Kniha přátel
Díval se na něj, jak pije kafe. Zatracenej taxikář. Budou s ním ještě problémy. Nejspíš by ho měl zabít hned po té, co ho vyklopí na pobřeží. „Ronny… Ronny Cooper,“ pronesl ledabyle a škrtl zápalkou, aby si připálil cigaretu a položil ji na popelník.
Nahodil úsměv od ucha k uchu a podal zákaznici v norkovém kožichu až pod kolena její zavazadlo. Zabouchl kufr od svého taxíku a posadil se za volant. Ještě jednou se přesvědčil, že ho ta ženská mírně přeplatila a že to dnes může opravdu zabalit. Zvedl
Upozornění: Tento příběh obsahuje ponížení lidské důstojnosti. Zvedl jsem udiveně hlavu, když jsem zaslechl cvaknout dveře. Můj pán se vrátil brzy. Nejsem připraven! Posadil jsem si, abych si záhy uvědomil, jak zem, na které jsem byl schoulený do klubíčka, studí.
Už dlouho necítil vůni těla, nepošpiněnou potem a několikahodinovým bojem. Dýchal zhluboka a možná právě proto dostal slabou závrať a z úst se mu vydral tichý vzdech. „Vím, že nejsi zloděj,“ přimhouřil oči Lucius a stiskl jeho zápěstí. Muž na lopatkách sebou škubl na protest
Několik pramínků potu mu stékalo po tváři a nabalovalo na sebe drobné částečky prachu. Sluneční kotouč se pomalu nořil do žlutých dun a dodával jim vzhled hořící krajiny. Přesto byl vzduch těžký, horký a zvířený písek škrábal v krku i v nose. Zůstal pár vteřin stát, rychle
Nebylo možné ho přehlédnout. Naklusal si na svém bílém koni do poklidného města Applegreen středem prázdné ulice. Několik minut po dvanácté, kdy všichni zasedli ke stolu, aby pojedli. Jejich cinkání příborů o bělostné talíře bylo narušeno klapáním koňských kopyt, vířící šedý prach
„Potřebujeme posily!“ Zrychleně dýchal a drtil sluchátko vysílačky v ruce, která se mu viditelně chvěla. I když měl zakázáno dívat se okolo sebe, jeho zrak vyděšeně těkal z místa na místo. Nedaleko vybuchl granát a modré světlo před sebou hrnulo směs hlíny a vytrhaných trsů trávy.
Věnováno jedné mladé duši, příteli, ztracené v pocitech a v sobě samém – Willovi… „Nechceš si zahrát basket?“ Díval jsem se na oranžový míč a snažil se skrýt svoje zrychlené dýchání. „Musím se učit,“ usmál jsem se, aniž bych se přesvědčil, zda má pořád
Mám ráda westerny. Ani nevím proč. Možná proto, že jsem na nich vyrůstala. Přiznávám se, že jako ostatní mého ročníku, na klamných příbězích německého spisovatele Karla Maye. Tenhle film můžu sledovat pořád dokola. S odstupem času a právě možná kvůli téhle písni,
Tichým kostelem se rozlehl skřípavý zvuk stoletého dřeva, když Clark Hamill zaklekl před zamřížované okénko zpovědnice. Položil volně ruce na červený samet a přivřel oči. „Potřeboval bych vyslechnout, otče,“ zašeptal a sklonil hlavu. Světlé kadeře mu zakryly obličej a úzký proužek světla odhalil
| Name: | |
| Email: | |
| For: |  |
|
Mail will not be published
(but it's required) |
Povídkový blog Amzone
Bleška
Danny
Nejnovější komentáře