Nebylo možné ho přehlédnout. Naklusal si na svém bílém koni do poklidného města Applegreen středem prázdné ulice. Několik minut po dvanácté, kdy všichni zasedli ke stolu, aby pojedli. Jejich cinkání příborů o bělostné talíře bylo narušeno klapáním koňských kopyt, vířící šedý prach a zahalující jezdce do neprůhledného závoje. Pohledy všech směřovaly směrem ven z oken, pozorujíc nečekaného návštěvníka.
Zaprášený klobouk s širokou klenbou naražený do čela, rudý šátek přes ústa a nos proti prachu, dlouhý kabát z tmavé kůže. Možná obyčejný jezdec na cestách. Až na ty dva meče, zasunuté v kožených pochvách zkřížených na zádech. Jen jeden muž nosil místo koltů zbraně určené na blízko. Právě ten, co vjel do tohoto bohem zapomenutého městečka.
Seskočil z koně před jediným hotelem ve městě a lehce kývl na mladíka, který postával u dveří a s otevřenou pusou zíral na rukojeti vyčnívající jezdci nad ramena.
„Hej chlapče, dám ti dva dolary, když se mi dobře postaráš o koně,“ vytáhne z kapsy dvě mince a hodí jej mladíkovi, který je obratně chytí.
„Jistě pane, spolehněte se,“ seskočí ze schodu, vezme bělouše za uzdu a opratě a odvede ho k napájecímu žlebu.
Nakráčel dovnitř hotelu, který zel prázdnotou. Kromě postaršího páru u stolu, který ho vyděšeně sledoval a jakmile jejich stůl cizinec minul, nechali na stole ležet pár mincí a vytratili se ven z budovy.
„Pane?“ zamžoural nervózně podsaditý muž s brýlemi a pleškou na hlavě, který stál za pultem recepce.
„Pokoj na dnešní noc. Vanu plnou horké vody. Pořádný flákot masa a hustou polévku. Vyprat moje oblečení,“ vyjmenovával své požadavky cizinec a za každou větou položil bankovku na pult před majitele hotelu.
„Jistě pane,“ ukláněl se muž. „Jen ty …ehmmm…vaše šavle… všechny zbraně se odevzdávají u šerifa O´Donnelyho.“
Cizinec nadzvedl při slovu šavle posměšně jedno obočí a přidal na stůl ještě jednu bankovku.
„Bohužel, to nepůjde. Doufám, že tohle bude stačit k tomu, že jste nic neviděl.“
„Jistě pane, zatím se posaďte. Sklenička dobré pálenky na účet podniku, než bude váš pokoj připraven.“
Jezdec si sundal kožené rukavice, schoval je za široký opasek s ručně tepanou sponou, uchopil nabízenou sklenku a vyšel zase ven na terasu. Zamyšleně upíjel hořký nápoj a sledoval chlapce, který odsedlal jeho bělouše a vytíral ho do sucha slámou.
„Jestli nechcete přijít o svůj zrak, pane, tak bych to nepil,“ zavolal na něj chlapec.
„Dík za radu,“ pozvedl cizinec svou sklenku jako děkovací gesto a vylil ten patok do písku.
Musel mít čistou hlavu. Potřeboval se dobře vyspat. Natáhnout své tělo na pár hodin po celodenní jízdě pustinou.
„Pane, váš pokoj je připraven,“ ozval se za ním tichý dívčí hlásek.
„Děkuji…?“
„Rose.“
„Děkuji Rose.“
Následoval ji do prvního patra po vrzajících schodech a chodbou až k posledním dveřím.
K údivu Rose si ten tajemný návštěvník vyzul své zaprášené jezdecké boty hned přede dveřmi. I s ponožkami. Až potom vešel do pokoje následován drobnou dívkou Rose. Rozepnul si širokou sponu na prsou a sundal si pouzdra s meči, které opatrně položil na stůl vedle kovové vany plné kouřící horké vody, jakoby to byly jeho největší poklady. Vedle nich odložil klobouk a odhalil dlouhé havraní vlasy spletené do copu, stočeného na temeni hlavy jako hadí klubko. Shodil si cop na záda a svléknul si postupně těžký kožený kabát, světlou košili již neidentifikovatelné barvy a přehazoval jej přes útlé ruce vystrašené dívky. Slečna Rose se začala třást, protože oblečení na jejich rukou začínalo být těžké a ten muž, co se tu před ní bez rozpaků vyslékal, nebral její přítomnost vůbec na vědomí. Byla zvyklá, že se chodí muži koupat oblečeni ve spodkách, ale tenhle ji nechal seznámit se svým vypracovaným tělem plným jizev a když si rozepnul pásek od kalhot a Rose zjistila, že on spodky nenosí, zabodla svůj červenající se pohled do hromady prádla ve své náruči. Když svůj zrak znovu zvedla, cizinec byl až po krk ponořený ve vodě. Na hromádce s oblečením leželo několik bankovek.
„Rád bych měl své věci brzy ráno zpátky,“ promluvil do ticha. „Děkuji vám, Rose.“
„Jistě pane,“ zakoktala dívka a vyletěla z pokoje, rudá až ke kořínkům vlasů.
Jezdec si pomalu rozplétal své vlasy, rozhrábl je prsty a pak je namočil. Vzal si skleněnou láhev s šamponem, kterou mu nachystala sama paní domu, prý podle svého receptu. Krásně voněl růžovými okvětními lístky, citronovou kůrou a nějakým kořením. Muž si šampon vetřel do vlasů a jemně masíroval pokožku, se zavřenými oči a snažil se vymýt prach z každého vlasu, co měl na hlavě. Pak se ponořil pod vodu i se svými vzpomínkami, které ho tížily už několik let.
—————————————–
Slyšel jsem křik. Patřil mojí mámě, poznal jsem ho hned. Odložil jsem kartáč a vyběhl za hlasem. Matka ležela na zemi a to největší prase mezi honáky, Slizkej Frank se snažil dostat se jí pod sukni. Krev se ve mně zpěnila. Měl jsem toho už akorát tak dost. Neustálé obtěžování všech těch nadržených chlapů, jejich nechutné chování a ponižování. Sundal jsem bič ze stěny a přiskočil k Frank. Byl o hlavu větší, ale to mě nemohlo odradit. Omotal jsem mu bič kolem krku a donutil ho slézt z matky. Ohnal se po mě, ale já se jeho ráně vyhnul.
„Ty malej spratku,“ zavrčel a vyvlekl se ze sevření.
Švihl jsem bičem a ránou do obličeje jsem si vyžádal dostatečný odstup. Další úder zachytil, trhl bičem, až jsem zavrávoral. Vytasil se na mě se svými pěstmi, ale dokázal jsem se jim všem vyhnout, a přitom oplácet přesně mířené rány do obličeje, do břicha a jedním kopem do kolena jsem ho srazil na zem. Skočil jsem na něj se vší tou nenávistí, kterou jsem za tu celou dobu, co pracuji na ranči u koní, v sobě nashromáždil. Přiložil jsem mu bič na krk a oběma rukama ho stáhl na zem. Měl jsem v plánu ho zabít, ale rána lopatou do hlavy mě poslala k zemi a otupila moje smysly. Pak jsem omdlel.
Někdo mi chrstl kýbl vody přímo do obličeje. Zalapal jsem po dechu a otevřel oči. Nemohl jsem se pohnout. Srdce mi začalo divoce bít strachem. Neměl jsem na sobě nic. Ležel jsem hrudníkem na sedle, které bylo přehozené přes nízké zábradlí, určené k jejich odkládání a sušení, zápěstí svázané řemenem a přitažené ke sloupku pod sedlem. Na zem jsem koleny nedosáhl, takže mě bolelo celé tělo z té nepřirozené polostojící pozice. Měl jsem jednu nohu přivázanou provazem k železnému oku, zabodnutém do země.
„Tak už ses nám probudila, čubko!“ zasmál se Frank, chytl mě za dlouhé vlasy a zvedl mi hlavu. „Za tu tvoji vzdorovitost pěkně zaplatíš, přistěhovalče!“
Rozepnul si pásek a stáhl si kalhoty ke kolenům. Byl už celý vzrušený jen při představě, co se chystal udělat. Zatnul jsem zuby a uhnul hlavou na bok. Škubnul mi hlavou zpět k sobě a zesílil stisk ve vlasech.
„Radil bych ti udělat mě čistě a hezky,“ zavrčel Frank a pohodil hlavou za sebe.
Sledoval jsem očima jeho pohyb, kam ukazuje. Matka seděla přivázaná k ohradě a jeden z honáků jí držel nůž pod krkem a dělal na ni nechutný grimasy jazykem. Zaskřípal jsem zuby.
„Hodnej chlapec,“ ušklíbl se Frank a vrazil mi ho do úst.
Zvedl se mi žaludek z té hořké chuti zpocené kůže. Udával si své tempo, vrážel mi ho až do krku a přitom mě tahal slastně za vlasy. Zahlédl jsem ostatní muže postávající kolem, jak si vychutnávají moje ponížení, a mnou se rukama mezi nohama. Zavřel jsem oči a snažil se přenést duchem někam jinam. Ale nedokázal jsem to. Jeho útoky na moje mandle byly čím dál rychlejší a agresivnější. Pak zachroptěl a vystříkal se mi až do krku. Začal jsem se dávit a když ho konečně vytáhl, vyzvracel jsem se mu na nohy.
„Ty mizerná děvko!“ vykřikl a praštil mě do obličeje, stále mě drže za vlasy. Vytáhl nůž a jediným pohybem mi odřízl všechny prameny, za které mě svíral. Moje chlouba, kterou jsem si pěstoval několik let, byla v mžiku pryč a dopadla na zem.
Krev mi stéká po bradě z rozbitých úst.
„Franku, ty magore, nerozbíjej mu tu jeho krásnou papulku,“ ozve se hlas za mnou. „Čím mi ho teď vykouří?!“
Zacukají mi koutky úst vztekem a opovržením. Raul Whiteman. Syn majitele tohoto ranče. Škubnu pouty, protože vím, že mě nic dobrého nečeká. Nevidím na něj a začínám být nervózní. Něco studeného mi teče po zádech. Podle zápachu to bude pivo. Naskočí mi husí kůže.
„Má přece krásnej zadek, Raule,“ zasměje se jeden z jeho mužů a zapálí si cigaretu. Všichni se dobře baví na můj účet.
Cítím, jak mi přejíždí něčím tvrdým a studeným kolem páteře. Tlak doprovází tenké pramínky tekutiny. Docvaklo mi, že po mě sjíždí lahví s pivem.
„Moc pěknej. Jako ženská, akorát ten d***l Frank ho zbavil těch krásnejch dlouhejch vlasů,“ zavrčí Whiteman. „Ale to není na závadu,“ a zajede mi hrdlem dovnitř.
Vyjeknu bolestí. Ozve se smích.
„Dobrá příprava jak si ho neošoupat,“ zašklebí se Frank a natáhne si kalhoty.
Další náraz lahví a neuvěřitelná bolest doprovázená pálením vnikajícího piva. Zakousnu se do hrušky u sedla a odmítám vydat jediný zvuk. Whiteman do mě vráží láhev jak to nejvíc jde a tekutina mi teče po stehnech. Když je láhev konečně prázdná, mrskne s ní o zem těsně vedle mě, že mě jeden střep zasáhne a rozřeže kůži na lýtku. Zatnu pěsti a jsem připraven na potupné pokračování. Whiteman se neobtěžuje můj zadek ušetřit a vjede do mě svým penisem až po kořen. Nestačím ani vydechnout, drtím kůži hrušky sedla v zubech a stydím se za své slzy, stékající po tváři. Whiteman je neuvěřitelně brutální, vydává zvuky jak při nahánění dobytka a muži ho povzbuzují pískáním.
„Trochu si to užij, mladej,“ zasměje se Frank a odtrhne mě z přežvykování sedla. „Chceme tě slyšet ječet!“
Whiteman mi víc rozkopne nohy od sebe a promne mi penis, který ihned zareaguje na jeho dotyk. Syknu na protest.
„No vidíš, taky se ti to líbí,“ přirazí se ke mně a zároveň mi znovu několikrát tvrdě přejede dlaní po ztopoření . „Ale ty tu nejseš od zábavy. Jestli se uděláš, tak o něj přijdeš!“
I když nechci, vzdychám, bolestí, či rozkoší, nemůžu v té míře pocitů ty dva od sebe oddělit. Stydím se ještě víc, ale ať se můj mozek snaží sebevíc, svoje tělo ovládnout nedokážu. Whiteman mě konečně nechá na pokoji a věnuje se jen svému vzrušení. Vystříká se do mě plnou dávkou a slastně zamlaská. Natáhne si kalhoty a nechá mě konečně poklesnout. Frank mě stále drží za vlasy a nutí mě mít zakloněnou hlavu v bolestivé pozici.
„Máte ho chlapci připraveného, “ pronese Whiteman. „Nezapomeňte tady potom ten svinčík uklidit, ať nemá otec nějaký blbý kecy.“
A vyjde ven ze stájí. Vrhnu vzpírající se pohled po zbytku honáků, kteří se ke mně přibližují ze všech stran, s mlsnými výrazy ve tvářích a hádající se o pořadí a kdo si zabere předek a kdo zadek. Naposledy se snažím vyškubnout z řemenů, ale drží pevně. V duchu prosím boha, ať je to rychlé a bezbolestné, ale on mé prosby nevyslyšel. Už ani nebrečím, ani nehlesnu. Jsem duchem nepřítomen, nechávám si dutiny vystříkávat odporným semenem, sem tam mě vysvobodí ztráta vědomí, ale opět mě k němu přivedou vodou, nebo zářezem do zad, kolikrát se kdo udělal a vyřeže si k čárkám své iniciály. Krev mi stéká po hrudníku a barví sedlo pode mnou do ruda.
Když přijdu k vědomí, stáje jsou prázdné a jen tiché ržaní koní narušuje ten klid. Nemůžu se hýbat, všechno mě bolí, myslím, že mám vyhozenou sanici z pantů, protože nemůžu pohnout ani ústy a každé polknutí mě dohání k slzám. Otočím hlavou směrem, kde jsem naposledy viděl matku. Nemám ani sílu brečet, všechny slzy jsem už vycedil. Jen zatnu pěsti a potlačím bolest na prsou někam do mého nitra.
Volnou nohou se snažím dotknout rozbité sklenice a skopnout střep pod sedlo, co nejblíž ke svázaným rukám, které se skoro dotýkají země. Na několikátý pokus se mi to podařilo a dokázal jsem přeříznout řemínek, který mi svázané ruce držel ke sloupku. Musel jsem jednat rychle, nevěděl jsem, kdy se ti chlápci vrátí a přijdou to tu „uklidit“. Přeřezal jsem i provaz uvázaný kolem kotníku, který mě celou dobu držel. Na ruce už jsem se vykašlal. Doplazil jsem se k matce, která ležela na zemi s podřezaným hrdlem v kaluži své vlastní krve, abych se ujistil, že je opravdu mrtvá. Pohladil jsem ji po její krásné tváři. Poslední minuty svého života musela vytrpět pohled na svého syna, pro kterého chtěla vždy to nejlepší. Proto jsme odpluli z Japonska do Ameriky, za lepším životem.
Zapřel jsem se o ohradu a vstal. Nohy se mi hrozně třásly a cítil jsem, že dostávám horečku. Našel jsem kanystr s petrolejem a začal ho všude po stáji rozlévat. Potom jsem otevřel všem koním branky od jednotlivých ohrad a nechal je postávat na cestě před vraty. Odchytl jsem si svého koně, se kterým jsem sháněl stádo a jemným pohlazením po koleně ho donutil pokleknout. Chytil jsem se hřívy a s námahou se na něj položil. Nohou jsem odkopl závaru a naklusal na konec za koně, abych mohl odhodit zápalku do kupky sena. Oheň se hned začal rozšiřovat a oblizovat dřevěnou ohradu. Koně nervózně pohazovali hlavami, až jeden zuřivě kopl do vrat, které byli už jen zavřené, a pak se vyplašené stádo zvířat dalo do pohybu a vyrazilo ven.
Nevnímal jsem nic, jen jsem se pevně držel, splynutý se svým koněm, který spolu se stádem nacválal do volného prostoru prérie, halící se do tmy. Jen jsem se krátce otočil, abych jen spatřil budovu se stájemi, kterou pohltily plameny a tím i mou minulost a vše, co jsem na tomto světě měl.
Nevěděl jsem, jak dlouho stádo cválalo jako o život, vychutnávajíc si tu volnost a vítr v hřívách. Zastavilo se až u řeky, kde smočily zaprášená kopyta a žíznivě hltaly vodu. Pohladil jsem svého koně po krku, jako bych se loučil a svezl se do chladivé náruče řeky.
A teď si mě prosím bože už konečně vezmi, tady mě máš.
——————-
Vynořil se z vody a shrnul si vlasy z čela. Ta vzpomínka ho tak bolela na prsou, otevřela všechny ty značky zahojených v ošklivých jizvách po celých zádech. Když uslyšel kroky na chodbě, zpozorněl. Jeho ruka se vynořila z vany a jemně spočinula na mečích ležících vedle něj. Lehké zaťukání na dveře a po jeho „Dále“ vešel muž dovnitř s tácem kouřící polévky a velkého kusu steaku s krajícem chleba. Položil jídlo na stůl vedle zaprášeného klobouku a zaujal postoj ruce zkřížené na prsou, propíchávajíce ho pohledem modrých očí.
„Obávaný lovec lidí, Matsuori Eiirochi,“ ušklíbne se. „Mohu vědět cíl vaší cesty?“
Cizinec pustil své zbraně a napěnil si houbu mýdlem.
„Jen tudy projíždím,“ odpoví a věnuje se osobní očistě.
„Nemáte prý žádná zavazadla a docela rozhazujete penězi. Chytání lidí asi dost vynáší…“
„Nehodlám do ničeho investovat. Za co vděčím vaší návštěvě? Hotelová služba, donáška jídla až na pokoj, umytí zad…“
Muž se podrbe ve svých krátce střižených světlých, skoro zrzavých vlasech, rozepne si knoflík od vesty a odchlípí její klopu.
„Neodevzdal jste svoje zbraně,“ neodváží se jich dotknout. „Byl bych nerad, kdyby tu někdo rušil klid ve městě,“ poklepe prstem na kovovou hvězdu.
„Chápu, šerife,“ zavře oči cizinec. „Nemusíte se čeho bát, zítra ráno odjíždím.“
„Pospícháte na vlak?“
Ruka s houbou se zastaví a Matsuori Eiirochi si šerifa změří zkoumavým pohledem podivně šedivých očí.
„Myslím, že tu žádný nestaví,“ prohodí lovec a stoupne si.
Šerif mu přejede očima po jeho mokrém těle.
„Změnil jsi se, Eiirochi,“ zašeptá a podá mu připravenou osušku přehozenou přes opěradlo židle.
Cizinec vyleze z vany a udělá pár kroků k šerifovi, který rychle sklopí zrak, aby se vyhnul očnímu kontaktu. Matsuori Eiirochi přistoupí těsně k mladému šerifovi a chytne ho za bradu.
„Zato ty jsi pořád stejný, Jimmy,“ odpoví lovec lidí.
Jejich ústa se spojí ve vášnivém polibku, až mladíkovi vypadne osuška z ruky a sveze se mu k nohám na zem.
„Už je to dlouho, Eiirochi,“ zašeptá šerif a zaboří své prsty do cizincovy hřívy. „Máš dlouhé vlasy.“
„Vždycky jsem měl dlouhé vlasy,“ odpoví cizinec.
„Čtyři roky, Eiirochi,“ položí mu Jimmy dlaň na hrudník. „Hrozně jsi mi chyběl.“
„Ty mě taky, Jimmy,“ a dalším polibkem mladíkovi předvede, jak moc velká byla ta samota. „Jestli jsi mě přišel zastavit, vážil jsi cestu zbytečně. Na svou pomstu jsem čekal příliš dlouho.“
„Byl jsem požádán o ochranu toho vlaku. Zatím jsem odmítl, ale i tak jsem mužem zákona a ty… mi budeš stát v cestě,“ zamračí se šerif a opatrně mu přejíždí přes vystouplé jizvy.
„V tom případě budeme zítra nepřátelé,“ řekne tiše Matsuori Eiirochi, sundá mladíkovi koženou vestu, se zaujetím rozepíná jeden knoflík za druhým modré košile, na které se leskne šerifovská hvězda.
Přejede mokrou dlaní po odhaleném hrudníku a chytne mezi dva prsty vztyčenou bradavku. Jimmy O´Donnely se zachvěje a chytne cizince za zápěstí.
„Před čtyřmi roky jsi odešel bez jediného slůvka rozloučení,“ řekne vyčítavým hlasem šerif.
„Omlouvám se,“ lovec odměn si přitiskne mladíka k sobě na nahé tělo a položí mu hlavu s mokrými vlasy na rameno. „Můžeme teď začít tam, kde jsme před čtyřmi roky skončili.“
„A zítra…..“
Eiirochi mu stáhne košili z ramen, aby odhalil bílou jemnou kůži posetou drobnými pihami. Přiblíží se rty těsně za ucho a sotva slyšitelně řekne do zrzavých vlasů:
„A zítra mě můžeš Jimmy bez výčitek zabít.“