Thank God It’s Christmas

Thank God It’s Christmas od Freddie Mercury



„Budete dlouho pryč, pane? Víte, že v tyto dny máme vždycky hodně práce…“

„Ale Murieli, je to jen jeden večer. Moc dobře víš, že svět se kvůli tomu nezboří. Jsou Vánoce a já mám Vánoce rád. Proto si je chci užít. Tak jako každý rok. Máš dnes taky volno. Užij si ho se svými kobylkami a udělej si radost,“ usmál jsem se a jemně stáhl jeho paže ze svých ramen, přes které mi přehodil černé sako protkané modrými nitkami. Ten parchant, co ho pro mě ušil, se držel přesné kopie, které pro anonymního kupce ušil Alexander Amos. Jistě, stačilo mi jen lusknout prsty a dotyčnému by během vteřiny onen skvost chyběl ve skříni. Ale proč bych to dělal. Měl jsem pod sebou velký podnik a neměl jsem rád, když se u mě někdo flákal a dostával střechu nad hlavou a teplo zadarmo.

Muriel na mě vrhl ukřivděný pohled. Věděl jsem moc dobře, že jsem ho zmínkou o kobylkách pěkně nasral a že ho žárlivost sžírala rychleji, než to jeho stádo brouků bohatou úrodu farmářů. Usmál jsem se a chytil ho za bradu.

„Je to jen jeden den. Nic se nestane. Přísahám Bohu, že se budu chovat slušně a než vzejde slunce, pořádně ti to vynahradím,“ poškrábal jsem ho krátkými sestřiženými vousy, když jsem se mu otřel o tvář a olízl mu hřbet ucha se slovy: „I s úroky.“

Jazyk hned poté naslinil dlaň, která dotvořila dokonalý účes a zubní sklovina přidala ještě bělejší odstín, aby bylo vše perfektní.

„Kam se chystáte letos, můj pane? Jako obvykle?“ uklonil se muž v uniformě pruských vojáků a otevřel vysoké dveře, pobité rozžhaveným železem.

„Jako obvykle, drahý,“ zazubil jsem se natěšeně a překročil práh svého domu. „Las Vegas.“

„Dopravní prostředek?“

„Lamborghini Veneno. Barva sytě červená s potahy z kůže aboridžinců.“

„Jak si přejete, můj pane. Hezký večer…“

Bylo to jen na krátkodobý efekt, ale přece nebudu chodit pěšky. Chlápek v drahém obleku, s diamantovými knoflíky a zlatými hodinkami za několik melounů, se nemůže před vchodem do kasina zjevit jen tak na chodníku.

„Pan Lucie,“ bylo první, co jsem uslyšel, když se s tichým zavrněním otevřely dveře auta a mladík spatřil můj obličej. „Dlouho jsem vás neviděl.“

„Jo, je to už rok,“ upřesnil jsem čas našeho posledního setkání a vystoupil. Taky jsem si ho pamatoval. Pamatuji si všechny. Přesně před rokem jsem tomuhle mladému Asiatovi, který si říkal Quan, předal klíče od mustanga. Jeho kniha byla v sektoru „G“, hodně hluboko pod zemí, protože přece jen měl blbý příjmení skoro na konci abecedy. Nebyl nijak nebezpečný, ale pro svůj chtíč měl v mé knihovně své místo a pořádně dlouhý zápis. Dokázal svým šarmem dostat do postele, někdy se tam ani se svou kořistí nestačil dostat, každého, kdo mu svěřil auto do úschovy. Měl neuvěřitelně jemnou pokožku, hbité ruce, vláčná ústa, neodbytný jazyk a sexy zadek. Ten jeden hřích, na štědrý večer, nebyl do knihy zaznamenán. O to jsem se postaral. Přece jen šetřím naše lesy a všichni nemusí vědět všechno. Stačí, že se s každou prkotinou lidé svěřují sociálním sítím a dalo mi fakt hodně práce moje fotky, kdy jsem při orgasmu vzplanul žlutým plamenem a skrytá kamera, přes kterou pak dotyčné ten chcípák Quan vydíral, z internetu odstranit. Ještě dva měsíce to bylo dohledatelný. Když jsem ho dnes znovu uviděl, napadlo mě, proč je ještě naživu a dávno mi už bez provize a usvědčujících záznamů nekouří.

Nevěnoval jsem mu už žádný ze svých pohledů. Jen jsem zkontroloval v zrcadlových výplních vstupních dveří svůj zjev. Měl bych změnit svoje image, protože každý, kdo mě uvidí, si pomyslí, že jsem jen chlap bez fantazie a do kadeřnictví jsem nakráčel s fotkou Tonyho Starka. Přitom to není pravda. Před deseti lety, taky o vánocích, jsem chlastal v jednom baru v Hollywoodu a mladej Downey se utápěl v depresi. Taky jsem měl depku a byl jsem úplně nametenej. Stěžoval jsem si myslím na svého otce a na nespravedlivej svět a on zase na neúspěch ve filmovém světě. Měl jsem ho rád od jeho filmu Srdce a duše a tak jsem ho ušetřil. Bylo to jen příjemné vzájemné vyhonění na místních záchodcích a pár polibků, s jazyky vraženými až na mandle, ale to je detail. Po mé pichlavé bradce mu na hladké pokožce na obličeji zůstaly dlouho rudé škrábance a on si i přes tento zážitek začal upravovat porost na tváří stejně jako já. Ale obhajujte se takovou historkou před veřejností…

Vešel jsem dovnitř. Hluk cinkajících žetonů, hrnoucí se z chřtánů hracích automatů. Bílá kulička ze slonoviny mi trhala bubínky na kusy, jak hlučně poskakovala. Uvolnil jsem si dva knoflíky od krku a odhalil snědou pokožku na hrudníku, chloupky smotané do prstýnků, podobající se zlatým vlasům barokních andílků a vyzývavou klíční kost, lákající k cucflekům. Blondýna v rudých šatech, které si koupila před dvěma dny ve výprodeji a tchýni vybrakovala šperkovnici, aby nevypadala jak oškubaná slepice, se znechuceně zvedla od automatu, do kterého nastrkala veškeré dědictví po svém zesnulém manželovi.

„Jsou vánoce, Bůh nenechá nikoho padnout,“ usmál jsem se a vzal její bledou ruku do svých hřejivých dlaní. Polibek na hřbet jako samotné Britské královně ji na chvíli vyvedl z míry. Sebral jsem ji slova vysokou sklenkou, plnou šumivého vína a otupil její mysl alkoholem. „Nechcete mi dělat pro dnešní večer společnost?“

Nečekal jsem na odpověď. V ruce najednou svírala mou peněženku ze vzácné kůže Cuauhtémoce, naditou americkými dolary. Jako pavouk jsem na jejím holém rameni založil základnu své sítě a připoutal si ji k sobě. Poslušně cupitala na vysokých jehlovitých podpatcích až k ruletě. Jeden z hráčů právě přišel o svůj roční plat a já měl to štěstí, že se u stolu uvolnilo místo. Miloval jsem ten trik, kdy mi ženský dýchaly na kostky a dovolily mi pohladit jen přes tenkou vrstvu látky po ňadrech. Ani jedna nenosila podprsenku a všem se jako na povel zbláznily bradavky a otřely se mi o dlaň. Tenhle otcův výmysl byl opravdu dokonalý. Jeden z mála, za který jsem ho musel pochválit. Ale pořád to neměnilo fakt, že jako otec stál za hovno.

Moje bohatství rostlo jako houby po dešti. Na obhajobu výhry stačila jedna věta:

„Mám prostě z pekla štěstí.“

„To tedy opravdu máte, drahý Lucie,“ vzdychla moje protihráčka u stolu a skryla zářivě modré oči pod dlouhé řasy. „Vsadíte můj žeton?“ Měla oči kaštanově hnědé, ale kontaktní čočky v barvě neposkvrněné oblohy a bílé róby, dělaly své.

Pomalu mi žeton přisunula. Usmál jsem se. Telefonní číslo na něj vepsané bylo nepřehlédnutelné. Protočil jsem ho mezi prsty. Tam a zpět. Rozmýšlel jsem se. Rita Mc’County. Její manžel, který celý život dřel a umíral ve svých devadesáti dvou letech na rakovinu prostaty, byl čistý člověk. V mé knihovně nefiguroval a za dva dny se ocitne u brány svatého Petra. Ona byla zlatokopka a jediný dolar, který za svůj život vydělala bylo ve čtvrťáku na střední škole, kdy prodávala sušenky.

„Dvojka, černá,“ pokrčil jsem rameny a položil zelený žeton na vyřčené políčko. Přisunul jsem svou dosavadní výhru, v podobě několika „ropných věží“. Dáma v rudém mi položila ruku na rameno a nervózně sjela dolů. Vnořila štíhlé prsty do ochlupení na mé hrudi a hltala šampaňské po celou dobu, kdy bílá kulička skotačila po obvodu rulety.

V té chvíli jsem si přál, abych byl obyčejný smrtelník a opravdu cítil to napětí. Mohl vzývat Boha či ďábla za dvojku černou. Vnutil svou duši jednomu z nich. Svoje zklamání, nebo jak bych to popsal, vědomí, jak to skončí, jsem schoval za upřený výraz, pozorující „osud“.

Slzy mi nikdy nešly, ale se sprostými nadávkami jsem neměl problém.

„Do prdele!“

„A kruci!“

„Zasraný Vánoce! Ani Bůh dnes není na mé straně!“

A tak jsem svůj falešný úžas kryl za spoustu slov, když mi krupiér hrablem stáhl všechny žetony a já prohrál. Moje dívka v rudém mi zaryla gelové nehty do kůže. Jak smutné. Já vím. Bůh je krutý.

Rita Mc’County se prudce zvedla a svým pohybem shodila navrstvenou věž mých žetonů. Svědomí mě nijak nehlodalo. Spíš mě zajímalo, jak se s takovým osudem člověk vyrovná. I když, za tu chvilku mi přirostla k srdci a já se rozhodl její duši dlouho netrápit. Zbavil jsem se ďábelských žárlivých drápů na hrudníku a vyběhl za rozčarovanou zlatokopkou. Sledoval jsem lem bělostných šatů a snažil se ji uklidnit slovy.

„Určitě máte doma někoho, kdo se o vás postará. Těch pár šupů vás přece nemůže rozhodit.“

Zrovna včera večer ji rodinný advokát sdělil, že se její drahý choť rozhodl věnovat veškerý svůj majetek pravoslavnému klášteru Ostrog ležícího kdesi v zemi bývalé Jugoslavie.

„Berte to sportovně. Sama byste mohla rozdávat,“ přihodil jsem pár dřívek do ohně a jediným pohledem zmapoval situaci před sebou.

Lokty měla ostré a ruský ledoborec by ji mohl závidět.

V rychlém kroku jsem vrazil do ostrahy a setkal se na pár sekund s jeho udiveným výrazem. Automaticky zvedl jednu ruku ke sluchátku, poutajícího ho k základně informací a druhou ruku ke zbrani.

„Omlouvám se,“ zabručel jsem a moje pevné rameno nabouralo sval ochranky, vypěstovaný v posilovně. Náraz ozbrojil jeho pravou ruku a donutil pustit služební zbraň. Tupý náraz, neslyšné cinknutí o mramorem vyskladněnou podlahu.

„Zasraní zloději!“ zaječela Rita Mc’County a dvěma údery, který ji George Brown, bodyguard jejího manžela, naučil během víkendu ve chvilkách mezi sexem v bazénu a tvrdou šukačkou v obrovské posteli, mě srazila k zemi.

Dopad na tvrdou dlažbu mě fakt bolelo. Nemohl jsem se postavit. Nasraná ženská je opravdu nebezpečná. Mnohem nebezpečnější, než já. Já jsem proti ní byl úplný břídil. A to jsem takových jako byla ona měl plný barák.

Drapla Glock a namířila mi ústí hlavně na čelo.

No to jako počkat! Já přece za nic nemohl! Prostě mě štěstí opustilo!

„Odložte zbraň! Položte ji na zem, pomalu, ať na ni vidím a dejte ruce za hlavu!“ křičel druhý ze strážných. Pod stromeček dostal ten nejlepší dárek, jak tvrdil. Já na tom nic báječného neviděl. Prostě další duše do pekla či na tu druhou stranu.

„Nedělejte hlouposti, Rito. Myslete na svou rodinu. Na svého manžela,“ zakňoural jsem. Díval jsem se jí zpříma do očí. Živil se její nenávistí a strachem. Cítil jsem, jak mým tělem prostupuje žár, jak se mi v těle bouří krev.

Zabij ho! Nemáš nic! Vykopl tě z domu po tom všem, co jsi pro něj udělala. Smrt chutná tak sladce. Jako rty milenců, spojené vášní.

Zmáčkla spoušť. Olověná kulka se brodila mým mozkem jako torpédo pod hladinou oceánu. Byla příjemně horká a dřív, než doputovala na temeno, rozpustila se v pekelné výhni. Tiše jsem zasténal slastí a dopadl těžce na záda.

Zazněla druhá rána a pak třetí. Sledoval jsem pomalu rozkvétající rudý květ na bílých šatech. Údiv v modrých očích. Štíhlé prsty, které pustily zbraň a chytily se za břicho. I tahle dáma čekala přírůstek do rodiny. Ne se svým manželem, ale s mladým lékařem, který v jednu chvíli píchal roztok s chemoterapeutickým roztokem do žil polomrtvého milionáře a v té druhé to bušil v čekací kabince do mladé skoro vdovy. Jeho spermie byly opravdu dravé a prokousaly se nejenom kondomem, ale i antikoncepcí.

Zhroutila se těsně vedle mě. Naše rty se skoro dotýkaly. Zhluboka jsem se nadechl a pak polkl. Chutnala jako lesní jahody, schované pod velkými listy lopouchů. Bez potřebného slunce, které by dodalo plodům potřebnou sladkost. Olízl jsem si rty. Tak tohle byla moje krev. A ta mi vždycky spraví chuť.

„Pane! Pane, jste v pořádku?“ doléhaly ke mně lidské hlasy, když jsem se s námahou zvedal z chladné země. „Myslel jsem, že vás střelila přímo mezi oč…“

Hřbetem ruky jsem si uhladil pomačkané sako a až pak si sáhl na čelo.

„Měl jsem štěstí,“ usmál jsem se a upravil si prsty černé vlasy, jejichž barvu mi záviděl i samotný havran, který vyprávěl tomu podivnému pisálkovi z Bostonu svůj příběh a on se kvůli němu stal slavným. „Na poslední chvíli jsem uhnul a kulka mě těsně minula.“

Na důkaz svých slov jsem ukázal na podlahu, s jemnou pavučinou na lesklém povrchu, kam se projektil zavrtal.

Nikdo si nás nevšímal. Byli jsme v Las Vegas. Tady šlo o peníze, ne o lidi. Lidi byli všem ukradení.

„Potřebujeme vaši výpověď,“ mluvil na mě dál nějaký týpek. Znervózňoval mě, protože jsem už minutu procházel v duchu svou velkou knihovnu a on v ní nefiguroval. Změřil jsem si ho od hlavy až po kožený opasek a odfrkl si. Nebyl můj typ. Zato ten mladý policista, který se za devět měsíců stane otcem, byl úplně k nakousnutí. Jeho myšlenky, plné výčitek a sebeobviňování, bombardovaly mou mysl a já se přistihl, jak mě má lidská skořápka zrazuje.

„Jistě, nemám v plánu se dnes večer vzdálit. Tady je má vizitka a kontakt. Stačí zavolat a budu vám ihned k službám,“ přikývl jsem a zamířil k roztřesené ochrance, který stále svíral oběma rukama služební pistoli. Vražednou zbraň. Překročil jsem dlouhým krokem mrtvou Ritu Mc’County a dal si pozor, abych nešlápl do kaluže krve, která se kolem ní utvořila a stále zabírala větší a větší prostor na mramorové dlažbě.

„Děkuji vám za záchranu života, pane…,“ sklouzl jsem pohledem na jeho vizitku. „…pane Morningstar.“

Tak to bolelo! Kdybych měl srdce, hluboce by mě to jméno ranilo a ostře mě v něm píchlo.

„Zachránil jste mi život, i když…,“ položil jsem mu ruku na rozechvělé rameno a ukázal mu z bezprostřední blízkosti, jak jsou mé oči temné, jako noční obloha bez jediné hvězdy, i když sám jsem byl tou, která zářila nejkrásnějším světlem za ranního rozbřesku. „…paní Mc’County o ten svůj přišla. Ona i její nenarozený syn, kterého chtěla pojmenovat po svém milovaném otci, Richard.“

Věnoval jsem mu pár otcovských poplácání a pak jsem nechal ruku sklouznout po jeho paži. Přejel jsem mu po naběhnutých žílách, které dopoval strachem naplněným srdcem. Miluju lidskou krev. Je jako písmena. Jako slova. Jako věty. Stačí se jí dotknout a zavřít oči. Trvalo mi to pět vteřin, abych se o něm dověděl vše. Jak voní po ránu, když vstane z postele a pak tu krásnou vůni přebije gelem na holení a horkou vodou ve sprše. Proč má rozsvícenou lampičku, když jde spát. Viděl jsem porcelánovou misku s kačerem Donaldem, kterou každý ráno vyplní ovesnými kuličkami a zalije je horkým kakaem, ale nikdy se jich ani nedotkne. Večer je vylíže belgický ovčák. Cítil jsem chlad, když položil dlaň na bříško své ženy.

Ten muž, který mi sebral jméno, bude můj dárek k Vánocům.

Nečekal jsem na jeho odpověď. Noc byla mladá a já neměl v plánu se vrátit domů a splnit svůj slib Murielovi. Abych se přiznal, doma se všichni chovali jako doma a on… no… On se těch svých kobylek nedokázal vzdát ani při sexu. Nechal jsem mladíka topit se ve svých pocitech selhání a sebedestrukce. Věděl jsem, že můj otec má hodně práce a volání o pomoc si všimne až po dvou dnech, kdy už bude pozdě. Já, na rozdíl od něj, jsem si svých oveček vážil.

Párkrát jsem zatřepal hlavou, abych rozehnal příval citů a taky pomalu se rozpouštějící se olovo v mé hlavě. Trochu mi otupilo smysly. Ale ženu v rudých šatech jsem stačil zahlédnout. Kradla se jak kostelní myš a svírala mou peněženku.

Mou peněženku z kůže posledního aztéckého krále Cuauhtémoce. Byl to fajn chlap. Vlastně po něm jsem nosil sestřih strniště na tváři. Ne podle Tonyho Starka. Měl jsem ho rád. A taky svou peněženku.

„Omluvte mě,“ pronesl jsem jednu ze svých oblíbených vět a vydal se za ženou, která mě právě okrádala. Smutné.

Zlaté vlasy, které bohužel nezískala po svých rodičích, ani od sudiček, ani od Boha, ale díky chemii, kysličníku a barvám z řady Syoss, se v hustých loknách pohupovaly na odhalených ramenou, jak rychlý měla krok. Ani pokynem hlavy nepoděkovala muži, který ji otevřel dveře z kasina a pustil ji ven. Já jsem tomu chlápkovi, který tu sloužil od svých deseti let a teď mu táhlo na šedesát, poděkoval. Naučeným způsobem, kterého si nikdo nevšiml, shrábl bankovku a vložil ji do kapsy. Jmenoval se Ábe. Jeho kniha byla tlustá. Tlustější než svazky F.L. Věka. Neměl jsem s ním problémy. Věnoval jsem mu stodolarovkou dalších dvacet let, pevné zdraví a penis stále v pohotovosti. V dnešní době, v současném světe, vitální dědkové byli oblíbení. Šel jsem s dobou.

Nadechl jsem se. Nemám rád zimu. Ale můj dech se nezměnil na páru a nedopadl v podobě ledových krystalek na zem. Bylo tak 15 °C.

„Dáte si?“ ozvalo se vedle mě a Ábe mi před obličej přistavil právě rozdělanou krabičku Lucky Strike.

„Dík,“ řekl jsem skoro neslyšně a nechal si připálit. Moje plíce byly na škodlivé plyny náležitě připraveny. Nějaký tabák mi ublížit nemohl. Vdechl jsem nikotin hluboko a nechal ho tam, ať se rochní v plicních sklípcích tak dlouho, jak je mu libo.

Přes tenký proužek dýmu, který užíral cigaretu, jsem pozoroval svou kořist.

„Hej!“ křikl jsem a spolu s tím slovem v chladném vzduchu utvořil nadpřirozený mlhavý závoj. „Ta peněženka je moje, Gabrielo!“

Žena v červené róbě se zarazila uprostřed přechodu pro chodce. Bez semaforu. Říkala si Barbara Semblant a jméno Gabriela slyšela naposledy na střední škole. Znovu jsem potáhl a odhodil filtr na chodník. Uvězněný nikotin se chvíli pral s neviditelnými mřížemi a pak se odevzdaně v plících rozplynul.

Stačily mi jen tři vteřiny. K tomu, aby se zastavila, podívala se zmateně na peněženku, kterou svírala v ruce a pak na mě. Na můj obličej, ozářený slabým světlem potáhnuté cigarety, na dlouhé drápy, které ji objímaly a na pěstěné rohy, kterým jsem věnoval veškerou péči. No a pak se z vedlejší ulice vyřítila bílá limuzína, plná ožralých mladistvých, kteří si nevážili práce svých rodičů a dámu v rudém nabrali na kapotu.

Špička bot típla stále žhavý nedopalek.  Na semaforu naskočila zelená. V duchu jsem počítal své kroky a pak lehce sebral z ženských prstů peněženku. Dívala se na mě, nechápavě a se strachem. Stejně jako těch šest děcek za kouřovými skly limuzíny. Usmál jsem se. Muriel mi kdysi řekl, že když se usmívám, tak vypadám jak sekačka na trávu. To byla asi narážka na ostrou řadu zubů, když jsem ztratil svou lidskou podobu. Ale já se za své zuby nestyděl. Čistil jsem si je každý ráno i večer, i po jídle a používal dentální nit a pravidelně si nechával laserovou technikou odstranit zubní kámen.

„Vítej v pekle, Gabrielo,“ zasmál jsem se a přitiskl své rty k jejím. Chutnala po krvi. Protože té měla plná ústa. Dlouhým jazykem jsem vymetl dutinu a sbíral jím ten lahodný nektar. Část lidské podoby mi byla na obtíž. Pnutí ve slabinách bylo bolestivé a jen ta šestice párů vyděšených očí mě držela na uzdě. Jinak bych si rozepnul zip, stáhl jen o pár centimetrů kalhoty a vnořil svůj tvrdý úd do jejího lůna. A na kapotě limuzíny ji šoustal až do rána. Vlastně do rána ne. Něco sem slíbil Murielovi. Zatraceně!

Měl bych si s Murielem vážně promluvit.

Vlhké teplo se mi rozlilo do spodního prádla značky Calvin Klein. Svůj osvobozující výdech uvolnění jsem vdechl do jícnu Gabriely „Barbary Semblanty“ a ona se mi odměnila pachutí své smrti.

Dlaň na svém rozkroku jsem použil jako fén a vysušil mokrý flek.

Sakra, jak já tohle nesnáším.

„Baf!“ ňafl jsem nasraně do kouřového skla limuzíny a strčil si peněženku do kapsy od saka. „Nic vás nezachrání, frackové. Všichni propadnete peklu!“ odfrkl jsem při odchodu. Tyhle Vánoce se nějak nedařily. Potřeboval jsem se uvolnit. Ženské mi právě uvadly před očima.

Vrátil jsem se zpět do kasina a další stodolarovkou Ábela uplatil za krabičku Lucky Star. Šťastné hvězdy. Já… Já byl Jitřenka. Já byl milující syn!

„Prohra!“

„Hrstka prášků na spaní a dobrá skotská!“

„Plynová trouba a jediná sirka!“

„Trezor plný zbraní. Spící děti nic nepocítí, jedna rána do hlavy a jedna pro svou milující ženu. Vložit chladné ústí do úst a stisknout spoušť!“

Každý krok hotelem s křišťálovými lustry, mramorovým schodištěm a brokátovými závěsy na vysokých oknech, znamenal jedno doporučení.

A pak mi zabzučel mobil. Třicáté třetí patro, pokoj číslo 221b. Odhodil jsem prázdnou krabičku cigaret na zem. Ani jsem si neuvědomil, že jsem ji celou vyhulil. Moje plíce to nijak nepoznamenalo.

Cestou ve výtahu jsem si krátil čas pohledem na hodinky. No jasně, pět hodin ráno. Proč ten čas ubíhá tak rychle? Ještě jsem si neužil, nezasunul a nepocítil „Ducha Vánoc!“

„Moc se omlouvám, že jsem vás vyrušil, pane Lucie..,“ uvítal mě formální hlas muže hned mezi dveřmi.

Nejsi můj typ. A nefiguruješ v mé knihovně. Mám málo času a nemám náladu stahovat tvou duši do pekla.

„Jen Lucie,“ odfrkl jsem a vztekle odbyl ruku napřaženou k pozdravu. Sedl jsem si na kovovou nepohodlnou židli a zrcadlo, které poskytovalo přihlížejícím z druhé místnosti, jsem zahalil nepropustnou kouřovou clonou a pustil v ní jako na filmovém plátně Forresta Gumpa.

Natáhl jsem se po krabičce Malborek, ležící na stole a nechal si je detektivem Blackberrym připálit.

„Barbara Semblant,“ začal blonďák a zabubnoval nervózně prsty o desku stolu.

„Potkal jsem ji před sedmi hodinami a třiceti pěti minutami. Ukradla mi peněženku a někdo ji před patnácti minutami srazil na přechodu pro chodce,“ odbyl jsem ho a nechal si zapálit druhou cigaretu.

„Ta žena, která vám mířila na hlavu,“ nadhodil znovu a já jediným potahem spálil tabákovou směs. Vylovil jsem další úzkou bílou smotku z krabičky a krátkým gestem si detektivovi beze slov řekl  k zapálení. Škrtl nervózně zápalkou.

„Váš muž ji zabil. Dvěma výstřely. Stačilo ji trefit do nohy. Byl od ní vzdálený dva metry. Nemusel ji zabíjet. Vždyť čekala syna. Stejně jako ten z ochranky. Kde vlastně je? Víte vůbec, jak to s mladým člověkem dokáže zamávat?“

„No, to není vaše starost. Jack Morningstar je v pořádku…“

„A co vaše žena? Proč tu se mnou ztrácíte čas? Proč jste si nevzal dovolenou a nejste doma? Nikdy nejste doma na štědrý večer.“

„Co?“

Típl jsem druhou cigaretu. Podíval se znovu na hodinky. Za chvíli vyjde slunce. Muriel mě zabije. Muriel je mi u prdele! Já jsem vládce pekla. Já jsem samotný Lucifer!

„Váš syn Marty vás nenávidí, protože jste nepřišel do školky na vánoční besídku, kde přednášel o rozdílu mezi panem Teslem a Einstein!“ odfrkl jsem si. Jeho výraz mě trochu potěšil, ale ne dostatečně. „Měl byste se víc věnovat smskám své ženy. To, že máte termín porodu za dvacet dní neznamená, že se dítě může ohlásit dřív.“

„Cože?“

Bože! Otče! Proč jsi těm lidem nedal lepší mozek?!

Sebral jsem mu sirky a třetí cigaretu si zapálil sám. Tentokrát jsem kouř propouštěl ze svých zničených plic v podobě úhledných mlžných kroužků a poslouchal rozrušený rozhovor mezi detektivem a jeho ženou, kterou sanitka odvážela v kontrakcích po dvou minutách do místní porodnice.

„Já… Musím… Mám něco… Buďte na příjmu!“

„Jasně!“ oddechl jsem si a dopřál třetí malborce chvilku pro život.

Tohohle muže jsem nechal na pokoji. Jeho žena byla totiž jedna z těch, kterou jsem si vysnil, jak by měla vypadat moje matka. A tudíž byla pod mou ochranou a bylo jedno, jaký hřích spáchala. Nebo někdo jejímu srdci blízký.

Zvedl jsem se a před zrcadlem, které tvořilo celou stěnu, jsem se upravil. Když jsem naštvaný nebo nasraný, ztrácím kontrolu nad svou lidskou podobou. Sekačka na trávu tu byla zas a sako se změnilo na dlouhé černé chlupy, z kterých se o slovo hlásila blanitá křídla.

Jacku Morningstare? Kdepak jsi?

Ze dveří číslo 221b jsem vyšel opět jako čistý člověk. S perfektním chrupem, dokonalým oblekem a pěstěnými nehty. S peněženkou plnou kreditních karet.

Zhluboka jsem se nadechl. Konečky prstů fungovaly jako detektor kovu. Cítil jsem, jak se chytil dubového zábradlí na schodišti, vedoucí na střechu. Nepoužil výtah. Každý krok znamenal jednu otázku. Každý můj krok vzhůru pro mě znamenal vítězství. Dlouhé nehty, svírající zábradlí, prozradily mé vzrušení a já se musel několika nádechy a výdechy uklidnit.

Nechtěl jsem svůj dárek vyděsit.

Tenký led mezi peklem a světem lidí byl velmi křehký. Touha mě sevřela do horkých kleští v momentě, kdy jsem otevřel železné dveře vedoucí na střechu budovy o padesáti třech podlažích. Neměl na sobě neprůstřelnou vestu, ani sluchátko v uchu. Podpažní pouzdro, ani smrtonosnou zbraň, připravující těhotné ženy o život. Jen bílé tričko bez potisku a Levis džíny. Seděl na hraně, lemující  okraj mrakodrapu, a zíral na barevnou fotku, kde byl on, v uniformě amerického námořnictva a ona v skoro průhledných šatech pokrytých japonskými kaméliemi.

„Ví o tom?“ zeptal jsem se. Neměl jsem čas na omáčku kolem a věděl jsem, že se chytne.

„Prosím?“

Snahu o mlžení trochu měl.

„Luke. Ten kluk od vedle,“ nadhodil jsem a nabídl mu krabičku malborek, který jsem sebral v místnosti s číslem popisným 221b. Nekouřil. Od té doby, co potkal svou ženu. Meggie.

„Ne,“ řekl jen a vložil si cigaretu do úst. Dal si na čas a sirka mě pálila do prstů. Skoro uhasla a na kůži na palci druhý den naskočí puchýř. Konečně potáhl a rakovině plic zasadil první čárku.

„Chybí ti…,“ dal jsem si načas a připálil si ze stejné skomírající sirky. „…to?“

Dívali jsme se na blikající hotely, reklamy a světla aut hluboko pod námi, měnící se v oslňující čáry. Nenaléhal jsem. Slunce se ještě pralo s šedivými mraky, které vyhrožovaly studenými sněžnými vločkami. Přihrály mi trochu času na víc.

„To?“

Byla to jen otázka. Věděl jsem, že moc dobře ví, o čem mluvím. Fotku mu z prstů sebral kolemjdoucí vítr. Nedovolil jsem mu dělat famózní efekty jako Robert Zemeckis s pírkem. Prostě mu ji rychle plynoucí vzduch vytrhl a zmizel s ní v ohňostroji světel.

Stiskl jsem jeho prázdné ruce a vnutil mu naléhavost mezi mými stehny. Horká ústa otiskl na krk a dvěma rychlými nádechy nosem rozehnal sekačku na trávu. Jen nafialovělé skvrny po polibku a perfektně řazených lidských zoubků.

Nechal jsem jeho dlaň na zipu a svou vsunul za okraj džínů. Slunce bylo proti mně a pažemi žhavějšími než moje pekelná snaha, odehnalo dotěrné mraky. Zívlo a první paprsek mě zašimral na hřbetu ruky, která se dotýkala jemné Johnyho kůže.

„To, co jsi cítil s Lukem,“ zašeptal jsem mu těsně u ucha.

Nedal jsem mu čas na přemýšlení. Můj jazyk se mu otřel o spodní řadu zubů a pár vteřin počkal, až pootevře víc ústa a pustí ho hlouběji. Chytil se. Pavoučí síť ho našla.

Meggie byla jen záminka pro normální život.

Jeho pokožka byla tak horká. Miloval jsem teplo. Miloval jsem žár. Miloval jsem boží výtvory, smažící se ve smrtících plamenech. Chytil jsem ho pevně za vlasy a zvrátil mu ji proti pohasínajícímu nočnímu nebi. Ostré zuby i pichlavá bradka na jeho krku zanechávala rudé skvrny. Stáhl jsem mu kalhoty pod zadek a jeho tělo, stále se zabývající špatným svědomím, do mého klína. Nehty jsem měl delší, než jsem chtěl, ale bylo mi to jedno. Zaryl jsem je do měkkého masa hýždí a ukázal jim směr.

„Johny,“ vydechl jsem rozrušeně a vnořil se dovnitř. „Jak jsi jen mohl!“

Zahodit lásku k Lukemu.

Předstírat, že miluješ Megii.

Tvrdit božímu stvoření, milující ženě, že dítě, které čeká, je ten nekrásnější dárek a pak ten samý den jinou ženu o tento dar připravit.

Johny, Johny!

Každý příraz znamenal záznam do knihy, uložené v oddělní „E10“. Ani jsem netušil, kolik toho spáchal. Vysílal ke mně tolik vzpomínek a ty plnily bílé strany deníku. Udělal jsem se dřív než on. To mě rozhodilo a rozrušilo. Uměl se dobře skrývat. Smrt jeho tchána byla brána jako sebevražda. Ale on mi před chvíli přehrál rozhovor, který byl skoro dokonalou snůškou intrik, pavoučích vláken, jaké jsem ovládal jen já. Ještě víc jsem stiskl jeho vlasy a donutil ho zakleknout. Zapřel se dlaněmi o rozdrolený povrch betonu a já do něj opět prudce pronikl.

Poslouchal jsem, jak sténá, heká a vzdychá.  Miluju zkažené duše. Tohle je můj nejhezčí vánoční  dárek.

Slunce rozehnalo mou poslední snahu v jeho každodenním návratu na zem a rozlilo svůj svit do ulic Las Vegas.

„Jak jsi jen mohl podvést svou ženu a zabít ženu, která čekala dítě?“ otřel se můj hlas o jeho ucho. „Jak jsi se mohl vzdát své touhy? Své potřeby být ovládán a mít něco pevného ve svým zadku?“

Tři prudké přírazy, abych se uvolnil. Jemu jsem uvolnění nedopřál. Odkopl jsem ho jako prašivého psa, z krvavými pramínky zdobící jeho krk a průhledné mazivo stékající po rozpálených stehnech.

„Řekni, Johny. Pamatuješ si, proč jsi tady?“

Pohled na něj mě uspokojoval. Mnohem víc, než ty dva orgasmy, které mi stále rezonovaly v těle. Pořád byl vzrušený, neuspokojený a pocit viny byl jediná milenka, která mu zůstala. Fotka bývalého námořníka a jeho krásné ženy mi ležérně přistála na otevřené dlani.

„Zradil jsi. Ji. Meggie. Jeho. Lukeho. Sebe. Johnyho. Mě,“ můj zklamaný povzdech se šířil vzduchem stejně rychle jako sluneční paprsky. „Víš, Johny, ale já nejsem z těch, co tě zradí. Opustí.“

Podal jsem mu fotku. Věnoval ji krátký pohled a pak ji roztrhal na malé kousky. Moje lidskost se spolu s ránem rozplynula. Přes to vše mi zabořil čelo do huňatého kožichu na hrudi a obejmul mě.

„Pomoz mi,“ zašeptal a jeho slzy mi v kožichu propálily pár děr. Nebylo to něco, co bych pro jednu duši nevydržel.

Postavil se odhodlaně na betonový obrubník a zhluboka se nadechl.

Skryl jsem ho ve svém stínu. Ve svých mohutných pažích.

„Jsem padlý anděl. Byl jsem zářivá hvězda, než jsem dopadl z nebe na zem,“ vpletl jsem své pařáty do hebkých lidských vlasů a roztavil jeho ústa v popel.

Odrazil se. Spolu se mnou. Cítil jsem vítr, jak se mi otírá o horkou kůži. Jak se mi sluneční paprsky snaží zabránit dopadnout na rozpálený asfalt. Johny Morningstar se usmíval. Bylo to zvláštní. Děsivé. Až moc lidské. Nic pro mě.

„Promiň. Uvidíme se…,“ ukázal jsem svou zbabělost a deset metrů před smrtícím povrchem se ztratil.

„…v pekle!“ vydechl jsem Murielovi do tváře.

Tvářil se divně. Pochopil jsem, že si štědrý den s kobylkami neužil.



Obrázek od Traffy. Děkuji.

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]
Thank God It’s Christmas
Tagged on:     

4 thoughts on “Thank God It’s Christmas

  • renara
    1.1.2018 at 21:20
    Permalink

    Tak toto bol inak poňatý ”duch Vianoc”. ? Mam rada takéto poprepletané ľudské osudy a príbehy, vždy náznak niečoho čo ponecháš na čitateľovu fantáziu. A máš sto bodov za stvárnenie Luciferovho zovňajšku a toho, že sa opäť vrátil k Muriel ?Ďakujem Danny ????

    Reply
    • 2.1.2018 at 7:06
      Permalink

      Pro vysvětlení, Muriel je vlastně Abaddon, který je králem kobylek. Jméno Muriel dostal od Boha a měl z aúkol najít půdu, z které by vytvořil Adama. Někdo tvrdí, že je samotný ďábel, protože je Hubitel a někdo říká, že ničí z příkazu Boha. Ty kobylky nebyly nic moc, měly tvář lidí, zlaté věnce na hlavách plné huňatých dlouhých vlasů, ale zuby jako lvi, železné pancíře a škorpioní ocas… nic moc v posteli 😀

      Reply
      • renara
        2.1.2018 at 18:43
        Permalink

        Niekedy ma udivuje čo všetko nosíš v hlave 😀

        Reply
  • 2.1.2018 at 19:37
    Permalink

    nee!!! To sem si vygooglila 😀

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *