Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Vítejte v Chicagu, pánové! – Kapitola 2

Joseph si přehodil ušmudlaný pytel přes mohutné rameno a jedním plivancem se zbavil nejenom prachu, který se mu ihned vnutil do úst, ale i pachuti po chilli fazolích. Vítr, který se chystal mladíkovi z vlasů vytvořit rebelský účes, dostal po capkách. Kožená ušanka zakryla všechny tmavé kadeře a letecká bunda, ošoupaná na několika místech, mu zabránila i v ohmatávání svalnatých paží, rýsující se pod zpoceným tričkem.

„Kam jsi to letadlo zapích, kámo?“ křikl na něj nějaký chlápek v zaprášeným obleku a ledabyle pohladil dvě pažby revolverů, visící mu u boku.

Joseph se ani nezastavil. Jen pohodil batoh, aby ulevil ramenu, ale na venek to vypadalo, že v něm táhne letecký kulomet. Aspoň ten co stál na pomyslném chodníku před budovou bordelu, si to určitě myslel.

„Jen jsem si potřeboval něco zařídit,“ odpověděl s úsměvem a znovu pohodil báglem. Tentokrát to muselo na sto procent vypadat, že je tam mrtvola. Nebo aspoň její část. Typoval by hlavu. Ten maník ji typoval taky.

„Něco zařídit?“

Joseph zaskřípal zuby. Fordka plná prohibičního chlastu zrovna nastartovala a o několik vteřin později ho minula. Zvířila prach do nedýchatelné clony. Na chvilku ty dva oddělila jako paraván v nóbl pajzlu. Dřív, než se stačily dotěrné miniaturní částečky písku usadit, se ve vzduchu začaly tvořit záblesky. Ten muž se jmenoval Frank Sinatra a do města přijel před dvěma dny. Jako velký fanoušek filmů se naučil triky se zbraněmi a svůj um se zde snažil právě prodat jako nefalšovaný pistolník Divokého západu. A taky viděl v kině film, který trval pouhých 16 minut, ale stačilo to k tomu, aby odcházel posraný strachy. Bláznivý profesor tam stvořil monstrum.  Šílené, vytržené ze samotných pekelných hlubin, obklopené oslňujícím světlem.  Než se chlápek zmohl na parodii Bufalla Billa, jiskřící zrnka se mu nalepila na obličej a vytvořila na něm pevnou krustu. Joseph měl taky rád filmy. A knížky. Hlavně ty vymykající se realitě. Například od toho francouzského autora. Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi ním a mužem, který si beze slova a výkřiků snažil sundat jiskřící helmu z hlavy. Josephův ukazováček a prostředníček ve svazku manželském našel přesně místo, které bylo potřeba prorazit a zabezpečit „potápěči“ možnost dýchání. Oči raději vynechal. Neměl zapotřebí v případě špatného odhadu připravit dotyčného o zrak a taky nestál o to, aby viděl, kterou cestou se z města vytratil.

Bágl na Josephově rameni opět poskočil. Nebyl v něm kulomet, ani hlava mafiánského bosse. Měl tam dvě plechovky bramborového guláše s kousky maďarské klobásy a náhradní spodky. Dvoje bavlněné a jedny kousavě vlněné. Taky tričko, které potřebovalo vyprat. Kartáček na zuby, miska s mýdlem na holení a břitva. Týden starý noviny, které se vždy hodily, když si člověk potřeboval utřít prdel. O tom, kam nebo jakým způsobem zapíchl to letadlo, by raději pomlčel. Vlastně, proč by to měl tajit. On za nic nemohl. Nikdy za nic nemohl. Ono to samo. Technika ho prostě neměla v oblibě. A nejenom technika. Představte si poušť. Nejen tak ledajakou. Nevadskou poušť. Je velká. Pustá. Vražedná. Stačí vyslovit její jméno a můžete si být jisti, že se nedožijete rána. A tak si Joseph Joestar v klidu svírá berany, přežvykuje kvalitní sušené bizoní maso, které vyčenžoval v indiánské rezervaci před odletem, pozoruje chuchvalce trávy, ostré kameny i nehybné staleté stromy a najednou: plác! Na předním skle super moderního letadla značky Cessna model A, mu přistane čičmánek. A za ním hned druhá pruhovaná létající veverka s obrovskýma vykulenýma očima. Všichni určitě víte, jak velkým stěračem disponuje dopravní letoun Cessna. Zasekl se o chlupatý kožich dalšího přistávajícího pasažéra, kterému se masáž čenichu nelíbila a naštvaně ho zuby odtrhl. A takových nasraných hlodavců mu na kapotě letadla přistálo asi deset.

Joseph se při té vzpomínce zakuckal. S odstupem času mu došlo, že s tou verzí u svých nadřízených, kteří mu úplně nový dopravní prostředek včera ráno předali, neprojde. Bylo to ještě víc neuvěřitelné, než příběhy od jeho oblíbence pana Vernera a to už je co říct. Ten měl setsakramentsky bujnou fantazii.

Kráčel po prašné silnici a nechal kapky potu stékat po zamyšlené tváři. Až po chvíli si uvědomil, že ho sleduje ponížený ratlík Max od popelnic.

„Zmizni!“ křikl na něj a svůj povel zdůraznil odkopnutí kamínku proti psovi. Ten však jen sklopil uši a stáhl ocas mezi zadní běhy. „Nebuď srab! Prostě to běž přečúrat! Takhle!“

Pes na něj nechápavě zíral. Ten lidský tvor krčil nohu a kroutil ji do podivných póz, až s podivem, že si ji nezlomil nebo přinejmenším nevyvrátil z kloubu. Netušil, jak dlouho bude toto představení trvat, tak si sedl na zadek. Když se začal drbat za pravým uchem a otevírat znuděně tlamu, Joseph pochopil, že tudy cesta nevede.

„Tak dobře! Nemám čas ti tady dávat lekce ve značkování,“ zabručel a rozepl několik knoflíků na kalhotách. Max zpozorněl a postavil se na všechny čtyři. Slunce pálilo, vzduch se tetelil a písek skřípal mezi zuby. I mezi těmi zvířecími. „Aby bylo jasno, odsáď…“ Tenký pramínek vyznačující hranici se skoro ihned vypařil. Přesto po sobě zanechal potřebnou stopu pachu. „…až pocáď je to moje.“

Pes šel pomalu, s čenichem u rozpáleného asfaltu a sledoval pachovou značku od pravé krajnice k levé. Konečně jeho mozkové buňky začaly odvádět svou práci a voříšek zvedl zadní nohu.

Joseph si hlasitě oddechl. Musel dohnat ztracený čas. I když se pojistil, aby touhle cestou minimálně do večera nikdo neprojel, přisypáním vysoce koncentrovaného přípravku od firmy Běhoun & Běhavka (nikoliv Běhna) compony zrychlí váš krok nejenom do velkého hrnce fazolí, ale i do všeho, co nebylo chráněno poklopem či zátkou, čas jeho zápal pro věc nesdílel.

Doplnil jedním dlouhým douškem z placaté lahve potřebnou energii a vykročil směrem na sever. Plácačka obsahovala tekutinu, která se hodila úplně na vše. Jak na obnovení sil, tak i k totálnímu oslabení organismu. K oslepnutí nepřítele nebo k zastavení krvácení. Taky dost dobře hořela. Lépe než ropná skvrna na moři, v kterém se utápěl tanker v plamenech. Kovová miniaturní láhev se dala schovat kamkoliv. Joseph si ji zastrčil do kapse na širokém hrudníku a pojistil pružnými šlemi. Ten, co tuhle praktickou věcičku, kterou mohl mít člověk stále u sebe, vymyslel, musel být v balíku.

Joestar zkontroloval nebe, jestli se v dohledné době třeba neochladí, ale úplně čistě modrá obloha mu naději obratem vyvrátila. Své letecké beranice se však nevzdal a přidal do kroku.

A co ty veverky?

Mladík, který vypadal, že každou chvíli nasedne do letadla a odletí, se zamračil. Vzpomínky se mu krutým způsobem znovu vetřely do mysli. Ten příběh, který by šéfové vyprávěl, byl pravdivý. Napřed se snažil chlupatých potvor zbavit. Prudce doprava. Prudce doleva. Taky vyzkoušel styl lochness. Tyhle taktické pohyby však měly za následek jen přílet dalších pěti veverek. Snaha, jak se jich zbavit, odlákala jeho pozornost od kontrolních budíků, které se mu snažily nenápadně naznačit, že ztrácí výšku a rychlost a čas na záchranu padákem právě vypršel. Až když se pilotní kabinou začaly nést nadávky: „Do prdele! Svatá matko Ježíšova!“ se zvířecí kriminálníci v proužkových ohozech rozhodli opustit potápějící se loď.

Během pár vteřin měl Joseph výhled na okolí. Ten nejlepší, luxusní. Jako při vyhlídkovém letu. Poušť bývá opravdu rovná, nehostinná a samej šutr. Tahle byla taky. A přesto…

„Concha de tu madre!“ vykřikl Joseph a za pomoci pudu sebezáchovy přitáhl berany ke svým rozložitým plecím.

Uprostřed té idylické pustiny stály dva stromy. Možná to byly kaktusy z řad opuncií. Nestačil je během těch pár vteřin správně zařadit z vědomostí v hlavě, natož listovat botanickou encyklopedií.

„Kurva!“ ulevil si Joseph, když se snaha o vyhnutí těm dvěma jediným překážkám vymknula kontrole a ocas letadla s potřebnou směrovkou zůstal ležet v prachu.

„Do prdele!“

Slovník sprostých nadávek měl Joseph Joestar značně omezen. Jako ostré nůžky zbavily dva osamocené stromy v poušti neposedného ptáka křídel. Oškubaný trup klouzal po písku a pak se zastavil. Mladý pilot, který nedostal ani příležitost děkovat Bohu za přežití, vyděšeně zíral před sebe. Na předním skle se mu opět objevili chlupatí hlodavci. Jen na pár vteřin, aby se mu vysmáli do obličeje a pak se rozprchli do vnitřku trosek Cessny, která měla za sebou první let. Než se Joseph vyprostil z bezpečnostních pásů, přišel o balíček chipsů, sušenek a jablečných křížal. Taky mu sebrali tajnou zásobu dolarových bankovek, které měl zašité v dětské hračce, děsivé plyšové napodobenině opice. Kvůli dvěma plechovkách bramborového guláše, které mu teď cinkaly v báglu, málem přišel o prsty na pravé ruce. Nemlátil holky a už vůbec neubližoval zvířatům. Držel zlodějskou veverku pod krkem, ta na něj kulila svoje veliká černá očiska, ve kterých se odrážel jeho nasupený výraz chladnokrevného vraha. Jesse James by vedle něj vypadal jak školačka, prodávající nepoživatelné koláčky. A pak dobré srdce zvítězilo. A on málem přišel o prsty. Ostré zuby se do něj zahryzly a své kořisti se nehodlaly vzdát.

Joseph pohodil ramenem a uklidnil se zvukem o sebe odírajících se kovových plechovek uvnitř batohu. Ten boj vyhrál. A vypadalo to, že i dnes bude mít štěstí. Utřel si z čela dotěrnou kapku potu a přimhouřil zelené oči. Na pozadí fata morgany, kde se šedivá silueta fordky nořila do vod blahodárné tůňky uprostřed pouště, uviděl svůj cíl.

Kráčel pomalu, neslyšně, jako jeho vlastní stín. Pozoroval zadek muže, který se bezradně opíral loktem o okraj kapoty dodávky, přežvykoval cigáro z pravého koutka úst do levého a škrábal se na zpoceném čele. Sem tam zahýbal hadičkami v motoru a opětovně si přejel podrážděné místo na tváři, zarůstající zrzavým strništěm.

Joseph se zastavil těsně vedle něj a vyplivl stvol plevelu, který utrhl před deseti minutami u krajnice silnice vedoucí do Chicaga.

„Vlk dnes nedostane nažrat,“ prohlásil s mírným povzdechem. Pouštní kobylky a cikády se hodně snažily narušit tíživé ticho nehostinného kraje a přivést pocestné svým laciným škvidláním na housle do blázince. Ale tahle věta, ledabyle pronesena do horkem nasyceného vzduchu, byla jako ostrá břitva, přetínající struny na hudebních nástrojích.

Ticho.

Hrobové ticho.

Dokonce i písek se přestal líně převalovat a osahávat zrnka ležící v těsné blízkosti.

Dlouhán se zarazil a cigareta mu vypadla z úst. První, co se mu prohnalo hlavou, byla kulka, kterých měl plný revolver, ležící na sedadle spolujezdce. Teda myšlenka, že možnost první záchrany je uvnitř fordky. Další myšlenkový impuls věnoval stínu, který se mu ploužil po motoru. Snažil se odhadnout podle velikosti stínu, jak je jeho majitel velký. Joseph Joestar měl bez pár centimetrů dva metry. Jeho stín v čase 18 PM a 20 minut byl stejně veliký. Široká ramena a hrudník pokryly celou výzbroj věciček, pohánějících dopravní prostředek na čtyřech kolech.

„Ten vtip s Karkulkou byl pěkně trapnej. Nejsme malí fagani, že jo?“ přerušilo ticho další podivně vyznívající věty. „Tohle dokáže nasrat,“ pokračoval mladík s leteckou kuklou na hlavě a koženými rukavicemi na rukou do půl prstů. Ošumělý bágl dopadl těžce na silnici a dlouhána napadlo, že v něm má dotyčný rozčtvrceného majitele baru U rudého šutru.

Kožená bunda hned poté zakryla ležící batoh. Dvěma pohyby, na pravé a na levé ruce, si Joseph vyhrnul rukávy a se slovy: „Tak se té krasotince podíváme pod sukni,“ vnořil hlavu pod zvednutý kryt motoru.




Obrázek Josepha Joestara od Traffyho.



 

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]
Vítejte v Chicagu, pánové! – Kapitola 2
Tagged on:                     

2 thoughts on “Vítejte v Chicagu, pánové! – Kapitola 2

  • Doračan
    1.4.2018 at 14:29
    Permalink

    Pěkný, pěkný a obrázek skvělej. Ty veverky byly vskutku bizarní 😀 Ale chápu, že asi na Nevadské poušti moc často nemají možnost získat takové množství jídla, takže jsem si jistá, že Joseph chápe, že to nebylo osobní. Teď už jen zbývá opravit ten auťák, jestli veze nějaký nelegální alkohol má slušnou šanci, že ho do Chicaga opravdu doveze. Jestli tam tedy dorazí…

    Reply
    • 1.4.2018 at 15:47
      Permalink

      Já za to nemůžu 😀 ten váš JoJo je sám o sobě bizarní 😀

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *