládly. Čekal, kdy se mu znovuzrozený dech otře o nos a oči se rozzáří. Doufal, že se začne smát jeho strachu a že to vše byl jen špatný žert.

Ústa však byla nehybná.

Duhovky pokryl podivný šedivý kal a slza zůstala viset nehybně v jejím koutku, na pokraji řas.

Slyšel v hlavě bušení svého vlastního srdce, ale bratrovo zůstávalo němé. Ticho vládlo potemnělé místnosti, jen svíce zaprskala při posledním soustu velrybího loje a pak se její plamen změnil jen na dlouhý černý proužek dýmu, rozptylující se ve vzduchu.

Prsty se samovolně pohnuly a tělo zasténalo bolestí.

„Pane… Anerdie znovu zaútočila.“

Joel otevřel oči a zachroptěl. V poloze na kolenou u lože svého bratra přečkal celou noc. Nemohl se pohnout a hrdlo se podobalo stejně vyprahlé poušti, která se rozprostírala před branami města.

„Nechám vám přinést něco k jídlu,“ pokračoval hlas, který nedokázal přiřadit. Hlavu měl prázdnou, myšlenky zabývající se jen ztrátou a těžkostí na hrudníku. „Je mi líto, že kapitán…“

Kapitán.

Tělo se otřáslo všude přítomným chladem. Ruka, kterou svíral, nehřála.

„Prosím, zůstaňte zde. Baron Rozdiel si vzal na povel vojsko.“

Stisk byl pevný. Silnější než ten králův. Nedokázal se ho zbavit. Jako by ho Gispert nehodlal propustit. Někde v koutku mysli si vybavil rozhovor s jezerní královnou. Možná, že měla pravdu. Možná se jeho bratr nechtěl vrátit. Možná se mu to jen vše zdálo.

„Ne!“ Zákaz zněl jako šlehnutí bičem. „Půjdu,“ pokračoval a pomalu se zvedl. Závrať na sobě nedal znát. Jen se podobala krátkému zaváhání, který člověk potřebuje k nadechnutí. „Připravte mi koně. Chci toho šimla.“

„Bravnera, pane?“ ubezpečil se muž a sklouzl pohledem na nehybně ležící postavu, s dokořán otevřeným kočičím zrakem. „Koně kapitána Gisp…?“

Rána dlaní do hrudníku ho umlčela, když král kolem něm procházel. Cestou k vysokým dveřím, vykládaných třemi druhy dřeva, si stačil stáhnout plavé vlasy do culíku a opláchnout strhaný obličej vlažnou vodou v litinovém lavoru.

Muži připravení bojovat se na něj dívali s úctou. Zpráva o smrti kapitána Gisperta se roznesla rychle. Nikdo se však nesnažil vyslovit soucit, ani neklopili zrak, aby král neviděl jejich slzy. Joel jen kývnul hlavou na pozdrav. V modrých očí se mu odrazily tři bílé pivoňky, které měly všichni muži nakresleny líčidlem na pravé tváři. Král se ještě nikdy necítil tak hrdě, jako právě teď, když se díval do odhodlaných obličejů svého vojska, pomalované barvami jejich země a odkazující na věrnost nejenom svému panovníkovi.

„Děkuji vám! Děkuji vám všem!“ vykřikl a pozvedl svůj těžký meč. „Není čas na smutek. Je čas brzy se vrátit domů, ke svým ženám, dětem a rodičům. Tak proč to oddalovat!“

Řetězy zarachotily a brána se začala zvedat. Koně netrpělivě zahrábly kopyty. Kamenné kostky působily jako pazourek do křesadla a po zemi se roztříštilo tisíce žhavých jisker. Dřevěný kolos, bránící nevítaným vniknout do města, nebyl ještě zcela nahoře, když král pobídl bratrova Bravnera. Jen nepatrně nahnul hlavu, aby se vyhnul okraji brány a s hlasitým pokřikem mužů se vyřítil do pouště. Věděl, že na něj čeká nepřítel, který ovládá střelný prach. Neměl se k nikomu vrátit a neměl ani touhu dál žít. Přesto ho odhodlaný lid pomalovaný květinami naplňoval zvláštním teplem.

Když oblohu proťala ohnivá létavice, slunce svou polohou oznamovalo pravé poledne.

Tohle je konec, pomyslel si král a přivřel oči před oslnivými slunečními paprsky. Boj jako by na chvíli utichl a všichni přihlíželi zkáze. Joel si zakryl oči hřbetem ruky. Slunce ho i přes to vše pálilo. Cítil vítr ve vlasech, i když se vzduch vůbec nepohnul. Jeho srdce se chvělo zvláštním pocitem. Štěstí? Nebo to snad byl pocit… svobody?

Zmateně se rozhlédl. Nevěřícně zíral na malé postavičky vojáků, jak ze svých řad, tak z řad nepřátel. Viděl, jak se do nebe vznesla další smrtící koule, napěchovaná černých prachem. Mírně se mu zvedl žaludek, když se země začala rychle přibližovat.

Co to má znamenat?!

Neviditelná síla ho smetla do krví nasáklého písku. Náraz ho na pár vteřin zbavil schopnosti orientace. Zdálo se mu, že přišel o zrak, protože vše kolem něj potemnělo. Nebo se možná schylovalo k bouřce a husté mraky pohltily slunce. Zem se otřásla pod výbuchem a přes královy ruce, zapřené o vlhké podlaží, se ještě víc zabořily do písku. Neuvěřitelná bolest mu sevřela hrudník a krví skropil místo pod sebou. Ta bolest však trvala jen okamžik. Joel si sedl na paty a nevěřícně zíral na vestu tvořenou z drobných kroužků. Byla neponičena stejně jako jeho tělo. Zmateně zvedl hlavu. Jeho vojsko zíralo před sebe stejně užasle, jako jejich velitel. Druhá smrtící koule explodovala ve vzduchu, pohlcena rudým plamenem.

„Pane!“ zašeptal vedle něj muž a jeho tvář byla sevřená strachem i údivem. „To je… Máme na to zaú…?“

Mladík těžce polkl a sledoval bílé pruhy v tmavě-hnědých šupinách obrovského draka táhnoucí se od hlavy a ztrácející se mezi lopatkami. Ten ještě chvíli držel poraněná křídla roztažená nad muži s tvářemi pokreslenými květy pivoněk a chránící je před střepinami. Složil je podél mohutného těla pomalu a stejně pomalu obrátil hlavu směrem ke králi. Zelené oči ho pozorovaly s hmatatelnou něhou. Dračí monstrum se nahnulo blíž a otřelo se mu nozdrami v pampeliškových vlasech. Jemně, jako by byl Joel lidské mládě. Král cítil, jak se jeho tělo napíná touhou a vzrušením, stejně jako když se o něj nosem otíral jeho bratr.

Budete cítit stejnou bolest i žal. Bude-li jeden krvácet, otevřou se rány na tom samém místě u toho druhého. Když přijde smrt, vezme si vás oba.

Mladý panovník zavřel oči a opatrně se dotkl zrohovatělé kůže, sálající uklidňující teplo. Pochopil. Pohled na zem z míst, který je dopřán jen ptákům, slunci, svatému Jannenovi a drakům. Stáhl si koženou rukavici a pohladil tvrdé šupiny. Pátral po ranách, které stvoření utrpělo, když je chránil a které jemu způsobilo bolest mezi žebry. Chtěl se přesvědčit, že je to opravdu on. Jeho bratr, Gispert.

Drak mu však nedovolil dál pátrat po zraněních. Nepřítel se blížil a velký prak vyslal do nebes další smrtící střelu. Pevně se zapřel pařáty do horkého písku. Všichni kolem slyšeli, jak to v útrobách posvátného tvora zarachotilo. Jako mlýnské kolo, do kterého se po otevření stavidla opřel první proud vody. Zhluboka se nadechl a opět roztáhl černá křídla, která zakryla slunce. Tmavý stín dopadl na všechny, kteří stáli, klečeli či v bolestech se svíjeli v písku.

„On…,“ zmohl se Joel konečně na odpověď zmatenému vojákovi po své pravici a zároveň i němým otázkám, které na něj vrhli ostatní v blízkém kruhu. „…je náš přítel. Tady…,“ položil dlaň drakovi do míst, kde bilo jeho srdce. „…vidíte?“ na šupinatém povrchu, kde se rozprostřelo lidské teplo, se zjevily tři bledé pivoňky.

Obrovské stvoření se nadechlo a z tlamy, plné ostrých zubů vyšlehl plamen. Vše, čeho se dotkl, lehlo popelem. Nezůstaly ani kosti lidské, ani ty koňské. Jedno máchnutí donutilo ty slabé pokleknout před tlakem, když se drak vznesl do nebes. Než se ztratil v oslňujících paprscích slunce, ohlédl se.

Pocit, který jeho srdce rozdrtil touhou a zároveň bezbřehým strachem, ho ubezpečil, že ten muž, svírající těžký meč, je ten pravý. Pro kterého je ochoten zemřít. Pro kterého už jednou odevzdal svůj život Jannenovi. Kdyby měl lidská ústa, usmála by se. Ale byl zvíře. Ostré zuby působily odpudivě a hrozivě. Ale ON, Joel, mu úsměv vrátil. Vnitřní hlas ho ubezpečoval, že mu může důvěřovat. Jeho oči zářily stejně, jako blankytně modré nebe, tvořící božskou klenbu nad bojištěm.

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]
Jsi to jediné, co mám
Tagged on:                         

6 thoughts on “Jsi to jediné, co mám

  • 9.4.2018 at 20:20
    Permalink

    Waaaauuu <3 <3 <3
    parádní reinkarace, dobře si vybral, kdyby byl člověkem, neochránil by ho

    Reply
    • 9.4.2018 at 20:35
      Permalink

      Leni, ty umíš vždycky potěšit! Moc děkuji za komentář! Tahle povídka mi dala hodně zabrat a dost hodně jsem se jí snažila pro dotyčnou “vymazlit”. A moc to nevyšlo. Prostě neumím doladit detaily a logicky na sebe navazující akce. A čisté fantasy bez promyšleného světa mi nejdou. Je to povídka, kterou jsem JD věnovala po XXX letech známosti. Bála jsem se jí něco věnoval, protože je děsně náročný čtenář. A stále je. Jsem hrozně ráda, že se líbila aspoň TOBĚ ♥

      Reply
  • renara
    12.4.2018 at 17:46
    Permalink

    😮 😮 😮 Tak toto bol príbeh. Ty vieš, ako si potrpím na incest, že? Že? 😀
    Ale vážne, veľmi sa páčilo, ako si opísala boje, priam som to videla, rovnako oceňujem, ako si u hlavných hrdinov opisovala pocity beznádeje a únavy – nemám rada ten americký štýl – sme hrdinovia, ktorý nepoznajú bolesť ani únavu :-/
    Tak isto sa mi páčilo, ako si zaujímavo a trochu netradične zapojila mágiu do ich sveta, nebola oslobodzujúca, pýtala niečo za niečo, to bolo super.
    A na záver – drak – áno, krása. U mňa to máš za 5 hviezdičiek :-*

    Reply
    • 12.4.2018 at 18:20
      Permalink

      Usmívám se jak blecha v kožichu a moc děkuju. Jsem moc ráda, že se líbila, ikdyž možná právě kvůli incestu a neamerickému stylu nezaujala porotce 🙁 Ale “vás” tady na mýmu pidi blogísku mám stejně nejraději ♥ ♥

      Reply
  • 16.4.2018 at 17:16
    Permalink

    Tuhle povídku jsem už četla v dokumentu ve wordu a moc se mi líbila. Vělice děkuji za nádherný dárek. Úplně jsem zapomněla, že jsi mi říkala že jí dáváš i na web, dlužím ti tedy komentář i sem, zdá se 😀 Jak už jsem napsala, moc se mi líbily charaktery a atmosféra povídky. Některé věci mi přišly maličko zmatené nebo nedomyšlené, ale víš co? Čert je ven, příběh je to boží a tohle a se dá vždycky ještě nějak později vychytat. A děkuji že jsi ji zveřejnila i tady, můžu na ní udělat udělat odkaz i od sebe a podělit se o svou radost.

    Reply
    • 17.4.2018 at 5:02
      Permalink

      Není zač 😉 však taky mi to trvalo hodně moc let, než ses i ty dočkala něčeho ode mě pro tebe.

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *