Neznal jsem jeho jméno. Byl to prostě jeden z mých zajatců, kterého jsem se musel zbavit, abych získal svou kořist. Bylo mi devatenáct. Držel jsem ho v zajetí v jednom domě, který patřil kdysi nějakým zbohatlíkům a nebyl ještě vyplundrován. Opili jsme se spolu do němoty třemi lahvemi šampaňského. Na mé ruce jsem měl už přes padesát zářezů. Přeškrtnutý zářez znamenal desítku. Ráno jsem se s ním rozloučil a nechal ho jít. Jako každého, kdo si říkal člověk. Před válkou byl profesor a nechal mi knihu. O válečném pilotovi Manfrédu von Richthofenovi. Řekl mi, že mu ho hodně připomínám. Nejenom pro své rudé vlasy, protože on měl červený letoun, ale mým přístupem k válce. I když byla válka, dodržoval zásadu – bojovat, ale zůstat člověkem. Na počest sestřeleného pilota udělal bujarou oslavu se šampaňským a teprve na druhý den se tento pilot předal vojenské policii, která ho předala do zajateckého tábora. Ale já své zajatce pouštěl. Nehodlal jsem se podílet na útrapách svého nepřítele. Protože jsem ho za nepřítele nepovažoval. Dostal jsem to, co jsem chtěl a to mi stačilo. Od té doby vzniklo moje jméno. Akorát charakter a myšlenku Aliance dávno překroutila, protože žádný nepřítel nemohl být hrdinou.
Pozoruji kapky krve, dopadající na zem. Mám problém udržet se při vědomí, ale nehodlám tu před nimi padnout na kolena nebo omdlít.
„Kde jsi přišel k těm nanosondovým kapslím?“
Zatínám zuby bolestí, když mi ten chlápek zatlačí do otevřené rány na hrudníku. Jeho obličej už je plný vzteku a je očividně v koncích. Nemám ponětí, jak dlouho jsem k tomu sloupu přivázaný a kolikátý úder jsem dostal. Na stole jsou rozložené všechny moje věci. Dokonce tam leží i ta kniha.
„Jak jsi se dostal k morfiu?“ mává mi lahvičkou před očima.
Sleduji ho nezaujatým pohledem a nakloním hlavu, abych se ujistil, že tam on pořád stojí. Je opřený o zeď a třese se. Má na sobě bílé sako a kalhoty. Vynikají tak jeho tmavé vlasy a oči. Pokusím se o úsměv, i když už mám rty tak rozbité, že nejsem schopen pohnout koutky.
„Co tvoje rána? Jsi v pořádku?“ zeptám se s námahou.
Jen neznatelně kývne.
„Já tu kladu otázky!“ křikne na mě muž a otočí si mou hlavu ke mně, abych se nedíval na druhého snipera. „Jestli nebudeš odpovídat, skončíš s kulkou v hlavě. Z tvé vlastní zbraně.“
„Bude pro mne čest zemřít svou zbraní. Doufám, že to bude on, kdo zmáčkne spoušť. Nechtěl bych dlouho umírat krvácením do …“
Úder do obličeje mi sebere slova z úst. Snažím se vyplivnout krev, ale nejde mi to. Nechám ji jen volně vytékat z rozbitých úst a olíznu si rty.
„Kde jsi přišel k těm lékům? Někdo je u vás vyrábí? Máš toho víc?“ bombarduje mě dalšími otázkami a každou otázku zdůrazní ranou pěstí v kožených rukavicích.
„Proč je tu on?“ zeptám se tiše a znovu se podívám na chlapce v koutě.
Muž se otočí a pak se vrátí pohledem ke mně.
„Jsi jeho zajatec. Jeho kořist. Má právo tu být a dělat si s tebou, co chce,“ odsekne a zamává mi nožem před nosem. „Odbíháš od tématu. Co kdybych tě o něco připravil?“
Vezme pramen mých vlasů mezi prsty a natáhne je před můj obličej.
„Co třeba tvé vlasy?“ pramen dopadne na zem stočený do klubíčka. „Nebo tvoje ruce, prsty? Už bys nemohl nikdy vzít svou zbraň do ruky,“ ostří nože otvírá pod kůží živou tkáň a propouští na svobodu kapky krve.
Moje tělo se nekontrolovatelně chvěje pod návalem bolesti, ale jen tisknu rozbité rty k sobě a mlčím.
„Prý jsi poskvrnil našeho odstřelovače,“ nůž mi páře v rozkroku kalhoty a pak mi nožem podebere penis a otře o něj mou krev. „Nechutný tohle cpát…“
Rozpřáhnu se instinktivně, a už i notně naštvaný, hlavou a čelem ho prudce udeřím do obličeje, až zavrávorá skoro přes celou místnost. Nůž mu vypadne z ruky a drží se za krvácející nos.
„Zkurvysyne!“ kopne mě do kolene, až se mi podlomí nohy a zůstanu viset jen na rukou přivázaných ke sloupu. „Za tohle mi zaplatíš!“
Uzavřu se do sebe. Okolní svět přestává existovat. Jen můj dech a oko upnuté skrz skla puškohledu. Skoro nedýchám. Je to stav, kdy hypnotizuji svůj cíl. Neexistuje nic, než má kořist a já. Necítím bolest, neslyším hrozby a nadávky. Nevnímám holé stěny.
„To stačí!“ zní mi v hlavě jeho naléhavý hlas.
Otevírám oči a bolest mě náhle celého pohltí. Nenastupuje postupně, nedává o sobě znát na každém místě mého těla zvlášť. Je celé v plamenech pod utrženými ranami. To, co vidím, mě bolí mnohem víc, než má zranění. Svírá mi to srdce. Klečí přede mnou a chrání mě svým tělem. Jeho ruce se silně a viditelně třesou, když se mi snaží odvázat ruce. Nejsem schopen promluvit. Mám ústa plné krve a tlak na hrudníku mi znemožňuje dýchat. Nechci, aby ukázal svou slabost. Nejspíš nás odněkud pozorují další páry očí. Zajímá je jeho reakce. Jestli je opravdu silný a oddaný Alianci. Zkouška.
„To stačí,“ opakuje stále dokola.
„Nedělej to,“ zachrčím. „Nesmíš…“
Moje uvolněné tělo mu bezvládně dopadá do náruče. Zanechává na jeho dokonale bílém oblečení krvavé čmouhy. Obtisknu mu svou dlaň do ramene a tlačím ho od sebe. Vysílám k němu prosebné pohledy, aby si mě přestal všímat a neukázal všem, co ho sledují, že je v něm jen špetka zájmu o svého nepřítele.
Vynaložím veškeré zbytky sil a oženu se po něm loktem. Můj úder je i přes moje vyčerpání tvrdý, mířený do obličeje a sráží ho na záda.
„Jsem tvůj nepřítel. Nepřítel!“
Chytnu se stolu a pomalu se zvednu. Muž si ode mne drží dostatečný odstup a máchá přede mnou dřevěnou tyčí a nožem. I když zaujímá bojovou polohu a jeho ruce jsou plné zbraní, vidím v jeho očích strach a nedůvěru v sama sebe, ve své schopnosti. Schopen vymlátit duši pouze z oběti, která nemůže protestovat, natož se bránit. Udělám nepatrný krok, sevřu pevně opěradlo židle a nadzvednu ji ze země. Moje ruce se na rozdíl od jeho nechvějí. I když v nich jen pomalu získávám cit kvůli dlouhodobému přivázání ke sloupu.
„Co myslíš, že děláš? Jsi uvnitř Hlavního institutu,“ směje se mi můj vyšetřovatel. „Nikdy se odtud nedostaneš.“
Nečekal, že se budu moct hýbat. Že budu moct udělat krok. Do poslední vteřiny nevěřil, že to dokáži. Že se mu postavím po několikahodinovém výslechu. Rozeběhnu se mlčky, nečekaně, s lehkostí a tichostí šelmy na bosých chodidlech a rozpřáhnu se židlí proti němu. Nestačil se ani přestat smát. Zlomil jsem mu čelist jediným úderem a poslal ho s krvavým obličejem a zamrzlým úsměvem k zemi.
Vrhnu svůj pohled do zrcadla visící na zdi. Vyšetřovací místnosti jsou všude stejné. Kolik už jsem takových viděl? Nechci vzpomínat. Neuznávám vzpomínky. Rozpřáhnu se židlí proti zrcadlu a začnu do něj tvrdě mlátit, až se po té hladké ploše odrážející moje zkrvácené tělo, s vytetovaným maltézským křížem přes rameno na hrudník, rozeběhnou drobné praskliny připomínající pavoučí nožky a pod dalším úderem židle se roztříští na několik kousků, které mi dopadají k nohám.
Otočím se na chlapce, pomalu se zvedajícího ze země, s rukou utírající si rozkousnutý ret. Výraz v jeho obličeji je znatelně ukřivděný, že jsem udělal to, co jsem udělal.
„Zastav mě!“ chroptím. „Kolikrát ti mám opakovat, že jsem tvůj nepřítel!“
Vidím na něm, jak odmítá proti mně vztáhnout ruku, i když jsem ho srazil bez výčitek k zemi. Kruci. Kopnu jeho směrem dřevěnou tyč, kterou mi při výslechu ten chlápek málem polámal všechny kosti.
„Tvoje zbraň! Vem si ji!“ křiknu na něho.
Na jedné straně chci pomoct vrátit tomu klukovi tvář v jeho komunitě, ale na druhou stranu odtud chci pryč. Nevím, co je pro mě důležitější. On nebo já? Není čas na rozhodování. Natáhnu se po své knize, položenou na stole mezi všemi mými věcmi a vytrhnu z ní několik listů. Pokládám je spěšně na zem. Na každou stránku nasypu několik drobných střepů a okrajem židle je drtím na prach. Motám je do ledabylých balíčků a sleduji nervózně díru ve zdi po rozbitém zrcadle. Strkám si je rychle do kapes.
„Nesmíš soucítit s nepřítelem!“ zamračím se na něj a vyplivnu několikrát za sebou na zem nashromážděnou krev v ústech. „Budeš považován za zrádce.“
Rozeběhnu se kulhavými kroky proti zdi a proskočím skrz otvor ven. Překulím se do kotoulu a zůstanu klečet. Pamatuji si, odkud mě přivedli. Vpravo je spousta místností a někde v dáli se ozýval křik. Moc živo na to, abych tudy podniknul svůj útěk. Tím směrem rozhodně nepůjdu. Vlevo končí budova a je propojena proskleným tunelem do další stavby. Chodba se začíná plnit přibíhajícími strážemi v černých uniformách. Jsou vyzbrojeni jen obušky a elektrickými paralyzéry. Vycvičeni pro boj na blízko. Jsem odstřelovač. Nikdy nemám přímý kontakt se svým nepřítelem. Zabíjím na dálku. Srdce mi bije strachem a zároveň vzrušením. Moje touha být opět na svobodě je velká. Někde hluboko uvnitř vím, že dostat se odtud je holý nesmysl, ale nikdo mě tu nedonutí zůstat o vteřinu déle, natož se tu nenechat umlátit dřevěnou tyčí.
Krev se mi zvyšujícím se adrenalinem rychle rozproudí do celého těla, zahřívá ho a já konečně dostávám cit do rukou i do nohou. Zrychluje se můj běh a jsem absolutně tichý. Sebrali mi boty a na studené podlaze zůstávají jen mé obtisky krvavých chodidel. Jeden papírový balíček opouští mou dlaň a letí směrem k nejbližšímu muži. Cestou se rozmotává a uvolňuje drobné částečky skla. Přímo do obličeje. Stovky miniaturních ostrých vloček, proti nimž je praktická nulová šance bránit. Nesleduji, jaký to má efekt a mrsknu připravenou skleněnou bombu proti dalšímu útočníkovi. Oba oslepeni skelným prachem, který se jim zabodává do očí a kůže, je nutí použít obě ruce, aby se dotěrných částeček zbavily, ale znamená to pro něj jen další bolest a absolutní nekrytí. Podrazím mu nohy, a ještě než stačí dopadnout na zem, zmocním se jeho obušku a jednou ranou do zátylku ho omráčím. I přestože má ten druhý obličej plný drobných oděrek, vrhne se proti mně. Hodím po něm obušek, který v rotující vrtuli proletí vzduchem a trefí ho přímo mezi oči. Nečekám, jestli ho ta rána sejmula k zemi. Další strážci se nenechávají mým improvizovaným útokem zastrašit a vrhnou se na mě. Mám ještě čtyři bomby. Ale nepřátel je mnohem víc. Rojí se na chodbě jako mouchy na zdechlině. Nezastavuji se. Mám jediný cíl, dostat se pryč. Otočím se za sebe, zda mě ten hoch následuje. Je mi jedno, jestli si právě zbabral život. Dal jsem mu možnost, aby si napravil svoje postavení v alianci. Já bych ho za jeho chování považoval za nepřínosného pro společnost.
Další skleněnou bombu jsem hodil mezi dva přibíhající muže. Stačili oba uhnout a skleněný popílek se snesl bez efektu na zem. Vletím mezi ně a jednoho kopnu do břicha, abych mu záhy vytrhl z rukou paralyzér na tyči. Vyhnu se ráně mířené na mou hlavu a vpustím útočníkovy do stehna několik voltů. Jeho nohy znecitlivěly a on dopadne na kolena. Úder loktem jsem vedl přímo na krční páteř a složil tak protivníka na zem.
„Jsi syn Konishi Hiorukiho?“ ozve se za mnou.
Ta otázka mě vyvede z míry a z ostražitosti. Otáčím se po hlase a přitom šlápnu do ostrých jehliček rozsypaných po podlaze, zabodávající se bolestivě do kůže a rozhodí mou stabilitu. Instinktivně uhýbám před stínem, který jen letmo zahlédnu, jak se blíží k mému obličeji. Napřáhnu ruce, abych se mohl bránit dalším útokům.
„Chci důkaz!“ rozmáchne se proti mně druhý sniper kovovou tyčí a jen o vlásek mine mé rameno. „Nemůžeš být můj bratr!“
Uhýbám před jeho rozmachy, bezmocné, plné vzteku. Zavrávorá, když jeho prudký úder vyjde na prázdno a jeho pěst proletí závojem mých rozevlátých vlasů, které se vznesou při mém úhybném manévru hlavou. Chytnu ho za ruku a přitáhnu si ho k sobě. Až tak, že cítím jeho splašené srdce, krev tepající opojným adrenalinem a strachem. Prsty mi rozhrábnu vlasy na zátylku, snažím se nemyslet na tu hebkost a jemnost jednotlivých pramenů, lechtající mi mě mezi prsty a prohmatávám rychle kůži.
„Musíš tu mít nějaký mutační čip. Najdi ho,“ dotknu se jeho ucha a pod ním nahmatám slabý hrbolek. „Tady. Vyndej si ho. Otec tě tím určitě chránil. Změnil ti genetický kód. Nejspíš budeš mít červené vlasy i oči. Tak jako já. Jako náš otec.“
„Nevěřím ti!“
Jeho tělo se třese jako spálené listí na stromech pod náporem větru a já si ho k sobě ještě víc přitáhnu. Nasaji vůni jeho vlasů a otřu si do nich obličej. Tak rád bych se s nimi chvíli mazlil. Pohnu jen očima do boku, abych zmapoval počet nepřátel.
„Myslím, že mi věříš, jen si to nechceš přiznat,“ zašeptám mu do vlasů. „Chci, abys mě teď dostal na kolena. Abys to byl ty, který…“
Pustím ho ze sevření a poodstoupím. Přivírám oči a už neuhýbám. Otočí se prudce. Jeho pohled stále vyzařuje ty pochyby, pořád tam je ten pocit ublíženosti a spousta otázek, na něž mé odpovědi neuznává. Při pohybu ke mně se mírně přikrčí, švihne mě tyčí zezadu pod kolena a já jen stačím natáhnout před sebe ruce, abych nedopadl na obličej. Jeho další rána mě nakonec donutí rezignovaně obtisknout svou tvář na chladnou zem, do kaluže vlastní krve, kterou vyplivnu pod tvrdou ranou do zad. Sleduji těžké okované boty policejní jednotky, které se přibližují. Je jich tolik. Nikdy bych se odtud nestal. A nikdy nedostanu.
*****
„Chci vysvětlení.“
Otočím se na bok a zamžourám do tmy. Chytnu se rukou studené zrezivělé mříže a přitáhnu se do sedu, až kovová palanda zavrže.
„Nevím, co bych ti řekl,“ pokrčím rameny a protáhnu ruku ven.
Nahmatám jeho oblečení a přitáhnu si ho k sobě, abych viděl aspoň trochu jeho obličej. Drží v ruce svíčku, která vrhá slabý proužek světla jen na místo, kde je zrovna jeho ruka. Sevřu jeho zápěstí a nadzvednu mu ji, abych na něj viděl. Odvrací hlavu a do obličeje mu spadají jeho vlasy, zakrývající skoro celou jeho tvář. Dotknu se jemně jeho napuchlého rtu a přejedu prstem po jejich linii. Přece jen se nevyhnul konfliktu, potrestání? Snažil se mě dál bránit? Nepamatuji se. Probudil jsem se až tady ve vězení. Na zemi, jen ve svých kalhotách, s rozdrásanými chodidly a zakrváceným hrudníkem. I když mě drží hlady, v chladnu a tmě, nenechávám umřít svou naději a touhu odtud vypadnout. Pořád je silná, hoří uprostřed hrudníku a dodává mi odvahu. Zbytky sil jsem věnoval rozproudění krve v těle, aby mě zahřála a cvičením postupně dával polámané tělo dohromady. Jestliže mě nebudou chtít zabít tady, skrz mříže, mám stále šanci utéct. Už jednou… kdysi dávno… jsem to dokázal.
Chytím ho za bradu a otočím si ho k sobě. Má přivřené oči a neodváží se na mě podívat.
„Ublížili ti moc…?“ zeptám se ho a natisknu se na mříže.
Studí mě do žeber, ale nevnímám to. Plamen svíčky olizuje naše tváře a on se na mě konečně podívá. I přes to slabé světlo vidím, jak se mu kolem hnědých duhovek utvořilo rudé kolečko.
„Tvoje oči…,“ nadhodím opatrně a přes ucho mu sjedu na krk. Nahmatám jen slabou jizvu, zaschlý krvavý strup, který zůstal po vyjmutí čipu. Světlo svíčky se otře o jeho vlasy a já ho jen konejšivě k sobě přitisknu na kovové mříže. „Stále mi nevěříš?“ konečky vlasů mají lehký nádech odstínu barvy zrezivělého železa.
„Nechápu to. Nemůžeš být můj bratr,“ vjede mi prsty do vlasů a rozloží mi je na ramena. „Jsi nepřítel. Žiješ ve světě chaosu, bídy a nenávisti…“
Obtisknu svoje rty na jeho. Můj jazyk mu vlhčí napuchlou kůži a pak ji letmo znovu políbím. Nespouštím z něj oči, lákám ho svým pohledem do propasti chtíče a touhy, jazykem pátrajícím v jeho ústech. Dlaní mu přejedu po ruce, přes bok a pohladím ho na pevném zadku.
„…svobody,“ doplním jeho představu o světě, kde žiji a vrátím se rukou nahoru, k jeho lemu kalhot, abych ochutnal teplo jeho pokožky.
Svíčka se zachvěje, horký vosk mi stéká po zápěstí a zanechává za sebou cestičku rychle tvrdnoucího vosku. Pak plamen zhasne a svíčka dopadne tiše na zem, několikrát se překulí a zastaví se o mé bosé chodidlo. Cítím, jak mě ten stále žárem změklý vosk pálí do kotníku.
Jeho tělo je v mém objetí najednou tak vláčné. Povolné. Bez známek odporu. Jen spustí ruku s mými vlasy na moje rameno, nechává ji pomalu sunout přes klíční kost a zastaví se opřený svou dlaní uprostřed mého hrudníku. Může cítit tlukot mého srdce, každý jeho úder. S každým nádechem, s každým dalším polibkem, zkracující se intervaly mezi jednotlivými úhozy. Přitáhnu si ho prudce zajetím hřbetu ruky mezi jeho hýždě. Narazí na ty studené železné tyče, dělící nás od sebe a hlasitě vydechne.
„Zítra tě odvezou na náměstí uprostřed vašeho území, do bezbariérové zóny, která je snímána ještě kamerami a veřejně tě popraví. Aby všichni viděli tvou smrt,“ zašeptá rozechvělým hlasem. „Nemám už nikoho…nechci přijít o poslední… o tebe.“
„Ublížil jsem ti. Vůbec mě neznáš a už je pozdě, dávat dohromady rodinná pouta…,“ usměji se a propustím ho ze sevření, abych na sobě nedal znát tu naléhavost, jak po něm toužím, jak chci ještě jednou okusit jeho tělo, i když je to syn mého otce.
„Shuuei,“ moje jméno zní z jeho úst tak vášnivě. Už jsem ho dlouho neslyšel.
Chytne mě za zápěstí a protáhne mi ruku skrz mříže k sobě. Stáhne jezdce od zipu své mikiny dolů a hladí se mou rukou po břiše, nasměruje ji doprostřed hrudníku, po krku a přes bradu k ústům. Olízne moje prsty a já náhle ucítím jeho další ruku, která mi proniká pod kalhoty a ujišťuje se drsným přejezdem své dlaně přes můj penis, že mi doteď nebyl ani jeden dotek lhostejný. Přitlačím si jeho ruku do rozkroku a zasténám.
„Je to nějaká hra?“ zeptám se opatrně. „Nebo almužna před smrtí? Nemusíš dělat nic. Jen si vychutnat mou smrt…“
Stáhne mi kalhoty pod zadek a jemně masíruje po celé délce můj úd. Zavřu oči a snažím se v sobě udržet sténání, deroucí se mi na rty. Jeho jemné teplé ruce vhání krev do patřičných míst a rychle mě dostávají do stavu totálního vzrušení.
„Ani neznám tvoje jméno,“ hlesnu mezi tichými vzdechy.
Vymaním ruku z jeho úst, chytím ho za zátylek a přitáhnu k mřížím, abych mu jazykem mohl opět plenit ústa v hlubokých polibcích. Je to tak intenzivní. Proč se mi musel připlést do života? Těsně před jeho konec? Tyhle city jsem už dávno odstranil a rozhodl se je už nikdy neprojevit. Nevpustit do svého srdce.
Neodpoví mi. Jen se náhle vymaní z mého sevření a sjede mi rukou od prsou dolů, zavadí letmo o mé bradavky, které si tento pocit opojení jen matně vybavují, ale ihned jeho dotykům vychází vstříc a touží po víc. Pomalu klesá níž, cestou dolů je zahlédne, jak se spolu s mým tělem chvějí, a položí na ně horké rty. Zvlhčí je jazykem krouživými pohyby a zahřívá je. Přitisknu čelo na chladivé mříže a chytnu ho za vlasy.
„Proč to děláš? Jestli mě tím chceš trápit těsně před vstupem do pekla…“
Dopadne na kolena, přitáhne si mě za stehno, co nejtěsněji na mříže a sebere mi další slova obvinění tím, jak mi vezme můj penis do úst a seznamuje se opatrnými pohyby s jeho velikostí a povrchem. Moje sevření jeho sametových vlasů zesílí. Jeho oťukávání je tak dráždivé. Tak nesnesitelně trýznivé. Můžu se proti němu pohybovat jen slabě, protože mi v hlubším průniku do jeho vlhkých úst brání železné chladné tyče.
Nechci to takhle. Chci jeho nitro. Jeho úzký těsný konečník. Mít ho pod kontrolou. Dotýkat se ho. Dostat i jeho do okamžiku absolutní beztíže a opojného uvolnění. Zvednu ho na nohy zatáhnutím za jeho vlasy. Polibky mu seberu svou pachuť potu a očistím jeho ústa. Hladím ho po odhaleném dívčím hrudníku, hladkém a jemném a druhou rukou mu stahuji kalhoty dolů. Jsem netrpělivý. Dychtivý. Moje dýchání je už nekontrolovatelné. Otočím si ho k sobě zády a pokračuji v průzkumu jeho těla. Zkousnu jeho kůži na krku, kde mu údery srdce přebírá krční tepna a silně ji stisknu mezi rty. Tlumím tím své sténání, když se mu svým penisem začnu otírat mezi hýžděmi. Svírá je k sobě a odmítá mě pustit blíž.
„Když jsi tohle začal, tak to taky dokončíme. Spolu,“ zašeptám mu do ucha a vjedu mu jazykem dovnitř.
Prohne se pod návalem vzrušení a vykřikne. Sjedu mu rukou k jeho rozkroku a nasadím mu na jeho penis drtivě rychlé tempo. Drtím ho u kořene a druhou rukou mu nanáším své sliny na žalud, aby měl z tření mnohem lepší požitek. Cítím, jak propouští své první kapky touhy a povoluje svoje hýžďové svaly. Automaticky toho využiji a zajedu blíž ke svému vysněnému cíli. Otřu se o něj a mírně zatlačím. Chytnu ho za břicho, aby neměl možnost mi utéct, a druhou rukou nepřestávám dráždit jeho chloubu. Sleduji jeho rozechvělou kůži a začnu se pomalu pohybovat a tlačit dovnitř. Už jen ten tlak na začátku mi bere vzduch z plic a odrovnává moje ovládání. Chtěl bych být jemný k jeho tělu, vychutnat si to vše s rozvážným klidem, ale nejde to. Všechno se ve mně stahuje velice rychle. Vezmu jeho ruku a spolu sním obejmu jednu tyč. Přejedu mu po páteři a donutím ho se předklonit. Zastavím se na posledních obratlích těsně před vchodem do jeho análu a pak vjedu dovnitř prsty. Jen pár nájezdů, aby se rychle připravil na můj úmysl vzít si ho co nejdřív. Promnu mu půlku jeho krásného zadečku, chytnu ho za zápěstí a v jeho předklonu si ho beru, najednou, hluboko. Můj penis si sám nachází cestu a užívá si tu těsnost, to drcení, a aniž by ho to odradilo, ještě víc prohnu pánví a trhnu mu rukou směrem k sobě, abych si ho na sebe přirazil až na samý konec. V jeho hýždích jsou obtisknuté kovové mříže a mě studí do slabin a do břicha. Využívám našeho zapření, kdy on je v předklonu a já v mírném záklonu a jediné, co se pohybuje dopředu a dozadu v krátkých nájezdech, je moje pánev. Nevnímám, jak se mi rez z mříží otírá o slabiny a zanechává na nich bolestivé odřeniny. K uším mi doléhají jeho nářky a to mě ještě víc přivede do varu. Už se skoro nepohybuji, jen se tisknu, nechávám se drtit jeho stahy a uvolňuji do jeho konečníku veškeré své napětí. Nutím ho tahy za ruku k sobě se ještě několikrát přirazit a pak ho k sobě přivinu, těžce mu dýchám na krk, a rukou sevřu jeho penis, který se už jen podělí s mými prsty o poslední kapky svého vyvrcholení.
Chlad. Teplo. Všechno na jednom místě. Objímám ho oběma rukama, tisknu si ho k sobě, odbourávám ty trubky mezi našimi horkými těly a vnímám jen jeho teplo a silně bušící srdce.
„Přišel jsi kvůli tomuhle nebo …?“
Odtáhne se ode mne a aniž by se na mě podíval, natáhne si kalhoty. Dívám se na jeho obrysy schované v přítmí. I když ještě oba rychle dýcháme, tváříme se, že se nic nestalo. Ticho narušuje jen rotor ventilace.
„Tvoje zbraň je u mě v bezpečí,“ řekne jen a zanechává za sebou vzdalující se kroky.
„Neznám tvoje jméno, Konioshi,“ zašeptám zklamaně a chytnu se mříží. „Proč jsi vůbec přišel?“
Obtisknu si své prsty na rty, abych si zapamatoval jeho chuť. Přišel jenom tak, nabídl mi skrz mříže svoje tělo a pak si bez jediného slova odejde. Mohl jsem zemřít v klidu, ničím nevázán k tomuhle světu. Ale teď? Nemám chuť ho ponechat v rukou Aliance. Jeho oči a vlasy… budou pro něj znamenat hrozbu? Budou ho nenávidět jako mě, i když nic neudělal a od narození patří k nim?
Nevím, jak dlouho jsem tam stál a drtil mříže v ruce. Z mé strnulosti mě probere zvuk. Slyšel jsem ho už mnohokrát. Přimhouřím oči do tmy. Doléhají ke mně tlumené výbuchy. Někdo zaútočil na hlavní budovu Aliance? Je možné, že by představení této kolonie plné hloupých zákonů a pravidel, byli tak neopatrní a chlubili se tím, že dostali obávaného odstřelovače nosící jméno pilota první světové války Manfréda von Richthofena? Že je k mání přímo v Hlavní budově? Pořád žijí v domnění, že jsem jejich nepřítel. Ale já jsem nepřítel úplně někoho jiného.
Netuším, jestli ONI žijí pro pomstu. Zda by vůbec měli zájem si pro mě přijít. Moje paže, znetvořené stovkami jizev, značí každý zmařený život. Především ten z jejich rasy. Jsou tu. A já tady. Nemyslím si, že zaútočil někdo z naší strany. Ten zvuk, co je slyšet čím dál víc zřetelněji, totiž nepatří k výbavě Svobodných. Udělám krok dozadu, jako bych se chtěl schovat ještě víc do tmy. Přišli opravdu v dost nevhodnou dobu. Sevřu ruce v pěst. Jsem tu zavřený, obehnán zdí a mřížemi, bez jediné možnosti se bránit a bez své sniperky. Tahle situace, ve které se zrovna nacházím, se mi vůbec nelíbí.
První výbuch rozmete vedlejší místnost na hořící trosky. Vrhnu se pod kovovou palandu a zakryji si rukama hlavu. Ozývají se výbuchy a budova se hroutí k zemi. K obličeji, přitisknutém na podlahu, se mi přikutálejí drobné částečky cihel. Zavřu oči, tisknu je k sobě, protože prach se mi dere do očí. Těsně vedle mé hlavy se zabodne tyč od mříží, zkroucená výbuchem. Další projede skrz konstrukci palandy a probodne mi paži a přišpendlí ji k zemi. Můj výkřik bolesti zanikne pod dalšími výbuchy. Nahrbím se a zvedám se s palandou na zádech. Tlačím ji nad sebe a zároveň vytahuji ten kus železa, který mi trčí z ruky. Je mi jedno, že u toho křičím, stejně mě nikdo neslyší. Takže jsou tu. A vzali to pěkně zostra.