Kniha přátel
Věnováno majitelce hlavních chlupatých protagonistů – Giru ♥ Nestačil jsem se ani podívat, jestli ty vchodové dveře byly ze dřeva, z plastu, či prosklené. Hiroshi mi vrazil koleno mezi stehna a silně se otřel o můj rozkrok. Hrábl jsem mu do dlouhých světle hnědých
Oba snipeři ze zajetí vyváznou, ale Rudý Baron je vážně zraněn. Nezbývá než aby se mladý Konishi vydal na cestu k tajným skrýším, kde se ukrývají potřebné léky. Ale nepřátel je víc, než se zdá.
Sevřel své zbraně pevně. Klouby na prstech mu zbělely a úzkost mu sevřela hrdlo i vnitřnosti. Ten nesnesitelný tlak mu znovu a znovu trhal žaludek na kusy a Eiirochi jen bolestivě polykal, suchý vzduch a štiplavou pachuť po zvratcích. Nedokázal se pohnout. Sám sebe se zbavoval
Byla jsem ráda, že mě na zámek vzali na večerní brigádu. Potřebovala jsem každou korunu, když mě ten malý bastard obral o kabelku i nový mobil. Ne, nejsem náročná. Ale když už telefon, tak se všemi vymoženostmi, co dnešní doba nabízí. Zatáhla
Vložila pouštní květiny do vázy a naznačením pokleknutím udělala na svých prsou znamení kříže. Jako každý den pronesla modlitbu za svého bratra. Nepočítala, kolikrát navštívila chrám Páně, a kolikrát tu prosbu tiše vyřkla. Přesto vše doufala, že bude vyslyšena. Vyšla ven těžkými
Jde do tuhého. V zajetí, hluboko pod zemí a pod palbou nepřátelských Bordevelgů. Bez své zbraně, s mladým nepřátelským sniperem po boku.
A tak se ocitl Rudý Baron v zajetí. Zrada však nemusí být opravdovou “zradou”. Třeba vám celý život někdo lhal a vy jste tak prostě “museli” jednat.
Smál jsem se zrovna nějakému vtipu svého otce, když jsem ho uviděl. Seděli jsme oba na kozlíku vozu taženým našim drobným hnědákem. V té chvíli jsme přejížděli přes řeku brodem, který byl jediný v okruhu 20 mil. „Co je to támhle?“ ukázal
Ještě včera jsem se jako každý den snažil držet žaludek v pohodě, když jsem uklízel vnitřnosti z ryb a házel je rackům. Nikdy jsem si na práci v rybárně nezvykl a byl jsem vděčnej za čerstvý vzduch, když jsem mohl zametat před domem a pozorovat přes
Moje prsty dopadaly na parapet lehce a v harmonii, stejně jako prsty klavírního umělce. Nebyl jsem nervózní, viděl jsem tyhle okamžiky milionkrát. A přesto mě nepřestaly fascinovat. I tentokrát jsem se díval skrz okenní tabule a snažil se ve slabém světle měsíce a pár pouličních lamp
| Name: | |
| Email: | |
| For: |  |
|
Mail will not be published
(but it's required) |
Povídkový blog Amzone
Bleška
Danny
Nejnovější komentáře