Oops! It appears that you have disabled your Javascript. In order for you to see this page as it is meant to appear, we ask that you please re-enable your Javascript!

Touha zrozená uprostřed pouště – Kapitola 1

Několik pramínků potu mu stékalo po tváři a nabalovalo na sebe drobné částečky prachu. Sluneční kotouč se pomalu nořil do žlutých dun a dodával jim vzhled hořící krajiny. Přesto byl vzduch těžký, horký a zvířený písek škrábal v krku i v nose. Zůstal pár vteřin stát, rychle dýchal a snažil se rozehnat tlak v uších. Nádech. Výdech. Rukojeť meče už ani necítil, jakoby byl součástí jeho samotného. Sundal si lehkou helmici a stáhl drátěnou kapuci z hlavy. Zpocené černé vlasy se mu vlnily kolem unavené tváře a podtrhly tak ještě víc jeho tmavé oči, v kterých se jen na pár vteřin odrazily rudé paprsky zapadajícího slunce. Konečně se mu vrátil sluch a on si znovu uvědomil, že je uprostřed boje. Řinčení zbraní, ržání koní, tupé zvuky, když dopadne sekera na štít… Rozhlédl se. Byli unavení. Všichni. Obě strany. Útočili na pevnost už třetí den.

Navlhčil si jazykem rozpraskané rty a pozvedl meč, aby byl připraven se bránit. Souboje už byly pomalé, na všech byla vidět únava celého dne. A přesto zaslechl, jak někde v davu probíhá vytrvalý boj. Ostré pravidelné zvuky meče, odrážející útoky. Donutil své nohy udělat pár kroků, nedíval se na zem, a vyhýbal se ležícím tělům, smáčející svou krví žlutý písek. Jednou máchl mečem, aby od sebe odehnal blížícího se nepřítele a druhý útok vykryl jen loktem do nekrytého obličeje protivníka. Šel za tím zvukem boje jako omámený. Někdo na konci bitvy byl schopen ještě takhle usilovně bojovat…

Byl k němu otočený zády. Drátěná košile tvořená ze stovek drobných oček mu splývala až ke kolenům a na ni měl černou tuniku s vyobrazením spínajícího se bílého koně. Ramena krytá zesílenými pláty z kovu, a na hlavě lehkou přilbici. Poznal svoje nejlepší muže, kteří na sklonku dne dokázali ještě držet pevně svou zbraň. Bylo však na nich vidět, jak se sotva drží na nohou, zatím co ten rytíř mezi nimi tančil, jako rozzuřený tygr. V tom křiku a hluku ho nemohl slyšet. Přesto se náhle zastavil, mírně se pootočil a máchl výhružně svým mečem směrem k jeho vojákům. V druhé ruce se mu zaleskla dlouhá dýka, kterou namířil přímo na něj. Fascinovaně pozoroval tu šelmu, v pozici obrany i výhružného náznaku útoku. Kůň na jeho hrudi se vzpínal zároveň s hlubokými nádechy a výdechy.

„Lucie!“ uslyšel svoje jméno, ale nevzhlédl k legionáři, který ho vyřkl. Jen nepatrně mávl rukou, aby se všichni vzdálili. Tenhle muž teď patřil jenom jemu.

Sevřel svůj meč oběma rukama a pomalu ho obcházel. Jeho protivník se ani nepohnul. Stál pevně zabořen oplášťovanými botami do písku a jen nepatrně otáčel hlavou. Dlouhé vlasy, bílé jako sníh, se vpíjely do vyšitého koně na černé tunice, který se viditelně uklidňoval. Hrudník nepřátelského bojovníka se začal pohybovat pod pravidelným dýcháním. Jeho paže svíraly zbraně a ani se nezachvěly. Lucius Traian velel skupině principesů už druhým rokem a s takovou vytrvalostí a bojovným duchem se nikdy nesetkal. Překvapilo ho, jak náhle zaútočil, aniž by na sobě dal něco znát. Instinktivně zvedl svůj meč, který mu pod silným úderem protivníka zavibroval bolestivě v dlaních a skoro mu ho vyrazil z ruky. Nechápal, kde se v tom docela drobném těle vzalo tolik síly. Nestihl překvapením ani vydechnout a jen se prohnul v zádech, aby se vyhnul ostré čepeli, těsně míjející jeho obličej. Úder nože zastavil rukavicí bez prstů tvořenou z kovových plátů. Začal ustupovat, jak na něj dopadala jedna rána za druhou, vedená ostře a rychle. Trvalo mu ještě pár protivníkových nájezdů, než se vzpamatoval a přešel do protiútoku. Rozmáchl se svým mečem a ostřím se zasekl do štíhlé zbraně nepřítele. Zůstali stát těsně naproti sobě, a Lucius viděl svůj bojem vzrušený obličej v stříbrné helmici. Pak se setkal s nepřítelovým pohledem, s podivně stříbrnýma očima, schovávající se v úzké štěrbině hledí. Nebyl si jist, zda se mu srdce zuřivě rozeběhlo pod náporem krve nadopovanou adrenalinem nebo pod něčím jiným. Z vteřinové úvahy ho dostala tupá rána, jak bojovník prudce trhl hlavou a okovaným čelem mu vrazil do tváře, až mu z nosu vytryskla krev. Zavrávoral a udělal pár kroků od něj. Nestačil si ani setřít hřbetem ruky teplou tekutinu, ulpívající mu na rtech a byl donucen pozvednout ruku do obrany. Bělovlasý bojovník vedl své údery rázně a ostře a Lucius měl co dělat, aby je stačil odrážet.

„Šípy!“ rozeznělo se bojištěm poplašné upozornění a bylo několikrát zopakováno.

Nejspíš to neslyšel. Byl tak zapálen do boje a přilbice mu pravděpodobně i omezovala sluch. Uhnul stranou, a i přestože riskoval, že by ho chvilka nepozornosti mohla stát život, rozhlédl se rychle kolem sebe. I nadále se však snažil nespustit z nepřítele oči. Zvedl ze země velký dřevěný štít, zpevněný hovězí kůží. Jeho protivníkovi konečně došlo, že se něco děje a zvedl hlavu právě ve chvíli, kdy nebe zakryla stovka letících šípů, vystřelených z pevnosti. Lucius Traian se k němu vrhnul, odhodil svůj meč, aby měl volnou ruku a chytil ho kolem pasu. Strhl ho svou váhou i silou na zem, a zakryl své tělo částečně štítem. Šípy roztínaly vzduch svými tenkými těly a s hlasitým svištivým zvukem začaly dopadat na zem a kovovými hroty probodávat vše, co jim přišlo do cesty.

Ležel na něm a cítil, jak mu jeho srdce splašeně bije i přes hauberk do hrudníku. Vlastní dech tvořil na kovové helmici mlžné vzorce. Zatnul zuby a jen tlumeně vykřikl, když mu šíp protnul sval na lýtku a druhý si našel skulinu mezi kroužky na stehně. Nevěděl, proč to udělal. Proč se rozhodl tak rychle krýt vlastním tělem a štítem svého nepřítele. Další sprška nebezpečných střel zasvištěla kolem jejich hlav a tentokrát je nechala bez povšimnutí. Slunce si vynutilo poslední záblesk svého paprsku a zmizelo za obzorem. Lucius se díval do tmavého úzkého průzoru v helmici a snažil se zahlédnout znovu ty zvláštní oči, u kterých si nebyl jistý, jakou měly opravdu barvu.

Kopanec do jeho citlivých míst kolenem, odpoutal Luciusovu pozornost. Zapřel se rukou do písku a namáhavě se zvedl. Odhodil štít a místo toho vzal do ruky svůj meč. Díval se na muže, který se rychle vyhrabal na nohy a zaujal znovu bojovou pozici. Pro dnešní den bitva skončila. Unavení přeživší se vraceli do svých opevnění.

„Pane!“ ozvalo se za ním a Traian jen ustoupil stranou, aby mohl kolem něj projít rytíř, vedoucí bílého koně za uzdu.

Neřekl mu ani díky. Neřekl mu nic. Jen se vyšvihnul na mohutného hřebce, který netrpělivě přešlápl a odfrkl si. Nepatrné kývnutí hlavy na pozdrav a jediným pohybem obrátil koně směrem k pevnosti.

Lucius Traian chvíli pozoroval vzdalující ho se nepřítele a na tváři měl podivný výraz spokojenosti. Palčivá bolest mu připomněla, že mu z pravé nohy trčí dva šípy a on se rozhodl, že je na čase si odpočinout.

***

Nořil zrovna svoje rozdrásané ruce do průzračné horké vody, když se venku ozval křik. Jen napnul sluch, aby mu nic neuniklo a mohl ihned reagovat na případné nebezpečí. Opláchl si obličej a vjel svými mokrými prsty do vlasů, shrnul si je z čela dozadu na temeno a jemně promasíroval pokožku. Byl unavený a dnešní zážitek mu utkvěl v paměti takovým způsobem, že ho nedokázal vypudit z hlavy. Pořád měl před očima tu škvíru ve stříbrné helmici a touha spatřit opět ty divoké oči, ponořené do tmy, byla nesnesitelná a rozlézala se po celém jeho těle. Znovu nabral vodu do dlaní, zaklonil hlavu a pramínkem ji propouštěl na svou tvář.

„Pane… máme tu zloděje!“ vyrušil ho rozrušený hlas jednoho z mužů. „Dovolte mi ho předvést!“

Lucius se neobtěžoval otočit směrem k vchodu svého velkého stanu a namočil kus látky do mísy s vodou. Otřel si krk a kůži na hrudníku.

„Nejspíš je to nějaký tulák z pevnosti…“

Pár rychlých kroků utichlo a pak se ozvala dutá rána. Lucius zavrávoral, jak mu vetřelec dopadl k nohám a vrazil do něj. Stolička s nádobou se převrhla a voda se ihned vpíjela do vysušeného pouštního písku.

„Pane… pro výstrahu bych mu utnul pravou ruku…!“ pokračoval dál rozčileným hlasem voják a vztekle zloděje chytil za zápěstí.

Lucius stačil jen prudce vydechnout, když mu rychlá ruka přejela po stehně, vytáhlá mu dýku zastrčenou za opasek a jako had se zavlnil, ozvala se zvuk lámající se kosti a voják dopadl nevěřícně bolestí zkrouceným obličejem do písku. Velitel legionářů nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Jeden z jeho nejlepších mužů kňoural na zemi, s rukou zkroucenou za  zády, na nichž klečel jednou nohou mladík v lněné tunice a kalhotách pod kolena. Ostří dýky se lehce otíralo o kůži na legionářově krku, jak jeho ohryzek strachem poskakoval nahoru a dolů. Husté vlasy svázané do copu, s dlouhými neposednými prameny padající mu do bílého obličeje.

„Pane!“ vykřikl další z jeho stráží a napřáhl proti zlodějovi svůj krátký meč. „Můžu ho…“

Lucius si připadal jako ve snu. Ten tanec už viděl. Voják přišel o zbraň, aniž by postřehl pohyb, zachrčel a dopadl zády na ležícího muže. Chodidlo obuté jen do lehkého sandálu přišláplo udiveného vojáka uprostřed hrudníku a špička meče se zanořila mezi lopatky druhého muže. Výhružný postoj a pevné ruce, svírající jak gladius, tak dýku. Otočil se na Lucia, a rychle oddychoval. Nebylo mu vidět do tváře, vlasy s nádechem dubového listí těsně před tím, než na jaře ustoupí novým. Kdyby měly jinou barvu… přísahal by, že…

„Zadrž!“ řekl hlasem Lucius a naznačil rukou, aby se uklidnil. „Nic se ti nestane. Nemusíme prolévat krev… odlož ty zbraně. Máš jméno…?“

Neodpověděl. Velitel legionářů viděl, jak napětí svalů povolilo, a vetřelec si položil dýku do dlaně. Dvěma kroky k němu přistoupil, poklekl na koleno, sklonil hlavu a odevzdaně zvedl ruce, aby mu odevzdal ukořistěné zbraně.

„Omlouvám se, pane, nechtěl jsem nikomu ublížit… jen jsem potřeboval… jíst,“ řekl tiše.

Lucius sklouzl pohledem na jeho prsty. Skoro jako ruce ženy, štíhlé a krásné a přesto dokázaly pevně držet rukojeť meče. Nohou kopl do brašny, která se válela na zemi a patřila mladému zloději. Vypadly z něj dva pecny chleba, kostka másla a do plátna zabalené kusy sušeného masa. Lucius svraštil obočí.

„Pane…!“ znemožněný legionář se rychle zvedal ze země a pomohl druhému se zlomenou rukou na nohy. „Omlouváme se…!

„Vyřídím si to s ním sám,“ utnul další legionářova slova pohybem ruky Lucius. „Nechte nás o samotě.“

Oba legionáři nechápavě pohlédli na svého velitele.

„Ale pane…“ snažili se mu odporovat.

Jeho pohled, černé oči jako ostré jehly, probodávající je skrz jejich bojovnou duši, z nich náhle udělali jen oddané čuby. Stáhnout svůj ocas mezi zadní běhy a vytratit se ven z velitelského stanu. Zůstali sami, Lucius vyrušen ve své očistě a potulný zloděj. Který dokázal odzbrojit stráže během pár vteřin. Jehož paže se nezachvěly a tvář zůstala čistá, bez emocí, vytesaná z toho nejbělostnějšího alabastru. Pohltilo ho to samé vzrušení, když uslyšel tvrdé rány meče na sklonku dne. Přistoupil k němu s respektem. Šestý smysl ho varoval. Něco je špatně. Někdo tu lže. Někdo… přistihl se, jak si ho prohlíží. Jak v něm roste touha. Žil bojem. Svůj život už nevnímal. Nečekal ani na smrt. Nebál se jí. Jestliže měla přijít, poklekne před ní jako on a s hrdostí ji přijme. Ale teď…

„Zvláštní,“ zašeptal Lucius a prohlížel si svého zajatce. Klečel stále v písku, s rukami nataženými podél hlavy, na svých bělostných dlaních položené dvě zbraně. „Někoho… něco… tvoje jméno?“

Pomalu ho obcházel, prsty se dotýkal jeho vlasů, které toužil přeměnit do odstínu čistého sněhu. Viděl je… pod stříbrnou helmicí. Nikdy se nemýlil. Zloděj? Nevěřil. Nesebral mu zbraně. Uvědomil si, jak přivírá oči, aby si připomněl závěr dne.

„Ptám se… jak se jmenuješ?“ ten pocit byl zpět. To, co cítil, když pod sebou vnímal napjaté tělo, dychtivě se zvedající hrudník oběti, vrývající svůj obrys do horkého písku. Když se smrtící šípy zabodávaly do štítu, ale on nevnímal nebezpečí. Pouze … JEHO.

Sevřel jeho vlasy v hrsti a donutil ho zaklonit hlavu. Musel se přesvědčit o tajuplnosti, pulsující skrz jeden centimetr… štěrbiny v kovové klícce.

Kdo jsi? Chci vidět ty oči, stříbrné, jako luna ve fázi úplňku.

Lucius se dusil svými slinami, které polykal rychle za sebou. Ta nevědomost ho mučila.

Meč se svou vyvážeností zabodl do žlutého písku a dýka těsně vedle něj. Plameny loučí se zatřepotaly a tiše zapraskaly. Zrnka písku o sebe neslyšně zaskřípala, když se lopatky muže, tlumené lněnou pokrývkou, o něj otřely. Luciusovy ruce ho pevně držely kolem pasu, svými ústy propouštěl teplý dech, krystalující na rtech zloděje. Neodolal. Měl opět pod sebou bojovné, a přitom křehké tělo, po kterém nechápavě toužil. Neuvědomil si, kdy před ním poklekl, kdy mu ledabylým gestem vyrazil zbraně z ruky a pak ho svou vahou překlopil na zem. Jeho mokré prameny vlasů se stáčely do úhledných prstenů na vetřelcově bílém obličeji. Jediným prstem, hladící jeho nos směrem k čelu, mu nabral pramínek a táhl ho směrem ke spánku.

„Kdo jsi?“ zašeptal Lucius a doufal, že rozpozná barvu očí, do kterých se zamiloval. Uprostřed boje. „Jsi to… ty?“

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]
Touha zrozená uprostřed pouště – Kapitola 1
Tagged on:     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *