Klášterní tajemství – FF Donnelské hlasy

Znáte mě. Nejsem moc vyprávěčský typ. Mám ráda příběhy jiných, kteří umí vyprávět. Není pravda, že se u nich nudím. Ale někdy si krátím chvíle čekání na další díl svým vlastním “podáním”. Což u mě znamená, že jdu hned na věc. Donnelské hlasy od Jackie Decker mě hodně zaujaly a také jedni hrdninové, kteří k sobě prostě “patří”. A protože to původně neměla být yaoi povídka, tak jsem ty dva dala dohromady. Časy se ale mění a i samotná autorka jim přisoudila do budoucna ve své knize “partnerství”. Takže tohle je jen má verze a ostatní, včetně mě, si musíme na originální vztah chvíli počkat.

    Zároveň je to takový malý opožděný dárek autorce

(královně všech draků)

k narozkám!

 

 



Dal si záležet, aby se mu pramen světlých vlasů zavlnil těsně kolem nosu a vytvořily mu neodolatelnou křivku. Konečky ho lehce zašimraly na rtech. Šněrování haleny bylo uvázáno jen na oko. Stačil nepatrný pohyb a šňůrky se staly nespolehlivými neposedami. Odkašlal si, aby ho hlas nezradil a jeho slova nezněla jako krákání vran, kterých na okenních římsách v této době posedávala hejna a jako právě on, se snažily z obyvatel kláštera vyžebrat něco do žaludku. Zaklepal na dveře kuchyně rázně, až se hlouček hlučných ptáků vyděsil a rozletěl do tmy.

„Mladý pán Frederik,“ zamračila se na něj vnadná kuchařka, sotva překročil práh. „Večeře už byla a víc toho nedostanete.“

„Ale slečno Madlo, vy jste na mě ale zlá. Jsem ve vývinu, potřebuji jíst. A nechci to přece za darmo,“ usmál se mladík a zastavil se těsně před ženou.

Madla ztuhla v polovině pohybu. Plnila zrovna kynuté těsto směsí rozemletých sušených hrušek a prsty od nich měla celé olepené. Frederik si ihned všil, jak se její velká ňadra vzedmula ve výstřihu a ruměnec ji rozzářil líce. Naklonil se k ní blíž a svůdně zašeptal:

„Co váš nenasytný zadeček, má paní?“

Kuchařka tiše zasténala, když si připomněla pár otisků vařečky, které měly teď purpurovou barvu. Jak správně Frederik předpokládal, neodolala pokušení a aby mu mohla odhrnout blonďatý pramen z obličeje, položila sladký ukazováček na jeho rty. Hladově jej zkousl mezi zuby a labužnicky nasál. Nedostávalo se ji ani vteřiny, aby ucukla. Student klášterní školy ji pevně sevřel za zápěstí a druhou ruku vsunul pod okraj haleny. Zmohla se jen na tlumené výkřiky, když se Frederik zmocnil dalšího prstu, a jeden po druhém je pečlivě očišťoval. Pravé ňadro odhalil krátkým pohybem a přemístil se na růžovou bradavku, aby ji divokým tancem hbitého jazyka donutil ztvrdnout. Kolenem se tiskl mezi její stehna, které poslušně přijala a začala se o něj jako nadržený pes otírat. Přidušený vzlyk byl znamením krátkého orgasmu a pobídka k tomu, aby mladík pokračoval. Sama si nadzvedla sukni a pozvala tak studenta k sobě. Drsně jí třemi prsty prozkoumal a prudkými nárazy do vlhkého lůna ji znovu přivedl k rozkošnému hekání. Ruku potřísněnou vazkou tekutinou kuchařku chytil za vlasy a otočil k sobě zády. Tentokrát neměl vařečku poblíž, takže si vystačil několika pleskanci na pevném zadečku.

Se slovy: „Vy jste ale zlobivá holka, slečno Madlo!“ si rozvázal šňůrku u kalhot a trhnutím kaštanovými kadeřemi donutil ženu prohnout svou páteř do bolestivého záklonu. Chtěl vidět její obličej, když do ní tvrdě pronikne, jak se křiví vzrušením.

Koláče byly ještě horké, když je vkládal do proutěného košíku a o první si spálil prsty. Kuchařka se na něj celou dobu culila a nevědomky si několikrát sáhla na krk, kde ji rozrušený mladík na několika místech málem prokousl kůži. Muselo to bolet, ale ona tak rozkošně křičela a dožadovala se dračích značek. Dostal dokonce i celé holoubě, nadívané rozmarýno-houbovou náplní a několik pohankových placek. V malé misce nechyběla šlehaná zakysaná smetana ochucená limetkovou šťávou.

V takový úlovek mladý šlechtic ani nedoufal. Měl za sebou rušný večer, ale co by pro svého přítele Kornela Surreye z Denic, neudělal. Jeho spolubydlící se už několik hodin trápil v pokoji a věřte, že vám to docela slušně pokazí celý den. Frederik se proto rozhodl, že mladého novopečeného dědice trochu rozptýlí. Sehnat jídlo pro něj nebylo žádnou překážkou. Paní Madla byla pro každou špatnost a pro blonďatého muže si našla vždycky čas. Tentokrát mu uvolnit se trvalo déle, než jindy. Jak bylo řečeno, měl těžký večer. Ještě před chvílí si to rozdával s novicem Chuanem, který měl službu v klášterním sklípku. Měl vyloženě štěstí, že nenarazil na starého ochlastu a zároveň neuvěřitelného chlípníka, otce Réverda. Kdyby ho tam potkal, tak by si tu láhev vína Frederik nejspíš hned mezi dveřmi rozmyslel.

Chuan měl snědou pleť a tvář, neuvěřitelně se podobající dívce. Snad proto měl návštěv víc, než bylo zdrávo. To, že vypadal jako něžné stvoření, mu však nečinilo žádné výhody a ani s ním nebylo jemně zacházeno. Příchozí si na něm vybíjeli svou frustraci, že široko daleko není kromě kuchařky žádná žena a možná také proto, že žádnou nepoznali, nevěděli, jak se k dívce chovat.

Frederik přišel do sklípku potichu jako myš. Chuan podle vyděšeného výrazu ve tváři, když se blonďatý anděl zjevil na prahu vlhkostí a plísní nasáknutých dveří, vypadal jako těsně před srdečním kolapsem. Jenže Frederik měl své kouzlo a ještě dřív, než promluvil, srazil jeho šarm každého na kolena, nebo prostě do míst, kde bylo zrovna potřeba. Vešel dovnitř, úsměvem mladého mnicha umlčel a i on beze slov se začal probírat zaprášenými lahvemi, poklidně ležících v kamenných norách. Sklepník za ním nejistě přešlapoval a každý nádech, který měl započít vyjádření nesouhlasu s Frederikovým počínáním, vykrystalizoval na bílé pokožce mladíkova zátylku.

„Vezmu si tyhle dvě,“ prolomil ticho návštěvník a znovu se usmál.

Chuan musel přivřít oči před tím oslnivým světlem, kterým příchozí anděl vládl. Byl celý den zavřený ve vlhkém sklepě, byla mu zima a svíčka spíš doutnala, než hořela.

„Ale… otec Réverd…“

Frederik si uvědomil, že mladý mnich nejenomže vypadá jako holka, ale i tak mluví. Potlačil výbuch smíchu, spolkl výsměšné poznámky a odložil lahve na dubový stůl, na kterém měl Chuan rozložené dva svitky. Nejspíš se prokousával nudnou historií akademie bez účasti draků.

„Copak by ti otec Réverd provedl?“ řekl místo toho a přistoupil blíž. Tak blízko, že se jejich těla dotýkala. Frederik cítil, jak Chuan ztvrdl, jak se jeho penis napnul a nervózně sebou zaškubal. Neměl v úmyslu se v chladném sklepení nikterak zdržovat, ale hlasité dýchání, nebo spíš bezmocné sípání, Frederika vzrušilo. „Dostal jsi někdy polibek?“

Tahle otázka ho napadla bezmyšlenkovitě. Jen ho to prostě zajímalo. Věděl, že tihle chudáci, co neměli žádné šlechtické zázemí a buď přišli z ulice nebo je matky jako nemluvňata odložily na kamenných schodech před branou kláštera, jsou pro některé z „otců“ vedeny jen jako pouhé děvky. Nejspíš i mladý Chuan, který zavrávoral, když se mu vlhký jazyk dostal do úst a rty se na něj dychtivě přisály, zažil první polibek. Frederik se také nikdy nelíbal. Teda s chlapem. Udivilo ho, že ho ten smysly nekontrovatelný čin, vyvedl z rovnováhy. Neodtáhl se odporem, i když to udělal jen z hecu.

Jaké by to bylo s Kornelem?

Frederik zavřel oči, aby mu v hlavě zůstala uvězněna pouze zamyšlená tvář jeho spolubydlícího. Nikdy o něm takhle nepřemýšlel.

Takhle…

Blonďákova ruka se ocitla pod šerpou hrubé látky a stáhla ji novicovi z ramen. Neměla na čem držet, žádné složité šněrování, jen halena přepásána lněným provazem v pase. Zkoumal hladkou kůži, hladil nepatrné chloupky, které se pod vlivem všudypřítomného chladu postavily. Zájem jeho dlaň přivedl i na místa, kde tušil bradavky. Drobné, pevné, strnulé náhlým ochlazením nebo vzrušením. Stejně drobné, jaké viděl u Kornela, když se jednou večer vrátili pozdě do kláštera, promrzlí a hladoví a vlezli pod jednu sprchu. Nemohl od jeho těla tenkrát odtrhnout oči, ale přisuzoval to alkoholu v krvi. Teď si tím nebyl tak jistý, zda za to mohlo těch pár skleniček pálenky.

Chystal se zbavit mladíka i náhrady za opasek, ale tlumený výkřik ho zastavil. Přeskočil tuhle část a hmatem se ujistil, že se Chuan právě udělal. Ale Frederikovi jeho „strnulost“ stále zůstávala.

„To bylo dost nespravedlivé,“ zamračil se. „A hodně rychlé. Přece mi ty dvě lahve nedáš jen tak levně.“

„Pane Derwe, to ale… nemůžete si ty lahve vzít,“ zavrtěl hlavou nesouhlasně mladý mnich a couvl. Vypadal, že bude to víno bránit svým tělem dál. S překonáním překážek v podobě křehkých tvorů neměl ale Frederik žádné větší problémy.

„Jsem si vědom, že tohle nebylo dostačující,“ přimhouřil oči a nepatrně se rozkročil. To, co ho tížilo v rozkroku, se nedalo přehlédnout. Dal si načas, aby upoutal Chuanovu pozornost. Ruce se chvíli potýkaly se sukem na kalhotách a odhalily to, co bylo doposud skryto až v okamžiku, kdy se sklepníkovi roztřásla brada a v koutcích úst objevila nepatrná slina. Cítil, jak ho tmavé oči netrpělivě svlékají a Frederik tomu zvědavému pohledu vyhověl.

„Zajímá tě, jak voní chtíč?“ zeptal se tiše Frederik a slastně vydechl, když si pevný úd něžně promnul. „Viděl jsi něco tak krásného, čistého a voňavého?“ přistoupil blíž a znovu pohladil horkou dlaní odhalenou hruď novice. „A chtěl bys ho?“

Chuan se chvěl po celém těle a chlad už s tím neměl nic společného. Odevzdaně jako při modlitbách tolikrát, klesl na kolena a s neskrývanou touhou po poznání přejel jazykem to, co mu bylo v tichém šepotu nabídnuto.

Frederik opět zavřel oči. Bylo to příjemné. Mladý mnich v tomhle nebyl novicem. Naopak Norton Frederik Derw měl premiéru. Nikdy to s mužem nedělal. Nikdy to po žádném nežádal. Ale teď, obklopen čtyřmi kamennými zdmi, z kterých na ně zíralo stovky skleněných hrdel s voskovou čepičkou, ho pokušení nahlodávalo ze všech stran. Tiché sténání, které po chvíli identifikoval, jako své vlastní, ho nutilo zajít dál. Vstoupit konečně do temných vln, které ho v dlouhých nocích, v hlubokém spánku, lákaly ke smilnosti.

Nepřemýšlel. Vymanil se z vlhkého obětí úst a to stačilo k tomu, aby Chuan pochopil. Tomu se říká „klášterní výchova.“ Na vteřinu se zarazil, když sevřel pevné hýždě a odhalil tak vyzývavou škvíru mezi nimi. Měl hebkou kůži. Bílou stejně jako jinovatka, pokrývající ještě zelenou bylinkovou zahradu za polorozpadlou zídkou. Zatlačil. Těsné. Nezvyklé. Vzrušující.

Přirazil.

Mecenáš klášterní školy, Malfréd Gui, byl velice zajímavý člověk. Podporoval vše nové. Měl rád umění a pro ostatní to bylo umění dost zvrhlé. Přesvědčil se o tom sám Frederik, když odcházel z teplé kuchyně, s plným košíkem a v dlouhé chodbě se zastavil, aby do něj přidal i dvě lahve toho nejlepšího mišního vína, které před hodinou schoval do jedné z vystavených replik posvátného draka „moderního“ umělce. Když se potichu kradl zpět do svého pokoje a strkal ruku dovnitř, aby si své „zboží“ vybral, nebyl si zrovna jistý, zda ji noří do tlamy nebo tam, kde si před chvíli užíval jeho penis. Mystické zvíře mělo do autentičnosti opravdu daleko a mladík se snažil rozpomenout, která tráva nebo houbička dokáže přivodit takový stav mysli, aby TOHLE vytvořila.

Do pokoje vrazil se spokojeným výrazem ve tváři. Nepohasl, ani když uviděl v matném světle lojové lampy utrápený obličej Kornela, svinutého do klubíčka na palandě a tisknoucí zmuchlaný dopis v ruce. Chytil ho hrubě za zápěstí a donutil ho posadit se. Sám si zabral hned místo vedle něj na okraji postele spolu s pleteným košem.

„Něco jsem ti přinesl!“ promluvil Frederik a odhodil šátek, kterým maskoval obsah. „Dnes večer se pořádně nadlábneme!“

Kornela na jedné straně hrozně zajímalo, kde všechny ty věci blonďák sehnal a ještě k tomu uprostřed noci, ale na straně druhé se bál odpovědi. Takže jeho otázka: „Kde jsi to sebral?“ byla spíš jen slovním obratem, aby řeč nestála a Frederik se mohl tvářit tajemně a důležitě.

„Hele, vracíš se domů a nerad bych poslouchal, jak jsi pohublý a že jsem se o tebe dostatečně nestaral,“ zasmál se a jedním trhnutím rozdělil holuba na dvě půlky.

„Proč by ti měl někdo něco vyčítat?“ udivil se Kornel a nedůvěřivě kousl do nabízeného opeřence.

„Protože jedu s tebou jako tvůj doprovod a budu jediný, na koho se tvůj špatný fyzický stav svede.“

„Doprovod?“ ubezpečil se mladý Surreye a doufal, že mu k tomu jeho spolubydlící řekne víc podrobností.

„Mrkej, tohle je moc dobrý!“ na místo toho pokračoval Frederik v ochutnávce dobrot z košíku. Nakousnutý koláč, z kterého se sypal tvaroh, mu vrazil do pootevřených úst, v kterých ještě přežvykoval upečené holoubě. Neměl v plánu sledovat sladké bílé kousky náplně, ale stalo se. Pohledem se zastavil na Kornelových stehnech, kde se drobky uvelebily. Uvědomil si, že hnědovlasý šlechtic na sobě má jen dlouhou košili na spaní. Neměl také v úmyslu je z kůže odstranit, ale jeho prsty měly svou hlavu. Pokožka byla rozpálená a hebká. I když se ho dotkl jen krátce, srdce zareagovalo rychle a blonďák měl pocit, že jeho hlasité údery byly slyšet až dole v kuchyni. „Drobíš si do postele!“ zamluvil nervozitu a shrnul vše na zem. Táhnutím své dlaně po JEHO stehně. Tepání srdce cítil i v místě, které se ihned nalilo krví. „Taky máme ten nejlepší ročník červeného od otce Réverda,“ maskoval svou náhlou závrať a nožem odstranil vosk z korku. Nikdy si nepomyslel, že ho blízkost dlouholetého přítele tolik rozhodí. Nejspíš za to mohly všude přítomné splašené hormony a dnešní ochutnávka mužské pozornosti. Frederik se jen přesvědčil o tom, že „zatlouct“ svého kolíka do čehokoliv mu nedělá problémy. Sklenice neměl po ruce a tak si lokl hned z lahve. Víno bylo těžké, na jazyku trpké a v krku dostalo náhle sladkou chuť rybízu. Příjemně hřálo v žaludku a zahnalo prvotní nervozitu.

„Pověz mi něco o svém zesnulém otci,“ pobídl přítele Frederik a naznačil mu posunkem, aby také ochutnal rudý mok. Ten kupodivu neváhal a polkl nejméně pětkrát, než byl ochoten láhev přenechat blonďákovi.

„Nemám chuť o něm mluvit,“ odmítl Kornel konverzaci na toto téma a zakousl se do pohankové placky, která byla nasáklá šťavnatým mastkem z holouběte. „Ani o svém životě v Devicích.“

Nožem vypáčil korkovou zátku z druhé láhve, aby se nemusel s Frederikem dělit. Alkohol mu rychle stoupl do hlavy a jeho duše byla najednou lehčí. Trápení a noční můry, které ho od přijetí dopisu trýznily, byly pryč. Usmál se a pak dopadl zády na tvrdou palandu. Pozoroval strop a užíval si pocitu bez tíživých myšlenek. Frederik se zvedl a udiveně se na něj podíval. Ležel tam jen v té své košili, s nohama mírně od sebe, kaštanové vlasy rozkošně rozházené kolem usměvavé tváře.

„Jsi fakt přítel,“ povzdechl si s úlevou Kornel. „Vždycky víš, jak mě přivést…“

„A to je teprve začátek večera,“ přerušil ho blonďák a zaklekl jednou nohou na okraj palandy. Položil mu dlaň na koleno a pomalu ji sunul přes stehno ke kraji haleny. Mladík pod ním se nehýbal, jen zavřel oči a pevněji sevřel hrdlo láhve. „Víš, že pro tebe udělám cokoliv,“ hlasitě vydechl, když se dotkl hranice jemných chloupků a zjistil, že je pod košilí dotyčný úplně nahý. Rychle do sebe dostal dvěma doušky opojné víno, protože na to, co se chystal udělat, nebyl dostatečně opilý. Prázdná sklenice zaduněla o podlahu a dřevěný rám postele zaskřípal pod náporem váhy dalšího muže.

Kornel vypadal, jakoby usnul. Dýchal pravidelně a oči měl stále zavřené. Víčka se jen nepatrně zachvěla, když se jeho rtů dotkly rty jiné a jazyk si mírným tlakem vynutil vstup dovnitř. Vnímal chuť červených bobulí, aromatického rozmarýnu i slaný dovětek křehkého ptačího masa. Teplá ruka na jeho těle byla příjemná. Nevědomky podléhal zvědavé průzkumnici a dal nohy od sebe, aby jí poskytl další místa k pátrání. Svět kolem se houpal jako list javoru na hladině jezera. Nahoru dolů. Slastné pocity vyplouvaly na povrch a zase se propadaly do temnoty. Kornel vykřikl a prohnul se v zádech v hlubokém záklonu. Až takovém, že mu halena sklouzla po hladké kůži na břiše a zastavila se o vzrušením ztvrdlé bradavky. Frederika se zmocnila okamžitě touha vzít si svého přítele rychle a tvrdě. Mokré skvrny na vztyčeném údu byly předzvěstí konce.

„Frede!“ zachrčel mladík a bez varování od sebe blonďáka shodil.

„Omlouvám se…!“ vyhrkl Frederik, když si uvědomil, že takhle daleko to zajít nemělo. Lovil ve své mysli vhodná slova, kterými by vše urovnal, když ho prudký náraz do ramen srazil na palandu. Ležel na zádech na dece, která nasála vylité víno a chodidla studila chladná zem. Nevěřícně se díval do rozšířených zorniček mladého Surreye, který se najednou ocitl nad ním a neohrabaně mu táhl nohavice dolů. Slyšel, jak rozrušeně sípe. Měl také teplé ruce. Zkoumal jimi pevné svaly na stehnech, na břiše a pak se opatrně dotkl i jeho erekce. Frederik zasténal. Netrpělivě si přetáhl košili přes hlavu. Zlaté vlasy přidaly jeho výrazu v obličeji na divokosti. Posadil se, přitiskl kolena k sobě a pevně chytil Kornela za boky. Nechal ho chvíli ať se seznámí s jeho penisem a pak si mladíka přitáhl do klína. Znovu ochutnal jeho rty a neodolal, aby mu opět nevklouzl jazykem do úst. Kornel se k vlhké hře okamžitě připojil. Dravě se otíral hýžděmi o jeho stehna a tak, jak probíhal boj uvnitř úst, tak se v těsném obětí ocitly i jejich mužství. Omámení vínem vypadali jako dva hladoví psi. Dravé polibky, rozkousané rty a zatnuté zuby do tepající žíly na krku. Ruce, které se nedokázaly rozhodnout, čeho se chtějí dotýkat, a tak rejdily po těle toho druhého v divokém tanci. Kornel zasténal a zaryl nehty svému milenci mezi lopatky. Ten ho pevně sevřel a svůj sten zadusil v polibku na klíční kost vystupující pod kůží. Několikrát prudce pohnul pánví, aby i on mohl potřísnit zpocené břicho spolubydlícího.

Nemohli popadnout dech. Kornel se chvěl v náručí vysokého blondýna, který ho k sobě stále tiskl a napětí rozháněl okusováním jeho pokožky.

„Korneli?“ odvážil se konečně promluvit, když se jeho srdce uklidnilo. „Já jsem tohle… neměl v úmyslu.“

Kaštanové vlasy ho zalechtaly na rameni a pravidelné dýchání milence se Frederika snažilo přesvědčit, že je vše v pořádku. Že jsou stále přátelé.

„Korneli?“ řekl jeho jméno hlasitěji, protože stále čekal na odpověď. Ruce, které mu ještě před několika vteřinami drásaly pokožku bolestivými škrábanci, ochably a sklouzly dolů. Frederik cítil, jak mu přítel ztěžkl v náručí.

Usmál se. Možná, že to dopadne dobře. Opatrně se položil na záda se spícím závažím v klíně a pak se s ním otočil na bok. Díval se na mladý obličej, poklidný, bez vrásek starostí. Svůj úkol splnil. Odhrnul mu z čela pramen vlasů a naposledy ho políbil na rty. Než se slunce probudí, musí vymyslet, co se v noci vlastně odehrálo. Doufal, že si Kornel nebude nic pamatovat. Doufal, že se vzbudí dřív než on, a bude mít čas uklidit stopy. Teď ale toužil po jeho blízkosti. Po jeho horkém těle. Nechat si jeho dechem hladit tvář. Věděl, že už takovou příležitost nemusí nikdy dostat. Položil mu ruku do vlasů a přitáhl si jeho hlavu k srdci, které jen pro něj svými údery zpívalo ukolébavku. Zavřel oči.

Tohle bude těžké zítra vysvětlit…



                                         Originál charakterů a příběh ZDE.
[Celkem: 2    Průměr: 5/5]
Klášterní tajemství – FF Donnelské hlasy
Tagged on:         

3 thoughts on “Klášterní tajemství – FF Donnelské hlasy

  • renara
    6.3.2018 at 12:51
    Permalink

    Mám naozaj veľmi rada, práve takéto druhy príbehu – nie pre ten sex 😛 Ale práve pre to, ako krásne sa dá oddeliť sex od pravého milovania. Možno za to môže moja večne romantická duša 😛 Ale jednoducho to zbožňujem a ty to, Danny, vieš jednoducho napísať 🙂
    Príbeh som si užila, ďakujem.

    Reply
    • 6.3.2018 at 14:00
      Permalink

      No hlavně jsem musela mezi hlavními hrdiny zanechat jejich panenství 😀 na to nemám právo určit, kdo bude nahoře a kdo dole 😀 takže “původní” autor JD má volné pole působnosti. A MOOOC děkuji za přečtení ♥

      Reply
  • 6.3.2018 at 15:48
    Permalink

    Povídka je nádherná. Moc se mi líbila 🙂 Ty prostě nezklameš 🙂 Děkuji moc, tohle byl moc moc krásný dárek 🙂

    Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *